Lízni si a hrej

28.05.2023

Bylo mi z toho dost teplo, úzko a dusno.

21.10.2022

Úvodní promluvy postav v první osobě by mohly implikovat osobní ráz vyprávění, ale záhy zjišťujeme, že je to přesně naopak – "kamera" je neustále zaměřená na Marii, ženu z filmové branže tápající v životě, která prochází výbuchy hysterie i naprostou prázdnotou. To vše se ale popisuje velmi odtažitě, chladně a střídmě. A hlavně přesně.
O samotné filmy tu zase tolik nejde, pár scén z natáčení se tu najde, ale Didion se zaměřuje zejména na každodenní banality, proto se i motivický rezervoár často opakuje. Tu a tam nějaký večírek, ale hlavně bezcílné projíždění luxusním autem po dálnici, braní prášků, kouření jointů, domluvy s agentem, popíjení cocacoly či polehávání u bazénu. Zní to nudně, ale autorka dokáže tuhle všednost nasvítit tak, že se vyjevuje ve své vyprázdněnosti a trapnosti. Mnohé krátké kapitoly ústí do jakési znepokojivé banality: "„Když pak večer letadlo přejíždělo na McCaranově letišti na odletovou dráhu, tiskla Maria do poslední chvíle obličej k okénku, dokud bylo vidět matku a otce a Bennyho Austina, jak mávají špatným směrem.“
Patologii chování filmové smetánky 60. let nejvíce naznačují mezilidské interakce. Jo, jsou zde manželské vztahy, jsou zde pohlavní styky, ale všechno jako by to nemělo smysl – osoby téměř ztratily schopnost empatie, zájem jeden druhého nedokáží projevit bez rozpačitých poznámek. Jako by se byznysové vzorce chování přenášely i do partnerského/přátelského soužití. Didion výborně líčí vyprázdněnost a trapnost dialogů, třeba tím, že u tázacích vět někdy ani nenapíše otazník. Protože o toho druhého vlastně moc nejde. Sebestřednost a neschopnost vykouknout s hnízda vlastních záležitostí ilustruje i jedna z mála monologických kapitol hlavní hrdinky: "Problémy dneška, jak byste je asi nazval, mě moc nezajímají, ale tíží mě konkrétní situace, šílenec, který mi napíše dopis."
Neschopnost zájmu o vnější svět je ale u Marie způsobeno i tím, že sama je zatížena mnoha traumaty. Její rodné městečko slouží jako raketová střelnice, oba rodiče jsou po smrti a s jinými starými známými se nedaří spojit, takže je odseknuta od svých kořenů. Bojuje se stagnujícím manželstvím a zároveň na ni doléhají dozvuky předchozích zkrachovalých vztahů. Svoji dceru, což je jediná osoba/věc, vůči které projevuje houževnatý zájem, nemůže kvůli postižení vidět často, navíc je poznamenána nepříjemnou zkušeností potratu. Tápání, zoufalství a projevy deprese střídají zvláštní momenty pasivní fascinace – třeba když Marie nehnutě pozoruje z okna čistírnu, věnuje se zavařování nebo přechází z budov ven, aby zažila onen unikátní pocit přechodu. Tyhle detaily nebývají ale vždy alespoň trochu chlácholivého rázu, mnohdy se hlavní postavě přes očima objevují chřestýši a potrubí. Důvod znepokojivosti z těchto skutečností je zahalen v mlze, Didion jen naznačuje, ale také bedlivě zamlčuje.
Román lze určitě číst i jako zprávu o nerovnosti žen – nejednou jsou zde zmínky o "mužích v terénu", zatímco ženské postavy bezcílně bloumají v obrovských vilách, manžel Marie (Carter) s ní promlouvá nadřazeným až manipulativním způsobem a samozřejmě je zde ta linka s potratem, z níž vzedmuté trauma je zapříčiněno i tím, v jak tajných podmínkách se musí zákrok odehrávat.
Marie ale "scénář svého života" hraje dál, přestože se v odpovědích vzmůže jen na "nic". Takhle kniha je drásavá a pomalá jízda – to druhé neplatí o Mariiných projížďkách po dálnicích, při kterých si v kabině pojídá vařené vejce, aby nemusela zastavovat.

"Přijeď se dneska podívat, jak točím," řekl Carter.
"Jindy," řekla. "Možná jindy."
Místo toho si sedla do kanceláře motelu a prohlížela si policistovy zarámované fotografie dálničních nehod, představovala si okamžik srážky, cítila ve vlastních vyschlých ústech chuť krve a lupou prohledávala zrnitost fotografií kvůli detailům nezjistitelným prostým okem, falešným zubům, které musí ležet na chodníků, chřestýšovi, kterého tušila na silničním náspu. Den nato si od jednoho kaskadéra půjčila pistoli, vyjela na dálnici a střílela na dopravní značky.
"To bylo povznášející," řekl Carter. "Proč jsi to dělala."
"Prostě jsem to dělala."
(s. 194)

17.10.2022

Veľké prekvapenie! Kniha, ktorá tak zvláštne odsýpa, hoci dej je v podstate "o ničom." Fascinujú ma autori, ktorí dokážu o nude písať zaujímavo. Lebo táto kniha rozhodne je o takmer nekonečnej životnej nude a vnútornej depresii z prázdnoty.

19.09.2022

Tohle byla trefa do černého a já nechápu, proč knížky Lízni si a hrej není plný internet.
Je to napsané tak nadčasově, že kdyby mi někdo řekl, že je to letošní novinka, tak tomu snad i věřím.
Emocionálně mě to bořilo, přestože ten styl psaní může vyvolávat opačné zdání a dojem povrchnosti.
Je to plné frustrace, neporozumění, nepochopení, nicotnosti a beznaděje (aneb momentální psychická stabilita nutná)… Krátké kapitoly jsou předkládány v neuspořádaném sledu, přitom promyšleně - současnost se proplétá s minulostí a vytváří plnohodnotný obraz vyprázdněného života hlavní hrdinky.
Boží je to, fakt že jo.
A překlad podle mě dost vystihuje originální jazyk.
•
Jo a nevěřte české Wikipedii. Lízni si a hrej nemá kromě (spolu)autorky scénáře s filmem Zrodila se hvězda (1976) nic společného. Jde o dva různé scénáře a dva různé filmy.

13.07.2022

Letné čítaníčko ako vyšité! California, 40 stupňov️, nekonečné diaľnice a bezcieľne putovanie po nich, 60.roky, veľa cigariet a ešte viac alkoholu, spoločnosť v podobe hercov a herečiek, party na party, hľadanie zmyslu, ale nachádzanie len prázdnoty... K tomu kultová autorka a esejistka Didion! ️ Bola som rada, že konečne sa začínajú prekladať jej diela (jej angličtina a skladba slov mi robia problém ju čítať v origináli) a zároveň dúfam, že nejaký dobrý prekladateľ si časom trúfne trebárs aj na jej najznámejšie eseje. Dovtedy budem netrpezlivo číhať na ďalšie jej knižky, napríklad na Demokraciu vydanú práve v českom preklade️ Koho bude však baviť Lízni si a hrej/Play it as it lays? Pre všetkých milovníkov rozpustilých 60.rokov a čitateľov, ktorí vnímajú aj odvrátenú stranu Hollywoodu Hlavnou postavou je Maria, ktorá stránku za stránkou sa čoraz viac prepadá do čiernej diery a skrze ňu spoznávame aj jej manžela, radoby priateľov, faloš, pozlátko. Čo bolo pre mňa paradoxom, že spoločnosť sa za tých 50 rokov veľmi nezmenila ani v USA a na ženy sa naďalej nahliada ako na mäso či prívesok bez vlastného úsudku. Čerešničkou na torte bola téma o potratoch, kde už vonkoncom zmena nenastala ba dokonca....

09.06.2022

Hodne presne vystihnutá atmosféra. Vôbec sa nedivím, že to písala rovnaká osoba, ako scenár k Panike v Needle Parku.

23.05.2022

11/2022 Kniha není moc dobře odvyprávěná – a tím nemyslím to přeskakování v časových rovinách. V tom se alespoň trochu sečtělý čtenář snadno zorientuje. Problém je v tom, že celá kniha stojí na jedné osobě a trvá relativně dost dlouho, než zjistíte, co je vlastně zač, než si v hlavě poskládáte její plastický obraz. Což je chyba, protože když nerozumíte té postavě, nedokážete se do ní okamžitě vcítit, tak se k ní špatně hledá vztah. Takže když pak někdy v polovině knihy zjistíte, co je teda vlastně zač, tak se ukáže, že je to vlastně velmi nesympatická osoba, které nemáte moc důvodů fandit, soucítit s ní, vlastně se o ni jakkoliv zajímat.
Protagonistka Maria je bývalá modelka a následně i herečka, která se v Hollywoodské stoce pohybuje jak ryba ve vodě. Je to relativně bohatá, krásná bílá žena, která teoreticky nemá jediný problém, přesto je však hluboce nešťastná. Klasické problémy prvního světa. Netrápí jí existenciální otázky. Má bohatého manžela, krásného milence, jezdí v kabrioletu, když udělá průser, tak to za ní někdo vyžehlí. Zkrátka, žije si ve zlaté klícce, a z toho jí začíná hrabat. Uznávám, že asi není jednoduché v takovém prostředí najít sílu převzít zodpovědnost za svůj osud a začít skutečně žít. Nicméně Maria si v tom nihilismu vyloženě libuje. Potácí se od ničeho k ničemu a jede na vlně sebedestrukce. Všechno jde od desíti k pěti, všechno je marné, pesimismus vládne. Svým způsobem je to poutavé, popis té každodenní dekadence, ale jako čtenáři mi to moc nedalo, rychle se to omrzí, protože je to stále stejný příběh dokola, nikam se to neposouvá.
Ono by se zdálo, že vyprávění přímo z pohledu průměrné hollywoodské hvězdičky bude zajímavé, protože jejich příběhy většinou známe jen z té druhé strany, ze stránek bulváru. Tato kniha nám dává možnost nahlédnout do tohoto zdánlivě bezstarostného, lákavého a sluncem zalitého hollywoodského života a ukazuje, že ve skutečnosti není o co stát. Že život na výsluní je ve skutečnosti peklo. Jenže, to jsme všichni tak nějak tušili, ne? Co víc nám tato knížka dává? Neodvíjí se tu žádný velký příběh, nejsou tu žádné dějové zvraty, postavy se nikam neposouvají. Jsou tu asi tak dvě zapamatováníhodné pod-zápletky (ukradené auto, potrat), ale jinak je to striktně nedějová kniha.
Místo toho je vyprávění ozvláštněné tím, že se tu velmi pozvolna dávkují informace, takže trvá relativně dlouho, než si člověk ujasní, kdo je kdo. Jakmile si to ale dáte dohromady, tak zjistíte, že je celá struktura knihy extrémně jednoduchá, vlastně až prostá. Maria má dceru Kate, která je v nějakém ústavu. Taky má manžela Cartera Langa, což je vytížený režisér. Jejím nejlepším přítelem je filmový producent B.Z., jenž má ženu Helen. Dále tu vystupují ještě scenárista Les Goodwin, agent Freddy Chaikin, bývalý milenec Ivan Costello, a mafián Larry Kulik. No a to je asi tak vše! Najednou to nevypadá nijak zvlášť složitě, že?
Co jiného tedy kniha může nabídnout, když ne výrazný příběh? Poměrně autentický vhled do života v Hollywoodu a Las Vegas někdy v 60. letech. Jednotlivé situace jsou docela dobře odpozorované, skoro bych se vsadil, že autorka nějakou dobu strávila na natáčení. Občas autorka vykreslí nějakou scénu docela živě. Jako celek je to zamyšlení nad nicotou a marností lidského snažení. Jenže to je v mých očích zatraceně málo.
Ano, historie je plná lidí, kteří si nevědí rady s životem. Ale já si vždy budu (možná trochu naivně) říkat: já mít takovéhle možnosti a zázemí, tak bych dělal skvělé věci. Haha.

07.01.2022

Vlastně se ztotožňuji s Taťkou Hrabošem. Jen bych opisovala.