Hoří chemička, něco si přej přehled

27.12.2022

"Takovej výlet je dobrej," říká na prvních stránkách knihy romský kluk Dušan, když jej autorka vezme na procházku do lesa, který má tak odlišný charakter než janovské sídliště. Navzdory specifikám lokality zde ale nejde o pouhý popis vyloučené lokality, ale zejména o reflexi vlastního přístupu k ní. Aby po skončení grantového pobytu nezbyl jen právě pocit typu "takovej výlet je dobrej".
V Janově se vyskytuje například opatrně rasistický osadní výbor, vybydlené paneláky, hromada slupek od slunečnicových semínek, klub Jaklík, plácek na férové řeckořímské zápasy, široká škála drog, mladí rozparádění rapeři i ovocné stromy. Někde čouhá titulní chemička, ve vile Libuši, kde autorka 30 dní pobývá, zase údajně strašlivě straší. Navzdory jisté senzačnosti výše zmíněných kulis tu o ně ale tolik nejde; nejvíce jde o lidi a všechny pocity, které se zjevují, jakmile člověk vkročí do prostoru bez vlastní zažité zkušenosti.
Od prvních stran se u autorky objevují všemožné pochybnosti vázající se k jejímu údělu/práci. Role "vnějšího činitele" se ukáže být poměrně problematická – jak přirozeně vcházet do cizího prostoru s vědomím neodstranitelných privilegií a odlišností a přitom se s místními sžít? Jak místní obyvatele "intelektuálně nezkolonizovat", ale zároveň dokázat účinně působit? Bažantová zprvu vidí cestu ve vytváření prostoru, v němž se budou moci všichni vyjádřit sami – záhy se však ukazuje, že ani romské rodiny nemají homogenní podobu, že hierarchická struktura mezi zabezpečenějšími rodinami a "degešáky" je neodmyslitelná a že šance k sebevyjádření jsou u některých obyvatel ještě menší. Během snahy o přiblížení tak krystalizují kdejaké mantinely a limity institucionálního působení, do kterých se autorka hrouží a formuluje různé "nakousnuté teorie". Ani zamyšlení nad situací však mnohdy nevede k útěše, naopak se objevují pocity bezradnosti, nejistoty a neschopnosti. Ty se mísí s momenty uhranutého štěstí, třeba když Bažantová s dětmi provozuje tzv. prozkoumávačky nebo když žasne nad sofistikovaností přemýšlení jedenáctiletého lokálního elitáře Míši, který např. debatuje o totalitních režimech nebo ilustroval tuhle knihu.
Ale i s těmito momenty probleskují pochybnosti – momentální pocit štěstí se oproti dlouhodobému marasmu janovské reality autorce náhle jeví jako nemístný. Obecně problematika času se do knihy promítá – je vůbec možné za pouhý měsíc něco přínosného zosnovat, když co by dup skončí grant a každodenní kontakt bude náhle fuč? Jinde se kriticky reflektuje drobná tendence exotizace romských dětí, která se může jednoduše překlopit do prchavého úžasu, na konci knihy pak obavy z narušení vytvořených pout, z nemožnosti rovného vztahu.
Navzdory výše zmíněným nekompromisním sebereflexím mám nemalý pocit, že Bára Bažantová je poněkud dobrý člověk, třebaže se o ní dozvídáme téměř pouze na základě interakcí s ostatními. Dává hlas, naslouchá, neidealizuje, problematizuje. Její náruživé nasazení a jisté navyknutí prostoru ilustruje i skutečnost, že u veškerých osob v knize používá konkrétní jména (to jsem si uvědomil ve chvíli, když nepojmenování některých osob bylo vysvětleno tím, že na jméno zapomněla – a to šlo o obyvatele, který se v knize mihl jedinkrát). Když si procházím facebookové příspěvky sousedského centra Libuše, tak mám důvěru v to, že to nebylo vůbec marné. A i kdyby bylo: od toho, že někdo již tak pokorně přistupuje k neznámému prostoru a neostýchá se sebemenší nejistotu reflektovat, se lze přinejmenším odpíchnout.
Miniaturní lamentace: občas jsem si říkal, že v zápiscích přetrvaly některé praktické informace (např. o odjezdech a příjezdech osob), které jsou však pro čtenáře trochu nadbytečné. Naopak by mě více zajímal poslední den loučení a dny vstřebávající ukončení výskytu; ale jak je zmiňováno v poznámce, kniha není komplexním náhledem na veškeré působení autorky na sídlišti.
Tak snad jednou "Janov bude patřit všem"!

Vyprávěla i o litvínovských subkulturách – na rozdíl od těch pražských se prý vzájemně překrývají: punkáči, lidi organizující hardcorové koncerty, místní tekno soundsystém, všechno je to jedna parta a část té party teď patři k Libuši. Zároveň prý ale i mezi touhle místní alternativou je spousta lidí, kteří se na projektu podílet nechtějí, protože mají vůči Romům předsudky. Napadlo mě, že se mi snadno soudí místní gádže s předsudky z pohodlí mojí privilegované, velice bezpečné a zajištěné pozice a že bych si na takové myšlenky měla dát pozor. Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči romských bližním. Skoro jsem se začala pouštět do spletitých úvah o původu rasismu, ale od trampolíny v zahradě se ozval holčičí jekot. Protentokrát jsem byla zachráněna.
(s. 22)