• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Antonin Artaud

Texty II

„Možná, že za to může mé vlastní vypětí (spousta negativního všude okolo mě teď zachvacuje jako horečka). A tak, nedovolím si tvrdit, že vím, jaký je to pocit, který člověka dožene na tuhle mez, ale dovolím si tvrdit, že vím, odkud Artaud s těmihle texty přichází. To místo. Odloučení. Ta samota. Bolest. Žádná láska. Žádné nic. To prázdno, požírající jako propast. ____ Něco málo autorů, kteří byli vnímání jako „jiní“ a společností pranýřováni, nebo spíše, umlčení a skrytí, jsem se už načetl a když jsem srovnal jejich tvorbu, která měla spatřit světlo světa pro masy, s jejich dopisy, deníky, můžete snadno říct, kdo vytváří image a v dopisech pak působí jako někdo jiný, normální a kdo skutečně žije, skrz naskrz to, co píše. Artaud definitivně patřil k té druhé skupině. Neskutečně skližující čtení. Sledovat nadějného a krásného umělce, člověka, který se propadá všemi možnými branami pekla do absolutního šílenství, které může vyvstat z vícero míst. Je to zvláštní, protože znám člověka, který je mu podobný, znám ten způsob myšlení. Ať je to schizofrenie, poškození mozku, nebo trauma, v kombinaci s inteligencí to vždycky spustí tuhle baráž myšlenek a jedu. Ta jistota ve svých tvrzeních a jejich ospravedlňování, osvětlení, vysvětlení, jako kdyby ani nepocházelo z tohohle světa, které je následně další den v absolutní kontradikci - to ne vždy nutně znamená, že je to lež, nebo že je něco špatně (každý den je nový začátek), mnohdy to tak může být, ale když se to děje často, v tomhle pojetí agresivního protlačování kupředu, člověk může lehce sejít na scestí manipulace, nemožnosti rozpoznání, co je realita, co je představa, co sen, co vzpomínka a váš mozek začne pracovat jinak. Jelikož tohle znám, z hodin trvajících voicechatů, všiml jsem si, že Artaud dělal totéž, jenže Artaud si prošel roky elektrošoků, roky nucených medikamentů, snahou být umlčen, všeho, co na něj uhodili, aby jej "spravili" a v procesu jej dohnali tam, kam chtěli, do svěrací kazajky. V rámci tohohle aktu jsou Artaudovy texty zajímavé i jako kritika manipulace, dalekosáhlých účinků návykových látek, kontroly ducha - vlády, která se snaží vám zacpat hubu roubíkem. Zdiskreditovat vás. Ponížit. Zastrašit. Zesměšnit. I v silném stupni šílenství se najde spousta pravd, které se obyčejní lidé bojí vyřknout - nebo se i jen podívat oním směrem. Artaud tu zmiňoval některé věci, které se naplno rozjeli o desítky let později. Ale přese prosakuje jeho vše spalující energie... hněv. Hněv zmrzačené duše. (str. 46 “I k dosažení...“) (str. 131 “Elektrošok...“) (str. 242 “příčku po příčce na schodech času, zasažen snětí od té hubené děvky, které se říká věčnost.")“... celý text
— JP

---

Texty I

„K těmhle textům jsem se chystal už řadu let, od momentu, kdy mi byl ten tajemně vyhlížející Artaud doporučen, ale dotisky vyšly teprve nedávno, byl jsem zvědavý zejména na část (Van Gogh Zasebevražděný společností), která nezklamala a líbila se mi nejvíc. Artaud, jak už jsem pocítil v 'Cestou k Ciguri', je antiestablishmentsky smýšlející jedinec, který si prošel peklem, za svoje smýšlení. Rouhačský, pokud nenahlédnete pod povrch, prudký, jistý ve svých tvrzeních. Připomíná mi Tonyho. Tony je Američan, se kterým mě seznámil jeden z mých nejbližších přátel a občas si píšeme, nebo něco pošleme... jenže jakmile Tony spustí, je obtížné ten tok zastavit, je obtížné ho úplně chápat, je toho hodně v krátkém časovém horizontu. (Drogy). Artaud jede taky. Ale to mi nezabrání o něm smýšlet jako o čisté, překrásné duši, o nádherném muži, který si prošel zvěrstvy (a tohle v textech sám rozebírá), proč se vlastně společnost k jedincům jako on, takhle chová. Musím souhlasit. Heliogabalus aneb Korunovaný anarchista, nejdelší a první text se dost detailně zabývá, v Artaudovském pojetí, samozřejmě, historií a mytologií okolo římského císaře. Líbil se mi latinský význam jeho jména "Varius". Ale celkově mě text svojí délkou spíše odrazoval, i když měl pasáže, které mě bavily. Tarahumarové jsou kompilací textů z delšího časového rozpětí (některé napsal v Mexiku, některé až později ve Francii, v léčebně), ve kterých se Artaud vyjadřuje ke svojí cestě do Mexika, kde se účastnil peyotlových rituálů s domorodými obyvateli. Mytologie. Zkoumání a přístupy k žití. Brány chápání. Tohle už mi bylo blíže. Tři přednášky v Mexiku. Jedno slovo: Surrealismus. Van Gogh Zasebevražděný společností. Tohle byl asi nejlepší text celé sbírky. Artaudovské pojetí Van Gogha je V Š E. To musí každý pře-a-pročíst. Skoncovat s božím soudem & Divadlo krutosti už bylo na závěr obtížnější k plné koncentraci, kvůli předchozí části, ale definitivně to bylo díky zakomponované poezii svižnější čtení. Shrnutím to úplné zjevení a hitparáda nebyla, ale i tak jsem si našel řadu, v Artaudových "rouhačských" přístupech, myšlení. Nebudu tvrdit, že s ním cítím napojení na bázi mé duše, ale definitivně zpívá písně, které se mnou rezonují.“... celý text
— JP

---

Cestou k Ciguri

„Bom dia literární rodino. Čekám až mi přijde novej plajstajšon a tak nemám do čeho píchnout, řekl jsem si tedy, že budu zase pro jednou intelektuál. Jelikož v životě Felixe Slováčka a Bohuše Matuše je teď relativně klid a Super mám přečtenej za pět minut, vzal jsem do ruky knížku. To já tak dělávám, když čtu. Taky knížky berete do ruk, nebo spíše preferujete nohy? Napište mi to do kometnářů a když si mě přidáte na Patreonu za 200 euro měsíčně, tak vám na to neodpovím, ale pošlu vám exkluzimbní video jak krájím rajčata. Tonda Artaud a já jsme se potkali poprvé a rozhodně ne naposledy. Jen málokdo totiž umí vystřihnout takhle skvělou básničku: Žádnou filozofii, žádné otázky, žádné bytí, žádnou nicotu, žádné odmítání, žádné možná, nic než kadit, kadit. Francouzi si prostě umí užívat života. Dále se mi dost líbilo, že v knížce byly i další slova, třeba když, jen, proto, může, a, do a tak dál. Prostě úplná kanonáda. Čekal jsem trochu víc exotiky, když to Tonda napsal potom, co vodjel do Latinské Ameriky, ale o latině tam tedy nebyl ani řádek. Ani o mexičanech. A znáte tendle? Jak se jmenuje mexičan, kterej ztratil auto? Carlos! LOLOL!“... celý text
— Palivo

---

---

Cestou k Ciguri

„Nekompromisní a neúprosný Artaud čnící a trpící ve společnosti. V případě Artaudovy poezie funguje tělo jako materie ("kteří mě dřeli, hoblovali, rašplovali, sestřihávali, pumpovali..."), není nic důležitějšího, je třeba jej dostat "z dosahu chamtivosti lyrického tělesného života". Nezemřít, ale "odtrhnout se". Hlavní roli hraje v básních právě to, co je primárně s tělem spojeno: násilí, bolest, pudy, tanec, nemoci, pohyb. Tyhle verše se obracejí proti všem, ale vyjadřují i to, jak moc je psaný výraz omezený, jak lehce lze nedůvěřovat ve slovo. Ani Artaud se při svých záznamech zřejmě nevyhnul vlivu duševní stránky – nicméně například z básně "Tluč a mlať" jde cítit, že by nejradši do papíru obtiskl svoje tělo. Někdy se s nedokonalostí slov vypořádává tím, že do textů zakomponuje znění zaříkávacích rituálů ("klaver striva / kavur tavina / skaver kavina / okar triva"), protože "každý skutečný jazyk je nesrozumitelný". Sbírka je vůbec typograficky zajímává, některé verše je třeba ztučnit, jindy je stránka zaplněna velmi skromně (pokračuje však na další straně), nebo některé básně dokonce jistými poznámkami dostávají charakter divadelní hry. Četné lamentace a výpady na boha či fekální výjevy – vše je sice zobrazeno v různých variacích, nicméně některé oddíly jsou až příliš motivicky monotónní (ale to může být také mou nepřílišnou oblibou obecných slov, které Artaud hojně využívá). Krásnou znovuzrozenou edici také podtrhuje skvělý doslov s mnoha ukázkami z Artuadových nebásnických děl, který ukazuje básníkovu trnitou cestu pařížskými ulicemi, mexickými pralesy i francouzskými psychiatrickými léčebnami. Za nejgrandióznější moment považuju návštěvu rodičů jeho potenciální belgické snoubenky, při níž se Artaud nežinýroval představit indiánským rituálem. A přestože jsou tyto básně vychýlené a v lecčem radikální, dokážu si představit, že tomu, komu vůbec taková kniha připadla do ruky, budou některé verše přece jenom sympatické: "Vinen nezpůsobilostí. / V podivném světě, kam jsem byl vržen, je mi nezpůsobilost připsána jako hřích, / ve světě, jenž ideu hříchu přecházel bez povšimnutí (...)" Poučení Když kost spolkla huňatou hlubinu, kterou duch rozežíral zezadu, otevřel duch doširoka tlamu a dostal zezadu ránu která mu ochromila kosti; takže, TAKŽE, takže kost po kosti se věčná rovnovážnost navrátila, elektrickým atomem otočila a potom se zvolna rozpustila. (s. 111)“... celý text
— lubtich

---

Cestou k Ciguri

„Tolik dekadence, tolik odporu, proti všemu, ale samozřejmě, Artaudův úděl a život... je to už dlouho, co jsem narazil na něco takového, čistě a plně, nihilistického, z toho temného místa, kde je člověk sám proti všem. První setkání s nesehnatelným Artaudem (tak jsem se konečně dočkal). Musíte to cítit, inklinovat k tomu. To tempo, kterým jsem to četl, mi moc vyhovovalo, takhle bych si přál prokousávat se knihama, nemohl jsem se zastavit, nešlo to. Obdobně jako Valéryho 'Pan Teste' si tohle budete muset přečíst vícekrát. Krátké a intenzivní seznámení. Antonin Artaud, s podobným pocitem osudovosti, jako Van Gogh, nebo Céline. Těšilo mě. Obzvláště v těchto prázdných, černých časech mé vlastní existence.“... celý text
— JP