Lízni si a hrej přehled

28.05.2023

Bylo mi z toho dost teplo, úzko a dusno.

21.10.2022

Úvodní promluvy postav v první osobě by mohly implikovat osobní ráz vyprávění, ale záhy zjišťujeme, že je to přesně naopak – "kamera" je neustále zaměřená na Marii, ženu z filmové branže tápající v životě, která prochází výbuchy hysterie i naprostou prázdnotou. To vše se ale popisuje velmi odtažitě, chladně a střídmě. A hlavně přesně.
O samotné filmy tu zase tolik nejde, pár scén z natáčení se tu najde, ale Didion se zaměřuje zejména na každodenní banality, proto se i motivický rezervoár často opakuje. Tu a tam nějaký večírek, ale hlavně bezcílné projíždění luxusním autem po dálnici, braní prášků, kouření jointů, domluvy s agentem, popíjení cocacoly či polehávání u bazénu. Zní to nudně, ale autorka dokáže tuhle všednost nasvítit tak, že se vyjevuje ve své vyprázdněnosti a trapnosti. Mnohé krátké kapitoly ústí do jakési znepokojivé banality: "„Když pak večer letadlo přejíždělo na McCaranově letišti na odletovou dráhu, tiskla Maria do poslední chvíle obličej k okénku, dokud bylo vidět matku a otce a Bennyho Austina, jak mávají špatným směrem.“
Patologii chování filmové smetánky 60. let nejvíce naznačují mezilidské interakce. Jo, jsou zde manželské vztahy, jsou zde pohlavní styky, ale všechno jako by to nemělo smysl – osoby téměř ztratily schopnost empatie, zájem jeden druhého nedokáží projevit bez rozpačitých poznámek. Jako by se byznysové vzorce chování přenášely i do partnerského/přátelského soužití. Didion výborně líčí vyprázdněnost a trapnost dialogů, třeba tím, že u tázacích vět někdy ani nenapíše otazník. Protože o toho druhého vlastně moc nejde. Sebestřednost a neschopnost vykouknout s hnízda vlastních záležitostí ilustruje i jedna z mála monologických kapitol hlavní hrdinky: "Problémy dneška, jak byste je asi nazval, mě moc nezajímají, ale tíží mě konkrétní situace, šílenec, který mi napíše dopis."
Neschopnost zájmu o vnější svět je ale u Marie způsobeno i tím, že sama je zatížena mnoha traumaty. Její rodné městečko slouží jako raketová střelnice, oba rodiče jsou po smrti a s jinými starými známými se nedaří spojit, takže je odseknuta od svých kořenů. Bojuje se stagnujícím manželstvím a zároveň na ni doléhají dozvuky předchozích zkrachovalých vztahů. Svoji dceru, což je jediná osoba/věc, vůči které projevuje houževnatý zájem, nemůže kvůli postižení vidět často, navíc je poznamenána nepříjemnou zkušeností potratu. Tápání, zoufalství a projevy deprese střídají zvláštní momenty pasivní fascinace – třeba když Marie nehnutě pozoruje z okna čistírnu, věnuje se zavařování nebo přechází z budov ven, aby zažila onen unikátní pocit přechodu. Tyhle detaily nebývají ale vždy alespoň trochu chlácholivého rázu, mnohdy se hlavní postavě přes očima objevují chřestýši a potrubí. Důvod znepokojivosti z těchto skutečností je zahalen v mlze, Didion jen naznačuje, ale také bedlivě zamlčuje.
Román lze určitě číst i jako zprávu o nerovnosti žen – nejednou jsou zde zmínky o "mužích v terénu", zatímco ženské postavy bezcílně bloumají v obrovských vilách, manžel Marie (Carter) s ní promlouvá nadřazeným až manipulativním způsobem a samozřejmě je zde ta linka s potratem, z níž vzedmuté trauma je zapříčiněno i tím, v jak tajných podmínkách se musí zákrok odehrávat.
Marie ale "scénář svého života" hraje dál, přestože se v odpovědích vzmůže jen na "nic". Takhle kniha je drásavá a pomalá jízda – to druhé neplatí o Mariiných projížďkách po dálnicích, při kterých si v kabině pojídá vařené vejce, aby nemusela zastavovat.

"Přijeď se dneska podívat, jak točím," řekl Carter.
"Jindy," řekla. "Možná jindy."
Místo toho si sedla do kanceláře motelu a prohlížela si policistovy zarámované fotografie dálničních nehod, představovala si okamžik srážky, cítila ve vlastních vyschlých ústech chuť krve a lupou prohledávala zrnitost fotografií kvůli detailům nezjistitelným prostým okem, falešným zubům, které musí ležet na chodníků, chřestýšovi, kterého tušila na silničním náspu. Den nato si od jednoho kaskadéra půjčila pistoli, vyjela na dálnici a střílela na dopravní značky.
"To bylo povznášející," řekl Carter. "Proč jsi to dělala."
"Prostě jsem to dělala."
(s. 194)