Legens diskuze u autorů

Knihy tohoto spisovatele by byly dokonalé, pokud by splňovaly následující dvě podmínky:
1. Prvé dvě pětiny nechat zcela nepozměněné, tak jak jsou napsané.
2. Místo posledních tří pětin sepsat na třech až čtyřech stránkách stručný souhrn co se děje dál a jak to dopadne.
Co opravdu oceňuji, je určitá míra ironického nadhledu, která je dávkována tak perfektně citlivě, že si toho čtenář dávající přednost Dostojevskému všimne a čtenáři, který o Dostojevském napíše komentář "odpad", to nemá šanci zkazit dojem, který od knihy očekává.
(Skoro totožný komentář píši k jedné z autorových knih.)

Julius Zeyer patří k mým docela oblíbeným autorům. Je to stylově čistý romantik. A romantismus často koketuje se sentimentalitou (sentimentalitou rozumím to, že lidský cit se obrací k něčemu, co nemá takové hodnoty, aby si to pozornost lidského citu zasloužilo) což se autorovi dle mého názoru občas podařilo. Takže těm, kdo Zeyera neznají a chtějí se s ním bez ohrožení sentimentalitou seznámit bych doporučil: Z cyklu Obnovené obrazy povídky Tankredův omyl a V soumraku bohů, z knihy Fantastické povídky nejrozsáhlejší povídku Na pomezí cizích světů (z toho co jsem četl je to asi od Zeyera to nejlepší), úžasnou pohádku Radúz a Mahulena si raději poslechnout ze staré gramofonové nahrávky jako komplet včetně hudby Josefa Suka, z epické poezie Vyšehrad a Troje paměti Víta Choráze (toto raději z nových vydání, v prvém vydání cenzura několik veršů vyškrtala), hru Neklan, velmi krásnou knihu Zahrada mariánská a Román o věrném přátelství Amise a Amila. Potom přečíst to zbývající z uvedených povídkových knih (Obnovené obrazy a Fantastické povídky) a takto přehledně vybaveni když potom narazíte na nějakou tu sentimentalitu (podaří se Vám to občas již v uvedených povídkových knihách, ale hlavně v románu Ondřej Černyšev, ten opravdu nečtěte jako prvou věc od Zeyera), tak to autorovi rádi odpustíte.

Člověk, který zná autora pouze z apriorně negativní propagandy (bohužel nejen z období socialismu ale i prvorepublikánské) a z Jiráskova Temna (kde je mu zcela mylně připsáno autorství Písně o mukách pekelných), je vlastní literární tvorbou Antonína Koniáše překvapen. Je velmi mírná, krásně spojuje přesvědčivou argumentaci pro křesťanský katolicismus s vysokou estetickou hodnotou textu. Spisovatel jinověrcům nevyhrožuje, on s nimi velmi soucítí. Lituje je, protože svým životním zaměřením se odchýlili od víry, která vede ke spáse. A on chce, aby spaseni byli. Pozdně barokní emotivita je zde podávána jemně, vůbec ne bojovně. Dovolím si ukázku - z výkladu evangelia o nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě z třetí neděle po Třech králích z jeho Postylly (vydání z roku 1756, prvé vydání vyšlo s názvem Vejtažní naučení, další již s názvem Postylla. Skoro stejný komentář píši zde ke knize Vejtažní naučení - výbor z knihy vyšel znovu v roce 1995.):
" Ó jak veliká ztráta jest ztratiti Boha a s Bohem všecko, coby duši, coby tělu právě potěšitelné a prospěšné býti mohlo. Tak veliká škoda jest ztratiti Boha, jak veliká dobrota jest sám Bůh. Bůh jest nesmírná dobrota, ztratiti tedy Boha jest nevyslovitelná škoda. Kdo Boha nalezne, nalezne všecko, kdo Boha ztratí, ztratí všecko."

Prapředek Nathaniela Hawthornea byl významným aktérem v odsuzování salemských "čarodějnic a čarodějů" k smrti. Tito lidé byli pochopitelně zcela nevinni. Spisovatel tuto rodovou zátěž v sobě nesl jako jakýsi skrytý pocit viny, tento dost trýznivý psychický stav dokázal ve svém díle přetvořit v něco úžasného. Jeho celé dílo je směsí empatie, smířlivosti, tolerance. Každý řádek, který po sobě autor zanechal, má nesmírnou hloubku. Ve svém vlastním životě neměl možnost tyto pocity dovršit, zemřel v depresích z existence americké občanské války. Člověk si při četbě jeho knih uvědomuje jeden známý, ale ne příliš zdůrazňovaný fakt - morálka a duchovní růst neroste s lidskými generacemi. Každá generace a každý člověk individuálně musejí morálně a duchově uzrát zcela od základů sami.
(Tento text jsem napsal původně jako komentář k povídkám Mateřské znaménko, nechávám ho tam, zde měním jen nepatrně z důvodů zevšeobecnění, týká se totiž celého autorova díla.)

Kafkovo dílo a ústřední myšlenku bych charakterizoval následujícími body (Ty prvé jsou předstupně, teprve ten pátý vysvětluje pojem "kafkárna". Slovo "člověk" je možno chápat i v množném čísle "lidé", jelikož ale kafkárna se ve svých důsledcích týká jednoho každého člověka a nikoliv lidí ve smyslu lidstva, je vhodné následně zůstat u jednotného čísla. Šestý a sedmý bod jsou stručným poukázáním na "kafkárnu" v Kafkových stěžejních literárních dílech.):
1. Člověk si k usnadnění řešení svých nejrůznějších problémů vytvoří různé instituce, které mají tyto problémy hlídat a řešit. (To není kafkárna.)
2. Vytvořené instituce se osamostatní a začnou fungovat nezávisle na tom, zda řeší či neřeší problémy člověka. (Stále to není kafkárna.)
3. Činnost uvedených institucí se nejen osamostatní, ale ve své samostatnosti působí tak, že již jsou v rozporu s potřebami člověka. (Stále to ještě není kafkárna.)
4. Osamostatněné instituce začnou působit a působí vyloženě proti člověku. (Kupodivu ani toto ještě není kafkárna.)
5. Teprve nyní přichází konečně kafkárna. Člověk ubíjený a ničený osamostatněnými institucemi si těchto institucí váží a čím více ho ubíjejí, tím více je obhajuje, mluví a jedná v jejich prospěch.
6. Josef K. je jakési záhadné individuum, které si dovolí onu naprostou samozřejmost uvedenou v bodě 5. nechápat a dokonce se někdy dopouští té nehorázné nesmyslné činnosti, že se proti tomuto konglomerátu institucí a jimi ubíjených a zároveň je obdivujících lidí staví na odpor. V tomto postavení je téměř zoufale osamocen. V Zámku je Josef K. aktivní a kupodivu dopadne ještě dobře - instituce ho ignoruje a lidé si jen klepou na čelo co že to mezi ně vlezlo za podivína. V Procesu je to s Josefem K. zlé, tam je do této situace nuceně dotlačen a ať dělá co dělá, končí špatně. V povídce Proměna je Řehoř Samsa jakousi poměrně pasivní analogií Josefa K.. Osamocení jedince je zde dovedeno ad absurdum i jeho fyzickou proměnou.
7. Za asi nejkafkovštější literární výtvor bych uvedl povídku "V kárném táboře", kterou pokládám za to nejlepší, co Franz Kafka napsal. Návštěvník v ní představuje jakousi další, ale velmi slabou analogii Josefa K. - nestaví se na odpor, jen poslouchá, možná že se tiše diví. Stěžejní postavou je zde důstojník, v tomto případě jeden z těch lidí obdivujících instituce, jejichž protilidská nesmyslná činnost je zde dovedena do extrému, stejně jako osud dotyčného člověka (důstojníka). Čtěte, stojí to za to.

Knihy Jaroslava Durycha jsem si oblíbil až poté, co ve mně probudily a stále více utvrzují názor, který se zde rozeberu. Většina spisovatelů jakoby se snažila ve čtenáři vzbudit jediný pocit, a to zaujetí. Když čteme, naše obliba či neobliba knihy spočívá v tom, jak jsme tím co spisovatel píše zaujati. U Jaroslava Durycha tomu tak ale není. Tam je zaujetí jen výjimečně. Proto jsem tyto knihy zpočátku odkládal. Ale cosi mne nutilo, abych ty knihy opět vzal a četl. A najednou jsem si všiml, že nejsem zaujat tím, jak spisovatel líčí nudu, ale nudím se. Nejsem zaujat tím, jak líčí zmatek, ale jsem zmaten. Nejsem zaujat tím, jak je líčen odpor či líčena láska k určité postavě, ale sám tyto pocity pociťuji. Když něco postava, o které se píše neví, nevím to ani já, když se to nedozví či nemá dozvědět, nedozvím se to ani já. Prostě že pociťuji přímo pocity postav o kterých čtu, a to mnohdy přímo v ten okamžik kdy to ta postava pociťuje. Je to naprosto originální způsob psaní, který jsem u nikoho jiného nenalezl. Když si to uvědomíme, není problém v tom nalézt zalíbení a otevírá se nám úžasný literární svět.
Uvedu dva příklady z Bloudění. Ve druhé kapitole prvého dílu je líčena poprava vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Poprava je veřejná, dlouhá, únavná, během četby této kapitoly jsme zpočátku zaujati, postupně stále více unaveni, znuděni a znechuceni. Je teplý letní den, k nudě a znechucení se přidává vedro. A vůdce a strůjce tohoto nechutného divadla Karel z Lichtenštejna sedí na čestném místě publika. Je mu stále větší vedro, potí se, ale nemůže odejít. Pokud vydržíme číst, tak si jeho pocitů nudy a nekonečnosti hezky užijeme. Jiný příklad. Švédský král Gustav Adolf padl v bitvě u Lützenu. V kapitole věnované této bitvě jsou líčeny na několika stranách pocity švédského krále jak před bitvou tak po jejím začátku. Ani si neuvědomíme, že toto líčení končí a text pokračuje bez jakéhokoliv upozornění líčením jiného děje. Je zde pouze nový odstavec. O několik stránek dál se dočteme, že švédský král byl prý těžce zraněn, o stránku dál, že byl prý zabit, rozstřílen a usmýkán od své bruny (zde cituji text, všimněte si těch slovíček "prý", jsme přímo v ději a informace není jistá). Když se zpětně podíváme na konec textu, který se týká děje kolem švédského krále (v kritickém vydání z r. 2016 na str. 531 nahoře od konce třetího řádku), najdeme věty: "Ale nebylo to nic. Mlha zřídla." Tyto věty jsou odděleny odstavcem. A přesně během věty "Ale nebylo to nic." je švédský král zabit. Když je člověk zabit, nic si neuvědomí, najednou tu není a děj jde dál. Mlha zřídla. Mimochodem věta: "Ale nebylo to nic" nebo "Ale nic to nebylo" se u Jaroslava Durycha vyskytuje opakovaně a vesměs tam, kde právě se jedná o něco stěžejního.
Jiným rysem jsou u Jaroslava Durycha reminiscence, a to jak v samotném díle, tak mezi jednotlivými jeho romány.
Příklad z jedné knihy, z románu Služebníci neužiteční: V prvé kapitole prvého dílu s názvem Děťátko vnímáme zmatek a neukotvenost malého chlapce Karla Spinoly, který je všude cizincem. Poté, co mu kněz řekl, že jinému knězi se v hostii zjevilo děťátko a oznámilo mu, jakou cestou má vést svůj život je svědkem toho, že z Vltavy je vyloveno již se rozkládající utopené dítě. Říká si, že by v očích tohoto zemřelého mohl také nalézt něco pro svůj vlastní život, ale mrtvolka je ihned odklizena a on zůstává zmaten. V závěrečné kapitole třetího dílu (Svatá Lucie) zaslechne dobře ukryt před pronásledovateli pláč dítěte, kterého sám pokřtil (nyní blahoslavený Ignác Jorge). Tento dětský pláč, pokyn od malého dítěte, který hledal a nenalezl jako chlapec v Praze, je mu najednou definitivním podnětem že má nastoupit na závěrečnou mučednickou fázi svého života, vychází z úkrytu a nechá se zatknout.
Jeden příklad reminiscence mezi jednotlivými knihami: Paralela mezi Andělkou z Bloudění, která zde zastupuje roli strážného anděla (její jméno je nepochybně symbolické) s cílem dovést Jiřího ke spáse a Bětuškou z podstatně pozdějšího románu Duše a hvězda, která dokáže nasměrovat k účelnému naplnění život tří mladých mužů.
Další charakteristikou stylu Jaroslava Durycha je to, že je naprosto nemilosrdný vůči čtenáři k jeho informovanosti, a to jak stran děje, tak reálií. Příklad opět z románu Služebníci neužiteční: V kapitole Koberec indický je vylíčeno, jak do indického přístavu, kde Karel Spinola čeká na loď, která ho poveze dál do Japonska, dorazí loď se zajatými piráty. Piráti jsou uvěznění a čekají na popravu. Dochází za nimi katoliční kněží, kteří je poměrně úspěšně obracejí na křesťanskou víru. Začteme se a docela jsme zvědavi, jak to dopadne. Vůbec se to nedovíme, protože najednou jsme na lodi, která veze Karla Spinolu dál do Japonska.
Uvedu ještě jednu zvláštnost, které jsem si všiml při četbě jakýchkoliv informací o Durychových knihách (např. z prací vysokoškolských studentů). V těchto knihách se toho dá najít tolik, že si většinou lidé všimnou více toho, co je nejvíce zaujme a o tom potom píší. Což má ohromnou výhodu pro bližší poznání Durychových děl - jiný člověk si všimne něčeho jiného než já a tím mi podstatně rozšíří pohled na dílo. Čili když někdo něco napíše o Durychovi, je to vždy užitečné, ať je to cokoliv. Je to ale dvojsečná zbraň - když se píše o Durychovi, prozrazuje se toho hodně na sebe. Na to upozornil Jaroslav Durych sám, když se po vydání jeho románu Paní Anežka Berková na něj sesypala vlna kritiky. Autor v odpovědi napsal, že ti kritikové píší hlavně o sobě.
Obtížně se vysvětluje časté až drastické líčení lidského utrpení (např. v románu Služebníci neužiteční). Odpověď na tuto problematiku může dát prostudování autorovy knížky Utěšitel nejlepší.
Závěrem je vhodné dodat, že i Jaroslav Durych dokázal, psát tak aby zaujal. Kdo chce číst Durycha zaujat, tak ať si přečte jeho náboženské statě, které psal do revue Na hlubinu. Jejich výbor vyšel, v knize Poutní zboží.