Milenec sopky přehled

08.02.2023

Susan Sontagová (1933) je známá americká esejistka, kritička a publicistka, autorka pronikavých esejistických knih širokého záběru, z nichž česky vyšly zatím pouze Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989; č. společně 1997), letos pak vydala Paseka slavný soubor esejů O fotografii (1977). Sontagová je však také autorkou čtyř románů a svazku kratších próz. Za poslední román, V Americe (In America, 1999), vyprávějícím o osudech polské herečky v USA na konci 19.století, získala dokonce Národní knižní cenu. Předchozí román, vydaný pětadvacet let od druhého románu (Death Kit, 1967), vyšel česky taktéž v nakladatelství Paseka.
Vulkán s podtitulem Romance (The Volcano Lover, A Romance) se stal v době svého vydání (1992) bestsellerem a byl pro literární veřejnost překvapením hned z několika důvodů, neboť takový román právě s tímto podtitulem by od Sontagové asi čekal jen málokdo. Přesto ani její „romanci“ nelze brát doslovně. Sontagová přistupuje – jak jinak – k historickému románu velmi originálně. K napsání knihy, jejíž název by se dal přesněji přeložit jako Obdivovatel či milovník vulkánu, autorku inspirovaly kolorované rytiny Vesuvu z roku 1799, objevené a zakoupené v Londýně, o nichž zjistila, že vznikly na objednávku sira Williama Hamiltona, britského vyslance v Neapoli v poslední třetině 18. století, a začala se zajímat o jeho životní osudy. V románě ho důsledně nazývá Cavaliere (Rytíř) a s jeho postavou, jak přiznala v úvodní poznámce, „zacházela zcela volně, ale tak, aby to odpovídalo jeho povaze, právě tak jako s ostatními historickými postavami uváděnými pod jejich vlastními jmény“. Hamilton se poté, co mu zemřela milovaná manželka Catherine, podruhé oženil s mladou milenkou jeho synovce Emmou, ženou z nejnižších kruhů, nevzdělanou, avšak inteligentní, učenlivou a krásnou, která má dokonce v Anglii nemanželskou dceru. O Emmě se nejdříve hovoří jako o krásce; to když je zpočátku pouze Cavalierovou milenkou a on sám jakýmsi Pygmalionem, o třicet šest let starším, který krásku vzdělává a kultivuje. Emma ho oddaně miluje, ale zároveň ve vztahu pochopitelně cítí svoji velkou příležitost, jak se povznést nad svůj původ, což se jí vskutku podaří, když v Neapoli oslní všechny včetně královského páru a sir Hamilton se s ní ožení navzdory skandálnosti takového sňatku; pak už ji autorka důsledně nazývá Cavalierovou ženou. Na scénu pak vstupuje hrdina – totiž admirál lord Horatio Nelson, jenž od roku 1793 bojoval proti revoluční a později napoleonské Francii a který se stane Emminým milencem za tichého přihlížení stárnoucího Cavaliera. Přitom milenecký pár nepůsobí nijak zvlášť romanticky: hrdina je malý, hubený, jednooký a jednoruký po zraněních v bitvách a Cavalierova žena léty ztloustla, propadla alkoholu a pozbyla své krásy.
Sontagová tak netypicky vstoupila do romantizované historie (vzpomeňme na Dumasovu Lady Hamiltonovou; na scénu vstupuje také postava z jiné „skutečnosti“, totiž baron Scarpia, známý z Pucciniho opery Tosca, jejíž děj a postavy – diva, milenec-malíř, Angelotti – zde autorka obratně vsune do kontextu dalších událostí) a experimentálním přístupem nezapře své intelektuální zázemí: do barvitě vylíčené historie vstupuje současnost a objektivní autorské reflexe, odstup od mytizované romance a smysl pro humor a ironii, což se projevuje již v tom, jak označuje své hlavní postavy, jejichž pravá jména zmíní jen jednou či dvakrát. Její vyprávěcí styl je poměrně strohý, vůbec nepoužívá přímou řeč v uvozovkách a do barvitého líčení organicky zasazuje esejistické pasáže. Jelikož je Cavaliere nadšeným sběratelem knih, obrazů, soch, váz a antických vykopávek ze zničených Pompejí, věnuje se autorka podrobně právě fenoménu sběratelství, takže z románu by se dal vyabstrahovat jakýsi samostatný esej o sběratelství. Svou roli zde pak hraje i titulní vulkán, tedy Vesuv se svým velkým výbuchem v roce 1794, který Cavaliere pozoruje, obdivuje a miluje s jeho děsivou krásou a ničivou silou, jež symbolizují povahu a jednání některých postav i bouřlivou dobu, v níž se jejich osudy odehrávají. Vulkán zde vystupuje vlastně jako další hlavní postava, jež si žije svým vlastním životem. V závěru románu pak autorka opouští er-formu a propůjčuje hlas několika postavám v podobě jakýchsi posmrtných monologů, v nichž komentuje události a stručně je dovede až do jejich konce, přičemž zde projeví svůj ženský pohled. Všechny tyto prvky dodávají knize na zvláštnosti i poutavosti; Sontagová jakoby nastavovala v různých úhlech zrcadla, v nichž je jednání postav podrobováno nenápadné kritice.
Netradičně pojatý zajímavý historický román ve výborném překladu a pečlivé redaktorské práci (škoda jen, že zde chybí doslov, který by představil Sontagovou a pozadí jejího románu) dokazuje šíři zájmů své autorky, a tak si jen můžeme přát, aby se k nám dostala i další její díla, zejména již jmenovaný poslední román.