ArkAngel
komentáře u knih
Chvála bláznivosti
Erasmus Rotterdamský
Erasmus klade do popředí svého díla bláznivost, kolem které se podle něj točí celý svět. Často odkazuje na autory, kteří se látky nějak dotkli před ním, ale bohužel se vrací stále k těm stejným několika málo jménům. Komenský rozvíjející některé myšlenky ve svém Labyrintu mi přišel ale o stupínek lepší.
O povinnostech
Marcus Tullius Cicero
Podobně jako stoici nabízí Cicero svůj pohled na hodnoty, kterých by se lidi měli držet, ale jako skeptik do toho vkládá více racionální pohled. Vše je podáno navíc velmi srozumitelně a autor si navíc dává dostatek prostoru, aby jednotlivé složky probral do detailu. Zajímavý byl rozhodně názor, že s nečestnými lidmi nemusíme jednat čestně, což už je samozřejmě věc každého z nás, jak k tomu přistoupíme.
Satirikon
Gaius Titus Petronius
Antičtí tvůrci opakovaně dokazují, že se lidé vůbec nezměnili - pouze mají modernější technologie. Lidé jsou prohnaní, zkažení a zajímají je jen peníze, sex a moc. Je pochopitelně škoda, že se do dnešní doby nezachoval text ve své celistvé podobě a musíme si vystačit pouze s jeho fragmenty.
Oslava
Ivan Matoušek
Tři žánry, tři perspektivy, jedna událost. Matoušek v kratičké formě poukazuje víceméně i na to, jak moc lze ovlivnit děj, když jej zpracujete jiným způsobem. S každým dalším pohledem tak navíc nejen dostáváte nový pohled na věc, ale zažíváte ho i zcela jinak. Nejprve tu máte deníkové... mnohdy až poznámkové zápisy. Kafka. Následují zapsané myšlenky další z postav a uzavírá se to klasickou prozaickou podobou z pohledu autora. Matouškem zvolené pořadí dává asi největší smysl, ale věřím, že číst to na přeskáčku může být také zajímavý zážitek.
Autobus a Andromeda
Ivan Matoušek
Kniha má sice v popisu, že se jedná o experimentální prózu pro starší děti, ale úplně bych to tak neoznačil. Protagonistou je sice mladý chlapec, ale ona snovost a fantastično není úplně snadná k interpretaci. Na druhou bych se ale nebál označit knihu za takový iniciační román k podobné literatuře.
Deník z Konga
Joseph Conrad
Kratičký textík, díky kterému lze o něco více ocenit Conradovo Srdce temnoty. Sám autor totiž africký kontinent navštívil a vedl si o tom fragmentární zápisy. A když člověk deník se samotnou knihou srovná, uvidí, jak moc ze svých vlastních poznámek a zkušeností vycházel.
Text
Dmitry Glukhovsky
Je to kritika ruského systému? Varování před zneužitelností mobilních zařízení? Nebo obojí? Glukhovskému se podařilo vybudovat napínavý román, u kterého sice tušíte, že neskončí happy endem, ale stále vás zajímá, jak hluboko do králičí nory ještě jeho hrdina spadne. I přes to všechno mu ale fandíte a doufáte, že se mu alespoň trochu zadaří... dokud není úplný konec a vy si říkáte, proč to nemohlo být ještě malinko delší.
Základy astrologie
Bernd A. Mertz
Funkční příručka astrologie, která je spíše pro mírně pokročilé, než úplné amatéry. Ve zkratce seznámí čtenáře s několika astrologickými disciplínami a poskytne mu vše potřebné, co k výkladům potřebuje. Jazykově se čte kniha velmi dobře, což je u podobné literatury vždycky velký plus.
Tři novely
Bohumil Hrabal
Hrabalův styl psaní buď milujete nebo nesnášíte. Jednou věcí je u pábitelství nevěrohodný vypravěč a druhou pak nekonečné řetězení vět a informací, což autor dotáhl k extrému v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Všechny tři novely mají rozhodně něco do sebe, ale kvůli obřím blokům textu nebo dokonce celým stranám bez odstavců to někdy není vůbec snadné číst. Ze mě určitě Hrabalův fanda nebude, ale cením si jeho odlišného přístupu k tématu nacismu i snaze experimentovat.
Dějiny britských králů
Geoffrey of Monmouth
Spíše než Dějiny britských králů by se měla kniha jmenovat Král Artuš a ti ostatní, aneb nahlédnutí do starověku mimo britské království. Autor totiž nejprve shrne historii světa, kdy zmíní například krále Saula, Homéra a vznik Říma a rychlými skoky se přesune do Anglie, kde ukotví v Artušovské mytologii. Díky knize jde alespoň krásně vidět, jak lidi mylně zařazují Artuše do pozdního středověku, když se s největší pravděpodobností jednalo o římského generála nebo něco podobného.
Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho
Laurence Sterne
Na svou dobu velmi experimentální kniha a vlastně se Skoumalovi nedivím, že Sternea srovnal s Joycem a Proustem. Při čtení jsem měl totiž úplně stejný pocit - vytvořil totiž takový proud vědomí, kdy román vlastně ani není tím, čím se prohlašuje být a stává se tak antirománem. Místo života a názorů blahorodého Tristrama Shandyho tak sledujete každého, jen ne titulního hrdinu a přecházíte z jedné odbočky ke druhé, než se dojde ke zdárnému konci.
Futuristické manifesty
Filippo Tommaso Marinetti
Skvělý soubor, který předkládá čtenářům ty nejdůležitější z futuristických manifestů (všech cca 80 tu fakt nenajdete), k tomu odborné komentáře, obrazovou přílohu a také poezii, na které si můžete platnost jednotlivých futuristických vyjádření ověřit. Názory má futurismus jinak velmi radikální, boří všechno staré a chce na tom ve velkém budovat. Celkem mne zaujalo, že byli i proti feminismu a obecně tedy tomu, jak začaly ženy víc a víc zaujímat i mužskou roli. Na jednu stranu tedy futurismus přináší velice zajímavé umění, ale co se týče politických názorů apod. tak je vlastně i dobře, že se jejich vize nenaplnily.
Noční hlídka
Sergej Lukjaněnko
Kdo ví, jak by mě Noční hlídka bavila, kdybych byl puberťák a knihu vzal do ruky. O sérii jsem vždycky tu a tam slyšel, ale ne a ne se do ní pustit. Z mého dnešního pohledu je to ale kniha tuze nezáživná. Prvních sto stran jsem vlastně i protrpěl a za celou dobu jsem si k postavám nevytvořil vůbec žádný vztah. Jinak to ale asi splňuje vše, co byste od podobné žánrovky čekali... akorát s ruskou notou, která ale taky každému nemusí sednout.
Alchymista: komedie
Ben Jonson
Divadelní komedie Alchymista mě zaujala svou tematikou, ale bohužel nenabízí nijak zajímavou zápletku. Velmi ale cením práci překladatele, co se týče jmen nebo rozsáhlou předmluvu, která vás zasvětí do rozdílů mezi Jonsonem a dalšími autory (např. Shakespeare) a také vztahů mezi nimi.
Murphy
Samuel Beckett
Absurdista Beckett zvolil pro svůj román protagonistu, který je vlastně celou dobu stranou. Peníze nevydělává a nic pořádně nedokončí, čímž předznamenává svou pozdější tvorbu spojenou s neexistencí. Nemůžu říct, že by mě kniha jakkoliv nadchla, protože jsem se nedokázal vcítit do víceméně žádné postavy. Ale i o tom je Beckettova tvorba.
Edda, Sága o Ynglinzích
Snorri Sturluson
Bylo zajímavé srovnat poetickou Eddu s tou od prozaickou Snorriho, který se nebál míchat mytologie a spojoval severské bohy i s bájnou Trójou. Pro další poety pak kniha slouží i jako učebnice, protože v ní Snorri vysvětluje opisy různých bohů apod. Neméně zajímavá byla i Sága o Ynglinzích, což je další ze Snorriho textů a jedná se o první část velkého celku, z něhož byla do češtiny přeložena už jen Sága o svatém Olavu.
Nulté číslo
Umberto Eco
Příběh z novinářského prostředí, ve kterém vymýšlí fiktivní zprávy s postranním účelem mi malinko připomněl klasický film Vrtěti psem. Autoři bulvárního plátku zde však vymýšlí úplně všechno, od inzerátů na seznamce po bombastické zprávy s velkým odhalením. Určitě to bylo zajímavé čtení, ale nebylo tam žádné vyvrcholení, které by mě posadilo na zadek.
Palomar
Italo Calvino
Calvino se toho nebojí a v podobě Palomara vytváří hybridní dílko, které je na pomezí prózy, poezie a eseje. Středobodem všeho je pozorování světa a to, zda je vůbec možné jej v textu uchopit. Popisy jsou naprosto fantastické a Calvino opravdu hravě vykresluje i naprosto všední věci nebo zvířata. Určitě si knihu někdy s radostí přečtu znova.
Zelená kniha
Muammar Al-Kaddáfí
Stejně jako další texty známých diktátorů obsahuje i Zelená kniha trefné myšlenky, které komentují naši společnost. V jednu chvíli tak s autorem možná i souhlasíte, než se objeví naprostá magořina, kdy procitnete a uvědomíte si, že pořád čtete dílo psychopatického tyrana. Hezky začínala například kapitola o ženách, kde Kaddáfí komentoval jejich rovnost s muži... než o pár stran otočil a ukázal, že podle něj musí zůstat doma, starat se o děti a domácnost, protože biologicky je to jejich povinnost.
Stopařův průvodce galaxií (omnibus)
Douglas Adams
První díl Stopaře je vcelku vtipnou záležitostí, kterou jsem první poznal skrze filmovou adaptaci. A vlastně mě i překvapilo, jak je onen film knize věrný. Co se dalších dílů týče, jde to s nimi pomalu z kopce. Dvojka měla naprosto geniální scénu s Marvinem a vražedným robotem, ale u těch dalších si nevybavím nic, co by mi extra utkvělo v paměti.
