• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 95 knih

Nové komentáře u knih Jaroslav Durych

Tři dukáty

„K Durychovým "červenoknihovnovým" knihám jsem hledal cestu delší dobu než k těm historickým, které mám raději. Nicméně cestu jsem našel, nejlépe to vystihne kopie podstatné části mého komentáře ke knize "Sedmikráska" a "Píseň o růži". Myslím, že se hodí i na "Tři dukáty": Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč. Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično. P.S. Knihu "Duše a hvězda" mezi ty červenoknihovnové neřadím. Tato kniha má jinou úroveň (dle mého názoru vyšší, jinou ale každopádně). Všechny informace o ní zde na Databazi pokládám za hodnotné (včetně toho jednoho negativního, který pozitivně hodnotím v mém vlastním komentáři).“... celý text
— Legens

---

Tři dukáty

„Jedná se o dílo, které je zástupcem červené knihovny? Jak zde již v komentářích zaznělo, jedná se o typickou prvorepublikovou červenou knihovnu? K tomu se potřebuji vyjádřit především. Myslím, že Durych zrovna zde se možná na oko, na té prvoplánové rovině vyprávění, přibližuje tématům červené knihovny, ale zpracovává je slohem, který do červené knihovny určitě nepatří. Myšlenkově povídky vynikají spirituální rovinou, kterou sotva můžou mít příběhově šablonovité, černobíle vykreslené postavy a stylově chudé romány červené knihovny. Ale pozor! I taková literatura má své místo v literárním prostoru. Jen mám ten názor, že tam tento soubor povídek nepatří. Krásný komentář má Hobo, je to síla slov, která především liší tyto povídky od brakové literatury, ačkoliv fabule není až tak odlišná. Mě se nejvíce líbily povídky Almužna a Tři troníčky, z nichž pocházejí i ukázky níže: „Ranní zástupy jsou jiné než večerní; ráno velký svět spí, nebo, probouzí-li se, myslí na své zisky a na strojovou práci; večer pak myslí na noc, na nebezpečí smrti a na věci upíří.“ (s. 51) „Ale tváře lidí byly mnohem prázdnější a vyloupenější než tento pokoj, a zdálo se, že jediným nábytkem v srdcích jejich jest laciná, hadrovitá škodolibost.“ (s. 64)“... celý text
— Knišíl

---

Bloudění

„Monumentální freska třicetileté války, která upoutá nejen svou výstavbou děje, ale také krásnou formou jazyka. Durych zvládl zachytit mozaiku politického pletichaření první poloviny 17. století, stejně tak mozaiku individuálních osudů fikčních postav Andělky, Jiřího, Kajetána i těch historicky reálných, např. Albrechta z Valdštejna. Pro mě ústřední a spojující postavou byla rozhodně Andělka, která nade všemi vyniká svou až mariánskou úlohou. Během třech dílů se čtenář dostane do různých koutů světa, jsou mu představeny jak české šibenice, tak přístavní německá města, uherské pevnosti, americká džungle či španělské kláštery. Místa doprovází mnohdy úchvatné obrazy sestavené umně autorem s detaily, které jak kaleidoskop zachycují celkovou atmosférou daných let a míst. Nepamatuji se, že bych četl srovnatelně rozsáhlý český román (možná Schulzův Kámen a bolest), který přesahuje svou hloubkou vrstvu žánru historického románu. Bloudění je zcela jistě román historický, ale nejen to, má také své úrovně psychologické, teologické a duševní. V náboženské stránce románu dominuje Durychova katolická orientace, která však není úzkoprsá. Dějiny nikdy nejsou zcela černobílé, bohužel já byl ještě svědkem výuky na základní škole, kde toto období je prezentováno jako úpadek české státnosti, tj. období temna. Nakolik se to do dnešních dnů změnilo, nevím. Durych byl však dalek toho, aby odsuzoval jedny a druhé glorifikoval. Padouši jsou nakonec všude, proto může být ve skutečnosti jen jedna Církev pro všechny.“... celý text
— Knišíl

---

---

Bloudění

„Kniha mě překvapila ve 3 punktech: 1. Velmi kritickým pohledem na katolický klérus, který jsem od toho žlučovitého katolíka opravdu nečekal. 2. Velmi kritickým pohledem na Ferdinanda II. Štýrského, který jsem od toho žlučovitého nepřítele 1. republiky nečekal (i když je pravda, že vlastně ta karikatura chlapa, co se nešťastnou shodou okolností dostala na trůn, nemůže být sympatická ani skalnímu habsburkofilovi, není-li stižen hlubokou mentální retardací, anebo demencí) 3. Poměrně pozitivním vztahem k Valdštejnovi, protože to byl (Valdštejn) podle mě sviňák k pohledání. Ale je fakt, že v té době byly podobných sviňáků ve Střední Evropě davy, jen nebyli tak zdatní. No a v porovnání s tou č…í hlavou Ferdinandem II. byl asi opravdu do jisté míry hoden obdivu, i přes tu svou absolutní amorálnost. A jedna věc mi vadila: celá ta linie s Andělkou a Jiřím. Já sice chápu, že to tam asi vložil v rámci té barokní stylizace, ale mě to vyloženě rušilo. A proč být slušný? Prostě vždycky, když se v ději to duo objevilo, tak jsem se nasral, protože mě nějaké milostné příběhy nezajímají. Začal jsem tedy dumat nad tím, proč tam tu milostnou linii, užitečnou jak hřebík v kole, vkládal. Okamžitě jsem odmítl nějaké nabízející se freudiánské vysvětlení a také jsem odmítl googlit předchozí výklady. Místo toho jsem vymyslel jeden svůj (a za jeho správnost neručím). Snad by mohlo jít o jakousi variaci na katolický výklad Písně písní, kdy všechno to smyslné vykládají (nejen) církevní otcové jako interakci mezi (alespoň potenciálně) věřícím a církví. Andělka by mohla představovat tu ŘKC, která se stále snaží spasit kacíře Jiřího, aby zachránila jeho duši, čemuž se on všemožně brání, i přes Andělčinu přitažlivou physis. Jestli jo, tak dejme tomu, ale stejně si to mohl odpustit.“... celý text
— Saxofonista

---

Bloudění

„Dlouhodobě jsem Jaroslava Durycha měla v hledáčku autorů, jejichž dílo bych měla poznat a alespoň poslech audioknihy mi usnadnil splnit si tento osobní dluh. Musím přiznat, že ačkoli jde o literaturu historickou, není to jednoduché čtení, jež je zahaleno náboženskou mystikou odrážející pobělohorskou rozervanost pulsující mezi protestantismem a katolictvím a odrážejícím celý osud hlavních postav bloudících a hledajících. Opravdu náročný autor a náročná literatura.“... celý text
— ujira