lubtich přečtené 430

Pravý úhel 2020, Alžběta Luňáčková

Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty. Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie. Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“) Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet. Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti. Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština. Toto je to pravé ořechové. Na samotě není nic ušlechtilého, vysvětluji své imaginární kočce a vracím do lednice víno místo mlíka. Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené, abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas při čekání na výtah, exosféra – troposféra, venku se opírám o dopravní značku, abych se mohla nadechnout. Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku, skloním se, pohladím sinusoidu, prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko. (s. 33)... celý text

Zoufalství 2007, Yasmina Reza

Zdar, jsem zahořklý důchodce, lamentuji nad skoro vším a skoro každým a budu vás provádět touhle krátkou novelou, která já možná až moc dlouhá. Velmi ostrý monolog starého muže (představoval jsem si to jako formu dopisu), který vyčítá synovi jeho působení - z počátku hlavně to, že je údajně šťastný. Tato výtka se následně rozplývá do různých drobných poznámek, příběhů a vzpomínek. Syn očividně selhal, ale čtenáři je ihned jasné, že pohled Samuela je dost pochybný - a paradoxně Samuelův syn je jediný, kdo jeho nářky neslyší. Vypravěč brblá nad kdečím, zavání antisemitismem i rasismem, vyvede ho z míry cokoliv, co není podle jeho gusta. Jde ale poznat, že nejvíce zhrzený a otrávený je sám ze sebe. Jistá stařecká vykořeněnost je jistě zaznamenáníhodným jevem, nicméně tohle byla nuda. Možná už sám Samuel je trochu nudný a obávám se, že forma monologu tomu zrovna nepřispěla. Jakmile si vypravěč všímá svého okolí, vzpomíná a vykresluje vedlejší postavy, je to najednou sugestivní a ten pohled je zajímavý (kamarád Manuel a jeho okenice, vášeň v zahrádkářství), ale jakmile monolog upadá to fádních aforismů a nekonečných výčitek synovi, kouzlo je tu tam. Ale musím uznat, že pár generačních postřehů je poměrně trefných. Doslov od Jovanky Šotolové brilantní jako vždy, škoda jen těch překlepů v textu, to redakce zakročit mohla. Námět je pozoruhodný, i tak si myslím, že Fra už vydalo větší světové pecky. Ale za 50 let pro Zoufalství opět sáhnu do knihovny a třeba se dostaví generační splynutí. Zrodil jsem bytost, která jako mutující komáři – četl jsem v časopise Věda a budoucnost, že jeden druh komárů, které zazdili během výstavby londýnského metra, mutoval v zájmu přežití stokrát rychleji než normálně – končí tak, že se přizpůsobí okolním podmínkám, zařídí si v přiměřeném slušném světě několik poklidných hnízdeček a počká si, až vymře. (s. 75)... celý text

Noční četba 2019, Ewald Murrer (p)

Snad nejhodnotnější fantasy, kterou jsem kdy četl. Murrerův fantastický svět je kouzelný, plný zvláštních tvorů a tajuplných jmen, a přitom jako by vycházel z každodennosti - ta je totiž něčím podivným vždy narušena. První oddíl je plný fantastických povídek - například krčící loutka, lovci veverek či žáby jsou doopravdy zaplněné fantazií. Druhý oddíl mě trochu minul (počáteční oddíl o ženách zejména), třetí se však již vrátil do starých kolejí ("stažení králíci běhají venku ve tmě / v ojíněném strništi") a čtvrtý, ve kterém převládá lyrika, mě snad nadchl nejvíce; atmosféra noci působí naprosto tajemně, chmurně a dobrodružně zároveň. Krásný vyprávěcí jazyk s archaickými stopami, drobné záblesky vázaného verše doplňují libozvučnost. A humor - mnoho textů je ve výsledku velmi komických. A musí se nechat, že video v rámci Magnesie Litera bylo pro tuto knihu ztvárněno mimořádně dobře. Intenzivní. ÚPLNĚK V SRPNU Vedro dusí, vzduch je nehybný. Jen listy osik se chvějí pohybem agonickým, nemocným. Vláčím se cestou bez stínu do další vsi, ve které mě nic nečeká. Večer se přiblížil nevlídným soumrakem zbarvených červení, nachem a oranží. V krajině toulají se zvířata. Dusno srpnové noci. Již jsem doma. Za oknem tma chtivá, toužící po mém spánku. Tma s očima bez víček, tma civící, tma nespavá. Mátohy roztřesené ťukají na sklo jak upíři, přízračný hmyz z temnoty bytosti ptačí. Nepátrám po tmě za oknem, spatřit svůj půlnoční odraz přináší smůlu. Stejně vím, že na mne zírá. Úplný měsíc a kouzla zrcadla. Noc nevyzpytatelná, v níž stíny kloužou vesmírem. Dvanáct hvězd a rudohlavý drak. Ve tmě pokoje zavrzalo. V té chvíli v lese liška zaštkala. (s. 306-307)... celý text

Svatá hlava 2019, Hana Lehečková

M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í Slabá duše, silná kniha. Takto si představuji psychologickou sondu do hlavy člověka - a to schizofrenika, který pravděpodobně trpí nějakým mentálním onemocnění a má svůj vlastní svět, který tvoří z různých infantilních pohledů. Experimentální forma je na toto téma jak dělaná, až automatický proud myšlenek bez interpunkce, vyšinutí z větné vazby a zafixované výrazy ("To je velká záhada.") Nádherná typografie, při níž se střídají dialogy, kurzíva, testy, důrazný capslock - deníkový zápis jak dělaný. A přestože ilustrace v beletrii běžně nevyhledávám, tak zde působí koláže Ondřeje Dolejšího velmi promakaně i myšlenkou. Vlastně nevím, zda jsem se zápiskům víckrát pousmával (pokoj obývací tobě, žížaly za plotem, omlazení babičky), nebo jsem se chmuřil. Zejména rozbroje s matkou mě hrozně skličovaly; jak sociální bída dokáže všechny členy domácnosti rozpoltit. A těch chmurných pasáží tam málo není. Představy fungují na plný plyn a dodávají novele kouzlo, v něčem se člověk jako dítě nemůže nevidět. A ten myšlenkový chaos je tak autentický. Co pro mě bylo skvěle zvládnutým motivem - ovlivnění náboženství, ty zaryté věty v mysli, které pak jasně cloumají protagonistou. To bylo děsivé. Zajímalo by mě, jak by novela vypadala v cizím jazyce (a že je toto dílo žhavým aspirantem na reprezentaci naší literatury), už teď čest překladateli. A jedno trapné přiznání nakonec: v testu "Blbec: ano x ne" jsem se dostal na 10 bodů. Jsem velký blbec a měl bych se jít zahrabat, což je velká záhada. Na mši svaté se mi ze všeho nejvíce líbí že v létě není v kostele vedro dále se mi líbí ten pokoj svatý jak si lidi třesou rukama a říkají, pokoj tobě, to je v kostele celý rok třesou si rukama i lidi co se neznají vždycky jsem si říkal, jaký pokoj jako myslíte nějaký obývací pokoj, a když jsem třásl lidem rukou a říkal, obývací pokoj tobě, tak mi začali říkat, blázne, a to mi říkají i dneska když už říkám normální pokoj tobě. (s. 15)... celý text

Bílá nemoc 2019, Karel Čapek

Příčí se mi komentovat knihy z maturitního seznamu, o kterých jsem před touto recenzí zosnoval tři áčtyřky nadbytečných informací, nicméně: vzhledem k tomuto roku doopravdy vizionářské. Na stranu druhou, tím, že se téma opírá o historickou událost (fašizace společnosti), tak v ní nevidím ten kýžený přesah do současnosti. Počtení pěkné, pro mě obtížné přeřadit z absurdního dramatu do "neabsurdního", ale co si budem povídat, Čapek není velikán české literatury pro nic za nic.... celý text

Básně noci 1999, Vítězslav Nezval

Procítěno a všecko, tohle je přelom, kdy už avantgarda není fotbal a lidová zábava, ale prolínání smutku, beznaděje a skepse s radostí, nadějí a tvořivostí. Od Akrobata dál považuji tuhle sbírku za naprosto geniální, perfektní neotřelé slovní spojení, hravost, volnost asociací, duchaplný Edison a pro mě byla největším překvapením Silvestrovská noc. Myslím, že Nezval je první, kdo v básni zmínil ichytosaura. A celkově se ve sbírce vyskytuje požehAně cizích výrazů, milé zpestření. Forma sice převažuje smysl, ale žádná katastrofa. Vrchol české avantgardy. V harému kopretin a mezi hluchavkami tam kde skleník podobá se noční kavárně vášnivé karafiáty se opíjejí z pohárů konvalinek jen jediný chlapec vzhůru se divá a neslyší Odešel nebi blíž a koupá své nemocné tělo na hoře v ledovcích Sasanka (s. 22)... celý text

Prezydent krokadýlů 2010, Warren Miller

Nejprf sem chtěl napsat tuhletu recensi jazykem Krokadýlů, kerej je dost cpecifickej, ale sem línej seroutka. Znáte to. Tohle dílo máme v maturitní četbě a přitom, jak koukám - přeloženo pouze do španělštiny a češtiny. Ani v USA to není bůhvíjaký bestseller. O to víc jsem potěšen kvalitou, která je zkrátka velmi kvalitní. Černošští chudí kluci chtějí zmlátit jiný černošský chudý kluky. My to teda vidíme z perspektivy Duka, což je takový apatický čtrnáctiletý hoch, který chce získat "stříkačku". A o tom to vlastně celý je. Klíčová slova: násilí, vandalství, maskulinita, prostituce, rasismus, vykořeněnost, ghetto. Tady se nepovidá o vrchních deseti tisících, ale dětech z ulice, co neví co s životem. A tak mají party, který nedělají zrovna ukázkový činy. Jazyk, šmarja! Geniální. Až bych se obával, že překonal originál. Totální hovorovost, slang, podivný dělení slov (Porto Rykánec), motání se v čase a v poslední řadě Duke vykreslí situaci, která by se vám, občanovi v demokratickém státu, zřejmě nikdy nemohla stát a dodá k tomu: "Znáte to." Ne, neznáme, ale číst o tom je přinejmenším parádní. Je ponuré, jak je člověk vržen do světa a v podstatě nemá téměř šanci nějaké volné vůle. Prostředí je neskutečně určující a třeba snivé pasáže Duka napovídají, že nemusí jít nutně o zlou osobu. Ale dítě ulice je dítě ulice. A zajímavé jsou i mezikulturní odlišnosti - Duke si ani rasismus neuvědomuje, nekritizuje ho. Běloch napsal hodně dobrej román o černoších. A Škvorecký ho bezvadně přeložil (plus opatřil poznámkami tehdejších reálií). "Jenže nůž na chleba na to není dělanej." Povidá Kovboj Svatýmu. "To chce Rod říct. Von stačí von docela stačí vole. Jenomže zrovna tak stačí kus cihly. To neni stylový vole voddělat někoho nožem na chleba." "Nevypadá to pěkně." Povidá Rod. (s. 196 - 197)... celý text

Proluka 2016, Jan Nemček

Civilní, lehce angažované verše zobrazující zvláštní vztah autora nejen k městu. Technologie, znečištění, sociální bída, konzum. Melancholie Ostravy se totiž promítá i do samotného člověka - v tomto ohledu je symbol "proluky" jak dělaný ("protože tohle je město pro práci / a město pro život je jinde" s. 34). Nemček se také nebojí využívat anglicismů a neologismů, což působí velmi svěže. Co už za tak šťastné nepovažuji, je jistá mnohomluvnost. Nemálokrát jsem dočetl stranu, řekl jsem si "skvělý!" a následně jsem viděl, že báseň pokračuje a její vyznění bylo vlažnější. I některá přirovnání mi přišla dost "ukecaná", mnohdy se dost oddalují od původního sdělení. Grafické zpracování brilantní. Samotné verše mu však dosahují tak z poloviny. Ale musí se nechat, že je Nemčekova poetika velmi přístupná a zároveň v žádném případě laciná. zpevněné parkovací plochy Nemůžeme odbočit a vyjeté koleje nás svádí do zauzlených střev obchvatů, po kterých kamiony s mraženými kuřaty objíždějí město. Ujíždíme z místa nehody po rychlostní komunikaci – najednou čelní srážka v rozhovoru spolujezdců o souloži s nějakou cizí ženou. Zaslechnu v tom, jak mi kdysi na dně vany z odtoku pračky k nohám vyšplíchla špína z prostěradel. Nastartovaný motor hádky zastaví u odpočívadla. Vyprostíme se z bezpečnostních pásů, kouří se u odpadkových košů zvracejících ve všech evropských jazycích. Ještě si ulevit, najít cíl, o kterém mluvila navigace: zpevněnou parkovací plochu někde za bypassem centra. A dál už každý vlastní cestou. (s. 28 - 29)... celý text

Přípravy na všechno 2020, Elsa Aids

Anotace knihy je výstižná. Z čtenářského aspektu bych však vyškrtl jedno z „klíčových slov“ – nuda. Elsa Aids nás totiž vezme na mdlou a temnou, ale rozhodně ne nudnou cestou dneškem. Rozchod, nová rodina. Rámec příběhu je poněkud jednoduchý, žádné peripetie a koneckonců ani nějaká šokující pointa nečeká. Tohle je sekvence života člověka, který se snaží izolovat od společnosti a zároveň ji popisuje trefnými postřehy. Člověk, který si o všech myslí své a přitom i sebe odsoudí jako všechny ostatní osoby. Atmosféra vyloženě středoevropská, se všemi normálními podivnostmi. Zbytky, obchodní řetězce, televizní bulvár, politika (ta si nezadá s reálnou předlohou, kdo asi bude „představitel krajní pravice s vrozenou vadou obličeje“?), Vietnamci, co prodávají ztvrdlé pečivo, i něco tak nevinného, jako je dětské fórum Alík. Všechno působí, jako by bylo jen jako – styk nahrazuje porno, informace konspirační teorie a bulvár. Děj se odehrává někdy u války. Ta možná ještě ani nezačala, ale zároveň taky neskončila. Napětí jí však odpovídá rozhodně, občané se chystají až k absurdním přípravám. A ovlivňuje to i děcka, které zajímají hlavě krimi zprávy. I malé neshody vedly k válečným poměrům. Byli jsme zoufalí, ale ne natolik, abychom se změnili. (s. 88) Předěly mezi kapitolami tvoří básně. Ale ani zde nemůžeme čekat nějaké emocionální lyrické kecy. Stručné verše jsou psaný v podobném duchu jako prozaické části – věcně, tísnivě a o zdánlivých banalitách (třeba to, jak chovat křečka – pije vůbec?). A přitom metaforičnost text nepostrádá, pochopitelně jím není napěchovaný, ale když už, tak už skvěle! A některé detaily jsou vykresleny perfektně, třeba scéna z porna: V dalším filmu jsme někde jinde. Pár souloží na poli mezi řádky kedluben. Když mění polohu, je slyšet praskání řapíků, jak se odlamují od bulvy. (s. 15) A celé je to odměřené. Děti nemají jména, jsou to prostě jen děti. Přítelkyně není ani přítelkyně, jen „světlovláska“. Tyhle drobnosti dotvářejí mozaiku zneklidňující atmosféry. Elsa Aids napsal velkou věc – současnou, intenzivní a trefnou. Za mě nejlepší česká próza roku 2020. A jak se do tohoto roku hodí, ha! Ve vedlejším pokoji, na rozkládací posteli v rohu pokoje, v černém povlečení s cákanci zaschlého spermatu, spí moje děti. Jsou ještě malé. Ve spánku mají ruce nad hlavou. (s. 91)... celý text

Plešatá zpěvačka 2020, Eugène Ionesco

Zbožňuji. Víc netřeba psát. Prostě ano.

Příliš hlučná samota 2005, Bohumil Hrabal

(2020) No dobrý no. Můj úsudek bude dost subjektivní, neboť se mi z podvědomí dere spojitost se samotnou osobností Hrabala, ale toto bylo prosím pěkně nezáživné. Mnohomluvné dlouhé molology jakéhosi lidového a zároveň intelektuálního rázu osobitého Haňti, který je sám sebou, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Sběrna papíru je třeba naprosto atraktivní prostředí, ale ten potenciál vidím jako silně nevyužitý. Ta Hanťova záliba v knihách mi nepřišla vůbec líbivá – takhle si představuji nějakou nezdravou obsesi z jakéhokoliv knižstva než erudovaný postoj (i když Hanťa se proti vzdělání vzpírá, dyť jo, ale když má každou chvíli potřebu citovat světový filozofy, nevím nevím). Text působí jako koláž. To beru. Ale ty zbrklé myšlenkové nekončící proudy jsem nehltal, naopak nebylo kde zastavit. I to vyšinutí z větné vazby na mě nepůsobí autenticky, ale spíše jako neschopnost si po sobě přečíst napsaný text. A ty ilustrace bych s bublinami bych asi též oželel. Ne že by se nenašly pasáže obstojné, humorného rázu... nicméně pro mě převažovala znechucenost z mnohomluvnosti. A postavil urnu na almaru a jednou v létě, když okopával kedlubny, tak strýc si vzpomněl na svoji sestru, moji maminku, že hrozně ráda kedlubny, a tak vzal urnu a otevřel ji nožem na konzervy a maminčiným popelem posypal záhon kedluben, které jsme později snědli. (s. 18)... celý text

Tahiti v hlavě 2019, Miroslav Olšovský

Jazyk selhal. Co s tím. Olšovského básně neoplývají opulentní slovní zásobou (ta je naopak osekaná na nejnutnější dřeň) ani šokujícími pointami. Ohmátávají prázdnotu, nicotu a pociťují, jak je člověk z jazyka bezradný. Autor též ukazuje svůj postoj k poezii, mnohdy až radikálně („Poezii nejde než odmítnout a nepsat“, „Psát básně je k ničemu“). Nevím, jak bych pojmenoval způsob čtení těchto básní. Snad ve mně ani nevzbuzují ani zvídavost, hravost, ale jen nějaké zkoumání každého verše. A bavilo mě to, zejména oddíl čtvrtý má spoustu skvělých kusů. Koncept sám o sobě je výborný. Ale pár much tam vidím – třeba řazení básní v jednotlivých oddílech podle abecedy na mě působí ledabyle, nějaké pečlivější pořadí by možná zapůsobilo silněji. A osekal bych to. Občas se jednotlivé koncepty/myšlenky opakují a třeba poslední oddíl bych odřízl úplně – resumé je to pěkné, ale kdo četl předchozích 120 stran, udiven nebude. Experiment dobrý. Otázka je, jestli se každý čtenář v Olšovského nevíře v poezii a jazyk najde. Já tuhle skepsi zkrátka nesdílím. Jsme tu a tady pro nikoho Pro nikoho jsme tu a tady Postel rozestlaná mezi našimi spánky zmuchlané peřiny se drží za ruce Jen jacísi lidé s polštáři opírají si o sebe neodpočaté hlavy (s. 20) Stvoly rostlin jako kurvy u cesty Trhal jsem plátky květů na plátky nicoty (s. 95)... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Komplexní, poutavý a v souvislostech. Výborná věc, horký kandidát na "povinnou" četbu do příštích let. Zejména mám radost z rozebrání období 2000-2010 (z nějakého důvodu totiž novým tisíciletím výuka dějepisu na školách končí, takže jsem doháněl resty). Trefné členění kapitol s vždy počátečními citáty. Kapitoly jako Vliv sociálních sítí, Hledání nepřítele či Populismus jsou obzvlášť důležité a mám pocit, že se za tři roky toto bohužel opět gradovalo. Tabery se nedívá na věc jednostranně – ovšem, s Babišem a Zemanem zřejmě nesympatizuje – třeba i u Masaryka zmíní minelu a u Klause obstojný pohled. Vše perfektně ozdrojované, hojné citace. Snad jedině občas mi přišlo, že si jakýmkoli způsobem nechce připustit, že Západ též není idylickou společností (čímž nechci nesouhlasit se směřováním, ale kupříkladu věta „Ve Spojených státech mají migranti malý podíl na kriminalitě mimo jiné právě proto, že policie měří všem stejně.“ je velmi pochybná). Perfektní průvodce současnou politickou i společenskou situací, ale stejně jako u Slepých skvrn od Daniela Prokopa mě napadá otázka: Přečte si jí vůbec ten, kdo by si ji měl přečíst?... celý text

Kosmos 2007, Witold Gombrowicz

Obraz visícího vrabce v houštině, pod nímž se povaluje zprohýbaný plech, roztržená lepenka a děravá ulita, mi bude v hlavě harašit ještě dlouho. Toto je úchvatné. Existenciální román, v němž jsou patrné i experimentální záměry a využití brankového žánru (deketivky) k vybudování tak znepokojující atmosféry, tomu říkám výkon. Witold je perfektní postava. To, že další mnohé postavy balancují na hranici karikatury, je šumafix, protože očima Witolda je každý naprosto fascinující osoba plná perverzí. Odpuštění od běžných norem přemýšlení a zamýšlení a dutání nad (zdánlivě) banálními věcmi a událostmi. A tak začne vytváření světa, kosmu. Jakým způsobem? Nesourodými, ale domněle racionálními asociacemi a souvislostmi jsou budovány interakce v tomto podivném světě. Asociace jsou hlavním motivem, Witoldům galimatyáš myšlenek. Na každém rohu bobtnají další a další asociace, nabalují se na Witoldovu mysl a pomalu ho přivádí k šílenství. Protože i čmouha na stropě může vést k dechvyrážející skutečnosti. Proudy slov (někdy i celá stránka bez tečky, zato čárek je požehnaně), důmyslné opakování a vrstvení. Vztahy k postavám, úžasný. Nejdříve ponuknutí Fukse k pátrání, které vše nastartovalo. Fukse, který když se vkrádá do pokoje, má s sebou žábu v krabičce. Poté bizarní flirtování s nesmělou Lenou, kolik se toho dá vyjádřit drobným schoulením ruky. A v neposlední řadě poťouchlý Leon, mluvící nepřirozenou mluvou „slovotvorbu nepříšeřil“ (oslovení dcery „pestrá přihodo“), oddaný drobným perverzím. Berg! Od zhruba poloviny kniha nabývá na vážně znepokojivé atmosféře. Když člověka vyvede z míry čajová konvice, má k tomu plné právo. Groteskno, pichlavá ironie a Gombrowiczův osobitý absurdní humor. To fakt můžu. Ne, vrabec to nebyl, ale protože to nebyl vrabec, bylo to nevrabec, a jakožto nevrabec byl to tak trochu vrabec... (s. 86) A ten konec, když se na poslední straně uděje více než za celou knihu. A zakončení: „K obědu byla dnes zadělavaná slepice.“ Tomu říkám elegantní zakončení! Perfektní překlad, promluvy Leona musely být doopravdy překladatelský oříšek. Výtečný dílo, bavil jsem se od prvních chvil do chvil posledních. S Gombrowiczem jsem ještě určitě neskončil. Deprimující hojnost souvislostí, asociací... Kolik vět se dá vytvořit z dvaceti čtyř písmen abecedy? Kolik písmen se dá vydedukovat ze stovek plevelů, hrudek a jiných drobných věcí? Z prken boudy, ze zdi jich tryskal také bezpočet, spousty. (s. 29) ...že přece každý chce být sám sebou, a tedy i já chci být sám sebou, kdo například má rád syfilis, samozřejmě nikdo nemá rád syfilis, ale i přece syfilitik chce být sebou, syfilitikem, ono se snadno řekne „chci se uzdravit“, ale přece jen to zní cize, jako kdyby se řeklo „nechci být, čím jsem“. (s. 146)... celý text

Hemisféry 2015, Kamil Bouška

Bouška dokáže neotřelými slovními spojeními popisovat otřelou každodennost, která v jeho podání působí obzvlášť dusivě. Vnímá se všemi smysly, mnohdy i svéráznými kombinacemi ("Po zkapalnění jsme si plivali navzájem do pusy novinové zprávy / Pršel z nich kyselý déšť a ptáci"). Básně jsou tělesné, vše je cupováno, tlačeno, řezáno, mnohdy až v extrémním hnusu ("Posaď se pod můj krvavý konečník / a čekej na přídavek.") Košatý suverénní jazyk občas předbíhá sdělení a v pár básních jsem byl poněkud ztracen. Ale nechybí ani vybroušené šokující pointy ("Kdybych ho znovu porodila, / vaše děti by houkaly jako sanitky"), zejména básně ze třetího oddílu považuji za obzvlášť povedené. Chce to klid, pomalé čtení a zapojení obou hemisfér a čtenářský zážitek bude enormní. Pršet Poklepávám se po rameni a přivolávám přívalový déšť kvůli plevelu. Těší mě, že přerůstá pečlivě zastřižený trávník, těší mě, když voda teče a ptáci serou na terasy. Můj cval ucpal kanály. Vrozená láska k anarchii, řeknete si, ale hudbu nenahmatáš jako brýle na nočním stolku – taky nezůstane tam, kde jste ji odložili. A když to začíná, tetovaným holkám padají pecky z uší, neplatí cifry ani ciferníky, košile mávají svým pánům, právníci prchají před odpadkovými koši ve kterých vzdychají zmuchlané noviny a slova sama skáčou do blbých rýmů. Zmokni každý den! Zmokni se mnou v téhle ulici, tratíme všechno v tomhle světle, zmokni se mnou ve zlatém prachu planety, moje oko je letící meteorit, nemá žádnou pravdu pro tebe ani pro sebe. Myslím jako tráva, zkapalněný bůh bude pršet v našem smíchu, až za soumraku svěsím ramena. (s. 60)... celý text

Lido di Dante 2017, Petr Borkovec

Borkovec prozaik - a ono to funguje, byť to občas hapruje. Lido di Dante možná není až tak pozoruhodná oblast, ale minimálně v Borkovcově podání se z něj stává naprosto barvité, specifické a živé prostředí. Pinety, podivné bary plné kuriózních postaviček, mnoho ptactva a po pláži korzuje detektorář. Ale své pozorování (jako vždy brilantní) rozvíjí Borkovec až v surreálných představách. Jakási záliba v opomíjenosti se tímto způsobem stává neskutečně atraktivní a jisté představy ("stádo dikobrazů", bajku o lanýži a hřibu, sestřelené kolibříky) jen tak nevyženu z hlavy. Decentní problém mám s jazykem. Borkovcova jazyková suverenita a barvitost je občas až příliš silná oproti načrtnutém ději. Jistě, tácy vody na pláži a volavky v deltě jsou fascinující, ale občas až příliš vytrhující. Víc mi sedly povídky s hovorovým jazykem, ve kterých přece jenom trochu popis ustoupil (jindy si v takovém popisu libuji, ve formě povídek to je ale trochu rušivé). Nejpozoruhodnější: I dnešní den bude součástí příběhu (kontrast amatérských pornoherců a náboženství), Camping Classe (subkultura dohnána ad absurdum!) a Kolibříci v Brisighelle (spojení zabíjení ptactva ještě s dětskou nevinností). Borkovec si s námi pohrává, že vlastně ani nevíme, kdo se skrývá za vypravěčem. Funguje to. Jen jsem se těšil na ty provazovky na obálce, ale ty stejně nejsou určující. Pietro, Pietro, dobrý povídky! V koupelnovém větráku sebou škube uvolněná lopatka. Ale ten zvuk, který poslouchám už druhý den, se proměňuje; měkne, řekl bych – zrovna teď je tak měkký jako by za plastovou mřížkou drnkalo poštolčí křídlo. Anebo celá poštolka, otáčející se kropenaté tělo s bezvládnými letkami, do nichž naráží dýchavičná bílá vrtule. (...) (s. 93)... celý text

Wernisch 2015, Petr Borkovec

Starý dobrý Borkovec - citlivé pozorování a příroda (sovy, brouci, ptactvo - lyrický subjekt objímající volavku, i to by mi stačilo!). Ale je v tom toho více, mnohem více. Tahle sbírka mi připadá jako taková inkubační fáze Herbáře k čemusi horšímu, která však znatelně více zavání Borkovcovou dřívější tvorbou. Ale už zde se nám střídají různé komponenty - drobné situace, rozhovory, obrazy, drobné prózy, inzeráty, bajky... Nehledě na to, že dost textů v další sbírce Borkovec znatelně recykluje (což nezazlívám, ba naopak v takovém souboru mají totiž odlišnou funkci). A nacházíme i náznaky milostna, byť takového zvláštního. Spíše k přírodě, nebo je zobrazované formou absolutního kýče. Nejhezčí milostno se dá totiž vyjádřit velmi kusým způsobem: Ptáci dnes řádí. Rozpoznáváme je spolu. Rovnováha. (s. 30) Borkovec si se čtenářem hraje, ale ta hra vyúsťuje do takových nejistot, až je to čtenáři nemilé! Protože najednou tu máme něco vážného, něco intimního, nostalgického. A co s tím? Často však Borkovec tuto vážnost utne humornou ironií. Borkovec do jisté míry pozoruje - nenápadně, nutno dodat - vlastně sebe. Vykresluje vše okolo, ale tím i sebe. A o to je to intenzivnější. Kost v lese Světle zelená kost v lese, v mechu, osamocená, blízko malé světliny. Na spodku suchá a hladká jako křídový papír. Někde by mohla být lebka, možná i s parohy, ale nikde není. Kostry zvířat rozvlečené po lesích, složte se. (s. 36) Inzerát Nejsem zahradník, ale rád shrabu listí, posekám trávu, ostříhám keře, prořežu stromy, naštípám dřevo, vykopu pařezy. Navrším skalku, udělám cestičku. Jsem pracovitý. Kávu si nosím. Rád pracuji v dešti, v mrazech. A umím docela pěkné věci z kůry: hmatová tělíska a malé dýky. (s. 80)... celý text

2666 2012, Roberto Bolaño

Všechno, všude, všelijak. V 850 stranách je napěchováno doopravdy vše a nějak tak se pro něj nacházejí špatně výrazy, neboť je to pecka, ale na stranu druhou taky pořádný oříšek. Všechno se točí kolem fiktivního města Santa Teresa v Mexiku, což je takový záchytný bod všech hlavních protagonistů. Ono je těch protagonistů doopravdy habaděj, vynořují se a pak zas potápějí, o jejich důležitosti nemáme šajna, Bolaňo nám věší bulíky na nos a odbočuje při každé příležitosti. Těmto antiliterárním postupům pomáhá i absence psychologie postav, které se zkrátka jen tak zmítají ve svých činech. Prvně se nám dostane dění okolo čtveřice intelektuálů z Evropy, kteří pátrají po spisovatelovi Archimboldim, následně jsme v Mexiku, kde se setkáváme s vysokoškolským učitelem Amalfitanem. Následuje novinařina o Santa Terese, poté sáhodlouhé popisy zavražděných žen a nakonec se nám dostane, kdo je vůbec ten Archimboldi. Zdánlivě chaotické výpisky se postupně slévají v pochopitelné vyústění, nechybí aluze, černý humor, sarkasmus, existenční tíha, brutalita, vraždy, přesah... Též mi je sympatická přítomnost knižního prostředí (zejména v první a poslední části). Bolaňo pokrývá velkou část světa (Mexiko, Rumunsko, Německo, Itálie, Francie) i velké časové rozpětí. Subjektivní výtka: Část Zločiny je rozpliznutá, v čemž by takový problém nebyl, ale vzhledem k repetetivnosti popisů je čtenářsky...silně nezáživná? Ale že se divím, u antiliterárního díla. Ale jinak je to jízda. Překlad vynikající, jak jinak. Robustní kniha a robustní rezonance ve čtenáři zajištěna. Ale pravda je, že pila jen čaj a cítila se omámeně, jako by jí nějaký hlas do ucha omílal děsivou modlitbu, jejíž slova postupně slábla, jak se vzdalovala od školy a déšť ji smáčel šedou sukni a kostnatá kolena a nádherné kotníky a víc skoro nic, poněvadž Liz Nortonová si před vyběhnutím do parku nezapomněla vzít deštník. (s. 21)... celý text

Básně 3 2013, Jonáš Hájek

Skvělá záležitost plná prázdnoty, všednosti, která může být ale šokující, a ironie. Líbí se mi ten kontrast mezi promyšleným formálním uspořádáním básně a občasným ledabylým jazykem. A k tomu aluze, od Seiferta až po Gabčíka. Někde jsem se chytal, jinde zas ne. Ale celkově procestujete výborný soubor! Chystání Černý kocour s očima vojenských map se protahuje, jako by se chytal někam na výpravu, a když běhá po místnosti, trénuje určitě na tamtoho drozda, o kterém snivá na skříni. Žádné chystání není, kocourku. Když běháš, běháš proto, aby ses unavil, a potom dřímeš, aby ses mohl protáhnout, až dorazím ozbrojen. (s. 32)... celý text

Přítelkyně osamělých srdcí / Den kobylek 1982, Nathanael West

Štván svědomím začal generalizovat. Od nepaměti vzdorují lidé chudobě a utrpení pomocí snů. Sny kdysi měly svou moc, ale film, rádio a noviny z nich udělaly dětinskou záležitost. Mezi mnoha jinými zradami je tahle nejkrutější. (s. 85) No, takže asi takhlenc. Americký sen už je znehodnocen, už nic neznamená, což nám West ukazuje velké parádě. On teda byl Američan taky, ale má litevský původ, což ho šlechtí. Přítelkyně osamělých srdcí je spíš takové nanášení obrazů ze života novináře, který radí lidem, co jako se sebou („Měla bych se zasebevraždit?“). Ale čím víc se zabředává do své práce, tím je sám víc rozložen. Jeho okolí není zrovna skvostné též – lidi jako zkrachovalé předměty, které se dorozumívají jen pomocí zvláštních obraných promluv. Problém je, že ty jednotlivé úlomky situací netvoří zrovna sugestivní celek, takže číst to nebyla taková paráda. Den kobylek je zdařilejší podstatně. Opět tu máme zkrachovalé existence, které se moří na periferii Hollywoodu a vlastně moc neví, co si počít. Všechny svazuje nějaké iracionální pouto k Fay, která je však schopná jak beran ve válení sudů. Vše se řídí akorát podle masy, která bortí veškeré sny. Skutečnost je nahrazována prázdnými gesty a lidé působí spíš jako napodobeniny než duše. Obzvlášť posmutnělý jsem byl z Homéra, což je sice takovej suchopárnej mameluk, ale ta jeho nesmělost byla něčím zajímavá. Klidně bych Westem vysubstioval Velkého Gatsbyho, protože Westovy prózy mají mnohem širší záběr, než se může zdát.... celý text