• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Konkrétní poštolka - Jakub Řehák

Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u knih Jakub Řehák

Konkrétní poštolka

„Těžko bych hledal ve své knihovně půvabnější název knihy. Konkrétní poštolka – jako by samotná konkrétnost slova poštolka nestačila, jako by bylo potřeba to ještě upřesnit. To se mi zdá koneckonců zásadní i pro Řehákovu poetiku – žádné rozvolněné přeskoky, ale koncentrované upřesňování, respektive znejišťování původní scenérie. Topograficky se přitom sbírka drží pevných mantinelů, konkrétního území Karlína, což je dáno nejen skutečnými ulicemi a náměstími, ale i opakujícími detailními motivy napříč sbírkou (pokojík pro služky, zaprášená klika, polorozbořená zahrádka, noční světla...), které navozují dojem ohraničeného území, v němž mluvčí-chodec korzuje. Prostorová stabilita je však zpochybňována stabilitou časovou – v básních se míhají odtažité kanceláře a luxusní prodejny s oprýskanými budovami zašlého světa, "nikdo nenosí hodinky". Lidská činnost je jakoby umrtvena, nastává "doba botníků", člověk mizí, vyskytuje se především skrz zmínění jednotlivých částí těla a aktivitu přebírají abstrakta a předměty. Živelnou podobu si zachovává akorát tak mluvčího oči vedoucí imaginární žena, která v sobě tmelí všechnu okouzlující esenci městské čtvrti – její limity však tkví v tom, že její zhmotnění se ukazuje jako iluzorní, přestože se váže k mnoha věcným a konkrétním souvislostem: "za výlohou se vlní svatební šaty / pro těla budoucích nevěst / staneš se hmotnou nevěstou? / vyplníš tyto šaty?" Přes nemožnost povstat se tato věrná průvodkyně ukazuje být pro mluvčího jako určující, zároveň její existence dodává básni skrz neustálé obracení se dynamiku. Řehákovi se také ve sbírce podařilo ztvárnit určitý pocit z odcházejícího světa, jehož kontury jsou již dávno rozpité, ale jehož podstata je nemilosrdně potlačována. Na jedné straně zde stojí různé skrumáže umrtvených věcí a prostranství – s nimi lze pracovat, protože se sice jeví jako nesmyslné a bizarní, ale ztráta praktického účelu je osvobozuje od zneužití a naopak vybízí k svobodnému aktu vnímání. Vedle toho však "mrtvost" může označovat stav, kdy je neuspořádaný a vzrušující svět potlačován jednotvárným, zlověstným obsahem. Myslím, že Řehák má tu a tam tendenci toto vyjadřovat poměrně fádně a prvoplánově, když třeba píše o zvěčnění na instafotkách či o kancelářsky čpících dnech. Mnohem lépe to dopadá v případech, kdy si vystačí s mnohem skromnějšími obrazy, které do sebe ani nevtahují "nový svět", ale soustředí se na absurdní odcházení toho starého ("na chodníku pozvednu ruku / zamávám vzduchu a popelářům / kteří starou ulici přestavují na novou / kde ona už nepřebývá"), případně se zaměřují na prostou nepřítomnost skrz četné negace. Z předchozích Obyvatelů se vrací motiv týdne – ve spojení s milostnými prožitky, které jsou naroubovány na dětský kontext hry, má sice znepokojivou a uplývající, ale vzrušeně konkrétní podobu, zatímco v poslední básni čteme o tom, že "čtvrtek chutnal jako neděle / neděle jako čtvrtek." V Konkrétní poštolce je smyslové zakoušení pro prožívání mluvčího zcela zásadní, protože negarantuje zpohodlnělou, nýbrž ambivalentní podobu světa: "pochod zarůstal plevelem / a akáty s listy ve tvaru srdce / zaplavily čtvrť". Výmluvné může být také používání dvou slov, mezi něž je vložen spojovník ("loutka-panenka", "kamera-vzpomínka", "záclony bytu-oční víčka") – nespokojenost se zdánlivě ustálenou povahou světa nutí mluvčího neustále odkrývat jeho podvojnost. Vyjasňování nech sebou protékat čas vyhlížej jak průhlední chodci v ranním dešti spěchají vstříc novému životu nech sebou protékat čas všimni si jak strop pokoje prozáří přímka paprsku nespatřeného projíždějícího auta nech sebou protékat čas zvolna se rozednívá baráky pod zlým nebem omývají světlem kuchyňská těla nech sebou protékat čas obtiskni dlaň na okno se žaluzií a sleduj jak pomalu mizí jak potom mizí i tvoje tvář (s. 55)“... celý text
— lubtich

---

Každý ji zná, tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek

„Skvělý počin, moc hezky zpracována kniha, Řehákovi se opravdu moc povedlo vybrat a uspořádat básně, napsat přiléhavý úvod a zvolit naprosto skvělý název. Je velice zábavné procházet z poetiky do poetiky, ale cítit propojenost nejen topologickou, ale v jednotlivých oddílech i tematickou.“... celý text
— matej.kulistak

---

Pohlavky pro zvědavé

„Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření. Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného. Nebezpečí Chladivá obloha mne probouzí ve větvích staletého dubu u jehož úpatí nějaká jeptiška domnívajíc se že není pozorována stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány a že se na mne vrhají (s. 34)“... celý text
— lubtich

---

---

Poezie ve věku vnějškovosti: Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022

„Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.“
— tereza0319

---

Dny plné usínání

„Řehákovo básnické vidění je plné touhy a úžasu, verše se (někdy však monotónně) valí, energie neustává - a to navzdory tomu, že se zde sleduje svět ve svých proměnách. Všechno se jeví jako změněné od původního stavu, všemožné (sešlé, oprýskané, prošlé, zaprášené, zrezivělé, rozmočené) objekty ztrácí svou funkci, a přesto zůstávají předmětem fascinace. O "funkčnost" světa asi Řehákovi předně nejde, byť ty ubíhající dny lze číst určitě i s ohledem na postupující globalizaci: "Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skřínky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny." Minulost však sehrává ve sbírce i roli činitele, který nutně utváří představu o prostoru, když se "přítomné město" vytváří i skrze minulé děje. Subjekt je ve sbírce plně zapuštěn do univerza ("Okamžik nelze odečíst od nás samotných."), prodírá se mezi absurdními hlídači padajícího sněhu, obchodních zástupců s mimozemskou krví, úřednicemi Ministerstva jitra a dalšími bizarními postavami. Řehák je na ulici jako doma - a to vskutku, v básních se tu a tam prolamuje hranice mezi soukromým a veřejným, třeba když "město zavíralo v pět hodin" a je třeba "navštívit domácí kabinety ". Několik interiérových básní, v nichž se rozvíjí motivy nemoci a izolace, působí až dusivým dojmem; subjekt, který se "účastní procedury dýchání města", náhle kvůli nemožnosti kontaktu s vnějším světem náhle střídá zoufalství a nechuť za touhu. A v takovém stavu je vítána i pouhá vyslankyně vzduchu. Ta tužba po obklopení okolím a přitom - je to svět tak divoký a snad nebezpečný, kde nastává "hodina policejních psů", kde číhají agenti a kde sebemenší pohyb nutně působí neuroticky; člověk se chvílemi cítí skoro jak v nějaké žánrově pokleslé literatuře, slovy ovšem ne. Dochází zde k smyslové smršti, všechno je tak fyziologicky citelné, všemožné synestezie umožňují pocítit nepředstavitelné. Řehákova poetika chvílemi připomíná zběsilé filmové záběry, ale o příběh tu nejde, spíš o vršící dávku zasáhnuvších postřehů: "Zvuk od budovy porodnice, / tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / rozmačkanou plechovku." Když se v první básni píše o "pojmech v čistém vzduchu", čtu to trochu jako odmítnutí abstraktních sousloví, jako příklon k co nejkonkrétnější skutečnosti - vždyť se v básních míhají pražské reálie a ostatně i vysvětlivky odkazují k přímé inspiraci od nejrůznějších básníků, filmů a událostí. Ale autor samozřejmě není nějaký kronikář metropole, tady jde o vidění, tady se skutečnost přetváří do nekonvenčních tvarů. Kromě již uvedených groteskních figurek, skrz něž se Řehák současnému světu možná trochu směje, se v básních vyskytují taky hromady žen, prostřednictvím nichž dostává tato lyrika i erotický náboj, někdy společně s poměrně objektifikujícími a voyerskými konturami. Na druhou stranu je tato rovina často sebeironicky shazována ("Pomýšlel jsi na revoluci, ale přibral si na váze."), případně se naznačuje její unikavost a bizarnost. Ženy jsou povrchně obdivovány a tvrdě se zadírají do hlavy, přičemž se tato perspektiva překlápí do neútěšné situace subjektu: "(...) léto, kdy pod každou ulicí jsem cítil tvoje paty. / Ještě jednou jsem tě potkal v metru na Náměstí míru, / ale ani jsi nevěděla, kdo jsem." V poslední básni se objevují tezovité deklamace Řehákova pojetí poezie, třeba když ironizuje počínání angažovaných studentů a dodává: "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol." Jako by to bylo v rozporu! A přitom v předchozích textech to autor naplňuje, akorát nekomentuje takto jednoznačně, třeba báseň Dojmy z Vršovic je doopravdy krásná - cykličnost všedních dnů se v ní prolíná s vědomím konce, což vytváří fascinující napětí: "Planety usedají na neviditelné potrubí, / auta se potápí v poledním žáru. / Dny začínají sestupem do schodů, / končí jízdou do vyšších pater domu." Nevím, nakolik si užívám celek sbírky tak jako jednotlivé básně (někdy spíš verše), přece jenom se jedná o poměrně různorodou skrumáž bez oddílů, v níž se střídají dlouhatánské skladby, malé básně v próze i oslavné texty napodobující beatnickou poetiku. I tak jsou pro mě Řehákovy verše zdrojem nesmírného čtenářského blaha - je to jízda, kterou si dopřávám opakovaně, a pokaždé se zahryzne jiný a jiný detail. Nepozornost V neděli vcházíme do vestibulu kina a já zapomínám, na polibek, co se vysypal z horních lóží. Myslel jsem na to, jak ses na kluzišti uhodila do hlavy. Odvětilas: strašně to bolí, ale lebky jsou z papírových vlnovek, nemůžou se rozbít. (...) Řekla jsi: velké dny jsou jako velké boty, propadáváš skrze ně, jsi jenom zvířátko, co si potřebuje odpočinout od kostí. (s. 57)“... celý text
— lubtich