László Darvasi

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Legenda o kejklířích se slzami

Nejsmutnější kapela na světě

Nové komentáře u knih László Darvasi

Legenda o kejklířích se slzami

„Kniha, na kterou se nedá zapomenout, byť poprvé přečtena před více než deseti lety, pořád se k ní vracím...“
— hajecek123

Nejsmutnější kapela na světě

„Darvasi nás vtáhne do mnohých míst – ať už je to maloměsto, izolovaná obydlí či vesnice, vždy působí středoevropským dojmem. A pak krásně vypráví. O izolovaných, ztracených (v sobě i v okolí) a mnohdy deprimovaných lidech, ale krásně. Zároveň je všechno vlastně tak trochu nejasné, naznačeno v konturách, že pointa může být vícerá. V něčem mi to dost připomínalo Lásku za časů Mahlstadtského dítětete od Clementa Setze. Akorát více absurdní, postava ukotvena k místu jako by se začalo projevovat nepochopitelně. Nejvíc sugestivní byla za mě povídka Na hoře – otec a syn (poznávací znamení: voní pryskyřicí), izolováni od společnosti, v níž syn přebírá postoje po otci. A pak taky titulní povídka – obraz maloměsta, v němž dochází k typickým neshodám a peripetiím (pochopitelně to "typicky" ve výsledku vůbec nevyznívá). Jen mě trochu iritovala sazba, nejsem sice nějaký sazeč, ale to urputné zarovnávání do bloku mi přijde zbytečné, kor když jsou pak nějaké slova špatně rozdělena. To je nicméně malicherný problém, jinak je tato kniha, stejně jako její obálka od Radka Brousila, famózní. Valdek si pamatoval, že ten stromeček za několik dní vzplanul a hořel jako šípkový keř v Písmu svatém, ale jeho popel byl černý a zapáchal a stopy po připálené čokoládě se z parket dlouho nedaly odstranit. Někdy se život opravdu podobá opeře, z níž vypadly velké árie. (s. 129)“... celý text
— lubtich

Legenda o kejklířích se slzami

„Čtu kejklíře už leta stále dokola a teď tuším, že po nich zase brzy sáhnu, připomenout si, co vše má světozvěd Josef Bezdán ukryté ve svých vlasech, jestli se Velemír Pep podívá do Benátek. Jak píše bondula, těžko hodnotit děj, když ten je o vykreslení času člověka v čase světa, že nejdřív je čas člověka a pak teprve nějaký objektivní čas světa, dějiny, dějepis. Je tu popsán čas těch, kteří jsou na okraji (geografickém i sociálním) ať už z jakéhokoliv důvodu, ale nejedná se o nějaké "konkrétní příběhy (bezpráví)". "Při rozkvětu slov však cítíme na jazyku hořký med lidské zádumčivosti a tento afekt se velmi podobá nespoutané povaze počasí... Proč přichází smutek, nevíme. Cestujeme pustinou slov a vět a toto naše cestování neukončí ani cesta, ba ani naše nálada. Snad to bude jen nepatrná slza."“... celý text
— etranger

Nejsmutnější kapela na světě

„Ale dalo sa. Nie celkom mi vyhovovala atmosfera tejto knihy, ale pacili sa mi (velmi) postavy a to, ako s nimi autor pracoval. Moje hodnotenie: 74%“
— feex8

Legenda o kejklířích se slzami

„Priehrštie tragických postáv, ktorých osudy tečú ako slzy po uhorskej rovine a priľahlých oblastiach a stekajú sa pod obliehaným Budínom v roku 1686. Osudy, ktoré spájajú a prepletajú tajomní kejklíři se slzami. Čítať knihu pre príbeh samotný nemá význam. Dej je ťažko pochopiteľný a neuchopiteľný, hoci akýsi spád a smerovanie sa tu sledovať dá. Čo čakať od príbehu, kam nevstupuje deus et machina, ale kde deus et machina je samou kostrou a hýbateľom deja? Oplatí sa však čítať pre text samotný. Začiatok, ako zbierka nesúvisiacich krátkych rozprávaní. Kým sa čitateľ zoznámi so všetkými tajomstvami kuriózneho Darvasiho sveta a nájde medzi nimi spojivá, už je tu koniec. Oplatí sa čítať pre tie najkurióznejšie postavy, aké si len dokážete predstaviť. Teda nedokážete, kým si to neprečítate. Nenájdete nikoho, koho by ste si v tejto knižke obľúbili. Preto ani tak nevadí, že občas niekoho umučia, alebo rozštvrtia. Alebo že na niekoho pršia sračky. Autor vôbec neberie do úvahy nejaké spoločenské tabu, zabíjanie detí, detaily mučenia a znásilňovania či podrobný popis telesných pochodov sú bežnou súčasťou jeho textu. Oplatí sa čítať v skoré ráno, križujúc vlakom jednotvárnu maďarskú pustu ponorenú v hmle. Možno keď kejklířov trochu strávim, ešte jednu hviezdičku pridám. Na mňa to bolo predsa len trochu ťažké sústo.“... celý text
— bondula

Přejít na knížky autora