To, co zabíjí děti. Kniha druhá

22.10.2024

Velmi povedené a dobré pokračování. První díl mi sedl lépe, než jsem čekal a musím říci, že jsem s komiksem byl spokojený, protože to byla dobrá a hlavně zábavná hororová jízda. Navíc konec první knihy hezky nalákal na další díl. Ten už mám za sebou, a mohu napsat, že jsem opět spojený, a čekání na další knihu bude opravdu velmi dlouhé. Scénárista James Tynion IV. znovu odvedl hodně moc dobrou práci, a vypraví tím samým způsobem, jakým vyprávěl první díl. Tynion se rozhodl, že nebude zkoušet nové věci a zachová dynamické a rychlé vyprávění, které se více soustředí na zábavnost, než na nějaký psychologický rozbor postav, motivace, případně studii lidských emocí atd. Tynion moc dobře ví, jaký příběh chce vyprávět, ví jak ho správně napsat, aby byl tím správný způsobem brakový, zábavný a pořádně nepříjemný a znepokojivý. A mě to bavilo. Samozřejmě to, ale nebylo bez chyb a mám ke komiksu několik výhrad. U druhého dílu ze začátku chybí moment překvapení. Což není výtka, to je prosté konstatování faktu. Naštěstí si toho je vědom i sám Tynion, a ví, že bude muset přidat nějakou proměnou, která příběh pořádně nakopne. Tou proměnou jsou nové postavy a hlavně jedna konkrétní, která si krade prostor pro sebe na každém panelu. Problém je, že trvá skoro čtvrtinu knihy, než se příběh pořádně rozjede. Naštěstí, když už se příběh rozjede, tak je to hodně kvalitní a povedená jízda, která vydrží do poslední stránky příběhu. Tynionovi se povedlo vytvořit nové zajímavé charaktery, které jsou opravdu moc dobře napsané, a bude nám na nich záležet, a nebo je budeme nenávidět a přát jim tu nejbolestivější smrt. Riki a Gaby jsou dobře napsané a jejich vzájemná dynamika parádně funguje. Hodně se mi líbilo, že Tynion napsal Gaby dost opravdově. Gaby umí být dost nesympatická, a já měl při čtení chuť jí pořádně profackovat za její chování, ale tady se ukazuje Tynionovo kvalitní psaní a práce s charaktery. Gaby je moc dobře napsaná a hezky funguje její vývoj a i to jak se chová. Přesto, nejlepší postavou je Charlotta Stínací, protože je to geniálně napsaná svině. Tynion jí výborně napsal a Charlotta si krade prostor pro sebe. Je opravdu hodně zlá a je to mnohem větší monstrum, než které sama loví a zabijí. Je znát, že Tyniona bavilo vytvořit postavu, kterou čtenáři budou nenávidět, a zároveň si jí i zamilují, kvůli jejímu chování, hláškám a sebevědomí - chová se trochu jako Joker. Bavilo mě jak Tynion pracuje s Erikou, a jak jí posouvá dál, ukazuje nám střípky z její minulosti a snad v další knize nám dá další odpovědi. Co se Tynionovi v té knize moc nepovedlo je práce s mužskými charaktery. Ty jsou tady skoro do počtu, a většinou se podřídí silnějším ženským charakterům. S druhým dílem přichází změna prostředí a nové monstrum. Musím přiznat, že Nové Mexiko s jeho pouštěmi není, tak atraktivní jako lesy, ale to nic nemění na tom, že Werther Dell'Edera a Miquel Muerto odvedli topovou práci. Hodně se mi líbilo, jak jednotlivé panely vypadají, kresba a barvy jsou krásné, a parádně podporují atmosféru příběhu, a skvěle přivedou k životu Tynionovi slova a myšlenky. To, co zabijí děti - Kniha druhá je dobrý a povedený komiks, který jsem si dost užil a už teď se dost těším na další díl.

07.09.2024

Druhý díl přináší více přímočarou akci. Jelikož Erika zběhla, tak je tu mnohem méně řádu a pletich a děj se prostě více soustředí na neokázalou akci. Děti zabíjí jen jedno monstrum a protože by to bylo málo, na scénu se dostává také "lidské monstrum", jehož úkolem je odstranit Eriku a přitom s ní může vzít půlku dalšího zapadákova. Je to pořád dobré a napínavé, i když od toho nelze čekat nic moc víc než krvavou akci a prudké emoce postav. Postavy jsou většinově ploché a o nějakém vnitřním vývoji nelze ani uvažovat (vyjma toho, že postavy postupně uvěří v existenci monster).

26.08.2024

„Někdy ráda
ubližuje lidem tím,
že jim říká pravdu.
Pravda může
bolet víc.“

Rozbalit, očuchat (áááách) a jdeme na to. I když jsem Knihu první nehodnotil zrovna nejlichotivěji, nebyl důvod se netěšit na Knihu druhou. Ostatně příběhy na sebe navazují a tak si říkám, proč to není rovnou kolosálka? Ale což, dvě knihy zaberou stejné místo. Po masakru z Knihy první se tu rozjíždí vyšetřování. Ale šerif Carter není zrovna frajer a mám pocit, že rozumu taky moc nepobral. Je z vražd rozhodně rozhozenej, a zpočátku si vůbec nevěděl rady. Tak že první část této knihy je hodně o mluvení. Akce skoro žádná.

Citát: Myslím, že když ti všechny, co znáš, sežerou příšery, můžeš bejt zlá, jak chceš.

Docela mě pobavil přílet paní Stínací do USA. Scéna s telefonistkou a záchodem vás určitě také rozesměje. Ale na druhou stranu se Stínací nebude rozhodně žádná sranda. Začal jsem se bát o osud Eriky. Už jen pár hodin – a pak začne masakr. Ke konci začíná být děj skoro až beznadějný pro osoby, kterým jsem fandil. Bylo to strhující. Chaos je však někde jinde. Opět musím upozornit na zmatená komiksová okna. Někdy jsem šel jiným směrem, než zamýšleli tvůrci. To byl asi nejhorší zážitek s kreslením tohoto příběhu. Jinak kresba je střídmá a celkem povedená. (Až na ta chaotická okna). Celkově to však na mě mělo lepší dojem, než Kniha první. A myslím si, že jako celek to za 80% obstojí.

Citát: Neumřu nějakou zasraně dementní smrtí!