Tři dukáty přehled

30.12.2024

K Durychovým "červenoknihovnovým" knihám jsem hledal cestu delší dobu než k těm historickým, které mám raději. Nicméně cestu jsem našel, nejlépe to vystihne kopie podstatné části mého komentáře ke knize "Sedmikráska" a "Píseň o růži". Myslím, že se hodí i na "Tři dukáty":

Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.

P.S. Knihu "Duše a hvězda" mezi ty červenoknihovnové neřadím. Tato kniha má jinou úroveň (dle mého názoru vyšší, jinou ale každopádně). Všechny informace o ní zde na Databazi pokládám za hodnotné (včetně toho jednoho negativního, který pozitivně hodnotím v mém vlastním komentáři).

30.12.2024

Jedná se o dílo, které je zástupcem červené knihovny? Jak zde již v komentářích zaznělo, jedná se o typickou prvorepublikovou červenou knihovnu? K tomu se potřebuji vyjádřit především. Myslím, že Durych zrovna zde se možná na oko, na té prvoplánové rovině vyprávění, přibližuje tématům červené knihovny, ale zpracovává je slohem, který do červené knihovny určitě nepatří. Myšlenkově povídky vynikají spirituální rovinou, kterou sotva můžou mít příběhově šablonovité, černobíle vykreslené postavy a stylově chudé romány červené knihovny. Ale pozor! I taková literatura má své místo v literárním prostoru. Jen mám ten názor, že tam tento soubor povídek nepatří. Krásný komentář má Hobo, je to síla slov, která především liší tyto povídky od brakové literatury, ačkoliv fabule není až tak odlišná.

Mě se nejvíce líbily povídky Almužna a Tři troníčky, z nichž pocházejí i ukázky níže:

„Ranní zástupy jsou jiné než večerní; ráno velký svět spí, nebo, probouzí-li se, myslí na své zisky a na strojovou práci; večer pak myslí na noc, na nebezpečí smrti a na věci upíří.“ (s. 51)

„Ale tváře lidí byly mnohem prázdnější a vyloupenější než tento pokoj, a zdálo se, že jediným nábytkem v srdcích jejich jest laciná, hadrovitá škodolibost.“ (s. 64)