Služebníci neužiteční přehled
Jaroslav Durych
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12764/mid_sluzebnici-neuzitecni-enL-12764.jpg
5
12
12
Souborné vydání všech čtyř dílů románu. Durychův velký román Služebníci neužiteční předpokládá rozsáhlé studium a odbornou znalost světových dějin druhé poloviny 16. století. Autor se pohybuje znalecky, svrchovaně a svobodně ve všech pásmech tehdejšího chaotického světa: od námořnického a plavebního umění, živelných katastrof, srážek s piráty až po politiku světových mocností Portugalska, Španěl, Anglie a Holandska; dává promlouvat starým i novým řeholím, církevním prelátům, světcům i lupičům. Umělecky vyspělé a duchovně hluboké a lyricky jemné, téměř něžné je Durychovo líčení mladého japonského křesťanstva, jeho skvělé opravdovosti, hrdinské oddanosti a mučednické věrnosti. 'Kdyby - pravil Karel Spinola ve vytržení za moře mne nehnala láska k těm ubohým duším, které nemají nikoho, kdo by jim ukázal cestu k spasení, kdyby to nebyla naděje, že budu snad moci dáti za víru život, pak musel bych odejíti jen proto, aby stálý styk s příbuznými nebyl nebezpečím pro mé povolání, a abych se vyhnul čestným úřadům, které... mi chystají představení.' Neužitečný služebník' - v očích světa, který se dívá na světce jako na blázny a pomatence; 'neužitečný služebník - v pokorném vyznání samého Karla Spinoly, který ví, že všechno je milost. Proto se odvažuji tvrdit, že Durychův román je nejen oslavou jezuitského řádu, ale hlavně a předně hymnem, chválou a písní oslavující tajemství Boží milosti, které vstupuje do zmatených příběhů světa a lidstva skrze nejskvělejší a nejryzejší duše připravené a vyvolené od věků: skrze básníky, milence, chudé a světce. Durychův román je snad bezděky a bez zvláštního úmyslu autorova též skvělou obranou duchovní velikosti Evropy. Stalo se módou špatného vkusu, že se dnes po celém světě, ba i zde na starém kontinentě svorně hanobí čest Evropy: s oblibou se vypočítávají její hříchy a zrady, materialismus a duchovní únava. Durych nám připomněl, že pravá a velká Evropa žije též jinak.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Služebníci neužiteční. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (9)
(SPOILER)
Dopisuji 10.4.2023:
Z podnětu jednoho z uživatelů přepisuji tento můj text k románu Služebníci neužiteční nerozdělený do sekce Recenze.
(Začátek I)
Přiznám se, že na tyto stránky Databaze jsem se zaregistroval hlavně proto, abych zde napsal komentář k této knize, románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, což je dle mého názoru jedna z nejlepších knih jaké se mi dostaly do rukou. Četl jsem ho třikrát. Po prvém přečtení jsem byl zmaten, při druhém čtení jsem začal objevovat hodnoty, které jsem si při třetím čtení vyloženě užíval. A budu ho číst opět. Je to podobné jako s některými hudebními skladbami, na kterých oceníme jejich krásy až po opakovaném poslechu (namátkově uvádím Zrání Josefa Suka) a potom je posloucháme stále a stále na nich objevujeme nové krásy a ty objevené si opětovně užíváme. Následující text je dlouhý, a to z tohoto důvodu: Jsem přesvědčen, že hodně lidí má tu knihu doma jaksi z pietních důvodů. Jsou si vědomi její hodnoty, neprodávají ji, ale když ji zkusí číst, nejde jim to, tak to čtení odkládají, třeba to půjde později atd.. Nedivím se jim, byl jsem na tom stejně. Právě tyto čtenáře by můj komentář mohl dostat do podobného stavu v jakém jsem byl já po prvém přečtení a četbu jim usnadnit hned napoprvé. Z důvodů délky rozepisuji text na pět dílů, které označuji: Tento "Začátek I", dále "Pokračování II, Pokračování III, Pokračování IV a Konec V".
Nejstručnější charakteristikou tohoto románu je, že je to kniha o svatých a o svatosti. Je třeba si uvědomit, kdo a kdy ho napsal. Jaroslav Durych byl významným katolickým teologem. Knihu začal psát ve třicátých letech 20. století a dopsal ji v roce 1961, rok před svou smrtí, čili v době, kdy postupný odpor vůči katolicismu (období prvé republiky) dospěl téměř v cílenou likvidaci této ideologie v padesátých letech. Jaroslav Durych zažil to, jak jeho blízcí katoličtí spolupracovníci, spisovatelé a přátelé jsou zavírání do komunistických kriminálů. Při tom takto trpěli hodně skromní a tišší lidé. Paradoxně dosti hlasití a bojovně naladění Jaroslav Durych a Jakub Deml byli ponecháni na svobodě. A Jaroslav Durych v této stále více houstnoucí atmosféře pokračuje v psaní posledních dvou dílů románu Služebníci neužiteční, kde je přímo drastickým a naturalistickým způsobem vylíčeno fyzické utrpení mučedníků při likvidaci křesťanství v Japonsku v prvé polovině 17. století.
K tomu pokládám za vhodné uvést tři záležitosti.
1. V roce 1932 vydal Jaroslav Durych knížku Utěšitel nejlepší, kterou pokládám za to nejhodnotnější, co bylo napsáno o třetí božské osobě Duchu svatém. Tuto knihu nelze stručně komentovat, je nutné ji celou prostudovat, což by měl udělat každý, kdo se chce v románu Služebníci neužiteční orientovat. Důležitá informace (pozor, zde jen dílčí, opakuji, že knihu Utěšitel nejlepší je třeba prostudovat celou, k dispozici online zde: http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi ) je ta, že Duch svatý naplňuje svaté takovou vnitřní radostí, že tito, vědomi si toho, že jejich jednání je plně v souladu s Boží vůlí, jsou schopni v tomto stavu snášet i ta nejtěžší fyzická utrpení.
2. Z knihy Václava Durycha Vzpomínky na mého otce vyplývá, že Jaroslav Durych sám se utrpení bál. Když s ním totiž někdo chtěl zavést hovor o tom, co momentálně zažívají jeho známí v komunistických kriminálech, odbýval je, že se o tom nechce bavit. Nepochybně v tom musel cítit jakési vnitřní znepokojení proč oni, proč ne já? O to více musel vnímat nutnost dopsání Služebníků neužitečných jako jakýsi vnitřní závazek.
3. Ve stejné knize Václava Durycha je důležitá zmínka, že Jaroslav Durych řekl, že má úmluvu s Pánembohem, že nezemře dříve, než dopíše Služebníky neužitečné. K tomu není co dodat.
Z předchozího vyplývá, komu je hlavně kniha Služebníci neužiteční určena římskokatolickým křesťanům k utvrzení víry, a to zejména v podmínkách, které této víře nepřejí. Čtenář si uvědomí, že negativní atmosféra proti jeho víře, kterou zrovna zažívá, je ničím proti tomu, co prožívali křesťané v Japonsku v prvé polovině 17. století. Je pouze třeba akceptovat, že se jedná o víru přesně dle Kristova pokynu: Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Těmto katolickým čtenářům, ochotným takto pojmout svou víru a utvrdit se v ní, bych s určitou dávku odvahy doporučil tento román dokonce jako prvou věc k přečtení od Jaroslava Durycha, pokud ho ještě neznají (resp. druhou, tou prvou by byla knížka Utěšitel nejlepší).
Jako všechny autorovy knihy je tento román hodně náročný. Pro větší přehlednost třídím své dojmy do číslovaných odstavců.
1. Při vší skromnosti doporučuji si přečíst to, co píši na těchto stránkách k Jaroslavu Durychovi jako autorovi obecně. Popisuji zde totiž zvláštní způsob autorova psaní, který je třeba si uvědomit a oblíbit. Pro samotný román Služebníci neužiteční zde uvádím jako příklad durychovské reminiscence v jednom románu spojitost mezi prvou kapitolou prvého dílu a poslední kapitolou třetího dílu. Můj obecný text k Jaroslavu Durychovi jako autorovi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-durych-821
2. Jen zhruba k ději knihy. Osou románu je život jezuitského kněze blahoslaveného Karla Spinoly (1564-10.9.1622). Kniha je rozdělena do čtyř dílů. Prvý díl Země zachycuje období života bl. Karla Spinoly od dětství až po vyplutí do Japonska. Druhý díl Moře, dějově velmi bohatý, pojednává o složité cestě do Japonska plné nucených zastávek, různých dramatických okolností a začátek pobytu v Japonsku. Třetí díl Krev popisuje postupnou likvidaci katolického křesťanství a křesťanu v Japonsku, zde je dobré podotknout, že za pomoci nekatolických Evropanů a nesvornosti mezi jednotlivými mnišskými řády samotných katolíků. Díl končí v den zatčení Karla Spinoly 13.12.1618. Čtvrtý díl Oheň pojednává o období Spinolova věznění a končí v den násilné mučednické smrti jeho a jeho druhů 10.9.1622. (Čili nedávno si znalí připomněli 400 let výročí jejich smrti). (Dále viz Pokračování II)
(Pokračování II)
3. Zejména v prvém díle se nesnažte hledat logiku textu, ale vnímejte atmosféru. Např. nesnažte se ve druhé kapitole pochopit, co vedlo mladého Carla Caraffu (1561-1633, budoucího lidumila, který po vojenské epizodě nalezl smysl života v pomoci a vzdělávání nejbídnějších lidí, což se ovšem z knihy nedovíme) k tomu, že se v jezuitském noviciátě chová tak povýšeně (nepochybně je to pouze pubertální nezralost), vnímejte kontrast mezi ním a Karlem Spinolou a zejména správcem noviciátu Bartolomeem Riccim, který s pokorou přijal tuto práci a během této kapitoly je (stejně jako čtenář!) pozvolna proveden a doveden stavem zmatenosti k tomu, že poslechne náhlé Boží vnuknutí a řekne Karlovi Spinolovi, že naplnění jeho života je v misijní cestě do Japonska. Při tom (opět, spolu se čtenářem!) postupně nalézá souvislost mezi svým životem a životem oslátka, smyslem jehož existence bylo pouze to, aby na něm Kristus vjel do Jeruzaléma. Potom byl už život Bartolomea Ricciho opět jen všední pokornou službou.
4. Kupodivu v této knize nalezneme i velmi osobitý humor. Ve druhém díle se jedná o kapitolu Strasti patera superiora, blíže nekomentuji, čtenáři připravte se na skvělou oddechovku. Humor ale i najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali, a sice ve velmi závažné čtvrté kapitole prvého dílu (Katedrála). Poslední větou se tato kapitola mění ve velmi vtipnou anekdotu. Durychovskou ironií je tato věta uvedena latinsky, pochopitelně nepřeložená. Čtenáři, Tvůj problém. Když to nedokážeš přeložit, vtip Ti uteče, aniž si to uvědomíš, pouze Ti zůstane další z četných dojmů, jiných než je zaujetí, v tomto případě ponechání v nevědomosti. Takže si zde dovolím vůči panu Durychovi podobnou škodolibou ironii, jakou on vůči čtenářům s pocitem, že on se někde v Nebi teď na mne připonaštve že mu tak kazím ten zanechaný dojem neurčitosti ve čtenáři, a tu větu zde přeložím: Latinsky: Quo Nolana Cathedralis miserabile casu corruit. Česky: Z kteréhožto nešťastného důvodu se zřítila nolská katedrála. Ten vtip čtenář ocení pochopitelně až poté, co před uvedenou větou celou kapitolu pečlivě pročte.
5. Většinou se ale místo humoru v románě setkáváme s typickým durychovským fenoménem – ironií a to v širokém rozsahu od jemné s náznakem vtipu, přes velmi černý humor, až po skutečně mrazivou, kterou jsou doslova prolezné třetí a čtvrtý díl knihy. Při pozorném a opakovaném čtení si můžeme všimnout, že Jaroslav Durych dokáže svou ironii dobře diferencovat. Např. pokud používá ironii při líčení poprav křesťanů, tak vycítíme, že má poněkud škodolibý charakter tam, kde dotyční křesťané předtím podlehli iluzi (iluze je ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), že z jejich stav může vyřešit občanská válka a to, že v ní podpoří stranu, která je v opozici proti současnému vládci. V té válce (je excelentně durychovsky popsaná ve třetím díle v kapitole Osaka, čtenář je přímo v ději a dostává jak informace, tak dezinformace – jako ve válce, a navíc mu jsou přímo vkládány do hlavy myšlenky těch, kteří dezinformacím podléhají) zvítězil ale právě ten současný vládce z klanu Tokugawa (zahájil tím šogunát tohoto rodu, trvající až do druhé poloviny 19. století), pro kterého nebylo problémem nejprve zlikvidovat z křesťanů právě tyto angažované. Příklad jemné humorné ironie z prvého dílu: Dobře situovaný muž přichází do ženského kláštera, kam si zvykl chodit jako do nevěstince. To ještě netuší, že zde je již kněz Karel Spinola, který zde velmi úspěšně provádí se souhlasem zdejších řádových sester reformu. Očekává svou vyvolenou, místo ní přichází kněz. Hovor začíná kněz, cituji: „ „Co si přejete?“ „Jste zde sluhou?“, ptal se nedbale čekající. „Jsem.“ Tato odpověď se nezdála věrohodna.“ Příklad černého humoru ze čtvrtého dílu při líčení nového vězení: „Aby se místo rozkoše stalo opravdu nejrozkošnější, uslyšeli vězňové, že už jim není dovoleno vcházet mezi ohradu vnitřní a ohradu vnější. Nebylo širší toto místo než pouhých šest pídí, byla však v jeho jihozápadním rohu kruhová kálecí jáma. Co teď? Přišli otroci s lopatami a rozšířili ji tak, aby dosahovala dovnitř. Jistě to byla nenadálá pozornost, která ušetřovala vězňům mnoho zbytečných kroků, nezdálo se však, že by si této pozornosti byli vážili.“ Příklad ironie, při které běhá mráz po zádech, ale přece jen asi poněkud škodolibé: „ Na jeho zvláštní prosbu dovoleno bylo převoru bosých poustevníků, aby políbil meč. Tomu meči to zalichotilo a uťal mu hlavu jednou ranou.“ Na další příklad mírně uštěpačné ironie z níž jde mráz po zádech zde jen upozorním (na citaci je dlouhá). V Kapitole Máj ve třetím díle se čtenář doví, že dominikán a jezuita se ocitli ve společné rakvi proto, že oběma byla sťata hlava třemi ranami meče. Pro nepoučeného čtenáře: jezuité a dominikáni měli v dějinách velké spory. Takže zde došlo ke "sjednocení"... Jaroslav Durych dokáže ironii dávkovat i tak, že při jejím použití cítíme, že je to jen prostředek k vyjádření obrovské úcty ke skutečně svatým mučedníkům. Příklad takovéto ironie z třetího dílu z kapitoly Stín doma Protasia: „ Přišli, uctivě pozdravili. I Mathias Koiči je uctivě vítal. Pak se zmínili o tom, že jdou vyměřit hřbitov a při tom si postěžovali, že si ve spěchu zapomněli doma tabák. Ihned otevřel skříň a skloniv se, vytahoval z ní různé potřeby pro kuřáky. Tehdy jeden z nich skočil, a vytasiv meč, ťal tak chybně a neobratně, že mu rozťal jen šíji. A Mathias Koiči by jistě byl v té chvíli projevil podivení nad tak zvláštními zvyky, kterých, pokud sám věděl, jiní kuřáci neužívají, ale náhle mu bylo po té ráně tak mdlo, že už mohl jen vysloviti jméno našeho Pána a přesvaté Panny a klesnouti na kolena. Tu přiskočil druhý…“ K postavám některých mučedníků se ale autor vyjádří bez náznaku ironie. Čtenář zde jen až strnule zírá na svatost. Tak je tomu např. u blahoslavených Isabelly Fernandez, jejího manžela Dominika Jorge a jejich syna Ignácia Jorge. (Kapitola Isabella, a další, zmíním se o ní ještě níže). (Dále viz Pokračování III)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Služebníci neužiteční v seznamech
| v Přečtených | 12x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Doporučených | 2x |
| v Mé knihovně | 29x |
| v Chystám se číst | 21x |
| v Chci si koupit | 8x |
Autorovy další knížky
| 1993 |  Bloudění |
| 1989 | Rekviem |
| 1969 | Boží duha |
| 1996 |  Služebníci neužiteční |
| 1991 | Z růže kvítek vykvet nám |
Musím říci, že podobně náročné Durychovo Bloudění a triptych povídek Rekviem mě oslovily mnohem více než tato epopej o jezuitských misionářích na přelomu 16. a 17. století, která začíná v Praze a v Itálii a pak se odehrává v Brazílii, Indii nebo Číně, ale především v Japonsku. Nicméně jsem rád, že jsem toto zcela výjimečné české historické dílo zdolal a autor má můj obdiv už jen za to, co vše musel kvůli svému mohutnému románu prostudovat. Učíst to bylo ale málem nad moje síly...
"Durychův styl je sugestivní, poučený na básnické i řečnické próze, funkčně proměnlivý a v mnoha směrech kontrastní, střídmě archaizovaný a exotizovaný, ironický a slavnostně vznešený," píše se v Slovníku české prózy 1945–1994.