Legens komentáře u knih

Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."

1 01.11.2024

Vynikající pro trochu větší děti, které již jsou schopny rozeznat kvalitu příběhů a to, že i určitá dobře dávkovaná míra strachu má svůj estetický a poučný význam. Perfektně zapojené větší množství pohádek do jednoho dlouhého příběhu. Krásné ilustrace plně odpovídají charakteru této knihy.

22.10.2024

Dávám plný počet hvězd za absolutně geniální druhou část románu. Tato genialita druhé části zastíní jen mírně nadprůměrnou část prvou, která je vlastně jen uvedení do problému, rozvinutého ve stěžejní druhé části. Třetí část přináší vyřešení zdánlivě neřešitelné situace rozvinuté v prvých dvou dílech, celkově ale bych ji hodnotil jako podprůměrnou (jakoby to napsal někdo jiný, kdo ví jak to má skončit, ale neumí tak dobře psát, jako autor druhé části).
Ale opakuji, vše je odpuštěno za úžasnou geniální druhou část románu.

4 13.10.2024

Tak to je opravdu síla. Čtěte. Perfektní komentář uživatele muf-rodrigo, k tomu není co dodat.

1 28.09.2024

(SPOILER) Spoiler jen částečný, není riziko prozrazení průběhu knihy. Nemyslím si, že by se jednalo o parodii. Po zkušenostech s knihou "Milenci a vrazi" jsem s překvapením zjistil, že i v této knize je skrytý duchovní význam. Jistě ho musíme vytušit během odbourávání si nánosů páralovských klišé (cynický dobře situovaný muž středního věku, sebevědomá dceruška bohatých rodičů, v tomto případě i mimořádně nevhodný název knihy, který evokuje, že se bude jednat o příběh zlatokopky atd.) a odmyslet si kurzívou dopsané řádky na závěr, které mají vyvolat a utvrdit v čtenáři (a hlavně v cenzorovi, kniha poprvé vyšla v roce 1971) pocit že se jedná o parodickou epizodu ze seriálu červené knihovny, tak jsem čím dále tím více přesvědčen, že je zde skrytá symbolika strážného anděla. Soňa není zlatokopka budující si kariéru přes postel, je to inteligentní mladá dívka, která je během knihy postupně Mankem dováděna k tomu, aby plně rozvinula svou inteligenci, vzdělání a sebevědomí. Např. L. L. ji na počátku práce sekretářky u něj vyzkoušel dost náročným způsobem, ve kterém by standardní adeptka spoléhající se na 90-60-90 neměla šanci uspět. A když v závěru knihy je odhalena Mankova totožnost, tak se nemohu zbavit dojmu, že člověk jeho typu by to, čím se během celé knihy Manek projevuje, nedokázal udělat bez vědomí a pomoci Boha prostřednictvím svého a Sonina strážného anděla.
Dovolím si uvést ještě jeden můj dojem: Hlavní postavou románu je Manek.
Úrovně "Milenců a vrahů" kniha nedosahuje, ale z ostatních knih, které jsem od autora přečetl, je to dle mého názoru to nejlepší.

4 28.09.2024

Prvé vydání této knihy vyšlo v r. 1943 - za války. Baví mne v knihách z té doby hledat a nacházet skrytou symboliku. Tak to zkuste také, stojí to za to, více prozrazovat nebudu.

23.09.2024

Čistý surrealismus, sny v pravém slova smyslu, zvraty, měnění prostředí, situací, nálad, demonstrace potlačených představ, atd.. K tomu v prvém vydání z r. 1931 skvělé ilustrace Jana Konůpka. Kniha je v dimenzích své umělecké koncepce vynikající. Nicméně z osobních důvodů si dovolím jednu hvězdu ubrat - tento žánr tak docela nemusím. Když totiž spisovatel popisuje potlačené představy své protagonistky, tak tím mimoděčně dost prozrazuje sám na sebe, a to i v oblastech které dle mého názoru patří spíše do zpovědnice a nikoliv na veřejnost.

18.09.2024

Při četbě této knihy jsem si dával klasickou otázku: "Co tím chtěl básník říci?"
Moje odpověď: Nechtěl říci nic, bavil se. Jana Weisse pokládám za surrealistu, a ony ty sny dosti často nic neznamenají, některé mohou být zábavné.

1 16.09.2024

Skoro vše, co jsem od Jana Weisse četl, je více či méně a z různého pohledu ovlivněno snem. Z tohoto hlediska je Jan Weiss vlastně surrealistický autor. V knize Dům o tisíci patrech je zpracování snu absurdně špičkové - Petru Brokovi se jako nejděsivější představa opakovaně zjevuje při náhlém vyčerpání a bezvědomí neurčitá nad ním svítící lampička. To je to nejhorší, co ve svém dobrodružném dramatickém příběhu zažívá. Teprve v závěru se dovíme, že celý ten fantastický příběh byl snem a ono zjevení lampičky bylo reálně svítící světlo nad jeho lůžkem, když ležel v bezvědomí hospitalizován v tyfovém baráku. Čili to nejstrašidelnější a nejvíce nepříjemné, co ve svém snu zažíval, byly zlomkové pohledy do reality.

Výborná kniha, čtivě napsaná, vycházející ze skutečných historických událostí. K tomu několik poznámek:
1. Pokud se někomu zdá, že kniha je poplatná době (prvé vydání roku 1954) zdůrazňováním utrpení chudých lidí a křivd na nich páchaných, tak doporučuji si přečíst báseň Václava Františka Kocmánka Lamentatio rusticana (Selský nářek) z roku 1644 a přesvědčit se tak, že se nejedná o nic nového. Báseň najdeme v knize Zdeňka Kalisty České Baroko, snáze online zde: https://www.eucebnice.cz/literatura/baroko_cechy/baroko_kocmanek.html
Mimochodem právě líčení utrpení prostého člověka, který je násilím donucen být účasten válečného dění, je jedním z nejpůsobivějších efektů této knihy.
2. Asi jediným náznakem komunistické ideologie z padesátých let je zdůrazňování nenávisti vůči bohatým a mocným s tím, že tato nenávist je zdravá a žádoucí. Jedná se o převzatý názor V. I. Lenina.
3. V jednom z obdivných komentářů na Dumasovy Tři mušketýry jsem si přečetl, že autor komentáře by chtěl žít v té době. V knize o Janu Kornelovi se dočtete, jak reálně probíhal život skutečného mušketýra z třicetileté války. V té době a v tomto postavení skutečně žít nechcete.
4. Autor nerozlišuje utrpení katolíků a nekatolíků. Na jedné straně kapitola s Janem Amosem Komenským, na druhé straně krutý osud katolických mnichů z cisterciáckého kláštera.
5. Popis techniky ovládání vesla na galéře. Nikde jinde jsem se s tím nesetkal.
6. Dobré je vylíčení rozpačitého protagonistova stavu vůči pirátům během jeho pobytu u nich. Není schopen si ujasnit svůj vztah k nim, není typ, který by mezi ně zapadl, nicméně penězi, které získal jako podíl z pirátské kořisti financoval svůj návrat z Karibiku do Čech.
7. Prvá vydání knihy (mám třetí z roku 1956) mají krásné ilustrace Václava Junka, jednoho z nejlepších malířů historických lodí.

6 10.09.2024

Vynikající. Knihu je třeba přečíst a zažít tu psychologickou past, do které se během čtení dostanete aniž si to uvědomíte. Existenci této pasti si totiž před závěrem knihy dost šokujícím způsobem nakonec uvědomíte a fantasticky Vás to obohatí.
Jakákoliv bližší předběžná informace je zde více než nežádoucí. Čtěte, nebudete zklamáni.

03.09.2024

Velmi čtivý příběh s bohatým dějem, který navíc čtenáře dobře seznamuje se způsobem života na šumavské samotě nedaleko bavorských hranic v 60. letech 19. století. Současný čtenář si může uvědomit, jak obrovským, pro nás nepředstavitelným potížím v těch místech v té době lidé čelili. Nadčasový význam mají vskutku obtížně řešitelné až neřešitelné zde třemi postavami (Kořán, Vavruch, Bártovec) vyslovené rozporné a rozdílné názory na otázky viny, trestu, dodržování zákona a svědomí, a to zejména pro ty lidi, kteří jsou nuceni se touto problematikou v životě zabývat a jde jim při tom skutečně o život.

10 01.09.2024

Píši zde schválně jen obecně, jelikož zde je spoiler velmi nežádoucí. Knihu je třeba přečíst, zažít a nechat se ovlivnit myšlenkami, které nás při čtení napadnou. U této knihy to totiž opravdu stojí za to.
Jedná se o dobrodružný a při tom realistický příběh. Až na jednoznačné grázly, kteří rozpoutali občanskou válku (velmi připomínají jisté populistické politiky, kteří hledají příznivce mezi jednoduššími lidmi tím, že je klamou nikoliv argumenty, ale frázemi a sliby) zde nenajdeme černobílé postavy. Každá z četných postav řeší své problémy jak v mírových podmínkách, tak ve válce, a to mnohdy překvapivým způsobem. Hrdinství jednotlivců přichází jaksi spontánně, jedná se vlastně o správné rozhodnutí v nahodilém okamžiku. (Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto vlastně je pravé hrdinství. V knize je jedna postava, která působí jako obtěžující ustrašený slaboch, tato postava ale v kritické chvíli svého života udělá vpravdě hrdinský skutek, který stěžejním způsobem ovlivní chod následujícího průběhu občanské války.) A nesprávné rozhodnutí v jiném okamžiku způsobí, že slušný člověk, který ho udělal, musí díky své slušnosti s jeho důsledkem celoživotně zápasit (grázl by to vůbec neřešil). Dobře je zde popsáno, jak majetek člověka zotročuje. Osobně se mi velmi líbí práce s časem, kdy děj je přerušen o několik let a dovídáme se ho zpětně z pamětníkova vyprávění. Je zde jen náznak toho, že skončením války končí problémy, ale to je jen iluze, problémy přicházejí znovu, i když jiné.

1 25.08.2024

Ve svém prepubertálním dětství jsem tím byl nadšen, a za vzpomínky na toto nadšení dávám tři hvězdy. Nyní bych s tím nadšením již slevil.
Nicméně si zpětně uvědomuji, že to byl jakýsi prvý podvědomý podnět k mé následné až po letech se projevující celoživotní jen málo úspěšné snaze - naučit se latinsky.
Citát z Horácia "Quo, quo, scelesti, ruitis" je tam již v začátku prvé kapitoly.

1 21.08.2024

Povinná literatura pro každého milovníka baroka. Kniha vyšla dvakrát - poprvé v r. 1981, podruhé poněkud rozšířená v roce 2003 pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
Poznávání hraběte Šporka jde u mne ruku v ruce s oblibou Kuksu, kteréžto úžasné místo jsem navštívil několikrát. Je to trochu šok - člověk by čekal, že iniciátorem takové koncentrace kulturních hodnot jako je Kuks, musela být fascinující osobnost s rozhledem a přehledem. Jenže zde komentovaná kniha nás v tomto názoru poněkud zviklá. František Antonín Špork byl synem Jana Šporka, člověka, který začal jako sedlák a vypracoval se na úspěšného a bohatého generála. Svým dvěma synům zanechal velký majetek a to bylo vlastně to, co F. A. Šporka drželo nad vodou. On se usilovně snažil proniknout mezi šlechtu, ale chyběl mu k tomu rodokmen, což bylo v té době neodpustitelné, takže šlechtici s rodokmenem se na něj dívali jako na poněkud méněcenného. A on to nikoliv z důvodu svého kulturního přehledu, ale z důvodu, aby na sebe upozornil, nahrazoval spoustou aktivit, kterými se snažil zaujmout, že on také něco znamená. A jestli se mu to v jeho době dařilo jen sporně a částečně (ve své době připomíná nějakého zlostně vyskakujícího trpaslíčka, křičícího: "Podívejte se konečně, já tu jsem a také něco znamenám!!"), tak pro nás mají jeho aktivity nekonečně obrovský význam, protože při jejich realizaci prokázal ať již vědomě nebo nevědomě obrovský vkus nebo měl štěstí, přesně v tom slova smyslu jak pan Pavel Preiss nadepisuje poslední kapitolu: "Buk nese krásné ovoce." (vysvětlení: buk je latinsky fagus, a byť je to v latině ženského rodu, tak hrabě Špork tohoto slova používal jako zkratku a jakýsi symbol svého jména - jedná se o prvá písmena jeho rozšířeného jména - Franz Anton Graf von Sporck). Zkusím z toho ovoce na něco upozornit:
1. Sochařská výzdoba Kuksu školy Matyáše Bernarda Brauna. Doporučuji si pro prohlídku rezervovat celý den a sledovat hru stínů na sochách několikrát od rána a večera. Kolem poledne není prohlídka tak účinná, sochy pozorujeme přímo na jih a díváme se do slunce. Při hře světla nás mohou napadat nejrůznější myšlenky - např. že Anděl blažené smrti se usmívá do zapadajícího slunce (symbol šťastného konce života), anděl žalostné smrti pláče do vycházejícího slunce (pokud je život bez ctností, tak je jedno jak je dlouhý). Krása soch ctností je soustředěna do výrazu tváře. Když jsem opakovaně viděl zahalenou tvář sochy Cudnosti, tak mi začalo být jasné, že pod tou kamennou rouškou se skrývá nejkrásnější ženská tvář na světě. Ze soch neřestí je jedna tvář sobečtější než druhá, až na šokující výraz tváře Zoufalství, kdy mám přímo chuť zvolat "Co to děláš, nechej toho!!!". A závěrem líčení z dojmů soch v Kuksu jeden Braunův "pánský vtip": Naděje je jediná ctnost, která má odhalené ňadro.
2. Sochy v Betlémě. Současný stav je symbolem nádhery, její pomíjivosti a lidského úsilí tuto pomíjivost zastavit. Braunovu genialitu si zde můžete ověřit nejen zrakem, ale i hmatem - sedněte si na kamenné sedátko u sochy otevřené knihy naproti sousoší betléma. Něco tak pohodlného musel z kamene vysekat jedině génius.
3. Osobnost a dílo rytce Michaela Heinricha Rentze. To co po něm máme, by bez podpory hraběte Šporka nevzniklo. Při tom je úžasný doklad velké skromnosti a pokory skromného génia Rentze, že když ryl obrázky pro reprezentativní knihu Křesťanský rok, tak se musel vzdát toho, že by mohl ilustrovat ta nejatraktivnější biblická témata - pan hrabě zakoupil někde starší daleko méně hodnotné obrázky a Rentzovi nařídil, aby k nim dodělal rámy.
3. Knihy, jejichž vydávání hrabě Špork financoval - jsou v němčině, ale dvě z nich jsou české - jednou z nich je asi nejkrásnější český barokní kancionál Slavíček rajský z r. 1719.
4. Nyní obnovená fresková výzdoba špitálu v Kuksu, kde každý obraz představuje smrt jiného stavu od papeže po žebráka, se postarala o úžasnou věc: Kuks se nedá zkýčovatět. Kulturním památkám dost často hrozí to, že se změní v cosi, co se v Praze povedlo na Karlově mostě. To se v prostorách chodeb špitálu v Kuksu díky freskám Tance smrtí stát nemůže.
5. Ve své době hrabě Špork zařídil prvou operu v Praze, díky jemu se u nás začalo hrát na lesní roh (pro potřeby parfosních honů poslal do Francie dva pány, kteří se to tam naučili a potom hráli u něj.)
6. Je toho na větší rozepisování se daleko více, ale jak jsem již napsal u komentáře k jiné knize - zde není možno psát dizertační práce.

Prostě tuto knihu pana Pavla Preisse čtěte, stojí to za to.

3 18.08.2024

Vynikající po všech stránkách. Po přečtení autorovy poslední knihy "Tvář baroka" téměř povinná literatura. Je zde i obsáhlá teoretická část, ale hlavně konkrétní ukázky z českého literárního baroka. Patří to k těm knihám, které nečtete od začátku do konce, ale víceméně ji otevřete na libovolné stránce a narazíte vždy na něco osobitého. Zatím jsem všechny z těchto střípků ještě nepřečetl, ale v některých případech mne tyto ukázky mne dovedly k tomu, že jsem si toho od dotyčného barokního autora přečetl více v jiné knize - typicky Bedřich Bridel, Bohumír Hynek Bilovský nebo skvělý a nedoceněný Matěj Václav Šteyer.
Na straně 121 po číslem 64 najdeme báseň "O třech ženách schytralých" od lidového básníka barokní doby Jiřího Volného (1676-1745). Tuto báseň dosti přesně (nicméně osobitě) převedl do prozaické podoby Jan Werich. Příběh je všeobecně známý z knihy "Fimfárum" - pohádka "Tři sestry a jeden prsten".

2 13.08.2024

Do svého dva roky starého komentáře (z 8.8.2022) dopisuji ještě jednu informaci, na kterou jsem (s překvapením) narazil teprve nedávno. A jelikož je onen můj starý komentář z důvodu časového odstupu již značně zapadlý v následném množství právem nadšených hodnocení, píši ten údaj i zde ještě jednou samostatně:
To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.

Přidávám se k té vlně nadšení všech zdejších komentářů. Díky spojení geniálního textu Františka Hrubína se stejně geniálními ilustracemi Jiřího Trnky zde máme k dispozici absolutně nejlepší dětskou knihu.
Čtyři osobní zkušenosti:
1. Již v časném školním věku krátce poté, co jsem se naučil číst, jsem byl uchvácen Pohádkou o Květušce.
2. V pokročilejším dětském věku jsem s pomocí zdejšího excelentního výběru a převyprávění nahlédl do Pohádek z Tisíce a jedné noci.
3. S tříletou vnučkou si spolu vyprávíme Červenou Karkulku tak, že ona vypráví Karkulku a já vlka.
4. U této knihy jsem dal palec nahoru všem zdejším komentářům. A když jsem si jednoho z nich (Damato 12.2.2018.) přečetl, že to děti nebavilo, přistihl jsem se při myšlence, že jsem moc, opravdu moc rád, že patřím ke generaci, pro kterou tato kniha znamená to, co jsem napsal výše - že se jedná o absolutně nejlepší dětskou knihu.

13 11.08.2024

Asi za nejhodnotnější z celé této poučné knihy pokládám souhrn pravidel o způsobu interpretace melodické ozdoby s názvem "opora" (appogiatura). Jedná se o melodickou ozdobu, která se velmi často hrává ke škodě jinak krásné interpretace nesprávným způsobem. Pro ne zcela poučené - v notách je to malá nepřeškrtnutá notička o sekundu výše nebo níže před velkou (hlavní) notou. Typicky se hraje na polovinu celého trvání hlavní noty. Takže pokud je opora před půlovou notou, hrajeme to celé jako dvě čtvrťové noty svázané obloučkem do legata, přičemž důraz je na té prvé notě (opoře) a hlavní notu hrajeme slaběji - s odtahem. Toto je všeobecně známý fakt, ale je to jen základ. Jsou totiž případy složitější, které jsou právě zde perfektně popsány. Jedná se o zkrácený přehled, který najdeme v knize na straně 52, do strany 56 jsou potom uvedeny konkrétní příklady. Jde o pravidla, která trochu složitějším způsobem popsal slavný flétnista J. J. Quantz (1697-1773).
Dovolím si zde uvedených šest pravidel hraní opory opsat. V závorce za uvedeným pravidlem uvádím A. Dolmetschem uvedený příklad:
1. Opora u noty s tečkou zabírá dvě třetiny její hodnoty, takže se hlavní tón zahraje v době tečky. (J. S. Bach, WTC 2, Fuga G dur, poslední takt.)
2. V 6/4 taktu zabere opora u půlové noty s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou, celou její hodnotu a hlavní tón připadne na hodnotu noty druhé. V 6/8 taktu platí totéž pravidlo pro čtvrtě s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, 2. a 4. takt.)
3. Opora u noty, po níž následuje pomlka, zabírá celou hodnotu noty, hlavní tón se zahraje místo pomlky. (J. S. Bach, WTC 2, Preludium Es dur, 2. a 4. takt.)
4. Mezi dvěma notami stejné výšky se musí hrát příraz, a to velmi krátce a na těžkou část doby. (J. S. Bach, Matoušovy pašije, houslový hlas altové árie "Erbarme dich" ozdoba na 4. osmině prvého 12/8 taktu. Je zapsaná jako opora, hraje se jako příraz.)
5. U noty nejkratší hodnoty ve skladbě nebo pasáži se musí hrát příraz, a to velmi krátce. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, ozdoba na začátku 5. taktu.)
6. U noty, která tvoří s basem disonanci, zvětšenou kvartu, zmenšenou kvintu, septimu, sekundu atd., musí se hrát příraz také velmi krátce, neboť jinak by se disonance změnila v konsonanci a harmonie by se tím zkazila. (J.S. Bach, WTC 2, Preludium Fis dur, ozdoba na prvé notě taktu 15.)

Na stranách 55 a 56 uvádí autor několik příkladů, kde logika hudební řeči nám napovídá, že uvedená pravidla někde dodržovat nelze. (WTC 2, Preludium gis moll, prvá opora ve druhém taktu se nehraje podle pravidla 3, ale jako dvě osminy. Paradoxně všeobecná neznalost a ignorování pravidla 3 - viz následující odstavec - způsobuje, že uvedené místo se vždy hrává správně)

Dovolím si zde zdůraznit význam opomíjeného pravidla 3, jehož správné použití nám krásně vyřeší zdánlivě problematická místa i slavných známých skladeb (J. S. Bach, klavírní resp. cembalový koncert d moll BWV 1052, 2. věta, druhý takt předehry. W. A. Mozart Klavírní sonáta D dur KV 311, prvá věta, opora na prvé notě sopránu 4. taktu.)

06.08.2024

K Povídkám otce Browna jsem se již vyjádřil v samostatném komentáři. Zde bych rád vyzvedl hodnotu "Paradoxů pana Ponda" ve významném detailu z poslední povídky. Kapitán Gahagan zde mění způsob a nasměrování svého života poté co si uvědomil, že byl zařazen do jisté skupiny lidí. Blíže neprozradím, čtěte, stojí to za to.

1 17.07.2024