memphisz
komentáře u knih
Říše Černého plamene
Mike Mignola
Konečně díl, který funguje od začátku do konce. Tým se prodírá troskami New Yorku a potkává jednu příšeru za druhou. Dialogy fungují, atmosféra taky. Kresba ale mohla být lepší. Finále je řádně napínavé a souboj Liz s Černým plamenem je epický. I když úplný závěr trochu vyšumí. Za mě rozhodně dosud nejlepší díl série.
Jezero plné ohně
Mike Mignola
Tak seriál nám pokračuje a v nejnovější epizodě se zpomalilo. Tvůrci si dali čas na budování postav Fenix a Liz. Akce skoro žádná, což by nevadilo. Přijde mi, že se to celé snaží být něco jako Živí mrtví - na pozadí apokalypsy se budou řešit vztahy/životy hlavních postav. Akorát, že k tomu jsou potřeba zajímavé postavy a zvraty, které tu bohužel nejsou. Ani v osmém dílu bych dohromady nedal všechny podstatné postavy a jejich motivace. A to o něčem svědčí.
Když peklo zamrzlo
Mike Mignola
Všechno je to vlastně takový průměrný seriál s nadpřirozenem. V této epizodě se odehrávají dva příběhy, z nichž je zajimavý asi tak jeden moment v druhé části. Pokud se to ale vezme jako rozvleklý seriál na pokračování, který ma jednoduše vystavěné epizody - pátrání v určité lokaci, boj s příšerou, návrat, nějaké to nalákání na příšté, - tak to vcelku funguje. Jaksi se to ale míjí jak s komiksem, tak s důstojností Mignolova odkazu...
Pravidla vkusu: Jak se společnost rozhoduje, co je v kultuře hodnotné
Ondřej Špaček
Přístupná populárně naučná kniha o vkusu, respektive o jeho vytváření a jeho projevech v různých aspektech kultury a života ve městě. První půlka, spíše sociologická, je skvělá. Jak vkus vzniká? Co ho podmiňuje? Proč není obvyklé, že by měl stejný vkus zajištěný vzdělaný člověk z města s dělníkem z venkova? A další oblasti: K čemu se používá povinná četba? Proč většina nerozumí výtvarnému umění? To všechno jsou nesmírně zajímavé a podnětné oblasti, které kniha velmi dobře vykládá. Po půlce se to zlomí ke kulturním místům ve městech, gentrifikaci a vizuálnímu smogu, což jsou témata jistě také zajímavé, ale zde tak nějak pocitově zabrala místa a dodala knize dojem, že se muselo vejít hodně témat na málo stránek. Tím se jde hodně po povrchu. Každému ale jistě sedne jinak.
Nejtemnější noc
Geoff Johns
Přeplněný crossover, který byl vyvrcholením pětiletky Geoffa Johnse u Green Lanternů. A že jde o vyvrcholení, je vidět. Čteme řadu odkazů a zmínek na minulý děj. Všechny postavy se vyrovnávají s něčím, co se stalo již dříve. Proto se do děje těžce nasedá. Hlavní postavy ale slouží i coby hlasy expozice, takže vysvětlují ostošest. Nová linka komiksu je řádně přeplácaná. Vyšší desítky postav, z nichž celá řada je třetí úrovně. Do toho už nejsou jen Green Lanterni a žlutí Sinestro corps, ale sborů Lanternů je jak barev duhy. V komiksu se pořád něco děje, přesněji buď se truchlí, nebo se akčně mlátí, a to včetně iritujícího "nejdřív rvačka, potom otázky" mezi samotnými hrdiny... Jako správný event to mělo bambilión tie-inů v jiných sériích, a proto se tu postavy objevují najednou z ničeho nic, nebo vědí informace, u kterých z této knihy není jasné, kde je vzali... Prostě jako vždy. Nicméně má to všechny klady DC "světelné" temno-barevné kresby své doby. A k tomu několik dvoustránkových epických výjevů.
Válka s Mloky
Karel Čapek
Válku s mloky napsal Čapek v roce 1935 a obecně je vykládána jako protinacistická antiutopie. To je ovšem zjednodušení, jelikož ať už samotná válka, nebo rozpínavost mloků při hledání "životního prostoru (lebensraum)", se děje až v samotném závěru knihy.
Vyvrcholení předchází roztříštěný popis historie mloků od jejich nálezu v exotickém orientu, přes jejich polidštění, zotročení a vykořisťování, až po jejich světovou dominanci. První část tak působí jako kritika kolonialismu (nalezení "zvířeckých" domorodců a místních zdrojů (perel) a využití domorodců k jejich těžbě). Druhá část působí jako kritika kapitalismu (firmy vytvoří koncern, který sdruží podniky zabývající se vším kolem mloků - potrava, chov, rozvoz, množení, prodej na práci apod.). Třetí poté jako kritika války a dobývání (nejdříve lidí, kteří dobývají moře a uvažují o ozbrojení mloků, a poté mloků, kteří začnou dobývat souš).
Zvláště v první půlce je výrazným prvkem satira, ve které si Čapek bere na paškál jak bohatou elitu, tak lidskou patetičnost.
Zvolená forma, Zvláště v druhé části - zápisky, studie, novinové články, přednášky apod. dává celé antiutopii věrohodnost vlastního fikčního světa. Ovšem čte se to dost náročně. I pro značnou hutnost textu, nejrůznější drobné poznámky atd. Je to velmi komplexní dílo, které není tak přímočaré jako jiné Čapkovy knihy.
Dům o tisíci patrech
Jan Weiss
Výborné dílo z počátků českého sci-fi, nebo přesněji meziválečného objevování surrealismu. Weiss ho napsal v roce 1929 a jako námět použil své halucinogenní tyfové sny z doby uvěznění v zajateckém táboře na území Ruského impéria v první světové válce.
Weiss současně představuje jednu z prvních novodobých dystopií. A jde o alegorii na kapitalismus! Ohisver Muller pohádkově zbohatl poté, co získal monopol na těžbu nové základní suroviny. Skoupil svět a jako svou pýchu postavil dům o tisíci patrech, který nazval po sobě - Mullerdóm. V něm nabídl lidem nejnovější technologie a všechny požitky, které si lze koupit. Nicméně to je vykoupené silně třídní společností. Ve spodních patrech žijí boháči v luxusu. Čím výše se ale nacházíte, tím jsou podmínky nuznější a práce těžší a špinavější. Sám Muller pak společnost ovládá jako bůh, kterého ze sebe dělá. Většina obyvatel tohoto uzavřeného města je proto nešťastná a v horních patrech začíná bujet revolta. Do toho se na schodišti probouzí hlavní protagonista, Petr Brok, který má za úkol celý systém zničit.
Celé je to na svou dobu trhlé a velmi fantasktní. Z pohledu sci-fi nadčasové. A v něčem mi to připomíná díla skvělého Alejandra Jodorowskyho.
Abeceda
Vítězslav Nezval
Uprostřed debat o smyslu proletářské poezie Devětsilu se Nezval chtěl oprostit od politických sporů a připravil umělecký projekt Abeceda. Sepsal 24 asociativních krátkých básní na tvar, funkci nebo zvuk písmena abecedy. Milča Mayerová vytvořila ke každému písmenu a básni taneční komposici, které zachytil fotograf K. Papsa. Typograficky a fotomontáží fotografie k básním upravil nikdo jiný než Karel Teige. Vznikl tak unikátní projekt, který je zajímavý právě svým konceptem.
Manon Lescaut
Vítězslav Nezval
Manon Lescaut je tragický příběh tří milostných trojúhelníků 1) Manon, des Grieux, Tiberge, 2) Manon, des Grieux, Duval, 3) Manon, des Grieux, Duval syn. Hru napsal Nezval v roce 1940, v době nacistického protektorátu, jako oslavu poetičnosti českého jazyka.
Manon je šestnáctiletá krásná žena, po které touží každý muž. Zamiluje se ale do mladého rytíře des Grieux, který byl původně odhodlán vstoupit do kněžského řádu se svým přítelem Tibergem. Des Grieux pro Manon opustí svůj plán a uteče s ní. Brzy ovšem zjistí, že láska každého z milenců je jiná. Des Grieux touží po romantické lásce až za hrob, ale mladá Manon si chce vedle lásky svého rytíře také užívat život. Chce si dopřávat přízeň mužů, kteří ji obletují a nabízejí jí peníze a dárky. To des Grieux nedokáže vystát. Manon to primárně nemyslí zle, ale má trochu posunuté hranice. Ctnostný des Grieux sužován žárlivostí proto Manon opakovaně opouští, ale nakonec se k ní vždy vrací. Manonina touha po penězích a využívání svých napadníků je ale nakonec dovede až k tragickému konci.
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida
Vítězslav Nezval
V roce 1936 vyšla sbírka 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a ihned vzbudila rozruch. Literární svět začal pátrat, kdo by mohl být pravým autorem. Až Karel Čapek toto téhož roku rozluštil ve svém článku, kde došel k závěru, že takto ambiciózní projekt 52 villonských balad by mohl zvládnout jen zkušený básník, který vzhledem k tématice patří do okruhu radikálně levicových autorů a vzhledem k jednomu případu užití nářečí pochází pravděpodobně z Moravy, ale působil i v Praze. A ano to vše sedělo na Nezvala.
Nezval ve sbírce stvořil postavu nedostudovaného chudého studenta, který píše básně a protlouká se životem (resp. se částečně stylizoval do Villona). Pracuje v námezdních zaměstnáních, často je ale nezaměstnaný, zná hlad a život na ulici, žebráky a prostitutky. Ironicky komentuje život měšťanů a boháčů. Na pár místech vyhlíží revoluci, která přinese spravedlnost...
Čapek ve svém pátrání napsal: "Nejdůležitější jsou ovšem ty stopy, které ukazují na motiv činu: proč psal Robert David, a proč psal právě villonovské balady. Myslím, že motivem skutku je rozkoš z rýmů. Nalézt dvaapadesátkrát čtrnáct štěpných a neopakujících se rýmů, to je samo o sobě literární silácký a zároveň žonglérský výkon. Není to jen neobyčejná schopnost jazyková a sluchová, nýbrž také asociativní; čtrnáctkrát v každé baladě odpálkovat proud představ tak, aby nenásilně a lehce dopadl na napjatou strunu rýmu, to dovede jen výjimečný případ mezi básníky."
Svítání
Émile Verhaeren
Hru Svítání napsal Verhaeren v roce 1898, v češtině poprvé vyšla v roce 1905 v překladu třicetiletého S. K. Neumanna, který byl Verhaerenem okouzlen. Nedokázal ho však z francouzštiny přebásnit v plném rozsahu, takže ve značné části textu pro zachování náboje obsahu opustil rým.
Dějově sledujeme osudy tribuna lidu Héréniena, který je ideovým vůdcem probíhající lidové revoluce v korupcí a mocí zkaženém městě Oppidomagnum. Městu navíc hrozí zhouba od vojska cizí mocnosti, které je již před branami. Mocní konzulové proto sliby presvědčí Héréniena, aby v době vnější hrozby zabránil hrozící občanské válce. Hérénien tak učiní, ale nakonec je konzuly zrazen. Lid už je ale s vykořisťovatelskou vládou natolik znechucen, že revoluce stejně proběhne a přidají se k ní i řadoví vojáci unavení z nasazování života a umírání pro mocichtivost svého krále. Nakonec Hérénien v posledním úkladu umírá, ale jeho myšlenka žije dál, přičemž vzbouřené davy svrhnou starý režim (v závěru symbolizováno stržením státního pomníku).
Loupežník
Karel Čapek
Hra uvedená v roce 1920 je jednou z prvních, kterou Čapek napsal. Začal ji psát již v roce 1911, v 21 letech, než ji ale dokončil a uvedl, prožil deprimující první světovou válku a oslavil své 30. narozeniny. Podstatné je to proto, že hra pojednává o střetu generací. Oslavuje drzost, bezprostřednost a energii mládí, proti ustaranosti, usedlosti a majetnictví stáří. Mladý loupežník je vzor rebélie a šarmu, zatímco starý profesor nudného měšťana zaklínajícího se řádem a pravidly. Loupežník se obsazením domu profesora tak trochu sám postaví systému, který je zastoupen profesorem, jeho ženou, poučujícím učitelem, starostou, vojáky. Někteří hubují, další se vztekají, jiní domlouvají. Přesto v něm všichni dotyční muži vidí vzpomínku na nespoutaného hrdinu z beztarostného dětství. A matka zase vzpomínku na chvíli nespoutané lásky, která jinak musela být svázána a potlačena konvencemi a morálním odříkáním.
Pekař Jan Marhoul
Vladislav Vančura
Na to jak je kniha útlá, se nečte zrovna lehce. Příčinou je Vančurův jazyk a zvolená forma. Jde o výrazné dílo meziválečné avantgardy, proletářské literatury; autorova prvotina. Kniha je prosáklá lyrismem, volným tokem příběhu a netypickou formou vrstvení zápletky.
Ke srovnání se hodí knihy Džungle (1906) nebo Hrozny hněvu (1939). Ty jsou rovněž o těžkém údělu dělníků hledajících práci a bojujících s chudobou v mizerném světě vypočítavých kapitalistů. Vančurův Pekař Jan Marhoul časově spadá mezi ně, ale v ději je o dost méně rozmáchlý. Dobrotivý pekař dává na dluh a krachne. Když on sám potřebuje pomoc, většina známých se k němu otočí zády. Následně musí opustit město a zkusit štěstí s opravou mlýna na samotě. Zraní se a není schopný splácet nájem. Zima je krutá, hladoví. Následně ho začne vykořisťovat jiný mlynář, který má kapitál a zoufalého pekaře najme za byt a stravu. Hrdý Marhoul nakonec odejde zpět do města, kde se nechá najmout coby pomocník v pekárně. Brzy poté ale v chudobě umírá. Děje se tam toho víc, ale hlavní děj ma pevně depresivní linku, ve které zoufalství nahrazuje krátkodobá naděje, kterou následně zničí další zoufalství. Obdobně jako v knihách uvedených výše. Autor tím chce přiblížit těžký a často nespravedlivý život proletariátu. A také jak je dobový vlastnický systém krutý a osudný pro člověka bez ostrých loktů a peněz.
"Zde leží dělník a hvězdy se naň nesypou, ba ani kvítí. Neměl žádného sdělení naposled a žádnou pravdu nezůstavil za sebou. Jeho dílo je dávno prodáno. Snad ani nežil, je neznám, nikomu nic není po tomto mrtvém."
Město v slzách
Jaroslav Seifert
Dvacetiletý Seifert ve své prvotině z roku 1921 projevuje všechny rysy naivismu. Sbírka obsahuje typická témata proletářské poezie, kterou lze u Devětsilu čekat. Seifert to ale navíc podává velmi přístupným a naivním stylem. Snad proto, že mu bylo dvacet, snad pro radikálnost mládí. Řada básní agitačně oslavuje revoluci, Sovětský svaz, komunismus. Je jasné, že v roce 1921 to znamenalo něco jiného než dnes, ale u Seiferta se člověk nemůže zbavit dojmu, že ve Městě v slzách nebyl úplně dozrálý. Je tak otázkou, do jaké míry mu lze věřit rýmy o podpoře rolníků a jejich těžké polní práci, když pravděpodobně do té doby nevytáhl paty z dělnického Žižkova, ve kterém se narodil a žil. Stejně tak jsou z tohoto pohledu podezřelé - dobově obvyklé - kritické rýmy na město coby špatné místo k životu, alespoň tedy do komunistické revoluce... Naopak nejlepší se jeví báseň o lidech na pavlačích, což je téma, které by z Žižkova znát mohl a tak ho mohl autenticky zbásnit.
Vzpoura
Émile Verhaeren
Není divu, že z Verhaerena byl nadšen radikální S. K. Neumann. Takto bouřící, temná a revoluční témata i forma musela být potvrzením jeho postojů. Není ani divu, že se líbil F. X. Šaldovi a byl ceněn jeho svěží volný rým, kterým maloval své znepokojivé výjevy. Sbírka Vzpoura se věnuje síle davů, městu, které považuje spíše za bojiště, nebo blížícímu se střetnutí utlačovaných vrstev a pyšné třídy elity. V básních jako na obrazech Verhaeren maluje ponuré ulice měst, ve kterých se rudá záře ze zapadajícího slunce míchá s plameny hořících domů a zvony bijí na poplach.
Matka
Karel Čapek
Rok 1938 - dvacet let od světové války, probíhá krvavá španělská občanská válka a zbývá rok do druhé světové války. Miliony mrtvých za panovníky, ideje a národy. Ultimátní obětí jsou podle Čapka matky. Ty přicházejí o manžely a syny, kteří umírají pro velkou věc, se kterou prosté matky nemají nic společného.
Matce v této protiválečné hře padne manžel v koloniální válce v Africe za panovníka a čest, nebo snad pro špatný rozkaz velitele? První syn zemře pro vědu při výzkumu léčby tropické nemoci. Druhý syn zemře pro technický pokrok. Dvojčata, jeden radikální komunista, druhý fašistický nacionalista, padnou ve vzájemné občanské válce za nový, lepší, svět. Posledního syna však už matka vydat nechce. Nestály ji vyšší principy a velké ideje už dost? Země je však napadena a rozhlas volá všechny občany do poslední bitvy. Ale matka snad nemá právo na svého posledního syna?
Bílá nemoc
Karel Čapek
Napsáno v roce 1937, po letech zpráv o zbrojení nacistického Německa nebo fašistické Itálie. V Evropě byly v 30. letech na vzestupu mnohé militaristické a nacionalistické pravicové režimy, jako frankistické Španělsko, horthyovské Maďarsko, Řecko za Metaxase, Portugalsko za Salazara, Rakousko za Dollfusse... Proměna Evropy byla zřejmá a hrozba války všudypřítomná. Demokratického Čapka situace musela velmi znepokojovat. Není proto divu, že napsal takto protiválečnou hru. Vystihl v ní ale nejen zbytečnou ničivost války, ale také touhu diktátorů po válce a slávě a také fanatizaci davů. Jako kulisa se jeví pandemie hrozné bílé nemoci, která ale po covidu nabrala novou relevanci. Čapek skvěle vystihl "typickou českou rodinku", která z tepla vlastního bytu komentuje dění, kterému až tak nevěří. A vystihl i neschopnost vlády situaci řešit.
Vláda nad světem: Essaye
Georges Duhamel
Eseje psané v roce 1918 jsou poznamenané čtyřmi válečnými roky. Duhamel píše o "vládě srdce" a hledání lidské pospolitosti v časech nebrutálnějšího chaosu, jaký Evropa toho času poznala. Pospolitosti si všímá například v bratrství členů jeho jednotky, kteří by, - nebýt války -, se asi nikdy dohromady nedali a na ulici by se jen minuli. Dobro v lidech hledá také skrze křesťanskou tradici. A zejména má velká očekávání od konce války, kdy věřil, že Evropu čeká výrazná změna. Lidé se měli vzdát honby za věcmi a majetkem a odhalit, že právé bohatství je v přátelství, blízkosti a ve spolupráci.
Objevy
Charles Vildrac
Milá knížka krátkých příběhů o sounáležitosti lidí žijících ve městě. Unanimismus, jehož by Vildrac představitelem, se zabýval osamocením lidí v anonymních a odcizených davech velkoměst. Věřil ale v dobro v lidech a bezpodmínečnou vlídnost k bližním. Přes výběr depresivních témat tak působí především optimisticky a dobrotivě.
Ať žije život
Stanislav Kostka Neumann
Výbor fejetonů, které psal S. K. Neumann během jednoho roku mezi červnem 1913 a červnem 1914 do Lidových novin. Představují jeho aktuální (resp. tehdejší) představu o výzvách v umění. Neumann obdivoval modernu a z ní vycházející ideu o novém světě a člověku. Zde zaměřeno hlavně na kritiku měšťáckého přístupu k umění a jeho odborné kritice. Neumann, toho času již těměř čtyřicátník, oslavoval mladé umělce, kteří se nebojí experimentu a hledání nových směrů a forem bez ohledu na názor stárnoucích akademiků nebo klasiků umění. Jako vzory k následování uváděl W. Whitmana a É. Verhaerena. Objevuje se zde také téma sociální a kolektivistické, nicméně zatím jen v obrysech.