Hanka_Bohmova komentáře u knih
Dva dny před čtením téhle sbírky jsme si s dcerou prohlížely Sběračky klasů od Milleta. Takže můj pocit z povídky "Žije, nebo je mrtev?" byl... jakože cože??! :-D
Úvodní editorovu stať jsem přeskočila.
Hned první Jungmannův text je z pedagogického hlediska výborně zvolen: čtenáře pobaví a ve zkratce načrtne situaci. Velmi zajímavé jsou pak výňatky z korespondence a některé osobní zápisky, které živě evokují mnoho z tehdejšího společenského dění. Zmiňováni jsou slavní obrozenečtí učenci, Napoleonovo tažení do Ruska nebo založení Národního muzea. Nechybí boj s cenzurou, práce na Slovníku, spory o gramatiku, samozřejmě spor o rukopisy. Ale autor popisuje třeba i policejní provokace nebo naříká nad jistými aspekty literárního romantismu: vadí mu strašidla a byronovská "kalokrevnost", na kterýžto termín jsem se raději podívala do jeho Slovníku.
A Kollárovi se vlastenecky podepíše "Mladon" :o)
Teď už vím, co je to mantlochář, maňušky, onawladka, kládce, dokonce i co je kocprd (škoda, že Kosprd s Telecí nečetli Jungmanna). Naštěstí jsme kdysi s dětmi blbnuli s jungmannovskou češtinou, takže "w-g-j šifrování" ve SLOWNJKU nás nezaskočilo. Zvlášť půvabně jsou nadepsána závěrečná errata: OMYLOWÉ W II. DJLU :o)
Ještě štěstí, že Ladislav Smoljak napsal Hymnu a já to představení slyšela nesčetněkrát. S takovou báječnou průpravou se tohle dalo jakž takž vydržet.
Akademická dráha vs. manželství. Jak volit, jak nepromarnit sebe samu. Je možné relizovat se pracovně a zároveň "zůstat ženou"? Co zavazuje víc: vědecká pravda, nebo loajalita k blízkým? Zajímavý pohled z doby před devadesáti lety (a shodou okolností i detektivka). 3,5 hvězdičky
(SPOILER) Poprvé jsem o knize slyšela, když z ní citoval C. S. Lewis při vysvětlování pojmu "numinózní" (Kryso, bojíš se? -- Bát se? Bát se! Jeho? Ne, nikdy, nikdy! A přece - Krtku, bojím se!). Dávno jsem to zapomněla, ale jak jsem teď o setkání zvířátek s Panem četla, hned mi to naskočilo. Naposledy se mi připomněla loni, když jsme se s dcerou probíraly dílem Jaroslava Seiferta - přeložil totiž těch pár písniček v příběhu. To jsme si ji dokonce sehnaly domů a já tak mimochodem zjistila, že ten slavný "Vítr ve vrbách" a tenhle pan Žabák jsou jedno a totéž :o)
Teď během nemoci jsem si ji konečně přečetla celou. Nejhlubší dojem na mě udělaly Žabákovy pozvánky na slavnostní hostinu - pravá esence žabáctví... :-D
Uvítání.....................p. Žabák
(Během večera promluví p. Žabák ještě několikrát)
Hlavní referát.........p. Žabák
Píseň.......................p. Žabák
(Vlastní skladba)
Jiné skladby............p. Žabák
(Zazpívá skladatel)
Četla jsem skoro hned po Barokní architektuře v Čechách, jak se to patří. Kniha je oproti své monumentální sestřičce zcela útlá, ale stejně podrobně a kvalitně zpracovaná a stejně užitečná.
Proto mě překvapilo zdejší nízké hodnocení. Ovšem po rozkliknutí hvězdiček u tohoto i dalších děl autora je zřejmé, že jde jen o nějakou "odpadovou nutkavost" jednoho konkrétního uživatele - nic relevantního.
Naštěstí jsme s dcerou četly v rámci průzkumu 18. století, nikoli jako pohádku na dobrou noc :o) Tohle zmotání bude knize kazit hodnocení asi ještě dlouho.
Vydání z r. 58 má docela použitelné vysvětlivky, které odhalují konkrétněji, co je zrovna terčem autorovy satiry. Ale nejvíc mé přírodovědné dušičce vylétl adrenalin, když Gulliver zmínil laputský objev dvou měsíců Marsu. To jsem se utíkala podívat, kdy byly objeveny doopravdy - za 150 let! Tentýž počet teda tipovali už v renesanci, pokud si správně pamatuju na svou předchozí četbu (logicky: Země 1, u Jupitera Galileo viděl 4, Mars tudíž 2 nebo 3, přičemž 2 vypadá lépe kvůli geometrické posloupnosti), ale stejně pěkné. Po Swiftovi prý jako ocenění pojmenovali kráter. A nic z toho ve vysvětlivkách nepíšou.
Jen s tím "magnetickým" pohybem létajícího ostrova mi to pořád nevychází... :o)
Tři přínosy pro laickou čtenářku:
- výbor nabízí opravdu pestrý přehled Dobrovského textů
- dává bezprostředně nahlédnout do počátku sporu o rukopisy. Seznamuje s Dobrovského pátráním (průzkumy knihoven, zahraniční cesty, časopisecké výzvy) po starých písemných památkách a jejich komentováním. Do svého soupisu Dobrovský bez problémů zařazuje Rukopis královédvorský, zato odsouzení Libušina soudu (RKZ) jako padělku je pádné jak facka. Výbor obsahuje i stanovisko Jungmanovo a znovu a podrobně se editor k celé záležitosti vrací v závěru knihy.
- všichni nějak ze školy víme, že na tom čeština byla špatně a že nám pak obrozenci vymysleli jazyková pravidla a názvosloví kdečeho. Ale až když čtete, jak přední učenec oslovuje kolegy s otázkou, co znamená "hvozd" a "rov", dochází vám to v celé názornosti - tolik toho bylo zapomenuto.
Navíc se v knize dozvíte otevírací dobu klementinské knihovny v roce 1778. Čítárna pohodlně vybavena, papíry, inkoust a pera návštěvníkům k dispozici! :o)
Docela zajímavé čtení, vysvětlující uspořádání a cíl Encyklopedie. Pojednává o podstatě jednotlivých vědních a uměleckých oborů a o vývoji vědecké metody. Laika může zaujmout např. volání po společném jazyce, v němž by se psala vědecká díla; výzva k docenění technických oborů; ve výčtu věd zatím chybějící chemie a biologie; silná skepse k spekulativnímu přístupu a tvorbě velkých teorií - vědy se mají soustředit na shromažďování a třídění faktů. V závěru autor polemizuje s Rousseauem (aniž by ho jmenoval) kvůli jeho názoru, že vědy člověka kazí.
Dcera deváťačka si při práci s úryvky stěžovala na složitý styl, vložené věty ve vložených větách, knižní obraty typu "musíme se obávat, že bude odepřen našemu úsilí" a pod. Po druhém čtení uznávám, že je to tak, ačkoli mně to nepřekáželo.
Uf, jako detektivka to za moc nestojí, spíš jde o přiznaně klišoidní dobrodružně-romantickou YA. Jakž takž snesitelné čtení z ní dělá humor, především deníkové zápisky pana poslance. Prokousala jsem se jí v rámci své aktuální inventury "co mi ještě od Agathy chybí", ale víckrát už teda ne. (Takových mám víc, tahle slízne komentář za všechny :o)
Nepatrný komunistický výběr z Encyklopedie - bohužel nejde o reprezentativní průřez, ale spíš o témata, která se "hodila". Některá hesla jsou výrazně krácena a každé je opatřeno úvodní poznámkou dodávající (občas hodně ideologický) kontext.
Zajímavé je srovnat tehdejší francouzské pohádky s "našimi". Zápletky se často shodují, postavy vždycky ne: místo zlaté rybky Jupiter, místo čarodějnic lidožrouti, místo Jeníčka a Mařenky Paleček a jeho bratři... Mám chuť udělat z toho nějaký výukový projekt.
Ovšem nejlepší jsou naučení, z nich je zřejmé, že knížka byla původně určena spíš dámám než dětičkám :o)
Zde vidíte, co zlého potkává
děti a zvláště krásky,
ty milé dívky hodné lásky,
když smí je oslovit kdejaký ohava,
a že nic zvláštního to není,
že slouží vlku k najedení.
Vlk, povídal jsem, vlci však
mohou být přece rozmanití:
někteří, než svou kořist chytí,
jsou roztomilí bůhvíjak,
úslužní, milí, krotcí tak
jdou za mladými slečinkami,
pozor! až do domu, až do ložnic jdou s vámi.
Ach, běda děvčátku či slečně, neví-li,
že nejhorší jsou tihle zdvořilí!
Samotný Goldoniho text bych neocenila na víc než tři hvězdičky, ale záznam z Národního se mi trefil do nálady a s děckama jsme si tenhle původně jen studijní úkol nečekaně užili.
(A dneska jsem jim uvařila pudlik!)
Vztahy oddanosti a lásky mezi příbuznými, spolupracovníky, přáteli, milenci. Ale jsou to vztahy neúnosně přetížené a oddanost nezdravá, protože nedbá na to, aby "dala Bohu, co je boží". Jedno ztroskotání stíhá druhé, iluze narážejí na skaliska reality, ve vzpouře se lámou vztahová pouta, člověk člověka v pevném sevření táhne ke dnu. Od první stránky k poslední nové "body nula", z nichž lze pokračovat jakýmkoli směrem.
Mauriac vykresluje na svých postavách dramata vnitřní svobody: houževnatost sebeklamu, pokusy umlčet vlastní svědomí, odvahu rozhodnout se pro život i motivace uzamknout se v soukromém pekle.
Pro mě velké zklamání. Konverzace v životopisných kapitolách zněly jak kompilace z wikicitátů, Annina dějová linka by se hodila spíš do nějakého víkendového magazínu. Kniha okázale šermuje slovy, ale postrádá nadstavbu, která by těch čtyři sta stran vnitřně nesla a unesla. Dvě a půl hvězdy.
Bolzana jsem zatím znala jen jako matematika, jehož věty a důkazy jsem se učila na zkoušky z analýzy. Exhorty jsou už z principu o dost čtivější :o) Narozdíl od autorky předchozího komentáře jsem měla dostatek času se jimi postupně probírat. Zanechalo to ve mně pocit srdečné a ušlechtilé atmosféry, která nestojí jen na povznášejících myšlenkách, ale také na schopnosti udržovat kontakt s posluchači a "vlít" do nich něco ze svého vlastního entuziasmu.
Po první kapitole jsem rozvažovala, jestli je tohle knížka, které chci teď věnovat svou energii. Naštěstí jsem si to rozvážila dobře. Byla by strašlivá chyba ji odložit, něco tak silného jsem dlouho nečetla. Human beings! Nemám slov.
Maximálně dva, tři denně, jinak mi příběhy přestávají připadat vtipné, ale při dodrženém dávkování je to zábavně šílené - 3,5 hvězdičky.
"Jak tak spolu šli po náměstí, uvažoval: Zde je dívka, jejíž uši jsou více méně na úrovni mužových úst, takže poznámky, které pronese, se snadno dostanou z jednoho bodu na druhý bez nejmenších průtahů. Když mluvíval s Elizabeth Bottsworthovou, vždycky mu bylo, jako by halekal dolů do studně a kojil se nadějí, že upoutá pozornost některého malého nálevníka na dně."