• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Susan Sontag

S bolestí druhých před očima

„Známá esejistka Susan Sontag se ve svém posledním knižním eseji (vydaném v roce 2003) vrací k tématu fotografie, o kterém pojednávala již v knize O fotografii z roku 1977. Některé ze svých úvah tak mohla s odstupem téměř 30 let znovu promyslet a revidovat je. S bolestí druhých před očima se zaměřuje na válečnou fotografii. Sontag se zde věnuje významům zachycení války, násilí, krutosti či násilné smrti. Vzbuzují v nás tyto fotografie smutek, hněv, nebo slouží našemu voyeurismu? Může fotografie hrůz aktivizovat lidi, nebo je v důsledku otupuje? Pořizuje válečný fotograf autentický záznam války, nebo ho víceméně vědomě stylizuje? Je k něčemu sledovat hrůzy války z pohodlí domova? Sontag se zamýšlí nad řadou dalších velmi komplikovaných otázek o ambivalenci fotografie války. Podněcuje tak přemýšlení i u čtenáře a apeluje na kritické čtení fotografií (Kdo ji vyfotil? Proč? Co předcházelo dané scéně na fotografii? Co následovalo?). Sontag na závěr dochází ke konečnému zjištění - ať je válečná fotografie jakákoliv, nikdy jejího diváka nepřenese v celé komplexnosti do vldané války. Fotografie je tak jen dílčí vodítko, které má ale silnou moc ovlivňovat osobu, která si ji prohlíží.“... celý text
— memphisz

---

Vulkán

„Susan Sontagová (1933) je známá americká esejistka, kritička a publicistka, autorka pronikavých esejistických knih širokého záběru, z nichž česky vyšly zatím pouze Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989; č. společně 1997), letos pak vydala Paseka slavný soubor esejů O fotografii (1977). Sontagová je však také autorkou čtyř románů a svazku kratších próz. Za poslední román, V Americe (In America, 1999), vyprávějícím o osudech polské herečky v USA na konci 19.století, získala dokonce Národní knižní cenu. Předchozí román, vydaný pětadvacet let od druhého románu (Death Kit, 1967), vyšel česky taktéž v nakladatelství Paseka. Vulkán s podtitulem Romance (The Volcano Lover, A Romance) se stal v době svého vydání (1992) bestsellerem a byl pro literární veřejnost překvapením hned z několika důvodů, neboť takový román právě s tímto podtitulem by od Sontagové asi čekal jen málokdo. Přesto ani její „romanci“ nelze brát doslovně. Sontagová přistupuje – jak jinak – k historickému románu velmi originálně. K napsání knihy, jejíž název by se dal přesněji přeložit jako Obdivovatel či milovník vulkánu, autorku inspirovaly kolorované rytiny Vesuvu z roku 1799, objevené a zakoupené v Londýně, o nichž zjistila, že vznikly na objednávku sira Williama Hamiltona, britského vyslance v Neapoli v poslední třetině 18. století, a začala se zajímat o jeho životní osudy. V románě ho důsledně nazývá Cavaliere (Rytíř) a s jeho postavou, jak přiznala v úvodní poznámce, „zacházela zcela volně, ale tak, aby to odpovídalo jeho povaze, právě tak jako s ostatními historickými postavami uváděnými pod jejich vlastními jmény“. Hamilton se poté, co mu zemřela milovaná manželka Catherine, podruhé oženil s mladou milenkou jeho synovce Emmou, ženou z nejnižších kruhů, nevzdělanou, avšak inteligentní, učenlivou a krásnou, která má dokonce v Anglii nemanželskou dceru. O Emmě se nejdříve hovoří jako o krásce; to když je zpočátku pouze Cavalierovou milenkou a on sám jakýmsi Pygmalionem, o třicet šest let starším, který krásku vzdělává a kultivuje. Emma ho oddaně miluje, ale zároveň ve vztahu pochopitelně cítí svoji velkou příležitost, jak se povznést nad svůj původ, což se jí vskutku podaří, když v Neapoli oslní všechny včetně královského páru a sir Hamilton se s ní ožení navzdory skandálnosti takového sňatku; pak už ji autorka důsledně nazývá Cavalierovou ženou. Na scénu pak vstupuje hrdina – totiž admirál lord Horatio Nelson, jenž od roku 1793 bojoval proti revoluční a později napoleonské Francii a který se stane Emminým milencem za tichého přihlížení stárnoucího Cavaliera. Přitom milenecký pár nepůsobí nijak zvlášť romanticky: hrdina je malý, hubený, jednooký a jednoruký po zraněních v bitvách a Cavalierova žena léty ztloustla, propadla alkoholu a pozbyla své krásy. Sontagová tak netypicky vstoupila do romantizované historie (vzpomeňme na Dumasovu Lady Hamiltonovou; na scénu vstupuje také postava z jiné „skutečnosti“, totiž baron Scarpia, známý z Pucciniho opery Tosca, jejíž děj a postavy – diva, milenec-malíř, Angelotti – zde autorka obratně vsune do kontextu dalších událostí) a experimentálním přístupem nezapře své intelektuální zázemí: do barvitě vylíčené historie vstupuje současnost a objektivní autorské reflexe, odstup od mytizované romance a smysl pro humor a ironii, což se projevuje již v tom, jak označuje své hlavní postavy, jejichž pravá jména zmíní jen jednou či dvakrát. Její vyprávěcí styl je poměrně strohý, vůbec nepoužívá přímou řeč v uvozovkách a do barvitého líčení organicky zasazuje esejistické pasáže. Jelikož je Cavaliere nadšeným sběratelem knih, obrazů, soch, váz a antických vykopávek ze zničených Pompejí, věnuje se autorka podrobně právě fenoménu sběratelství, takže z románu by se dal vyabstrahovat jakýsi samostatný esej o sběratelství. Svou roli zde pak hraje i titulní vulkán, tedy Vesuv se svým velkým výbuchem v roce 1794, který Cavaliere pozoruje, obdivuje a miluje s jeho děsivou krásou a ničivou silou, jež symbolizují povahu a jednání některých postav i bouřlivou dobu, v níž se jejich osudy odehrávají. Vulkán zde vystupuje vlastně jako další hlavní postava, jež si žije svým vlastním životem. V závěru románu pak autorka opouští er-formu a propůjčuje hlas několika postavám v podobě jakýchsi posmrtných monologů, v nichž komentuje události a stručně je dovede až do jejich konce, přičemž zde projeví svůj ženský pohled. Všechny tyto prvky dodávají knize na zvláštnosti i poutavosti; Sontagová jakoby nastavovala v různých úhlech zrcadla, v nichž je jednání postav podrobováno nenápadné kritice. Netradičně pojatý zajímavý historický román ve výborném překladu a pečlivé redaktorské práci (škoda jen, že zde chybí doslov, který by představil Sontagovou a pozadí jejího románu) dokazuje šíři zájmů své autorky, a tak si jen můžeme přát, aby se k nám dostala i další její díla, zejména již jmenovaný poslední román.“... celý text
— milan.valden

---

S bolestí druhých před očima

„Paní sousedka se mě ve výtahu ptala, jestli tuhle knížku musím číst kvůli práci. Ale ono to bylo opravdu z osobní potřeby. Cítím to jako naléhavý problém - podle čeho třídit mediální informace/obrazy soutěžící o mou pozornost a jak k nim přistupovat. Rozsáhlou oblast lze rovnou pominout jako ve své podstatě neskutečnou, která nemůže vznášet jakýkoli nárok. Přesto zůstává mnoho položek, které závažné jsou - a také zdeformované výběrem, absencí kontextu, efektním způsobem podání, krátkou životností, řazením podstatného vedle nepodstatného... S jakým postojem, s jakými kritérii a s jakou výzbrojí se nořit do této více či méně nečisté "hry se zprávami", aby výsledkem bylo co největší dobro? Před lety jsem si k tématu udělala pár poznámek při čtení Konrada Lorenze, Susan Sontag je obohatila nejen o historický přehled a jeho rozbor.“... celý text
— Hanka_Bohmova

---

---

O fotografii

„Jak nás fotografie jako médium změnila? Fotografie nám umožňuje vlastnit své okamžiky, zachytit je a nikdy o ně nepřijít. Připomínat si, že jsme opravdu měli krásný život a viděli plno věcí. Z lidí a míst se stávají objekty, které mohou být symbolicky vlastněny. Umění mění morálku, mění pojetí toho co je krásné. Samotná fotografie nám připomíná naši pomíjivost, a zároveň náš strach z toho, že budeme spatřeni jinak než jsem zamýšleli. Fotografie je tajemství o tajemství, stín ve stínu. "Fotografovat znamená podílet se na smrtelnosti, zranitelnosti a proměnlivosti jiného člověka. A to tak, že vyřeže okamžik a zmrazí ho, všechny fotografie svědčí o neúprosnosti času."“... celý text
— Adies

---

Nemoc jako metafora / AIDS a jeho metafory

„Doporučuji přečíst všem, které trápí závažná nemoc a už jim lezou na nervy chytří lidé, kteří jim vysvětlují, že nemoc je vlastně zpráva těla, jak špatně si dosud vedli ve svém životě. Radí jim, že stačí změnit přístup a hned se uzdraví, a takové podobné kraviny. Susan Sontagová ji napsala ve chvíli, kdy u ní byla zjištěna rakovina a ona si uvědomila, že namísto, aby věnovala všechny své síly boji s nemocí se musí ještě vypořádávat s jakýmisi psychologickými vysvětleními, které její nemoc opřádá. V tomto případě, že si rakovinu nejspíš uhnala sama tím, že potlačovala své potřeby. Susan přesvědčivě dokládá, že těmto psychologizujícím a někdy i moralizujícím výkladům se nejvíc daří tam, kde vědecká vysvětlení, pochopení a hlavně metody, jak z nemoci ven, dosud chybí. Vždy, když potkám chytráka, který zasvěceně druhým radí, že stačí změnit sebe a uzdraví se, mám chuť mu strčit tohle ke čtení, aby se uvědomil, že třebaže chce pomoci, tak určité úrovní těmto lidem vlastně škodí.“... celý text
— belldandy