S bolestí druhých před očima
Susan Sontag
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75768/bmid_s-bolesti-druhych-pred-ocima-7tA-75768.jpg
4
38
38
Jaký účinek má na způsob, jímž vnímáme okolní svět, každodenní přísun záběrů válečných konfliktů a lidského utrpení vůbec a k jaké emocionální a skutkové reakci nás podobné výjevy, zprostředkovávané televizní či počítačovou obrazovkou, v delší perspektivě vedou? Vyvolává pravidelný kontakt s obrazy bolesti druhých soucit, apatii, nebo dokonce sám násilí podněcuje? Přední americká autorka a kritička se ve svém nejnovějším knižním eseji zamýšlí nad dějinami zobrazování a vnímání násilí, bolesti a utrpení, jejich politickou a mediální manipulací i nad někdejšími vlastními úvahami o médiu fotografie a dospívá k novým, nezřídka krajně znepokojivým závěrům.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2011 , PasekaOriginální název:
Regarding the Pain of Others, 2003
více info...
Přidat komentář
Paní sousedka se mě ve výtahu ptala, jestli tuhle knížku musím číst kvůli práci. Ale ono to bylo opravdu z osobní potřeby. Cítím to jako naléhavý problém - podle čeho třídit mediální informace/obrazy soutěžící o mou pozornost a jak k nim přistupovat. Rozsáhlou oblast lze rovnou pominout jako ve své podstatě neskutečnou, která nemůže vznášet jakýkoli nárok. Přesto zůstává mnoho položek, které závažné jsou - a také zdeformované výběrem, absencí kontextu, efektním způsobem podání, krátkou životností, řazením podstatného vedle nepodstatného... S jakým postojem, s jakými kritérii a s jakou výzbrojí se nořit do této více či méně nečisté "hry se zprávami", aby výsledkem bylo co největší dobro?
Před lety jsem si k tématu udělala pár poznámek při čtení Konrada Lorenze, Susan Sontag je obohatila nejen o historický přehled a jeho rozbor.
Zuzana Nedelova se v tehle eseji venuje tomu, jak lidi vnimaji hruzostrasne fotky z valek a proc se to vlastne musi fotit. Bylo to velmi poucne a az jsem byl prekvapen, kolik legendarnich a znamych fotek bylo naaranzovano. Bohuzel, nenasel jsem v knize nic o legendarnich fotkach jako treba Lenka Korinkova na maderu v prikopu, nebo prijezd Pomejeho na koni na svatbu s Dzambulkou, tudiz to asi nakonec necham za ctyri hvezdy. Esej ostatne neni kompletni, protoze Sontagova nikdy nevidela moji fotku jak se valim v pokadene toi toice na zemi, coz by ji dle meho nekolik kapitol zcela jiste prehazelo.
Skvělá, velmi citlivá a své téma vyčerpávajícím a účastným způsobem popisující esej. Obžaloba války neskrývající jistou bezmoc z její zrůdností a toho, že jí lidé jsou schopni. Kniha jemně, hřejivě a přesvědčivě vybízející k lidskosti, ke které nás nedovedou mediální obrazy vzdáleného utrpení, ale jedině, kromě přímého prožitku, upřímně míněná snaha po pochopení. Podnět k účastnosti a dalšímu přemýšlení.
Sontagové rozjímání nepostrádá analytické věcnosti, její myšlenky hluboce prosakují až do pater současných. Nemá nejmenší zábrany s přesností vymezit roli válečné fotografie z hlediska propagandy establishmentu, obdobně otevřeně hovoří o poptávce telete konzumu. Kromě pregnantní argumentace nabízí i tolik potřebný (aktuálně obzvlášť absentující) smysl pro humanismus a prostou lidskou empatii.
Úvahy o zobrazování násilí a smrti, o nás a našem měnícím se přístupu k nim. Knížka která se nedá shrnout v jednom komentáři, ale rozhodně by se měla číst.
Autorovy další knížky
| 2002 |  O fotografii |
| 2011 | S bolestí druhých před očima |
| 1997 |  Nemoc jako metafora / AIDS a jeho metafory |
| 2011 | Ve znamení Saturna |
| 1995 | Milenec sopky |
Známá esejistka Susan Sontag se ve svém posledním knižním eseji (vydaném v roce 2003) vrací k tématu fotografie, o kterém pojednávala již v knize O fotografii z roku 1977. Některé ze svých úvah tak mohla s odstupem téměř 30 let znovu promyslet a revidovat je.
S bolestí druhých před očima se zaměřuje na válečnou fotografii. Sontag se zde věnuje významům zachycení války, násilí, krutosti či násilné smrti. Vzbuzují v nás tyto fotografie smutek, hněv, nebo slouží našemu voyeurismu? Může fotografie hrůz aktivizovat lidi, nebo je v důsledku otupuje? Pořizuje válečný fotograf autentický záznam války, nebo ho víceméně vědomě stylizuje? Je k něčemu sledovat hrůzy války z pohodlí domova?
Sontag se zamýšlí nad řadou dalších velmi komplikovaných otázek o ambivalenci fotografie války. Podněcuje tak přemýšlení i u čtenáře a apeluje na kritické čtení fotografií (Kdo ji vyfotil? Proč? Co předcházelo dané scéně na fotografii? Co následovalo?). Sontag na závěr dochází ke konečnému zjištění - ať je válečná fotografie jakákoliv, nikdy jejího diváka nepřenese v celé komplexnosti do vldané války. Fotografie je tak jen dílčí vodítko, které má ale silnou moc ovlivňovat osobu, která si ji prohlíží.