Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých přehled

19.12.2024

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.

Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. […]

Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.

Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“

--

Okamžitě jsem pochopil, že Olga Tokarczuk dostala tu Nobelovku i Man Bookerovu cenu zaslouženě. Tohle je naprosto přesné psaní, bez patosu, bez jednoho klišé. Je originální v námětu i ve formě. Je to umělecké dílo a jak už nesáhnu po žádné Eleně Ferrante, tak na další knihy Olgy Tokarczuk jsem se těšil, ještě jsem tuhle nezavřel. Na některé knihy bych časem zapomněl, ale tady to nehrozí. A že se odehrává na česko-polském pomezí, v tom krásném koutě okolo Kladské kotliny jen kousek od nás, tím si mě podmanila už úplně.

Do češtiny ji přeložil Petr Vidlák a Agnieszka Holland podle ní natočila film s Miroslavem Krobotem, který jsem ale neviděl, takže jak říká František Louka: „Já je mám furt krásný, nadosmrti.“

--

„Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířata v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.“