Nové komentáře u knih Michal Karvay
Hoří chemička, něco si přej
„Vynikající počin, k němuž jsem zpočátku přistupoval s jistou nedůvěrou, maje značně neblahé zkušenosti s literárními/úvahovými projevy výtvarných umělců, zvláště mladší generace, nadto v kombinaci té, že vzdělaný a de facto zhýčkaný občan velkoměsta přijede na cikánské sídliště v severních Čechách a... no však si různé typické až stereotypní scénáře dovedete domyslet sami.
Bára Bažantová naštěstí psát umí, a to vcelku čtivě, krom toho si byla výše uvedeného vědoma a tematizovala to a problematizovala nejen v průběhu celého svého měsíčního pobytu v Janově u Litvínova (to je mimochodem můj velký rest, jinak jsem Podkrušnohoří v uplynulých letech prošel křížem krážem), ale i na prostoru celé knihy včetně doslovu, kde se nebojí otřást konceptem celého projektu.
Líbí se mi, že nepředestírá žádné definitivní závěry, nepřináší žádné hotové postupy, reflektuje (nejen) své slabiny, váhání, nejistoty, nedostatečnost, ba nemožnost nalézt netoliko adekvátní formy přístupu, nýbrž i to, přístupu k čemu vlastně a proč. Máme usilovat o integraci Romů z vyloučených lokalit, a pakliže ano, integraci v jakém smyslu? (A jak se vyrovnat s různou měrou stávající integrovanosti různých jejich vrstev, rodin, jedinců?) A pakliže ne, tak co vlastně? Jak soužít a umožnit jim soužití s námi? Nutno přiznat, že tento fluidní, trvale pochybující způsob uvažovaní je pro mě v této otázce (a v takové míře komplexnosti) nový a objevný. Navíc se v textu mihne celá řada zajímavých osobností a osudů, lidí nikoli slavných a známých (povětšinou jsou ostatně anonymizováni pouhým křestním jménem či přezdívkou), ale přesto s potenciálem posloužit svými aktivitami a minulostí jako vzor pro ostatní. Lidí, co si – jakkoli neplní stránky novin a časopisů ani nedostávají medaile či ceny – zaslouží obdiv a následování. Knížka je pozoruhodná i z grafického a výtvarného hlediska (však ji vydala instituce primárně zaměřená na výtvarné umění), obsahuje totiž ilustrace Michala Karvaye, jehož doufám správně ztotožňuju s postavou jedenáctiletého Míši, který se stal autorčiným asi nejlepším dětským kamarádem a tak trochu průvodcem po realitě a strukturách celé vyloučené lokality. Škoda jen dvou překlepů, na něž jsem – v tomto vcelku krátkém dílku – narazil.
Ještě jednou ovšem zdůrazním, že se jedná o skvělou, empatickou a inspirativní knihu. Rozhodně by si zasloužila širší ohlas a především, aby ji hojně četli mj. komunální politici, pedagogové a výchovní pracovníci či žáci středních škol.“... celý text
— V_M
Hoří chemička, něco si přej
„Deník z měsíce ve vyloučené lokalitě Janov. Hezky ukazuje, že tamní problémy nejsou černobílé. Autorka skvěle, a přitom minimalisticky, popisuje fungování života v ghettu a současně se zamýšlí nad reálným přínosem modelů charity a práce "bílých" neziskových organizací. Velmi kriticky přistupuje k vlastní osobě a svému působení na místě. Jak pomoci tamní komunitě a neléčit si "bílou vinu"? Jak nekolonizovat vyloučené svými privilegii? Na druhou stranu ukazuje i vyčerpaní, které vychází z přetrvávajícího rasismu, umělosti cílů projektu, kterého se účastnila, ale i ze sociální práce samotné. Velmi podařená sonda.“... celý text
— memphisz
Hoří chemička, něco si přej
„"Takovej výlet je dobrej," říká na prvních stránkách knihy romský kluk Dušan, když jej autorka vezme na procházku do lesa, který má tak odlišný charakter než janovské sídliště. Navzdory specifikám lokality zde ale nejde o pouhý popis vyloučené lokality, ale zejména o reflexi vlastního přístupu k ní. Aby po skončení grantového pobytu nezbyl jen právě pocit typu "takovej výlet je dobrej".
V Janově se vyskytuje například opatrně rasistický osadní výbor, vybydlené paneláky, hromada slupek od slunečnicových semínek, klub Jaklík, plácek na férové řeckořímské zápasy, široká škála drog, mladí rozparádění rapeři i ovocné stromy. Někde čouhá titulní chemička, ve vile Libuši, kde autorka 30 dní pobývá, zase údajně strašlivě straší. Navzdory jisté senzačnosti výše zmíněných kulis tu o ně ale tolik nejde; nejvíce jde o lidi a všechny pocity, které se zjevují, jakmile člověk vkročí do prostoru bez vlastní zažité zkušenosti.
Od prvních stran se u autorky objevují všemožné pochybnosti vázající se k jejímu údělu/práci. Role "vnějšího činitele" se ukáže být poměrně problematická – jak přirozeně vcházet do cizího prostoru s vědomím neodstranitelných privilegií a odlišností a přitom se s místními sžít? Jak místní obyvatele "intelektuálně nezkolonizovat", ale zároveň dokázat účinně působit? Bažantová zprvu vidí cestu ve vytváření prostoru, v němž se budou moci všichni vyjádřit sami – záhy se však ukazuje, že ani romské rodiny nemají homogenní podobu, že hierarchická struktura mezi zabezpečenějšími rodinami a "degešáky" je neodmyslitelná a že šance k sebevyjádření jsou u některých obyvatel ještě menší. Během snahy o přiblížení tak krystalizují kdejaké mantinely a limity institucionálního působení, do kterých se autorka hrouží a formuluje různé "nakousnuté teorie". Ani zamyšlení nad situací však mnohdy nevede k útěše, naopak se objevují pocity bezradnosti, nejistoty a neschopnosti. Ty se mísí s momenty uhranutého štěstí, třeba když Bažantová s dětmi provozuje tzv. prozkoumávačky nebo když žasne nad sofistikovaností přemýšlení jedenáctiletého lokálního elitáře Míši, který např. debatuje o totalitních režimech nebo ilustroval tuhle knihu.
Ale i s těmito momenty probleskují pochybnosti – momentální pocit štěstí se oproti dlouhodobému marasmu janovské reality autorce náhle jeví jako nemístný. Obecně problematika času se do knihy promítá – je vůbec možné za pouhý měsíc něco přínosného zosnovat, když co by dup skončí grant a každodenní kontakt bude náhle fuč? Jinde se kriticky reflektuje drobná tendence exotizace romských dětí, která se může jednoduše překlopit do prchavého úžasu, na konci knihy pak obavy z narušení vytvořených pout, z nemožnosti rovného vztahu.
Navzdory výše zmíněným nekompromisním sebereflexím mám nemalý pocit, že Bára Bažantová je poněkud dobrý člověk, třebaže se o ní dozvídáme téměř pouze na základě interakcí s ostatními. Dává hlas, naslouchá, neidealizuje, problematizuje. Její náruživé nasazení a jisté navyknutí prostoru ilustruje i skutečnost, že u veškerých osob v knize používá konkrétní jména (to jsem si uvědomil ve chvíli, když nepojmenování některých osob bylo vysvětleno tím, že na jméno zapomněla – a to šlo o obyvatele, který se v knize mihl jedinkrát). Když si procházím facebookové příspěvky sousedského centra Libuše, tak mám důvěru v to, že to nebylo vůbec marné. A i kdyby bylo: od toho, že někdo již tak pokorně přistupuje k neznámému prostoru a neostýchá se sebemenší nejistotu reflektovat, se lze přinejmenším odpíchnout.
Miniaturní lamentace: občas jsem si říkal, že v zápiscích přetrvaly některé praktické informace (např. o odjezdech a příjezdech osob), které jsou však pro čtenáře trochu nadbytečné. Naopak by mě více zajímal poslední den loučení a dny vstřebávající ukončení výskytu; ale jak je zmiňováno v poznámce, kniha není komplexním náhledem na veškeré působení autorky na sídlišti.
Tak snad jednou "Janov bude patřit všem"!
Vyprávěla i o litvínovských subkulturách – na rozdíl od těch pražských se prý vzájemně překrývají: punkáči, lidi organizující hardcorové koncerty, místní tekno soundsystém, všechno je to jedna parta a část té party teď patři k Libuši. Zároveň prý ale i mezi touhle místní alternativou je spousta lidí, kteří se na projektu podílet nechtějí, protože mají vůči Romům předsudky. Napadlo mě, že se mi snadno soudí místní gádže s předsudky z pohodlí mojí privilegované, velice bezpečné a zajištěné pozice a že bych si na takové myšlenky měla dát pozor. Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči romských bližním. Skoro jsem se začala pouštět do spletitých úvah o původu rasismu, ale od trampolíny v zahradě se ozval holčičí jekot. Protentokrát jsem byla zachráněna.
(s. 22)“... celý text
— lubtich
