Jaroslav Durych

Knihy Jaroslava Durycha jsem si oblíbil až poté, co ve mně probudily a stále více utvrzují názor, který se zde rozeberu. Většina spisovatelů jakoby se snažila ve čtenáři vzbudit jediný pocit, a to zaujetí. Když čteme, naše obliba či neobliba knihy spočívá v tom, jak jsme tím co spisovatel píše zaujati. U Jaroslava Durycha tomu tak ale není. Tam je zaujetí jen výjimečně. Proto jsem tyto knihy zpočátku odkládal. Ale cosi mne nutilo, abych ty knihy opět vzal a četl. A najednou jsem si všiml, že nejsem zaujat tím, jak spisovatel líčí nudu, ale nudím se. Nejsem zaujat tím, jak líčí zmatek, ale jsem zmaten. Nejsem zaujat tím, jak je líčen odpor či líčena láska k určité postavě, ale sám tyto pocity pociťuji. Když něco postava, o které se píše neví, nevím to ani já, když se to nedozví či nemá dozvědět, nedozvím se to ani já. Prostě že pociťuji přímo pocity postav o kterých čtu, a to mnohdy přímo v ten okamžik kdy to ta postava pociťuje. Je to naprosto originální způsob psaní, který jsem u nikoho jiného nenalezl. Když si to uvědomíme, není problém v tom nalézt zalíbení a otevírá se nám úžasný literární svět.
Uvedu dva příklady z Bloudění. Ve druhé kapitole prvého dílu je líčena poprava vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Poprava je veřejná, dlouhá, únavná, během četby této kapitoly jsme zpočátku zaujati, postupně stále více unaveni, znuděni a znechuceni. Je teplý letní den, k nudě a znechucení se přidává vedro. A vůdce a strůjce tohoto nechutného divadla Karel z Lichtenštejna sedí na čestném místě publika. Je mu stále větší vedro, potí se, ale nemůže odejít. Pokud vydržíme číst, tak si jeho pocitů nudy a nekonečnosti hezky užijeme. Jiný příklad. Švédský král Gustav Adolf padl v bitvě u Lützenu. V kapitole věnované této bitvě jsou líčeny na několika stranách pocity švédského krále jak před bitvou tak po jejím začátku. Ani si neuvědomíme, že toto líčení končí a text pokračuje bez jakéhokoliv upozornění líčením jiného děje. Je zde pouze nový odstavec. O několik stránek dál se dočteme, že švédský král byl prý těžce zraněn, o stránku dál, že byl prý zabit, rozstřílen a usmýkán od své bruny (zde cituji text, všimněte si těch slovíček "prý", jsme přímo v ději a informace není jistá). Když se zpětně podíváme na konec textu, který se týká děje kolem švédského krále (v kritickém vydání z r. 2016 na str. 531 nahoře od konce třetího řádku), najdeme věty: "Ale nebylo to nic. Mlha zřídla." Tyto věty jsou odděleny odstavcem. A přesně během věty "Ale nebylo to nic." je švédský král zabit. Když je člověk zabit, nic si neuvědomí, najednou tu není a děj jde dál. Mlha zřídla. Mimochodem věta: "Ale nebylo to nic" nebo "Ale nic to nebylo" se u Jaroslava Durycha vyskytuje opakovaně a vesměs tam, kde právě se jedná o něco stěžejního.
Jiným rysem jsou u Jaroslava Durycha reminiscence, a to jak v samotném díle, tak mezi jednotlivými jeho romány.
Příklad z jedné knihy, z románu Služebníci neužiteční: V prvé kapitole prvého dílu s názvem Děťátko vnímáme zmatek a neukotvenost malého chlapce Karla Spinoly, který je všude cizincem. Poté, co mu kněz řekl, že jinému knězi se v hostii zjevilo děťátko a oznámilo mu, jakou cestou má vést svůj život je svědkem toho, že z Vltavy je vyloveno již se rozkládající utopené dítě. Říká si, že by v očích tohoto zemřelého mohl také nalézt něco pro svůj vlastní život, ale mrtvolka je ihned odklizena a on zůstává zmaten. V závěrečné kapitole třetího dílu (Svatá Lucie) zaslechne dobře ukryt před pronásledovateli pláč dítěte, kterého sám pokřtil (nyní blahoslavený Ignác Jorge). Tento dětský pláč, pokyn od malého dítěte, který hledal a nenalezl jako chlapec v Praze, je mu najednou definitivním podnětem že má nastoupit na závěrečnou mučednickou fázi svého života, vychází z úkrytu a nechá se zatknout.
Jeden příklad reminiscence mezi jednotlivými knihami: Paralela mezi Andělkou z Bloudění, která zde zastupuje roli strážného anděla (její jméno je nepochybně symbolické) s cílem dovést Jiřího ke spáse a Bětuškou z podstatně pozdějšího románu Duše a hvězda, která dokáže nasměrovat k účelnému naplnění život tří mladých mužů.
Další charakteristikou stylu Jaroslava Durycha je to, že je naprosto nemilosrdný vůči čtenáři k jeho informovanosti, a to jak stran děje, tak reálií. Příklad opět z románu Služebníci neužiteční: V kapitole Koberec indický je vylíčeno, jak do indického přístavu, kde Karel Spinola čeká na loď, která ho poveze dál do Japonska, dorazí loď se zajatými piráty. Piráti jsou uvěznění a čekají na popravu. Dochází za nimi katoliční kněží, kteří je poměrně úspěšně obracejí na křesťanskou víru. Začteme se a docela jsme zvědavi, jak to dopadne. Vůbec se to nedovíme, protože najednou jsme na lodi, která veze Karla Spinolu dál do Japonska.
Uvedu ještě jednu zvláštnost, které jsem si všiml při četbě jakýchkoliv informací o Durychových knihách (např. z prací vysokoškolských studentů). V těchto knihách se toho dá najít tolik, že si většinou lidé všimnou více toho, co je nejvíce zaujme a o tom potom píší. Což má ohromnou výhodu pro bližší poznání Durychových děl - jiný člověk si všimne něčeho jiného než já a tím mi podstatně rozšíří pohled na dílo. Čili když někdo něco napíše o Durychovi, je to vždy užitečné, ať je to cokoliv. Je to ale dvojsečná zbraň - když se píše o Durychovi, prozrazuje se toho hodně na sebe. Na to upozornil Jaroslav Durych sám, když se po vydání jeho románu Paní Anežka Berková na něj sesypala vlna kritiky. Autor v odpovědi napsal, že ti kritikové píší hlavně o sobě.
Obtížně se vysvětluje časté až drastické líčení lidského utrpení (např. v románu Služebníci neužiteční). Odpověď na tuto problematiku může dát prostudování autorovy knížky Utěšitel nejlepší.
Závěrem je vhodné dodat, že i Jaroslav Durych dokázal, psát tak aby zaujal. Kdo chce číst Durycha zaujat, tak ať si přečte jeho náboženské statě, které psal do revue Na hlubinu. Jejich výbor vyšel, v knize Poutní zboží.

Četla jsem povídky z knihy Kouzelná lampa a moc se mi líbil ten poetický jazyk. Jako kdybych četla báseň :)