Legens komentáře u knih

Pro laického milovníka výtvarného umění vynikající. Rovněž dobré jako výchozí podnět k tomu, aby si zájemce sháněl podrobnější monografie a informace k tomu, co ho více zaujme.

21.12.2024

K hodnocení této knihy přistupuji s rozpačitostí a váháním a pokusím se zde popsat proč je tomu tak.
O existenci Dekameronu jsem byl informován v období rané puberty v prostředí komunisticky vedené školy takto podanou informací vtipné učitelky češtiny: "Zakladatelem novely je renesanční italský spisovatel Giovanni Boccaccio svou sbírkou novel v knize Dekameron. Nečíst!!!" Důsledek musí být každému jasný.
Co k tomu říci s časovým odstupem? Mám dojem, že lechtivost a peprnost těchto příběhů se v současné přehršli komerční škváry skoro vytratila. Jednoznačně zůstává lehkost, vtip, literární brilance, ale…
Samostatným problémem je poukazování na poklesky kněží, mnichů a jeptišek. K pohledu na tuto záležitost mi pomohla kniha Dominika Pecky „Matka boží v trní“. Vybírám ze svého zde na Databazi uvedeného komentáře k této knize, která jako celek je přímo odpovědí na způsob kritiky představitelů církve, který použil Giovanni Boccaccio v Dekameronu, a na který je ve zdejších komentářích na Databazi opakovaně upozorňováno. Jedná se o výňatek z rozhovoru mezi starým a mladým knězem poté, co mladý kněz se v povznesené náladě vrátil později, než plánoval z večírku, kam byl zlákán společností svých mladých farníků, kteří si ho velmi oblíbili. Starý nemocný a bolavý kněz místo něj v té době jel ve špatném počasí zaopatřit umírajícího člověka. Mladý kněz se starému omlouvá, je si vědom toho, že se vůči němu provinil. Starý kněz jeho poklesek přechází skoro jen mávnutím ruky, ale říká mu toto: „Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti!“
Je vhodné si připomínat, že sám autor Dekameronu ze strachu z pekla málem tutto knihu zničil (zabránil mu v tom Francesco Petrarca). Asi si musel uvědomit, že se mu podařilo to, co se od té doby úspěšně daří spoustě autorů - příslušným přitažlivým umělecky zdařilým (bohužel často i vyloženě podbízivým) způsobem vylíčit nejrůznější negativní záležitosti včetně zjevných lumpáren tak, že vypadají sympaticky.
Proto to výše uvedené ale…, proto to rozpačité hodnocení, proto ten menší počet hvězd.
Můj celý komentář na knihu Dominika Pecky „Matka boží v trní!“ najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/matka-bozi-v-trni-335374

06.12.2024

Velmi čtivě napsaný dobrodružný příběh pro děti z období třicetileté války (konkrétně z doby obléhání Brna Švédy), který jsem si s chutí přečetl poprvé až v dospělosti během jednoho dne. Krásné ilustrace Michaela Floriana.

2 30.11.2024

Líbí se mi sentence uživatelky haki34 pro tuto knihu - literární film pro pamětníky.
Při čtení jsem si říkal, to je ale pěkná idyla, tak pěkná, že vlastně ani nemůže existovat. Ty mezilidské vztahy zde vylíčené - to je jen iluze a zbožné přání autora. Postupně se mi ale objevovala a stále sílila myšlenka, že to žádná iluze nemusí být - záleží jen na nás, abychom si takovéto vztahy vytvořili a udrželi, a to nejen ve studentském, ale i v dospělém životě.
Knihou nás nenásilně, ale důsledně provází autorův katolicismus, mimo jiné s nápovědou, že české dějiny, např. v pohledu na středověk a husitství, mohou být vnímány jinak, než se to oficiálně prezentuje.
Studentské průpovídky napsané na lavici uvedené v prvé kapitole (jedna z nich je latinsky a s potěšením jsem zjistil, že si ji dokáži přeložit) nemají chybu, cituji dvě:

Zde v této lavici
v zcela dobré kondici
roky dva jsem dřímal,
sem tam něco vnímal,
většinou však klímal,
i když kantor hřímal:
a teď, dík své nátuře,
dotáhl to k matuře.

V této lavici jsem seděla,
na tabuli hloupě hleděla,
někdy také něco věděla,
v úctě Procházková Anděla.

1 27.11.2024

Vynikající vhled do četných problémů a psychiky římskokatolických kněží. Hlavní postavou je mladý muž, seznamujeme se s ním ještě v období středoškolských studií, posléze již jako s mladým knězem. Jsou zde četné interakce se světským i duchovním prostředím (mnohdy pro dotyčného velmi nepříjemné, včetně vlastního svědomí), je zde poukázáno na rafinovaná pokušení, kterým jsou duchovní osoby vystaveny a velmi praktický návod, jak se s nimi vypořádat. Doporučení zde uvedená mají jednoznačně nadčasový význam. Nestudoval jsem teologii, ale pokud problematika v této knize uvedená není součástí kněžského studia, měla by tato kniha být pro římskokatolické bohoslovce povinnou literaturou. Dovolím si tři citáty:
1. "Svět přijímá kněze mezi sebe jen buď jako kněze ve víře, s vyšší láskou a úctou, anebo - jako zvrhlého člověka, aby jeho neřestí zakryl vlastní hříchy. Svět, pokud vůbec má s knězem jednati, uznává kněze buď nad sebou, je-li věrný, anebo pod sebou, je-li padlý. Jako sobě rovného nepřipustí ho do své společnosti nikdy. Kněz po celý život jde sám a sám."
2. (Zde mluví starý kněz mladému): "Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti."
3. Solí země a světlem světa je kněz. Oběť jeho musí zářiti světu. Dobrovolná a svatě zachovávaná oběť jeho vzorem musí svítiti těm, kteří nésti musí oběť nedobrovolnou. Nucená oběť vdovy, jíž ve válce padl muž, nucená oběť mrzáka a invalidy, jenž neštěstím svým navždy je vyloučen z radostí života rodinného, má míti posilu a důkaz možnosti v dobrovolné oběti knězově. Kněz kráčí v čele obětovaných. Mezi obětovaným a neobětovaným, mezi knězem a světem je rozdíl jak mezi smrtí a životem.
Závěrem smutná poznámka: Knihu vydanou v roce 1947 jsem koupil v antikvariátě. Má razítko "FARNÍ KNIHOVNA" (+ název obce), pod tímto razítkem je nápadnější červené razítko "VYŘAZENO".

1 24.11.2024

Nádherná (bohužel již téměř nesehnatelná) kniha s překrásnými ilustracemi Albína Brunovského. Jejím hlasitým čtením si se skutečným požitkem osvěžuji a udržuji znalosti slovenštiny.

23.11.2024

(SPOILER) Spoiler jen částečný, týká se vlastně jen odstavce 2.
Kniha má výstižný komentář uživatele Knišíl. Dovolím si ho doplnit některými mými názory.
1. Kapitoly o sociálních bouřích v Miláně perfektně ukazují nesmyslnost a bezúčelnost takovýchto akcí. Pokud by tyto kapitoly četlo lidstvo pozorněji, než komunistický manifest, mohla se sociální politika ubírat jiným směrem, než tím tragickým experimentem, zvaným socialismus.
2. Mistrovským kouskem je vylíčení příběhu Gertrudy. Při jeho čtení jsem byl doslova zavalen soucitem s tím nešťastným děvčátkem, které krutá společenská konvence vehnala do kláštera, do zcela jiného způsobu života, než si ona přála. A nemohla proti tomu udělat nic. A její následný život v klášteře, jak si kompenzovala frustrace z dětství až k tomu, co se s ní postupně stávalo, a jak jsem si uvědomil, že moje empatie vůči ní stále narůstá a spojuje se s mým vlastním zoufalstvím, protože sleduji, jak se postupně dostává a zamotává do přediva stále horších zločinů, ze kterého nemůže uniknout, přestože by to udělala ráda. A poslední slova, která řekla Lucii poté, co ji vydala pohůnkům Nejmenovaného (nedobrovolně, byla pod vyděračským tlakem prozrazení vlastních zločinů) dost jednoznačně ukazují, že následně musela prožívat těžké deprese z výčitek svědomí. Mohu jí jen přát, aby ta část jejího života, která je naznačena v závěru knihy, jí s pomocí kvalifikovaného zpovědníka přinesla sice přísnou vězeňskou klauzuru, ale i duševní klid a vysvobození od ďábla (o tom ale v knize není psáno již nic).
3. Příběh a konverze Nejmenovaného je jistě úžasný, ale ve mně budil rozporné pocity zcela ve stylu glosy "Quod licet Iovi, non licet bovi, - Co je dovolenou bohovi, není dovoleno volovi." On byl natolik mocný, že si mohl se svým životem dělat co chtěl, třeba i konvertovat a stát se světcem. Co kdyby to ale udělal před jeho konverzí některý z jeho podřízených, kteří se spolupodíleli na jeho zločinech? Je naprosto jasné, jak by dotyčný dopadl. Postavy Nejmenovaného a Bedřicha Boromejského na mne působí trochu strojeně, maličko jako Deus ex machina. To postava Otce Kryštofa je podstatně přesvědčivější, má předobraz v četných dobových řeholnících (mimo jiné včetně našeho Bedřicha Bridela).
4. Kapitoly líčící mor v Miláně v r. 1630 mne naplnily velkým smutkem, jelikož mi opět vytáhly z podvědomí myšlenku, že pokud lidstvo na něco zajde, tak je to na blbost. Paralela s chováním lidí v době koronavirové pandemie je do očí bijící. Uživatel Knišíl nechce srovnávat závažnost milánského moru s našimi problémy v letech 2020-2022, já ale zde napíši, že srovnatelné jsou. Lidé uprostřed epidemie moru měli k dispozici jen minimální vědecké poznatky (o to obdivuhodnější byla práce těch kteří se těmito omezenými poznatky řídili a snažili se podle nich situaci řešit) ale bezprostředně viděli strašlivé následky moru. Přesto se zde velmi úspěšně šířily dezinformace a vyloženě nesmyslné názory. V současnosti máme poznatků a možností jak s epidemií bojovat nesrovnatelně více, přesto je boj s pandemií stejně obtížný jako s morem v r. 1630, a to díky kombinaci hlouposti (i u vzdělaných!!!), sobectví, gramotnosti, přístupu na internet a práva volit. Prostě od r. 1630 do současnosti postoupily jak věda, tak možnosti jak šířit hloupost a sobectví. Důsledky jsou tytéž.
5. Vylíčení bídy uprostřed třicetileté války je zde snad nejpřesvědčivější z toho, co jsem k této problematice četl. Asi nikde jinde jsem se nesetkal s tak odevřeným názorem, že vojáci v té době se nechávali naverbovat s tím, že nepočítali se žoldem, jelikož si to mohou nahradit zcela legálními loupežemi a drancováním civilního obyvatelstva. Strašná doba.
6. Samotný příběh Lucie a Renza (aspoň pro mne) poněkud ve světle výšeuvedených vylíčení dobových problémů ustoupil do pozadí. Nicméně kniha by bez něj nebyla tím, čím je a ony celospolečenské kapitoly pravděpodobně vynikají právě proto, že jsou propojeny s vylíčením příběhů jednotlivých lidí.

Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."

1 01.11.2024

Vynikající pro trochu větší děti, které již jsou schopny rozeznat kvalitu příběhů a to, že i určitá dobře dávkovaná míra strachu má svůj estetický a poučný význam. Perfektně zapojené větší množství pohádek do jednoho dlouhého příběhu. Krásné ilustrace plně odpovídají charakteru této knihy.

22.10.2024

Dávám plný počet hvězd za absolutně geniální druhou část románu. Tato genialita druhé části zastíní jen mírně nadprůměrnou část prvou, která je vlastně jen uvedení do problému, rozvinutého ve stěžejní druhé části. Třetí část přináší vyřešení zdánlivě neřešitelné situace rozvinuté v prvých dvou dílech, celkově ale bych ji hodnotil jako podprůměrnou (jakoby to napsal někdo jiný, kdo ví jak to má skončit, ale neumí tak dobře psát, jako autor druhé části).
Ale opakuji, vše je odpuštěno za úžasnou geniální druhou část románu.

4 13.10.2024

Tak to je opravdu síla. Čtěte. Perfektní komentář uživatele muf-rodrigo, k tomu není co dodat.

1 28.09.2024

(SPOILER) Spoiler jen částečný, není riziko prozrazení průběhu knihy. Nemyslím si, že by se jednalo o parodii. Po zkušenostech s knihou "Milenci a vrazi" jsem s překvapením zjistil, že i v této knize je skrytý duchovní význam. Jistě ho musíme vytušit během odbourávání si nánosů páralovských klišé (cynický dobře situovaný muž středního věku, sebevědomá dceruška bohatých rodičů, v tomto případě i mimořádně nevhodný název knihy, který evokuje, že se bude jednat o příběh zlatokopky atd.) a odmyslet si kurzívou dopsané řádky na závěr, které mají vyvolat a utvrdit v čtenáři (a hlavně v cenzorovi, kniha poprvé vyšla v roce 1971) pocit že se jedná o parodickou epizodu ze seriálu červené knihovny, tak jsem čím dále tím více přesvědčen, že je zde skrytá symbolika strážného anděla. Soňa není zlatokopka budující si kariéru přes postel, je to inteligentní mladá dívka, která je během knihy postupně Mankem dováděna k tomu, aby plně rozvinula svou inteligenci, vzdělání a sebevědomí. Např. L. L. ji na počátku práce sekretářky u něj vyzkoušel dost náročným způsobem, ve kterém by standardní adeptka spoléhající se na 90-60-90 neměla šanci uspět. A když v závěru knihy je odhalena Mankova totožnost, tak se nemohu zbavit dojmu, že člověk jeho typu by to, čím se během celé knihy Manek projevuje, nedokázal udělat bez vědomí a pomoci Boha prostřednictvím svého a Sonina strážného anděla.
Dovolím si uvést ještě jeden můj dojem: Hlavní postavou románu je Manek.
Úrovně "Milenců a vrahů" kniha nedosahuje, ale z ostatních knih, které jsem od autora přečetl, je to dle mého názoru to nejlepší.

4 28.09.2024

Prvé vydání této knihy vyšlo v r. 1943 - za války. Baví mne v knihách z té doby hledat a nacházet skrytou symboliku. Tak to zkuste také, stojí to za to, více prozrazovat nebudu.

23.09.2024

Čistý surrealismus, sny v pravém slova smyslu, zvraty, měnění prostředí, situací, nálad, demonstrace potlačených představ, atd.. K tomu v prvém vydání z r. 1931 skvělé ilustrace Jana Konůpka. Kniha je v dimenzích své umělecké koncepce vynikající. Nicméně z osobních důvodů si dovolím jednu hvězdu ubrat - tento žánr tak docela nemusím. Když totiž spisovatel popisuje potlačené představy své protagonistky, tak tím mimoděčně dost prozrazuje sám na sebe, a to i v oblastech které dle mého názoru patří spíše do zpovědnice a nikoliv na veřejnost.

18.09.2024

Při četbě této knihy jsem si dával klasickou otázku: "Co tím chtěl básník říci?"
Moje odpověď: Nechtěl říci nic, bavil se. Jana Weisse pokládám za surrealistu, a ony ty sny dosti často nic neznamenají, některé mohou být zábavné.

1 16.09.2024

(SPOILER) Skoro vše, co jsem od Jana Weisse četl, je více či méně a z různého pohledu ovlivněno snem. Z tohoto hlediska je Jan Weiss vlastně surrealistický autor. V knize Dům o tisíci patrech je zpracování snu absurdně špičkové - Petru Brokovi se jako nejděsivější představa opakovaně zjevuje při náhlém vyčerpání a bezvědomí neurčitá nad ním svítící lampička. To je to nejhorší, co ve svém dobrodružném dramatickém příběhu zažívá. Teprve v závěru se dovíme, že celý ten fantastický příběh byl snem a ono zjevení lampičky bylo reálně svítící světlo nad jeho lůžkem, když ležel v bezvědomí hospitalizován v tyfovém baráku. Čili to nejstrašidelnější a nejvíce nepříjemné, co ve svém snu zažíval, byly zlomkové pohledy do reality.

Výborná kniha, čtivě napsaná, vycházející ze skutečných historických událostí. K tomu několik poznámek:
1. Pokud se někomu zdá, že kniha je poplatná době (prvé vydání roku 1954) zdůrazňováním utrpení chudých lidí a křivd na nich páchaných, tak doporučuji si přečíst báseň Václava Františka Kocmánka Lamentatio rusticana (Selský nářek) z roku 1644 a přesvědčit se tak, že se nejedná o nic nového. Báseň najdeme v knize Zdeňka Kalisty České Baroko, snáze online zde: https://www.eucebnice.cz/literatura/baroko_cechy/baroko_kocmanek.html
Mimochodem právě líčení utrpení prostého člověka, který je násilím donucen být účasten válečného dění, je jedním z nejpůsobivějších efektů této knihy.
2. Asi jediným náznakem komunistické ideologie z padesátých let je zdůrazňování nenávisti vůči bohatým a mocným s tím, že tato nenávist je zdravá a žádoucí. Jedná se o převzatý názor V. I. Lenina.
3. V jednom z obdivných komentářů na Dumasovy Tři mušketýry jsem si přečetl, že autor komentáře by chtěl žít v té době. V knize o Janu Kornelovi se dočtete, jak reálně probíhal život skutečného mušketýra z třicetileté války. V té době a v tomto postavení skutečně žít nechcete.
4. Autor nerozlišuje utrpení katolíků a nekatolíků. Na jedné straně kapitola s Janem Amosem Komenským, na druhé straně krutý osud katolických mnichů z cisterciáckého kláštera.
5. Popis techniky ovládání vesla na galéře. Nikde jinde jsem se s tím nesetkal.
6. Dobré je vylíčení rozpačitého protagonistova stavu vůči pirátům během jeho pobytu u nich. Není schopen si ujasnit svůj vztah k nim, není typ, který by mezi ně zapadl, nicméně penězi, které získal jako podíl z pirátské kořisti financoval svůj návrat z Karibiku do Čech.
7. Prvá vydání knihy (mám třetí z roku 1956) mají krásné ilustrace Václava Junka, jednoho z nejlepších malířů historických lodí.

7 10.09.2024

Vynikající. Knihu je třeba přečíst a zažít tu psychologickou past, do které se během čtení dostanete aniž si to uvědomíte. Existenci této pasti si totiž před závěrem knihy dost šokujícím způsobem nakonec uvědomíte a fantasticky Vás to obohatí.
Jakákoliv bližší předběžná informace je zde více než nežádoucí. Čtěte, nebudete zklamáni.

03.09.2024

Velmi čtivý příběh s bohatým dějem, který navíc čtenáře dobře seznamuje se způsobem života na šumavské samotě nedaleko bavorských hranic v 60. letech 19. století. Současný čtenář si může uvědomit, jak obrovským, pro nás nepředstavitelným potížím v těch místech v té době lidé čelili. Nadčasový význam mají vskutku obtížně řešitelné až neřešitelné zde třemi postavami (Kořán, Vavruch, Bártovec) vyslovené rozporné a rozdílné názory na otázky viny, trestu, dodržování zákona a svědomí, a to zejména pro ty lidi, kteří jsou nuceni se touto problematikou v životě zabývat a jde jim při tom skutečně o život.

10 01.09.2024

Píši zde schválně jen obecně, jelikož zde je spoiler velmi nežádoucí. Knihu je třeba přečíst, zažít a nechat se ovlivnit myšlenkami, které nás při čtení napadnou. U této knihy to totiž opravdu stojí za to.
Jedná se o dobrodružný a při tom realistický příběh. Až na jednoznačné grázly, kteří rozpoutali občanskou válku (velmi připomínají jisté populistické politiky, kteří hledají příznivce mezi jednoduššími lidmi tím, že je klamou nikoliv argumenty, ale frázemi a sliby) zde nenajdeme černobílé postavy. Každá z četných postav řeší své problémy jak v mírových podmínkách, tak ve válce, a to mnohdy překvapivým způsobem. Hrdinství jednotlivců přichází jaksi spontánně, jedná se vlastně o správné rozhodnutí v nahodilém okamžiku. (Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto vlastně je pravé hrdinství. V knize je jedna postava, která působí jako obtěžující ustrašený slaboch, tato postava ale v kritické chvíli svého života udělá vpravdě hrdinský skutek, který stěžejním způsobem ovlivní chod následujícího průběhu občanské války.) A nesprávné rozhodnutí v jiném okamžiku způsobí, že slušný člověk, který ho udělal, musí díky své slušnosti s jeho důsledkem celoživotně zápasit (grázl by to vůbec neřešil). Dobře je zde popsáno, jak majetek člověka zotročuje. Osobně se mi velmi líbí práce s časem, kdy děj je přerušen o několik let a dovídáme se ho zpětně z pamětníkova vyprávění. Je zde jen náznak toho, že skončením války končí problémy, ale to je jen iluze, problémy přicházejí znovu, i když jiné.

1 25.08.2024