lubtich přečtené 430

Skromná místa nespaní 2020, Yveta Shanfeldová

Tam, kde si Shanfeldová všímá chodníků a kardinálů na stromech, kde prožívá atmosféru noci, kde prostupuje to, co pozůstalo v mysli, tak tam se bavím velmi. Dbá se na každý moment, situaci, vnímání všemi smysly a ve spojení s jazykovou suverenitou se z toho stává doopravdy úchvatná poezie (zejména oddíly Skromná místa a Ptáci). Pro mě však nastává problém v momentu, kdy převažují obecná slova a přijde mi, že intimnost přesahuje chápání čtenáře. To pak už uchvácen nejsem, byť to je v tomto případě dáno asi hodně osobním vkusem. A ještě k jazyku – jakkoliv smekám před neotřelým výrazivem ("stele si pole", "když sněží do nebe a pahýly spí"), tak se mi často stávalo, že jednotlivá strofa přebila celek, což je možná jádro problému, který s poezií Shanfeldové mám. A ty jazykové hrátky typu "Lancaster / plný aster" mi jsou také vzdálené. stejně s sebou nosím stará svítání: bzukot v prodejně žárovek dychtivé a rozvážné byty říjen betonový chodník mokrou vůni orvaných květů svěží nedělní vítr před panelákem pocit dálek a místo cest jsme se pořád vraceli, a jeli, a vraceli ráno zhasínaly dálniční lampy jak intimní je všednost nevšední intimnost denní světlo váhá než odloží soumrak jeho snaha sahá po repetici a na chodníku zastavuje čas (s. 25)... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Třikrát hurá hybridním světům! Perfektně využitý potenciál plochy Londýna, jejíž existence nemusí být nutně podmíněna jedním způsobem vnímání reality. Dobrý (jak kdy, jak kde a jak komu to může sedět, mně to velmi často sedlo) suchý humor, specifické persony (jazykový nadšenec Croup, chovatel ptactva Bailey, Kanálníci), místy výtečný popis (někdy ho na mě bylo zas moc – ale já jsem velký zastánce úsporného stylu, takže nemohu hodnotit příliš objektivně, v rámci žánru to asi není nic neobvyklého); například scenérie opuštěné nemocnice, již obývají Vandemar a Croup, byly s těmi všemi kusy želez, nástrojů a starých nákupních vozíků vážně autentické! Mám fakt rád, když autor vezme nějaké všeobecně nepříliš oblíbené zvíře (zde krysu) a udělá kolem ní dokonce kult, to je takový pěkný. Úplně si nejsem jist kvalitou překladu, či spíše důrazností jazykové redakce, sem tam mi nějaká spojení přišla kostrbatá. Ale tyhle prosakující hybridní světy mohu, to ano. Bavil jsem se, fakt, zase něco jiného, co si třeba časem oblíbím! Dveře se syčivě otevřely. Vagon byl plný různých lidí, kteří měli společné to, že byli neomylně a definitivně mrtví. Byly tam čerstvé mrtvoly s podříznutými hrdly a dírami ve spáncích. Také staré vysušené mrtvoly. Popruhů ve vagoně se držely kostry pokryté pavučinami, na sedadlech se rozvalovaly rozloženě hnijící zbytky lidí. Pokud mohl soudit, všichni zemřeli vlastní rukou. Byly tam mrtvoly mužů i žen. Richardovi se zdálo, že některé z těch tváří viděl přišpendlené na nějaké dlouhé stěně, ale nemohl si vzpomenout kde a kdy. Vůz páchl, jak by asi páchla márnice na konci dlouhého horkého léta, když se totálně zhroutilo chladící zařízení. (s. 202)... celý text

Sen s výčitkami 2016, Robert Krumphanzl

To pnutí mezi časem a prostorem je občas vyobrazeno až nereálnými (snovými) situacemi, jak napovídá již název sbírky, a právě tyhle texty jsou nejúdernější. Formálně docela různorodé, jazykově někdy až prozaizované, přesto jsou k mání i překvapivé výrazy ("přes sýce v kleci přehodit kostkovanou deku"). Závěrečná próza pro mě představuje vrchol sbírky – proměny zahrady se vším tím kompostem, stromovím i včelami jsou spjaty i ze změnami rodinnými. Čas běží a pletivo se rozpadá. Napil jsem se z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých mých předcích. Dokonce snad po všech? O těch pijavkách, které se mi přisály pod rty a pod jazyk a na patro, jsem nikomu neříkal. Ústa jsem otevíral opatrně, aby si jich nevšimli. Bolest mě prozradila, ale jenom před tebou. Naléhala si, ať je proboha vytrhám, a já s tím začal. Jednu po druhé, jako bych si z úst trhal vyviklané, slizem obalené, změklé zuby. Zdálo se mi, že teď jsou venku všechny, do krku že by se nepřisály. (s. 7)... celý text

Macanudo 8 2014, Liniers (p)

Velice milá záležitost – tři čtverce (někdy i jinak rozdělené) a v nich opakující se postavičky, z kterých vyzařuje zvláštní pocit příjemnosti. Nevím, jestli mi to přišlo vtipné, mnohdy to prostě není nic, z čeho by se člověk za břicho popadal, ale zkrátka se jen tak kouká. Tolik nápadů! Plusem jsou určitě i ty opakující se postavičky, které si nelze neoblíbit (vymyšlenou Olgu, netečného Madariaga či Alexandra Skafandra). Nebo ty provázané kusy, samotná tematizace psaní komiksu tak hravým způsobem. Bavil jsem se, fakt že jo.... celý text

Král utopenců 2021, Alexej Cvetkov

Tohle je ovšem paráda. Nevím, zdali dokážu nějak doplnit anotaci, protože ta je vážně výstižná ("sotva patrný detail z jedné v jiné maniakálně bují" – ano, to nenápadné opakování motivů!), nicméně za tenhle skvost patří Aleně Machoninové (tady není jméno na obálce jen pro nic za nic, musel to být výkon) i Fra velký dík. Kniha je dost bohatá na motivy, což dokazuje to, že ačkoliv je povídek čtrnáct, tak má v kapse Cvetkov mnohem víc podivných námětů – Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova či poslední próza Skvrna, v němž protagonista luští texty jakéhosi možná ani neexistujícího Akulova. Člověk nechává lidem řezat končetiny a posléze je najímá jako své žebráky, jiný si najme od města strom v parku, na kterém se posléze oběsí, loď plná "utopenců" pluje po moři a touží po navštívení jejich krále. Ty texty už od začátku působí divně, časem si člověk zvykne, ale v ten moment ho Cvetkov vykolejí zas něčím nečekaným (povídka Mandarinkový cech, v níž se manuálně vyrábí nejen plodiny, ale i lidé). Je v tom jistá žánrová nespoutanost, snovost, technologičnost i fantastičnost, ale vždy to na mě působí současně. Co mě baví asi nejvíc, je jazyk. Stručný, ale se smyslem pro detail, plný hutných metafor, s poznámkami pod čarou, dokonce i s výstupy, jak vlastně daný text vyprávět. Skoro každá věta zde duní svou sílou a vypisoval jsem si vážně frekventovaně. ("Pro ty, kteří nedýchají, je vzduch jako drcené sklo."; "Co byste řekli na to, kdybyste v noci vstali zaujatí hlukem v koupelně a váš manžel tam v kouřící vroucí vodě vařil videokazetu?"). Cvetkov toho ve svých prózách říká vlastně docela málo, ale zároveň nezapomene nezmínit ledabylou drobnost. Asi nemůžu říci, že bych byl celou dobu v obraze – nelze knize upřít jistá divokost a topení se v proudu asociací se nelze vyhnout. Každopádně jsou častým motivem peníze (zřejmá Cvetkovova levicová orientace), které dostávají svoji absurdní podobu v povídce Cenart, v níž se samotné cenovky stávají komerčním uměním, za které je umělec zavalen penězi. Takovou tou východoevropská atmosférou a poťouchlostí mi to připomíná další autory povídek, které vyšly ve Fra – Clementa Setze a Lászla Darvasiho. Cvetkov mi ale přijde mnohem jazykově pozoruhodnější a námětově bláznivější. Rád bych se někdy posadil do restaurace Unavený velbloud a přečetl si tohle dílo znovu. Je to fenomenální dílo. Hlavně ten jazyk, ten jazyk! V každé buňce mého těla je vězeň, občas trochu napovrch vystrkuje prsty a pohybuje jimi, nechápe, jak je možné, že prsty jsou na svobodě, ale on sám ne. V takových chvílích vidím, že na stromech vypučely hieroglyfy. Všechny koruny se proměnily v živé popisy. Které si dvakrát nepřečtete. Které si dvakrát nepřečtete. Můj nábytek stojí kolem domu a jarně kvete. (s. 74) Řinčení skla. Sklo se sype do pokoje. Vbíháš do něj a rozsvěcuješ. Na podlaze leží ananas. Nepoškozený. Rozbíjet bezdůvodně sklo neznámo komu nazdařbůh je na jednu stranu zjevná výtržnost. Na druhou, výtržníci přece jen hodili ananas. A ne dlažební kostku. Zasklít okno přijde samozřejmě dráž, než co stojí ananas. Ale má cenu přepočítávat všechno jenom na peníze? Ananas se dá aspoň sníst. Uříznout si kousek třeba hned tady tím nazelenalým klínem skla, co se zasekl v rámu. Ostatně v době půstu se ananasy jíst smějí. V tom rozbitém skle a přilétnuvším ananasu je jakási omluva za způsobené nepohodlí, a dokonce i pokus škodu částečně uhradit. (s. 207)... celý text

Rozvláčná vyjádření radosti 2016, Petr Borkovec

Ten specifický žánr "úvodu ke čtení" variuje Borkovec do ještě více specifických forem: někdy vymyslí až šílenou fabulaci (Martin Poch), někdy se nebojí do textu napasovat spoustu literárních jmen v groteskním provedením (Martin Stöhr), jindy si vypíchne třeba jen verš, se kterým následně pracuje (Olga Stehlíková). Každý text je jiný, nekritický a baví, až si říkám, jestli nepřekrývá samotné autorské čtení. A opět jsem zpozoroval jev, s kterým Borkovec občas pracuje: jisté fragmenty jistých textů jako bych už někde četl – a ano, v tzv. Petříčcích se některé části nacházejí. Úvod ke čtení jiného tvůrce se stává inspirací pro ryze vlastní text. Skvělé! 4. Nemohu bez Petra Krále chodit s průvodcem po zámcích a užívat si návleků a porcelánu a hraběcích loveckých koutků. Místo toho vždycky myslím na úchvatnou báseň Michaela Edwardse, kterou Petr Král přeložil a která začíná verši "Při prohlídce zámků se často vzdálíš / od hloučku, jejž vedou k váze..." Od té doby, co jsem tu báseň četl, při prohlídkách smutně postávám u zámeckých oken a myslím na Petra Krále. A průvodkyně sledují toho zasmušilého zloděje ostřížíma očima. (s. 24, text "Petr Král, Město je náš les")... celý text

Zápisky z garsonky 2020, Pavel Novotný

Epické vzpomínkové básně s jednoduchou stylizací, ale velmi autentické, strhující čtení (ano, přečteno jedním dechem), bez patosu, s citlivostí pro detail a vyobrazení vzájemných vztahů. Svět drobné garsonky, ve které lyrický subjekt/vypravěč sdílí s matkou, se postupně rozpíná do okolí a seznamujeme se i s dalšími podivnými postavičkami okolí, například s přísným dědkem, jenž stále dokola opakuje "ty jsi technický typ", a bohémskými kamarády matky. A to sociální prostředí je tak kontrastní k obsahu garsonky, která je napěchována kvalitní literaturou a solidními deskami. Ta socialistická atmosféra je mi velmi vzdálená – ale občas jsem se přistihnul, že vlastně postavám dané situace závidím, jako by v tom bylo něco, co už teď nemůže být. Jako bych se do té místnosti, kterou rozzvučuje vítr, i přes tu specifickou dobu a umístění, rád podíval. Silná a přístupná kniha! (Velmi mě potěšilo zjištění, že "popravy pampelišek" jsou regulérní hrou a že mé dětské konání nebylo až tak podivné! A ty dveře na obálce, ty jsou taky staré známé.) PRIMEROS GUM Dole u garáží stávala oloupaná stará maringotka a v ní každé pondělí Gene Hackman, ten drsňák z Francouzské spojky, vážil sběr, táhl z něj rum a cigarety. Nosil jsem mu tam kartony, které jsem lovil za sámoškou, Gene to hodil na decimálku, chvíli dělal, že jako váží, pak dělal, že jako počítá, dal mi korunu dvacet a já si takhle postupně šetřil, až jsem se jednoho letního dne vydal do sámošky a nakoupil pro sebe a pro kamaráda Fanouše dvacet nanuků Ještěd, protože tohle byl náš odvěkej sen. (s. 36, úryvek z básně)... celý text

Devětsil 1920–1931 2019, Karel Císař

Podrobný a přitom srozumitelný průvodce Devětsilem skrz naskrz. Geniální Teige a jeho neskonalé proměny programů a statí mi konečně utvořily alespoň trochu soudržný obraz o této mimořádné skupině. Zejména kapitoly o divadle a architektuře pokládám za velmi cenné vzhledem k tomu, jak velký měly vliv a přitom si pod Devětsilem většinou představíme jen výtvarné umění a literaturu. I tak je možná trochu škoda, že kapitoly o literatuře a výtvarném umění ve knize chybí – v případě druhého jmenovaného to tolik nevadí, v rámcujících kapitolách je to o výtvarném umění dost a často jsou přítomné i přímo exponáty, v případě literatury bych ocenil i trochu více pojednání o poezii. Krásné grafické zpracování i perfektní kvalita fotografií/obálek/maleb, jde poznat, že knihu vydává galerie.... celý text

Sto nejlepších českých básní 2012 2012, * antologie

100 je moc. Na výběrovou ročenku určitě, byť chápu problém ve formě výpadku arbitra, i tak je ten výběr široký a šlo by to rozhodně zkrouhnout. Takhle to spíš než "nejlepší" (což je vždy relativní) básně ukazuje podrobný průřez daným rokem. Což koneckonců taky není tak špatný nápad, ale pro lajka, který by se chtěl seznámit se současnou českou poezií, to úplně šťastné řešení není. I tak oceňuji závěrečný esej, v němž jsou i četná zdůvodnění, oceňuji škálu zdrojů (dost časopisů, internet), oceňuji řazení básní do oddílů. Je to ale prostě moc tlustý a sem a tam místo libového masa probleskne spíš flaksa. Zaujali Aids, Přidal, Srbová, Peková, Buddeus, Bouška a Špaček, jehož báseň sem přikládám. Jak strašně rychle stojí Zdálky je to vysoký bílý válec s černou čarou, vedenou kolem něj vodorovně uprostřed. Ale když přijdeš blíž, tak zjistíš, že se ten válec vlastně nesmírně rychle točí. A že černá čára jsou ve skutečnosti černé body, které se tou velikou rychlostí do čáry slévají. Je to zároveň statické a zároveň dynamické – a zároveň velmi nudné. Slévá se to jako řady všedních dní. Jako řady obličejů v nich. Obličeje, body, čáry, dny. Unaveně se dívám, jak to nesmírně nudně, strašně rychle stojí. (s. 39)... celý text

Mezi oknem, stolem a postelí 1996, Petr Borkovec

Patnáct let je patnáct let, ale jsou věci, které se nemění – už v roce 1996 byl Borkovec bystrým pozorovatelem a už tehdy se mohl pyšnit (někdy až příliš urputným) brilantním citem pro popis. V této sbírce vnímám dva nejdůležitější prostory – v první řadě pokoj, povětšinou v noční atmosféře, v němž se rozkládají úderné intimní promluvy – v druhé řadě vesnice ve vší své divnosti i každodennosti. Sem tam blikne i křesťanský motiv. Krom tmy je taky zásadní vůbec celý proces, při němž se do tmy postupně dostáváme, barevné změny, lomy světla, občas si Borkovec dovolí i neotřelé výrazy ("Plihne obzor z vyhládlých žerdí cest"). Občas jsou na mě ty obrazy příliš ustrnulé, nehýbou se, popis je na jednom místě. Když se dá obraz do pohybu a verš zvolní – tak v těch okamžicích doléhá atmosféra vsi a okolí. Nejvíc mě baví právě ty pohyblivé básně v próze. Svah Není strmý, je pozvolný, dlouze a volně stoupá. Z odkrytých boků svítí hnědobílé jíly. Jít jím – tmavou vláčnou travou pod černými mastně se lesknoucími stromy – není chtít být už tam, zdolat jej, pokořit. Jít jím, znamená slyšet: – Nevím, kdo jsi, ale tvá krev je menší nežli má. Nevím, kam jdeš, ale tvůj cíl se nevyrovná mému. Nevím, jak dlouho už, nevím, jak dlouho ještě, ale tvá pouť je tisícinou mé. – (s. 59)... celý text

Útržky Sněhurčina kožichu 2021, Cédric Démangeot

Demangeotovy zásluhy v šíření české poezie jsou neodmyslitelné (poutavě o tom – a i o Útržcích – na Youtube kanálu Fra hovoří Petr Zavadil) a skutečnost, že ho čeština nadchla natolik, že začal i česky psát, je rovněž pozoruhodná. Tenhle sešit je plný minimalistických (mnohdy pouze jednoveršových) básní, v nichž se každé slovo pečlivě váží a jazyk se láme. Převládající motiv sněhu, který je patrný i v názvu knihy, pak vzněcuje řadu otázek: Překrývá sníh to špatné, nebo dokonce překrývá to, co by překryto být nemělo? Nepřekáží řeč sněhu? ("Sněž a mlč.", "Bez řeči se sněžím", "Řeč je nepřítel sněhu. // Ale sníh to neví.") Je sníh něco, co nemůže být způsobeno námi, ale pochází z vnějšího prostředí? ("Sněžit je nutně pryč." "Sněhem se osvítím. // Sněhem jinak."). A dost, to už bych skoro odcitoval celou sbírku. Ale i texty, ve kterých "nasněženo" není, stojí svou strohostí a úderností za to, některé kusy v sobě mají až surrealistickou poťouchlost. Čau ropucho, podívej jak jsme živí – když po močálech rána zapomenutou šerednost smutně hladíme. (s. 36)... celý text

Nick Cave: Mercy On Me 2018, Reinhard Kleist

Můj první komiks! Ale rozhodně ne můj první Nick Cave, ten byl před tímto čtením velmi naposlouchán. Skvělé černobílé kresby, ale zásadní mi přišel stejně text – ať už to jsou bubliny aforistického ražení, úryvky z A uzřela oslice anděla nebo přímo Nicovy skladby. Biografie protkána postavami z písní, perfektně zobrazený temný a tísnivý vnitřní svět, který se může vymykat všemu. Opakující se pasáže, jež vyznívají pokaždé jinak. Jen mě občas mátlo pořadí jednotlivých oken, ale to je tím, že jsem zatím komiksový nekňuba. Na tohle si pustím O Children.... celý text

Zahradní slavnost / Odcházení 2015, Václav Havel

Velmi vypečená dramata, jedno přece jenom absurdnější než to druhé, nicméně ve výsledku jsou obě skoro realistická! Zahradní slavnost je ten divnější kus, v němž se likvidují Likvidační úřady, Hugo hraje šachy sám se sebou a spí se ve špajzu. Cesta na vrchol nevrcholovým způsobem, ale pouhý odposlechem plytkých frázích a bizarních promluv. Identita zmizelá a systém pohlcující. Bomba! A co se mi líbí velmi, že to není pevně upnuté k nějaké historické události/totalitě. Vlastně mi hra mnohem víc připomínala západní společnost a řadový domky a třícentimetrový trávník. Jazyk a komunikace selhává, ale tahle hra rozhodně ne. Poslední Havlova hra odcházení je takovým lehce sebekritickým kouskem a ukázkou, že tam nahoře jsou čachry machry na denním pořádku, autobiografické velmi lehce (Klein Klaus atd.). Spousty citací i odkazů, některým jsem snad i rozuměl, takže sláva (odehrává se to v sadě a každou chvíli tam někdo někomu nabízí višně, na to jsem musel přijít snad i já). Za mě jsou výborné i komentující repliky Hlasu, který peskuje postavy a zhodnocuje scény. A všechno je to navíc humor. Bavil jsem se a to i v pouhé psané formě. Chci dalšího prezidenta dramatika. (...) Oba tak nějak zapomněli, že v budoucnu se bude umění s technikou doplňovat – lyrickoepické verše pomohou při chemizaci likvidační praxe – periodická soustava prvků pomůže rozvoji impresionismu – na každém technickém výrobku bude zvláštní ploška, vyhrazená pro účinný estetický vjem – komíny atomových elektráren budou pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální rovnice – tak nějak lidsky, ne? (s. 29-30, Zahradní slavnost)... celý text

Matečník 2018, Małgorzata Lebda

Je vždycky příjemné, když se zahraniční poezie dostane do českého prostředí nejen ve výboru, ale i ve formě jednotlivé sbírky. V případě Matečníku je to doopravdy dobrá volba, neboť celá sbírka tvoří časově 12 měsíců – začíná předjařím, končí předjařím. Básně se mnohdy charakterizují nejen ročním obdobím, ale i částí dne. Krom toho lze ve sbírce nalézt částečně propojené texty, třeba otcův pobyt v nemocnici či básně "listopad: zlé 1-3", ve kterých je častý motiv nemoci, která je léčena výhradně přírodní cestou: "(...) matka / pro mě odloží játra prý díky nim / se mi po nemoci obnovila krev". Lebda své texty situuje do horského prostředí polského venkova, který je v bezprostřední blízkosti téměř ryzí přírody (občas nám dá lyrický subjekt najevo, že i sem už se v malé míře dostala moderní civilizace – "jdeme s otcem do polí v dlaních držíme křížky / z lísky a savý papír a svěcenou vodu (v petlahvích / od minerálky)"). Právě vztah s přírodou je stěžejním tématem celé sbírky. Rostlinstvo a zvířectvo zde v žádném případě netvoří nějakou rozkoš či estetickou záležitost, ale způsob obživy. Není to idealizovaný venkov, ale drsný kraj, což dává lyrický subjekt najevo už od první básně, v níž otec subjektu říká "musíš se naučit pracovat v krvi". Právě otec je v knize naprosto klíčovou postavou – subjekt k němu vzhlíží, se sestrou bojují o jeho pozornost. Otec vychovává, učí různorodé činnosti, je hlavou rodiny, bez jeho přítomnosti "jsou zvířata neklidná včely sedají na parapet". Nemálo básní je pak psáno pouze kurzívo ve formě otcových promluv, které často směřuje k subjektu. V těchto básních se pak naplno projevuje až mystická atmosféra blízkosti lesa. V anotaci stojí, že matečník je "výjimečná buňka v plástvi, v níž roste včelí královna", ale v polštině znamená také "nedostupné místo hluboko v lese, kde se schovává zvěř". Možná že je zde i třetí význam, vzhledem k dominantnímu výskytu otce lze také očekávat, že matečník je něco jako "matka v otcovské verzi", či jak to říci. Postava matky se vyskytuje v básních doopravdy málokdy a splyne s dalšími drobnými postavičkami (kluci od lesa, sestra, stará Rogovská), zatímco básně, v nichž není přítomen otec, bychom mohli spočítat na jedné ruce. Co mě na básních Małgorzaty Lebdy velmi baví, je jakási zvídavost, se kterou lyrický subjekt objevuje svět. Zatímco pro otce jsou všechny práce a činnosti známé, tak pro subjekt (pravděpodobně mladšího věku) je spoustu věcích nových a skoro i fascinujících ("do studeného sklepa otec připravuje dadantův úl / k zabydlení v té době mnohokrát sejdu / do tmavého prostoru a poslouchám"). V básních se také stírá hranice mezi lidským a zvířecím světem. To je perfektně zobrazeno v básni "červen: krev", v níž se sestra subjektu zraní v kuchyni. Zrovna v tu chvíli do domu přichází otec, přičemž dochází k tomu, že "bere do dlaní tvář mé sestry vidím jak se / mísí krev zvířete s krví mé sestry". Podobně se jeví i některé básně, v nichž promlouvá otec, který vztah se svými dětmi (hlavně se subjektem) propojuje i s vztahem s přírodou: "obracel jsem vaši pozornost k věcem země / tak úspěšně že když na mě budete myslet budete / mluvit jazykem rostlin". V první a poslední básni se vyskytuje nožík, takže sbírka není rámcována pouze roční dobou, ale i výskytem tohoto objektu. Zatímco v první básni představuje nástroj k vytáhnutí třísky, v básni poslední jej ukládá subjekt do rakve otce. Sbírka je věnována zemi – a možná že nejen pouze zemi, rakve se neukládají jen tak někam. Sbírka je mimořádně elegantně graficky vyvedena; na obálce je fotografie úlů samotné Lebdy, krom toho i vevnitř je sbírka protkána přírodními fotografiemi, opět vyfocenými Lebdou. Jedinou drobným minusem jsou dva překlepy – absence číslování strany 45 a také zřejmě na straně 38 "plamene(m)". Tyto malichernosti však rozhodně neruší zážitek z četby. Překlad nedokážu ohodnotit (obdivuju schopnost přeložení občasné včelařské terminologie), nicméně podoba jazyka téměř bez metafor a jiných figur je stejně ryzí jako příroda, do níž jsou básně situovány. předjaří: první projet pozorujeme sloupec rtuti (slunce vrátilo otcově kůži mahagonovou barvu) do džberů naléváme vodu vkládáme slámu a jdeme ke včelínu napájet hmyz otec otevírá ukazuje matečník a larvu včely jsou agresivní skrze vrstvy oblečení pronikají k našim tělům "musíš dávat pozor a vnímat intenzitu pohybů" doma přikládám na opuchlá místa šedé mýdlo ve vlasech cítím pomalý pohyb hmyzu (s. 10)... celý text

Není 2019, Mariusz Szczygieł

Reportáže Mariusze Szczygieła jsou různorodého rozsahu – v knize se vyskytují texty dlouhé o padesáti stranách, jiné jsou však velmi drobné; například nejkratší text ("Reportáž") obsahuje pouze jednu větu: "Reportáž je neschopnost prožít vlastní existenční zkušenost fikce." Tato subjektivní definice se odráží i na psaní autora. Texty působí vážně osobně, Szczygieł se neostýchá do textů zakomponovat i své zkušenosti, nepopisuje pouze danou osobu/událost, ale nešetří ani okolními událostmi (takové momenty jsou mi obzvlášť milé, například setkání s básní Violy Fisherové, což vyústilo i v setkání a zjištění životního příběhu). Samotný název "reportáž" je však v Szczygiełově případě poněkud nedostatečný, mnohdy spíše hapruje mezi literárním (navozování dramatičnosti, důrazné pointování) a publicistickým útvarem, jako by se jednalo spíš o nějaké reportážní povídky či jakési miniromány, některé kratší texty mohou působit jako fejeton či komentář. Občas zabrousí skoro až v investigativní novinařině, když vede emailovou korespondenci s osobou, která ho dávkuje informacemi o případu zásadové učitelky, která pracuje jako poradce ministerstva školství, přitom však byla v minulosti odsouzena za vraždu šestiletého syna. Tento text má i své pokračování. Hned následující stránky popisují dopad reportáže na polskou společnost, zobrazuje různé perspektivy vnímání daného případu. A i když se jedná o případ vcelku kontroverzní, nelze Szczygieła nařknout ze zlých úmyslů – text nevzniká jako pomsta, ale spíše jako upozornění. Název knihy odkazuje k "nebytí" v různých formách, ať už to je zmizení (zde bych uvedl asi můj nejoblíbenější text o polském sochaři, který svá díla rozestavuje po městě, po krátké době jsou však zničeny/nejsou na místě), zesnutí ("Věci se prostě stávají", v nichž umírá mladší společník (ten poslouchá islandskou hudbu!) člověka, který docházel na terapii) či sebevražda (jedna z delších reportáží, v nichž autor popisuje tragický osud spisovatelek sester Woznických, které postupně propadají v jakési šílenství). Celá kniha může ve výsledku působit trochu roztříštěně; téma "pomíjení" je těžko uchopitelné a ne všechny texty k němu mohou zcela jasně přiléhat. Szczygieł však mnohdy nebazíruje na svém pohledu, však i on to knihy vkládá svoji subjektivitu (důkazem nechť je text "Výbuch bomby času", v němž popisuje své maďarský obchůdek, ve kterém si kupuje předměty po zemřelých). Možná spíš autor pomáhá si vypěstovat čtenáři vlastní citlivost. I formálně je kniha překvapivá – reportáž o polské ženě Ewě, která si své úspěchy zaznamenává do excelové tabulky, kterou posléze nahradí vyprávění v ich-formě. Text "Řeka" v níž spousta slov doopravdy NENÍ, jsou nahrazena čárkami, jen tu a tam problesknou nějaké fragmenty. Jindy se jedná o rozhovor, kombinace vzpomínek s faktografickými údaji. I z této perspektivy je kniha sugestivní a překvapivá. Pro chápání některých textů by bylo vhodné znát polský kontext (na rozdíl od předchozích knih od Szczygieła zde tolik textů věnovaných Čechům není, ačkoliv úvodní reportáž o Viole Fisherové i text o vile Müllerových považuji za skvělé části knihy!). Některé texty možná nestihnou na kratší ploše zaujmout, ale vyloženě slabý text v knize NENÍ.... celý text

Světlá komora 2005, Roland Barthes

Teorie psaná čtivě a svěže, která zkoumá fotografii od momentu, kdy se "subjekt surově mění v objekt", nikoliv z pohledu odborníka či fotografa (tedy podle Barthese "Operátora"), ale z perspektivy pozorovatele (čili "Spectatora"). Takový pohled je čtenáři přirozeně blízký. Publikace je doplněna o bohatou obrazovou publikaci (byť je škoda, že všechny zmíněné fotografie nejsou zastoupeny snímky – ale nevím, jestli to není pouze v českém vydání, s kvalitou snímků se však Fra na to, že pro obrazové knihy není úplně ideální, popasovala výborně), Barthes na jednotlivých snímcích ukazuje, kde a jak nalézá ono "punctum". Tedy dosti subjektivní cestou, což nevadí – co je autorovi blízké, to vysvětlí. Druhá pasáž se z velké části týká osobní fotografie Barthesovy matky (Zimní zahrada), tím pádem je ještě subjektivnější. Ale i tak si dokáže Barthes udržet kontakt se čtenářem, ty jednotlivé snímky zkoumá s největší citlivostí. A ještě jen tak – byť přesouvat Rolanda mezi stoletími je nezdvořilé – taková noema: jak moc by byl text pozměněn v době, kdy existují věci jako photoshop? Minimálně "intersum" tedy "toto bylo" by už asi nebylo jen tak. Ale to jen tak, všechno se přece jenom vyvýjí, i fotografie. Kdo očekává příručku fotografování, bude zklamán. A kdo vůbec něco očekává, ten bude ze svého očekávání vyveden. Barthes překvapuje pasáž co pasáž. Skvělá teorie! V té ponuré poušti najednou přijde tento snímek; oduševňuje mě a já oduševňuji jej. Měl bych tedy onu přitažlivost, která mu dává existenci, pojmenovat právě takto: oduševňování, animace, oživování. Snímek sám nic oduševnělého není (na "živé" snímky nevěřím), ale oduševňuje mne; v tom je celé dobrodružství tohoto přiházení. (s. 26)... celý text

Sebrat klacek 2021, Petr Borkovec

Přestože jsem velkou část těchto sebraných textů již četl, tak to můžu shrnout jednoduše – radost číst. Tyto prózy překvapují i podruhé. Zase je to moc pěkně roztříděno tematicky, zhruba bych to pojmenoval jako texty přírodní, texty vesnické, texty literární a texty ostatní. Byť každou prózu by bylo škoda nějak sortovat, neb každá překypuje specifičností. Vybroušený jazyk, bystré pozorování, úchvatné popisy, barvité vzpomínky. Borkovec píše o tom, co vídám při procházkách a jsem bezradný s tím, jak bych danou skutečnost pojmenoval. A přitom jsou to takové zdánlivé malé věci – střevlíci, šípky, remízy, dvorky, klacky. Oddíl druhý mě snad nadchnul nejvíc. Už z předchozího souboru víme, že Borkovec moc rád fabuluje a zde to přechází mnohdy do bizarních, či dokonce surrealistických poloh. Lehnutí si do záhonu s rajčaty, přespání v úlu, minerály přeměňující se v hady. Třetí oddíl zabrušuje to literárních témat, od atmosféry antikvariátů, oblíbených básnířek po vesnický book club. A co jsem zapomněl a je to rozhodně součástí Borkovcovy poetiky – humor. Nutno říct specifický, ale minimálně próza Poezie NDR nutí pousmát každého. A v oddíle čtvrtém už je to takový mix – Itálie a s ní pojídání drozdů, chovatelka hadů nebo ježdění s autobusovým řidičem (což lehce připomene jeden z dřívějších Borkovcových textů o ježdění se záchranářem zvířat). Samotný název knihy mi trochu vrtá hlavou, ale možná odkazuje k řeči či psanému projevu – klacek jako prvotní nástroj ke psaní, zaznamenávaní. A nebo taky ne. Každopádně Sebrat klacek ukazuje, že jde na svět pohlížet jinačím způsobem, než tím, který je považován za konvenční. Každý text umí překvapit a vtáhnout. Přesně jak píše Pavel Zavadil na zadní straně obálky; přesně do těch znepokojivých krajin by se člověk chtěl po přečtení vypravit. Chtěl by si založit jazykovou poradnu na břehu řeky, chtěl by jezdit s autobusáky, chtěl by si lehnout do rajčat. Ale co víc, možná by občas nejen v těch místech rád vyskytl, ale možná by rád byl toho místa součástí – být střevlíkem, slepýšem v remízu či rajčetem v záhoně. A ještě – všiml jsem si již v předchozí sbírce, že jsou využívány jisté pasáže z Herbáře. Zajímalo by mě, zdali jsou ty básně z Herbáře rozvíjeny, či zda jako první vznikla próza a daná pasáž z ní byla "odstřihnuta". Každopádně to není žádná recyklace, spíš to vidím jako ten rozvinutý motiv z jiného textu. Víc pozorovat, míň přemýšlet. Míň přemýšlet, víc pozorovat. Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli rozebrat! Je to tak úzký a zoufalý proužek divočiny, že se vejde pod laboratorní sklíčko, pod zamlženou hlaveň mikroskopu. Polní ostrov v Petriho misce – s jedním bažantem a jedním promoklý zajícem. Tak rychle, jaro teprve začíná a stromky jsou ještě holé a keře přehledné, suchá tráva chřestí a bílé kameny v ní svítí a zhasínají. Průsvitný, spořádaný remízek – nachystaný pod skalpel! Rychle, nežli pojede pantograf do města. Tam musíme, i když je nakažlivé nádherné předjaří, máme přece práci! (s. 21)... celý text

Podolí 2013, Jonáš Zbořil

Musím říci, že jsem se obával, že po skvělé druhotině budu u Podolí zklamán, neb intimní oddíl mi tolik nevyhovoval - ale zde mi to vůbec nevadilo. Reflexe vztahu k rodičům (zejména k matce, která se dotýká velké části textů), dětství, drobné civilní postřehy člověka obklíčeného městskou čtvrtí ("někam se vozíme nevíme kam / všechny ulice vypadají stejně"). Samota, přechod z dítěte do rané dospělosti. Z toho se stává docela široký okruh motivů, ale vše je poskládáno do oddílů, které dodávají sbírce ucelenosti, stejně tak tři krátké prózy z prostředí podolského bazénu. I tady se ale sem tam blýskne nějaká touha po objevování, zvídavost po jiných světech, která se rozvíjí ve Zbořilově další knize ("i mraky se občas kouknou / skrz / za oknem tak jako tady / defilují galaxie"). Krásné zacházení s jazykem, při čemž dominuje vizuální stránka - doopravdy neotřelá obraznost ("jsme od pasu dolů / pohřbeni v zemi / střílíme obočím" nebo "domy si obřadně předávají / sluneční brož"). Občas mi přišlo, že se autor nechal trochu strhnout tou obrazností na úkor nedostatečnosti indicií - přestože jsou básně čtenářsky přívětivé, tak jsou jisté momenty příliš osobní, aby je čtenář dokázal rozklíčovat - ale to může být spíš mojí čtenářskou nekompetencí. Naopak je ve sbírce pár básní, které pokládám za mimořádně silné (kontinent, bez názvu na straně 25, rodiče, černý most). Trochu mě rušila obecná čeština (v těch prózách byla pravidelná, ale občasné výskyty v básních mi přišly zbytečné). To však v žádném případě není velkou překážkou. Melancholická záležitost, ale svou něžností mě vlastně naplňuje klidem. O to silnější, když si ji přečtete v ten správný moment. mikrofon než usneš pod tíhou zeměpisných fakt naposledy zasténáš nakoukne to vesmírem studeným – jako když na mě čekáš před domem a smráká se ve svém pokoji tiše chodím někdy omylem šlápnu dovnitř tvé tmy (s. 46)... celý text

Noc v Evropě 2007, Polona Glavan

Tohle je málo... ale vlak. Mé literární nároky klesly velmi hluboko, protože mi už stačí asi jen obyčejnej vlak z Paříže do Amsterdamu. Kdyby v něm nebyli ti lidé, možná by to tomu prospělo. Pět příběhů, pět lidí/skupin/párů jedoucích směrem Amsterdam. Jsou mladí, i přes opačný názor v anotaci si troufnu říct, že pěkně naivní. A taky pěkně nudní a nezajímaví, pardon. V tom se možná člověk pak může hezky najít, když je taky nudnej a nezajímavej, ale tady fakt nebyla jediná neotřelá postava. Snad jen v příběhu čtvrtém bylo zvláštní souznění kapsáře a extrovertní dívky. Ale americké "the boys", otravné skuhravé páry a tuctovou Ninu si člověk do hlavy vážně neuloží. A jasně - uzavřené místo vlaku přímo svádí k tomu, aby se tam střetávali různé národnosti, ten koncept by nebyl zas tak špatnej. Ale incidentů se stereotypy je tam minimum a převládá balast s klasickými "dramaty". Co se třeba Glavanové docela daří, je konstruování dialogů (které jsou mnohdy i rozpačité a trapné, jak to k vlakovým setkáním patří), přesně takový ten moment, při němž řečená věta asociuje vzpomínku z minulosti, která se pak rozvádí do banálních, ale pro danou osobu důležitých okamžiků. Co se Glavanové pro změnu občas vůbec nedaří, je stylistika. Ach božínku. Nevím, jestli je chyba na straně překladatele, ale výrazy typu "Na náměstí před Amsterdamem Centraal se mlčky blýskaly dlažební kostky" nebo "lízala zmrzlinu, studenou jako první podzimní jinovatka" (to jako vypravěč někdy lízal nebo jinak koštoval jinovatku?) jsou typicky zbytečnou, nesmyslnou a nezajímavou jazykovou onanií. K doslovu - nevím, co překladatel myslí výrazem "nemoderní dopravní prostředek", ale pokud by jel někdy v pátek odpoledne vlakem, asi by tento výrok přehodnotil. Každopádně je zřejmé, že má Glavanová vlakem "naježděno" a ta atmosféra je vystihnuta vcelku pěkně. Takže jsem mírnej, ale potenciál to má mnohem větší, ach jo. Na večeři chodili do hospod u fakulty a debatovali o Camusovi a nezkaženosti třetího světa, jako by se do ní někdy troufali vrátit. Pro ně byly ženy zajímavé. Krása jako by neexistovala, tak nějak ji vyloučili jako Kundera. (s. 19)... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

Nešlo to. Prostě ne. Zbožňuji železniční prostředí a vlaky. Ten specifický obraz je na tomto díle velmi pěkně zobrazen, což o to. Pak už je to bohužel banální příběh, v němž aby člověk přesah pohledal - a když se mu konečně dostane úderným závěrem, zdaleka to není tak bombastické, jak bych očekával. Jistě, nesmyslnost války. Není to ale prostě už strašně přežitý? To Češi ještě v šedesátých letech nečetli Remarqua? Jistě, ten konec války tomu dodává jinou atmosféru, ale na větvi jsem z toho nebyl. Přerod v muže. Je doopravdy mužnost definována tím, že chlapec provede pohlavní akt? Tím, že vezme zbraň a někoho sejme? Já vám nevím, jestli to tak v té době bylo, proč ne, ale přijde mi to uhozené. Například Gombrowicz zobrazuje nezralost mnohem inovativnějším způsobem. Humor mě minul. Chvílemi mi to přišlo i zbytečně sexistické. Umrzlí havrani, příhoda strojvedoucího malíře, jemuž psi roztrhali vycpanou lišku, motiv holubů či pád stíhačky pro mě byly příjemnými pasážemi, v nichž nacházím krásu Hrabalova vidění všedního dne. Momenty, které v knize bohužel nepřevažují. (...) viděl jsem tisíce havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti, co leželi na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmenu stromu a z větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka. (s. 27)... celý text