memphisz
komentáře u knih
Dělnické hnutí v českých zemích koncem minulého století
Zdeněk Šolle
Je to zatížené dobovým ideologickým náhledem. Nejde ani tak o nějakou nerealistickou oslavu dělnického hnutí, jako spíše o zpětnou střelbu do vlastních řad. Komunisté zde zejména kritizují umírněné sociální demokraty a s maloburžoazií se stýkající národní socialisty. Když ale tohle člověk pomine, tak zejména první polovina knihy podává zajímavý přehled různých stávek a politických bojů dělnictva v době, kdy neměli skoro žadná práva a kdy jejich sdružování bylo ze strany rakouských úřadů perzekuováno. Druhá polovina knihy se věnuje již fázi politické (vývoji sociálně demokratické strany) a je plná různých sjezdů, programů a stranických půtek. A tím bohužel ztrácí na přehlednosti i čtivosti.
K dějinám dělnického tělovýchovného hnutí
Vilém Mucha
Když si odmyslíte ty povinné oslavy strany a Gottwalda, tak zbyde dobrý historický popis dějin českých dělnických tělovýchov, dělnických olympiád a spartakiád během první republiky. K tomu je vždy uveden i politický a sociální kontext. Knihu tedy není nutné zavrhovat pro dobu jejího vzniku, ale je rozhodně vhodné filtrovat agitační pasáže.
Bohužel po roce 1989 na toto historické téma nic moc nevyšlo, takže zbývají jen knihy z tohoto období.
Moji lidi
Jan Hauer
Krásně zpracovaná kniha. Většinu tvoří záznam vzpomínek Jana Hauera na jeho život a rodinu. Na nich je dobře vidět vývoj živobytí Sintů, na které se jinak v české společnosti dost zapomíná. Lidsky se zde osobní výpovědí ukazuje, co pro Sinty znamenala široká rodina a kočování. Jak rádi se svobodně navštěvovali. Pak ale v první republice přišly rasisticky motivované zákony o zákazu kočování a starý tradiční způsob života skončil. Postupně docházelo k další diskriminaci, která vyústila za protektorátu v transportu Romů a Sintů do pracovních koncentračních táborů a do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nicméně zbývajících pár stovek přeživších bylo perzekuováno i za komunismu (odebírání dětí, nedobrovolná sterilizace žen...). A po revoluci 1989 zase nastala doba otevřené rasové nenávisti a útokům neonacistů.
Kniha je také doplněna o archivní dokumenty a celou řadu dobových rodinných fotografií.
Pád
Mike Mignola
Přes celé Hellboy Univerzum je Hellboy pořád nejlepší. Tohle je epilog k sáze vypravěné v hlavní sérii Hellboye (čísla 8, 9 a 12). Atmosféra prázdného pekla je správně ponurá a tísnivá. No a Dave Stewart odvedl perfektní práci. Každý panel je skvost.
Hluboký sníh
Brian Freeman
Asi by to chtělo být něco mezi Twin Peaks a True Detective, ale úrovní to dost zaostává. "Sněžné sovy nejsou, čím se zdají být." Atmosféra amerického malého města, kde se všichni znají je vytvořená dobře. A to i přesto, že reálně se potkáme jen asi s deseti lidma v pěti lokalitách. Víc se o městě nedozvíme. Co se týká detektivní linky, tak ta je rovněž zpracovaná dobře (včetně právě v True Detective oblíbených dvou časových dějových linií). Bohužel místy je to repetetivní a zdlouhavé, až nudné. To zejména když se neustále opakují rodinné situace.
Rozhodně ale nečekejte mysteriózní zápletku. V příběhu je sice použita lokální pověst o nadpřirozené bytosti - Ursulině. Ale v knize se o ní zmíní jen asi desetkrát a na děj to nemá žádný vliv.
Mráz
Bernard Minier
Celou dobu jsem si říkal, že autor je určitě takový ten padesátiletý chlap, který už nerozumí nové době a vzpomíná, jak za jeho mládí bylo ještě vše v pořádku. A taky že jo. Minierovi bylo v době vydání knihy 51. Kniha vyšla v roce 2011, ale působí i starší. Minier si Servazovými ústy stěžuje na všechny ty internety, nové technologie a nové mravy a výstřednosti. Moc se mu nelíbí, že policistky mají tetování, nebo má někdo netradičně nabarvené vlasy, ale to mu nebrání doslova každou kolegyni okamžitě sexualizovat a svlékat pohledem. Servaz je tak toxický polda, že dokonce nechá kolegu sledovat svou teenage dceru, které se sice vůbec nevěnuje a nechápe ji, ale rozhodně nechce, aby dělala něco, s čím jeho omezená macho nátura nesouzní.
Co se týče případu, tak jeho tempo je velmi pozvolné. Jde o poctivou kriminálku o policajtech, korupci, zatajené minulosti a pomstě; a jako taková se čte dobře. Není tam přemíra brutality ani překombinované zvraty. Některé části knihy jsou sice natahované a místy to vykrádá jiné příběhy (například Mlčení jehňátek), ale pro fandy kriminálních románů to stojí za přečtení. Nic moc originálního zde ale nenajdete.
S bolestí druhých před očima
Susan Sontag
Známá esejistka Susan Sontag se ve svém posledním knižním eseji (vydaném v roce 2003) vrací k tématu fotografie, o kterém pojednávala již v knize O fotografii z roku 1977. Některé ze svých úvah tak mohla s odstupem téměř 30 let znovu promyslet a revidovat je.
S bolestí druhých před očima se zaměřuje na válečnou fotografii. Sontag se zde věnuje významům zachycení války, násilí, krutosti či násilné smrti. Vzbuzují v nás tyto fotografie smutek, hněv, nebo slouží našemu voyeurismu? Může fotografie hrůz aktivizovat lidi, nebo je v důsledku otupuje? Pořizuje válečný fotograf autentický záznam války, nebo ho víceméně vědomě stylizuje? Je k něčemu sledovat hrůzy války z pohodlí domova?
Sontag se zamýšlí nad řadou dalších velmi komplikovaných otázek o ambivalenci fotografie války. Podněcuje tak přemýšlení i u čtenáře a apeluje na kritické čtení fotografií (Kdo ji vyfotil? Proč? Co předcházelo dané scéně na fotografii? Co následovalo?). Sontag na závěr dochází ke konečnému zjištění - ať je válečná fotografie jakákoliv, nikdy jejího diváka nepřenese v celé komplexnosti do vldané války. Fotografie je tak jen dílčí vodítko, které má ale silnou moc ovlivňovat osobu, která si ji prohlíží.
Spravedlivé a nespravedlivé války
Michael Walzer
Americký politický filosof Michael Walzer představil dílo zabývající se teorií spravedlivé války v roce 1977. Jelikož je již padesát let stará, je potřeba brát s rezervou některé závěry a neočekávat, že se kniha věnuje posledním válkám nebo novým podobám válek. I proto jsou nejčastěji uváděny příklady válek, ve kterých byly do té doby zapojeny USA (druhá světová válka, Korejská válka, válka ve Vietnamu). Nečekejte tedy ani nějaký přehled dějin válek a jejich hodnocení.
Naopak kniha přináší teoretický popis typů válek dle mezinárodního práva a válečné konvence. Popisuje rozdíly mezi agresí, intervencí, kontraintervencí, masakrem, občanskou válkou, partyzánskou válkou, terorismem apod. Ty pak konfrontuje s určitou podobou morálky a etiky v kontextu principu "války coby pekla". Kniha tak je nejvíce příspevkem do debat o roli etiky ve válce a morálního hodnocení válečných aktů.
Dialog o umění a politice
Édouard Louis (p)
Populární francouzský spisovatel, který zažívá strhující úspěch se svou sociální autofikcí, a kultovní britský režisér, který se ve své kariéře věnoval sociálním tématům a kritice, se sešli, aby si popovídali o výzvách soudobé levice. Proberou všechno od ničivosti těžké práce pro lidská těla, přes slabý sociální systém postavený na zásluhách, prekarizaci práce, dominanci pravice v Evropě, úpadek levice, nástup krajní pravice, až po roli umění a sociálně uvědomělého umělce. Oba jsou na to jistě povolaní a jejich sláva k tématům přitáhne potřebnou pozornost.
Problém ale je, jestli to vystačí na knihu. A zde vydavatelé zkouší, co si ještě mohou dovolit. To, co by byla jedna veřejná diskuze nebo epizoda podcastu, se tu prodává jako samostatně stojící kniha, která si navíc v českém vydání vysloužila hardcover, což ji prodražuje. Není to samozřejmě první kniha diskuzí, ale problém je, když se jako zde jde letem světem a u témat se jen otře povrch. Respektive, oba diskutující řeknou jen své obecné názory, které už dávno známe z jejich díla. Řečené navíc není nijak objevné ani revoluční, jde o průměrnou diskuzi levicových umělců, kterých lze slyšet či načíst mnoho.
Rozsah diskuze je asi 60 stran s velmi velkorysými okraji. Pak je tu několik nepříliš souvisejících fotografií z natáčení filmů Kena Loache a desetistránkový český doslov. I vzhledem k faktu, že toto odpovídá skutečně mnohem dostupnějšímu delšímu článku nebo podcastu, jeví se cena 250 Kč za knihu přemrštěná a tak nějak myslím, že se zde skutečně jen kapitalisticky rýžuje na věhlasu diskutérů. Vzhledem k tématu knihy a levicovému zaměření to má svou relevanci a je to tak další z případů výhry kapitalismu a prohry ideálů levice, které autoři paradoxně propagují.
Mytologie
Roland Barthes
Z Barthesových Mytologií tak nějak dýchá Francie druhé poloviny padesátých let. Zejména představy o kavárenských intelektuálech typu Camuse nebo Sartra. I zde vydané úvahy, které Barthes několik let vydával v levicovém časopise, projevují znaky vysoké intelektuální úrovně, břitkého humoru s prvky ironie, cynismu a celkově alternativnosti. V úvahách Barthes nenápadně odhaluje národní a buržoazní mýty Francouzů v právě se naplno rozvíjející konzumní společnosti spektáklu. Ukazuje, že to, kým "slušní pracující středostavovští" Francouzi jsou, je do značné míry nikoliv výsledek historického vývoje a lokální nátury, nýbrž výsledek působení reklamy a marketingu (ačkoliv v mnohem subtilnější podobě, než si často lidé u marketingu představují).
Mytolog (Barthes) pak ve své kritice mýtů zůstává sám (mimo společnost, jejichž členy připravuje o společné mýty). Je tak trochu existencialistou, když ho přepadá smutek z toho, že on sám bortí svět, který chce zachránit. Má nutně sarkastický přístup ke světu.
V závěrečné eseji se teoreticky věnuje sémiologii, s jejíž pomocí ukazuje, jak fungují novodobé mýty a jak je vědecky odhalovat. Je to část pro čtenáře o dost komplikovanější. Nicméně úplný závěr eseje je odměnou.
Kniha je tedy značně dobová, ale vyzněním je stále aktuální a doporučuju ji.
Činžák
Jeff Lemire
Cenami ověnčený kanadský autor Jeff Lemire je, myslím, docela proslulý svými autorskými komiksy, takže se už dá trochu čekat, co dostaneme. V žánru horroru toho ale od něj zatím moc nevyšlo.
Na úvod je potřeba říct, že Činžák není prvním komiksem ze světa Mýtu Sadu kostí, ačkoliv je první v češtině. Čtenář tak nemá úplně šanci pochytit některé odkazy a širší souvislosti příběhu. Jako komiksová kniha ale Činžák funguje i samostatně.
Za mě je trochu škoda, že si Lemire pro příběh vybral zakladní sadu charakterů postav ze severoamerické představy obyvatel činžáku z nižší třídy (podivínský stařec, přepracovaná matka samoživitelka, tiché dítě žijící ve vlastním světě, neškodný příležitostný drogový dealer, společensky vcelku fungující závislačka, osamělý padesátník naštvaný na celý svět, žena s rakovinou a její manžel se zavislostí na gamblingu, který tak nemá na zdravotní výlohy...). Je to opravdu hodně základní nastavení postav podle šablony. Vývoje se navíc dočkají jen některé z nich a to ještě dle velmi jednoduchého a očekávatelného schématu.
Příběh se točí kolem čísla sedm a křesťanského, i když trochu okultistického, pekla. Sedm nájemců vstupuje v sedmém patře do pokoje 77. Náhle se ocitnou v temné říši za zrcadlem, ve které se musí poprat s šílenstvím v sedmi patrech (podobných kruhům pekla) plných přízraků a démonů, které stvořilo temné božstvo sedmi přisluhovačů Kaina a draka (bestie, ďábla). Křesťanská mytologie je zde jasným zdrojem inspirace.
Vyzdvihnout je ale nutné atmosféru, která je povedená a příběh v průběhu neskřípe a neztrácí tempo. Hlavní předností knihy je zlověstná, rozpíjející se, hutná a temná kresba ilustrátora Sorrentina a barvy Stewarta. Zvlášté ke konci se kreslíři rozjeli a přinesli epické výjevy ze kterých mrazí. Rozvržení některých panelů je také velmi originální. Sorrentinova kresba tedy přidává hodně a bez ní by Činžák byl o dost nudnější a tuctovější záležitostí.
To, co zabíjí děti. Kniha druhá
James Tynion IV
Druhý díl přináší více přímočarou akci. Jelikož Erika zběhla, tak je tu mnohem méně řádu a pletich a děj se prostě více soustředí na neokázalou akci. Děti zabíjí jen jedno monstrum a protože by to bylo málo, na scénu se dostává také "lidské monstrum", jehož úkolem je odstranit Eriku a přitom s ní může vzít půlku dalšího zapadákova. Je to pořád dobré a napínavé, i když od toho nelze čekat nic moc víc než krvavou akci a prudké emoce postav. Postavy jsou většinově ploché a o nějakém vnitřním vývoji nelze ani uvažovat (vyjma toho, že postavy postupně uvěří v existenci monster).
Vyhořelá společnost
Byung-Chul Han
Předně je potřeba říci, že kniha obsahuje pět esejů vydaných mezi roky 2010 a 2014. I proto, že jsou na podobné téma, se některé myšlenky dost opakují. Autor navíc volí styl, který nejvíce připomíná studenta píšícího bakalářskou práci. Zavřel se do knihovny a udělal si celou řadu výpisků z děl jiných filosofů, které poté slepil dohromady a ke každému přidal pár svých myšlenek a komentářů. Co je u studentů běžné, je u filosofa, kterému bylo v době psaní esejů přes padesát let, minimalně nestandardní. Ale budiž.
Z myšlenek vypíchnu několik nejdůležitějších. Zaprvé kniha je kritikou dnešní společnosti pokřivené neoliberalismem a digitální komunikací. To je dané přechodem ze společnosti disciplíny (Foucault) ke společnosti výkonnosti. Všechno se stává měřitelné výkonem, vše má přinášet zisk a vše má vést k většímu konzumu. Člověk se stává podnikem (opět již Foucault), který nad sebou přebírá dohled a kontrolu a sám se stává současně pánem i rabem (Hegel). Neoliberalismus do toho vytváří iluzi svobody, která zahlcuje člověka možnostmi, které na něj vytváří tlak (neúspěch je tvoje vlastní vina, snaž se víc). Z toho dochází k psychickým poruchám (vyhoření, deprese).
Dalším momentem je kritika "vystavování se", "transparentnosti". Vystavené je bezbarvé (transparentní), mdlé, chudé, bez obsahu. Nejvíce se to ukazuje na spotřebě erotiky (porno) a prázdnosti takového sexuálního zážitku. Neuspokojení ve snadném uspokojení. Dále ale také ve vytváření umělých a falešných sebeobrazů např. na profilech sociálních sítích.
V nové společnosti také nemůže být bolest. Vše bolestivé je odstraněno. Vše je zlehčováno (usnadněno ke konzumu). Odstraněna je i veškerá negativita (existuje jen pozitivní myšlení, vše je dobré, cílem je modelové štěstí bez útrap). Tím ale lidstvo cosi ze sebe ztrácí. Zůstává umělost a strnulost.
Posledním bodem, který zmíním, je kritika digitální doby. Ačkoliv autorovi se v krku nejvíce příčí dnes již vcelku zapomenuté Google Glass, nabízí i zajímavé postřehy ohledně faktu, že sociální sítě člověka - možná paradoxně - odpojují od jiných lidí. Tím, že se s lidmi nesetkává a je uzavřen ve své digitální bublině, roste agresivita a radikalita. Digitální je konec konců umělé. Současně je i reálná obava o sledování lidí přes digitální zařízení a sběr a analýza dat jejich návyků, ať už pro potřeby reklamy a konzumu, nebo pro jejich skryté ovládání (manipulací k plnění něčích cílů).
Zrození biopolitiky
Michel Foucault
No, nevím, nevím. Chápu koncept přepisu přednášek, ale buď je toto strojový překlad do češtiny, nebo pan Foucault nebyl zrovna rétor... Je to škoda, protože téma bylo zajímavé. Sice se nedostal k plánovanému jádru přednášek - biopolitice, ale zato rozebral genezi neoliberalismu a vytvoření podmínek pro jeho rozmach. Neoliberalismem chápe v době přednášek (1978), tj. před politickou praxí Reagana a Thatcher, zejména německý ordoliberalismus a americkou chicagskou školu. Historický exkurz je sice rozvláčný, ale má i silné a zajímavé momenty (např. plíživou neoliberální normalizaci německé poválečné sociální demokracie). Dalšími význačnými místy jsou přednáška o člověku ekonomickém, který se v neoliberalismu chápe coby podnik, dále zavedení ekonomických termínu do sociologických kategorií jako rodina a domácnost (investice do dětí, zvyšování kapitálu k zajištění ekonomicky úspěšného života, domácnost jako ekonomická jednotka...). A v neposlední řadě popis "neviditelné ruky trhu" a jejího uctívání neoliberály. Bohužel tyto momenty jsou v přednáškách dost utopeny.
Grandhotel nad propastí: Životy myslitelů Frankfurtské školy
Stuart Jeffries
Zajímavě pojaté dějiny Frankfurtské školy, které spojují klíčové myšlenky hlavních představitelů (Benjamin, Adorno, Horkheimer, Fromm, Marcuse, Habermas, Honneth) s jejich životními osudy na pozadí velkých dějin (zejm. jednání nacistického Německa a existence v době studené války). Čtivá, i když dlouhá, kniha přispívající k šíření kritické teorie, která tolik rezonuje v době pozdního kapitalismu, a snad stále více. A název byl vybrán skvěle. Obálka může neznalého člověka velmi svést k mylným očekáváním :D.
Hegemonie a socialistická strategie
Ernesto Laclau
Kniha napsaná v roce 1985 v úvodu slibovala mnohé - například vysvětlení, proč v té době upadala levice a posilovala populistická pravice. Úplně si ale nemyslím, že by tomu efektivně dostála.
Kniha je spíše příspěvkem do studia levicové teorie. Laclau a Mouffe rozebírají proměnu obsahu ideologie socialismu ve 20. století (od Lenina po Gramsciho). Vysvětlují, proč selhal marxismus a proč je nutné socialismus změnit (postmarxismus). Pro to, aby řekli, že marxistický socialismus selhal kvůli falešné mytizaci ekonomiky a slepé víře v jedinečnost vyvolené dělnické třídy, a nakonec vedl ke ztrátě přitažlivosti socialismu u "lidu" a přelivu voličů k jiným směrům, vcelku zbytečne na sto stranách definují různé vlastní termíny. Navíc tím píšou relativně složitým filosofickým jazykem. Cestou ven jsou podle nich různá nová (tehdy) sociální hnutí (environmentalisté, antirasisté apod.) Přečetl jsem i doslov, jestli mi něco neuniklo, ale vypadá to, že ne.
To, co zabíjí děti. Kniha první
James Tynion IV
Skvělý mix badass lovkyně monster a amerického zapadákova. Tynion přišel s myšlenkou, že by za určitých podmínek mohly děti svou představivostí vyvolat příšery, kterých se bojí. Ty pak chodí po okolních lesích a roklích a zabíjí děti, kterýma se živí a sílí. Proto existuje starobylý řád lovců, který příšery likviduje. Aby však zůstal v utajení, nebere si žádné servítky. Takže je tu otázka, kdo je větší monstrum? Erika jim to ale nežere a monstra likviduje hlavně proto, aby zachránila životy, ne aby sloužila zájmům řádu zabijáků. To vše se zde odehrává v typickém americkém maloměstě někde ve Wisconsinu, kde jsou typické postavy jako šerif, který dosud řešil jen přiopilou mládež, nebo koroner, který ohlédával maximálně sousedy, kteří zemřeli věkem. S timhle si nemůžou poradit. Erika ale ano.
Spravedlnost: Co je správné dělat
Michael Sandel
Sandel na řadě příkladů zkouší hranice naší morálky a etiky. Tím neuvěřitelně podněcuje čtenáře k přemýšlení a přehodnocování vlastních pozic na nejrůznější otázky. Jestli tedy něco tato kniha je, tak je podnětná.
Forma je nicméně trochu unavující. Sandel představí myšlenky, ukáže k tomu několik příkladů, nad kterými se má čtenář zamyslet a které mají ukázat nejednoznačnost "spravedlivého" řešení, poté čtenáři pro jistotu shrne, co chtěl příklady říct, představí k tomu nějakého souvisejícího filosofa a jeho dílo, a na konci z toho něco vyvodí. Toto se opakuje celou knihou. A bohužel občas se Sandel dost zdlouhavě opakuje.
Kniha tedy funguje jako průvodce vývojem filosofie etiky a spravedlnosti (Bentham, Mills, Rawls, Kant, Aristoteles...) a jejich směrů (utilitarismus, libertariánství, teorie spravedlnosti, kategorický imperativ...). Funguje i jako zdroj myšlenkových experimentů v etice. Bohužel jako celek je ale poněkud rozvleklá a opakující se.
Světlo, které pohaslo: Vyúčtování
Ivan Krastev
Hlavní myšlenka autorů Krasteva a Holmese je, že příčinou současného vzmachu neliberálních demokracií, zejména ve střední a východní Evropě, je proces napodobování, do kterého byly tyto země uvrženy po pádu Sovětského svazu a Východu. Státům východní Evropy bylo slíbeno dohnání Západu, pokud přijmou jeho ideologii - liberální demokracii (částečně spojenou s kulturní amerikanizací či westernizací). Proces globalizace či fukuyamovský konec dějin v liberální demokracii měl přinést blahobyt a respekt, podle autorů však došlo k obelhání postkomunistických zemí.
Proces napodobování totiž vytváří situaci, kdy napodobovatelé jsou napodobovanými pozváni mezi sebe, ale nikdy ne na stejnou úroveň. Říkají: "S námi jste svobodní, s námi můžete cestovat, s námi se vám otevřel svět, s námi zbohatnete." Nicméně v daných zemích došlo k divoké privatizaci, jejímž důsledkem je vysoká nerovnost, přetrvává korupce, nižší životní úroveň a otevření hranic vedlo také k negativnímu exodu obyvatel ("proč čekat až budeme mít Západ doma, když ho máme na dosah už teď?"). To po desetiletích vedlo k averzi k Západu (EU, NATO, USA), posílení nativismu a nacionalismu (vlastní cesta, hrdá minulost, "zvládneme to po svém") a k nedůvěře k cizímu (xenofobie, protimigrační nálady). To vše pomohlo stvořit novou krajní pravici, pravicové populisty apod. (Orbán, Fico, Babiš, Okamura, Kaczynski).
Samostatnou kapitolu má Rusko, které své napodobování Západu po pádu SSSR jen předstíralo, a to ještě k tomu jen chvíli. Důvodem je, že Rusko nebylo dříve napodobitelem, ale naopak napodobovaným (SSSR v době studené války). Rusům tedy nebylo po chuti napodobovat Západ, sami se chápali jako velmoc. Rusko za Putina tak otočilo a zatímco si zachovalo iluze západní demokracie (např. volby), využilo toho, aby nastavovalo Západu zrcadlo ("vy že jste demokrati hájící lidská práva, a co vaše působení v Iráku nebo Afgánistánu?"). Rusko tak chce obraz morální nadřazenosti liberální demokracie rozbít vlastními praktickými rozpory.
V další kapitole autoři zkoumají vzestup Donalda Trumpa v USA a růst podpory pro alt-right hnutí. Trumpovu politiku chápou jako mix populismu, ve kterém hraje roli silný vůdce, který netvoří voliče, ale své fanoušky, kteří se projevují spíše loajalitou, než požadováním pravdy; a izolacionismu (USA už nebudou světový policajt, a nemají morální kredit kázat světu, díky čemuž si může Trump dělat, co chce). Izolaci USA navíc chápe coby její ochranu. USA už nebudou zdarma poskytovat své výdobytky, všichni za ně musí nově platit. USA už nebudou podporovat globální dominanci západní liberální demokracie a hospodářského úspěchu zemí po zavedení kapitalismu. Protože tím si jen USA vytvořily konkurenční trhy, na což doplatil trh domácí (např. automobilový), včetně domácích dělníků. USA už také nebudou podporovat multikulturalismus a lidská práva ve světě, aby mohli zavřít hranice u sebe doma a vyhnat migranty.
Poslední kapitola se věnuje Číně. Ta podle autorů nesleduje stejné cíle jako USA nebo Rusko. Číně jde hlavně o navázání obchodů a získání respektu coby obrovské velmoci. Nesnaží se již (oproti době studené války) vyvážet ideologii. Nečeká, že někdo zavede komunismus čínského typu. Chce vytvářet dobrý obraz o Číně a zavázat si státy obchodně. A takto se jí to daří například v Africe.
Jestli mám zemřít, ať je to příběh: Palestina v českých perspektivách
Tereza Langrová
Sborník, který vyšel v době probíhající války Izraele s Hamásem. V době, kdy se Česko jasně postavilo na stranu Izraele a ve své dlouholeté nesnášenlivosti k Arabům vnímalo konflikt značně černobíle. V době, kdy se dehumanizace Palestinců dopouštěla česká média, politici i veřejnost.
Sborník přináší pohled několika českých osobností s palestinskými kořeny, kteří ve vzpomínání na Palestinu, své dětství v Československu nebo Česku a své uchopení vlastní identity, prokazují jediné a do očí bijící zjištění - Palestinci jsou také lidi.
Osobní výpovědi jsou v druhé polovině doplněny odbornějšími příspěvky z oblastí dějin konfliktu a jeho specifičností. Jde určitě o důležitý a ve své době jedinečný počin, který je spíše úvodem do pohledu Palestinců, avšak vybalancovaný tak, aby neztrácel objektivní relevanci.