Legens Legens komentáře u knih

Profesionální žena Profesionální žena Vladimír Páral

(SPOILER) Spoiler jen částečný, není riziko prozrazení průběhu knihy. Nemyslím si, že by se jednalo o parodii. Po zkušenostech s knihou "Milenci a vrazi" jsem s překvapením zjistil, že i v této knize je skrytý duchovní význam. Jistě ho musíme vytušit během odbourávání si nánosů páralovských klišé (cynický dobře situovaný muž středního věku, sebevědomá dceruška bohatých rodičů, v tomto případě i mimořádně nevhodný název knihy, který evokuje, že se bude jednat o příběh zlatokopky atd.) a odmyslet si kurzívou dopsané řádky na závěr, které mají vyvolat a utvrdit v čtenáři (a hlavně v cenzorovi, kniha poprvé vyšla v roce 1971) pocit že se jedná o parodickou epizodu ze seriálu červené knihovny, tak jsem čím dále tím více přesvědčen, že je zde skrytá symbolika strážného anděla. Soňa není zlatokopka budující si kariéru přes postel, je to inteligentní mladá dívka, která je během knihy postupně Mankem dováděna k tomu, aby plně rozvinula svou inteligenci, vzdělání a sebevědomí. Např. L. L. ji na počátku práce sekretářky u něj vyzkoušel dost náročným způsobem, ve kterém by standardní adeptka spoléhající se na 90-60-90 neměla šanci uspět. A když v závěru knihy je odhalena Mankova totožnost, tak se nemohu zbavit dojmu, že člověk jeho typu by to, čím se během celé knihy Manek projevuje, nedokázal udělat bez vědomí a pomoci Boha prostřednictvím svého a Sonina strážného anděla.
Dovolím si uvést ještě jeden můj dojem: Hlavní postavou románu je Manek.
Úrovně "Milenců a vrahů" kniha nedosahuje, ale z ostatních knih, které jsem od autora přečetl, je to dle mého názoru to nejlepší.

28.09.2024 4 z 5


Zázračné ruce Zázračné ruce Jan Weiss

Prvé vydání této knihy vyšlo v r. 1943 - za války. Baví mne v knihách z té doby hledat a nacházet skrytou symboliku. Tak to zkuste také, stojí to za to, více prozrazovat nebudu.

23.09.2024 5 z 5


Tři sny Kristiny Bojarové Tři sny Kristiny Bojarové Jan Weiss

Čistý surrealismus, sny v pravém slova smyslu, zvraty, měnění prostředí, situací, nálad, demonstrace potlačených představ, atd.. K tomu v prvém vydání z r. 1931 skvělé ilustrace Jana Konůpka. Kniha je v dimenzích své umělecké koncepce vynikající. Nicméně z osobních důvodů si dovolím jednu hvězdu ubrat - tento žánr tak docela nemusím. Když totiž spisovatel popisuje potlačené představy své protagonistky, tak tím mimoděčně dost prozrazuje sám na sebe, a to i v oblastech které dle mého názoru patří spíše do zpovědnice a nikoliv na veřejnost.

18.09.2024 4 z 5


Spáč ve zvěrokruhu Spáč ve zvěrokruhu Jan Weiss

Při četbě této knihy jsem si dával klasickou otázku: "Co tím chtěl básník říci?"
Moje odpověď: Nechtěl říci nic, bavil se. Jana Weisse pokládám za surrealistu, a ony ty sny dosti často nic neznamenají, některé mohou být zábavné.

16.09.2024 4 z 5


Dům o tisíci patrech Dům o tisíci patrech Jan Weiss

(SPOILER) Skoro vše, co jsem od Jana Weisse četl, je více či méně a z různého pohledu ovlivněno snem. Z tohoto hlediska je Jan Weiss vlastně surrealistický autor. V knize Dům o tisíci patrech je zpracování snu absurdně špičkové - Petru Brokovi se jako nejděsivější představa opakovaně zjevuje při náhlém vyčerpání a bezvědomí neurčitá nad ním svítící lampička. To je to nejhorší, co ve svém dobrodružném dramatickém příběhu zažívá. Teprve v závěru se dovíme, že celý ten fantastický příběh byl snem a ono zjevení lampičky bylo reálně svítící světlo nad jeho lůžkem, když ležel v bezvědomí hospitalizován v tyfovém baráku. Čili to nejstrašidelnější a nejvíce nepříjemné, co ve svém snu zažíval, byly zlomkové pohledy do reality.

16.09.2024


Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela Miloš Václav Kratochvíl

Výborná kniha, čtivě napsaná, vycházející ze skutečných historických událostí. K tomu několik poznámek:
1. Pokud se někomu zdá, že kniha je poplatná době (prvé vydání roku 1954) zdůrazňováním utrpení chudých lidí a křivd na nich páchaných, tak doporučuji si přečíst báseň Václava Františka Kocmánka Lamentatio rusticana (Selský nářek) z roku 1644 a přesvědčit se tak, že se nejedná o nic nového. Báseň najdeme v knize Zdeňka Kalisty České Baroko, snáze online zde: https://www.eucebnice.cz/literatura/baroko_cechy/baroko_kocmanek.html
Mimochodem právě líčení utrpení prostého člověka, který je násilím donucen být účasten válečného dění, je jedním z nejpůsobivějších efektů této knihy.
2. Asi jediným náznakem komunistické ideologie z padesátých let je zdůrazňování nenávisti vůči bohatým a mocným s tím, že tato nenávist je zdravá a žádoucí. Jedná se o převzatý názor V. I. Lenina.
3. V jednom z obdivných komentářů na Dumasovy Tři mušketýry jsem si přečetl, že autor komentáře by chtěl žít v té době. V knize o Janu Kornelovi se dočtete, jak reálně probíhal život skutečného mušketýra z třicetileté války. V té době a v tomto postavení skutečně žít nechcete.
4. Autor nerozlišuje utrpení katolíků a nekatolíků. Na jedné straně kapitola s Janem Amosem Komenským, na druhé straně krutý osud katolických mnichů z cisterciáckého kláštera.
5. Popis techniky ovládání vesla na galéře. Nikde jinde jsem se s tím nesetkal.
6. Dobré je vylíčení rozpačitého protagonistova stavu vůči pirátům během jeho pobytu u nich. Není schopen si ujasnit svůj vztah k nim, není typ, který by mezi ně zapadl, nicméně penězi, které získal jako podíl z pirátské kořisti financoval svůj návrat z Karibiku do Čech.
7. Prvá vydání knihy (mám třetí z roku 1956) mají krásné ilustrace Václava Junka, jednoho z nejlepších malířů historických lodí.

10.09.2024 5 z 5


Stín šachty Stín šachty Josef Filgas

Vynikající. Knihu je třeba přečíst a zažít tu psychologickou past, do které se během čtení dostanete aniž si to uvědomíte. Existenci této pasti si totiž před závěrem knihy dost šokujícím způsobem nakonec uvědomíte a fantasticky Vás to obohatí.
Jakákoliv bližší předběžná informace je zde více než nežádoucí. Čtěte, nebudete zklamáni.

03.09.2024 5 z 5


Ze světa lesních samot Ze světa lesních samot Karel Klostermann

Velmi čtivý příběh s bohatým dějem, který navíc čtenáře dobře seznamuje se způsobem života na šumavské samotě nedaleko bavorských hranic v 60. letech 19. století. Současný čtenář si může uvědomit, jak obrovským, pro nás nepředstavitelným potížím v těch místech v té době lidé čelili. Nadčasový význam mají vskutku obtížně řešitelné až neřešitelné zde třemi postavami (Kořán, Vavruch, Bártovec) vyslovené rozporné a rozdílné názory na otázky viny, trestu, dodržování zákona a svědomí, a to zejména pro ty lidi, kteří jsou nuceni se touto problematikou v životě zabývat a jde jim při tom skutečně o život.

01.09.2024 5 z 5


Nostromo Nostromo Joseph Conrad

Píši zde schválně jen obecně, jelikož zde je spoiler velmi nežádoucí. Knihu je třeba přečíst, zažít a nechat se ovlivnit myšlenkami, které nás při čtení napadnou. U této knihy to totiž opravdu stojí za to.
Jedná se o dobrodružný a při tom realistický příběh. Až na jednoznačné grázly, kteří rozpoutali občanskou válku (velmi připomínají jisté populistické politiky, kteří hledají příznivce mezi jednoduššími lidmi tím, že je klamou nikoliv argumenty, ale frázemi a sliby) zde nenajdeme černobílé postavy. Každá z četných postav řeší své problémy jak v mírových podmínkách, tak ve válce, a to mnohdy překvapivým způsobem. Hrdinství jednotlivců přichází jaksi spontánně, jedná se vlastně o správné rozhodnutí v nahodilém okamžiku. (Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto vlastně je pravé hrdinství. V knize je jedna postava, která působí jako obtěžující ustrašený slaboch, tato postava ale v kritické chvíli svého života udělá vpravdě hrdinský skutek, který stěžejním způsobem ovlivní chod následujícího průběhu občanské války.) A nesprávné rozhodnutí v jiném okamžiku způsobí, že slušný člověk, který ho udělal, musí díky své slušnosti s jeho důsledkem celoživotně zápasit (grázl by to vůbec neřešil). Dobře je zde popsáno, jak majetek člověka zotročuje. Osobně se mi velmi líbí práce s časem, kdy děj je přerušen o několik let a dovídáme se ho zpětně z pamětníkova vyprávění. Je zde jen náznak toho, že skončením války končí problémy, ale to je jen iluze, problémy přicházejí znovu, i když jiné.

25.08.2024 5 z 5


Odysea kapitána Blooda Odysea kapitána Blooda Rafael Sabatini

Ve svém prepubertálním dětství jsem tím byl nadšen, a za vzpomínky na toto nadšení dávám tři hvězdy. Nyní bych s tím nadšením již slevil.
Nicméně si zpětně uvědomuji, že to byl jakýsi prvý podvědomý podnět k mé následné až po letech se projevující celoživotní jen málo úspěšné snaze - naučit se latinsky.
Citát z Horácia "Quo, quo, scelesti, ruitis" je tam již v začátku prvé kapitoly.

21.08.2024 3 z 5


Boje s dvouhlavou saní Boje s dvouhlavou saní Pavel Preiss

Povinná literatura pro každého milovníka baroka. Kniha vyšla dvakrát - poprvé v r. 1981, podruhé poněkud rozšířená v roce 2003 pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
Poznávání hraběte Šporka jde u mne ruku v ruce s oblibou Kuksu, kteréžto úžasné místo jsem navštívil několikrát. Je to trochu šok - člověk by čekal, že iniciátorem takové koncentrace kulturních hodnot jako je Kuks, musela být fascinující osobnost s rozhledem a přehledem. Jenže zde komentovaná kniha nás v tomto názoru poněkud zviklá. František Antonín Špork byl synem Jana Šporka, člověka, který začal jako sedlák a vypracoval se na úspěšného a bohatého generála. Svým dvěma synům zanechal velký majetek a to bylo vlastně to, co F. A. Šporka drželo nad vodou. On se usilovně snažil proniknout mezi šlechtu, ale chyběl mu k tomu rodokmen, což bylo v té době neodpustitelné, takže šlechtici s rodokmenem se na něj dívali jako na poněkud méněcenného. A on to nikoliv z důvodu svého kulturního přehledu, ale z důvodu, aby na sebe upozornil, nahrazoval spoustou aktivit, kterými se snažil zaujmout, že on také něco znamená. A jestli se mu to v jeho době dařilo jen sporně a částečně (ve své době připomíná nějakého zlostně vyskakujícího trpaslíčka, křičícího: "Podívejte se konečně, já tu jsem a také něco znamenám!!"), tak pro nás mají jeho aktivity nekonečně obrovský význam, protože při jejich realizaci prokázal ať již vědomě nebo nevědomě obrovský vkus nebo měl štěstí, přesně v tom slova smyslu jak pan Pavel Preiss nadepisuje poslední kapitolu: "Buk nese krásné ovoce." (vysvětlení: buk je latinsky fagus, a byť je to v latině ženského rodu, tak hrabě Špork tohoto slova používal jako zkratku a jakýsi symbol svého jména - jedná se o prvá písmena jeho rozšířeného jména - Franz Anton Graf von Sporck). Zkusím z toho ovoce na něco upozornit:
1. Sochařská výzdoba Kuksu školy Matyáše Bernarda Brauna. Doporučuji si pro prohlídku rezervovat celý den a sledovat hru stínů na sochách několikrát od rána a večera. Kolem poledne není prohlídka tak účinná, sochy pozorujeme přímo na jih a díváme se do slunce. Při hře světla nás mohou napadat nejrůznější myšlenky - např. že Anděl blažené smrti se usmívá do zapadajícího slunce (symbol šťastného konce života), anděl žalostné smrti pláče do vycházejícího slunce (pokud je život bez ctností, tak je jedno jak je dlouhý). Krása soch ctností je soustředěna do výrazu tváře. Když jsem opakovaně viděl zahalenou tvář sochy Cudnosti, tak mi začalo být jasné, že pod tou kamennou rouškou se skrývá nejkrásnější ženská tvář na světě. Ze soch neřestí je jedna tvář sobečtější než druhá, až na šokující výraz tváře Zoufalství, kdy mám přímo chuť zvolat "Co to děláš, nechej toho!!!". A závěrem líčení z dojmů soch v Kuksu jeden Braunův "pánský vtip": Naděje je jediná ctnost, která má odhalené ňadro.
2. Sochy v Betlémě. Současný stav je symbolem nádhery, její pomíjivosti a lidského úsilí tuto pomíjivost zastavit. Braunovu genialitu si zde můžete ověřit nejen zrakem, ale i hmatem - sedněte si na kamenné sedátko u sochy otevřené knihy naproti sousoší betléma. Něco tak pohodlného musel z kamene vysekat jedině génius.
3. Osobnost a dílo rytce Michaela Heinricha Rentze. To co po něm máme, by bez podpory hraběte Šporka nevzniklo. Při tom je úžasný doklad velké skromnosti a pokory skromného génia Rentze, že když ryl obrázky pro reprezentativní knihu Křesťanský rok, tak se musel vzdát toho, že by mohl ilustrovat ta nejatraktivnější biblická témata - pan hrabě zakoupil někde starší daleko méně hodnotné obrázky a Rentzovi nařídil, aby k nim dodělal rámy.
3. Knihy, jejichž vydávání hrabě Špork financoval - jsou v němčině, ale dvě z nich jsou české - jednou z nich je asi nejkrásnější český barokní kancionál Slavíček rajský z r. 1719.
4. Nyní obnovená fresková výzdoba špitálu v Kuksu, kde každý obraz představuje smrt jiného stavu od papeže po žebráka, se postarala o úžasnou věc: Kuks se nedá zkýčovatět. Kulturním památkám dost často hrozí to, že se změní v cosi, co se v Praze povedlo na Karlově mostě. To se v prostorách chodeb špitálu v Kuksu díky freskám Tance smrtí stát nemůže.
5. Ve své době hrabě Špork zařídil prvou operu v Praze, díky jemu se u nás začalo hrát na lesní roh (pro potřeby parfosních honů poslal do Francie dva pány, kteří se to tam naučili a potom hráli u něj.)
6. Je toho na větší rozepisování se daleko více, ale jak jsem již napsal u komentáře k jiné knize - zde není možno psát dizertační práce.

Prostě tuto knihu pana Pavla Preisse čtěte, stojí to za to.

18.08.2024 5 z 5


České baroko - studie, texty, poznámky České baroko - studie, texty, poznámky Zdeněk Kalista

Vynikající po všech stránkách. Po přečtení autorovy poslední knihy "Tvář baroka" téměř povinná literatura. Je zde i obsáhlá teoretická část, ale hlavně konkrétní ukázky z českého literárního baroka. Patří to k těm knihám, které nečtete od začátku do konce, ale víceméně ji otevřete na libovolné stránce a narazíte vždy na něco osobitého. Zatím jsem všechny z těchto střípků ještě nepřečetl, ale v některých případech mne tyto ukázky mne dovedly k tomu, že jsem si toho od dotyčného barokního autora přečetl více v jiné knize - typicky Bedřich Bridel, Bohumír Hynek Bilovský nebo skvělý a nedoceněný Matěj Václav Šteyer.
Na straně 121 po číslem 64 najdeme báseň "O třech ženách schytralých" od lidového básníka barokní doby Jiřího Volného (1676-1745). Tuto báseň dosti přesně (nicméně osobitě) převedl do prozaické podoby Jan Werich. Příběh je všeobecně známý z knihy "Fimfárum" - pohádka "Tři sestry a jeden prsten".

13.08.2024 5 z 5


Fimfárum Fimfárum Jan Werich

Do svého dva roky starého komentáře (z 8.8.2022) dopisuji ještě jednu informaci, na kterou jsem (s překvapením) narazil teprve nedávno. A jelikož je onen můj starý komentář z důvodu časového odstupu již značně zapadlý v následném množství právem nadšených hodnocení, píši ten údaj i zde ještě jednou samostatně:
To, že námět pohádky "Královna Koloběžka první" je převzatý z pohádky "Chytrá horákyně" Boženy Němcové je jasné každému. Ale asi málokdo ví, že námět pohádky "Tři sestry a jeden prsten" rovněž není originální od Jana Wericha. Jedná se o dost přesné (nicméně osobitě werichovské) prozaické převyprávění básně barokního českého lidového spisovatele Jiřího Volného (1676-1745) "O třech ženách schytralých". Originální text si můžeme přečíst v knize "České baroko" od Josefa Kalisty, která vyšla v roce 1941 v edici "Evropský literární klub". Pod číslem 64 ji tam najdeme na straně 121.

12.08.2024


Špalíček veršů a pohádek Špalíček veršů a pohádek František Hrubín

Přidávám se k té vlně nadšení všech zdejších komentářů. Díky spojení geniálního textu Františka Hrubína se stejně geniálními ilustracemi Jiřího Trnky zde máme k dispozici absolutně nejlepší dětskou knihu.
Čtyři osobní zkušenosti:
1. Již v časném školním věku krátce poté, co jsem se naučil číst, jsem byl uchvácen Pohádkou o Květušce.
2. V pokročilejším dětském věku jsem s pomocí zdejšího excelentního výběru a převyprávění nahlédl do Pohádek z Tisíce a jedné noci.
3. S tříletou vnučkou si spolu vyprávíme Červenou Karkulku tak, že ona vypráví Karkulku a já vlka.
4. U této knihy jsem dal palec nahoru všem zdejším komentářům. A když jsem si jednoho z nich (Damato 12.2.2018.) přečetl, že to děti nebavilo, přistihl jsem se při myšlence, že jsem moc, opravdu moc rád, že patřím ke generaci, pro kterou tato kniha znamená to, co jsem napsal výše - že se jedná o absolutně nejlepší dětskou knihu.

11.08.2024 5 z 5


Interpretace hudby 17. a 18. století Interpretace hudby 17. a 18. století Arnold Dolmetsch

Asi za nejhodnotnější z celé této poučné knihy pokládám souhrn pravidel o způsobu interpretace melodické ozdoby s názvem "opora" (appogiatura). Jedná se o melodickou ozdobu, která se velmi často hrává ke škodě jinak krásné interpretace nesprávným způsobem. Pro ne zcela poučené - v notách je to malá nepřeškrtnutá notička o sekundu výše nebo níže před velkou (hlavní) notou. Typicky se hraje na polovinu celého trvání hlavní noty. Takže pokud je opora před půlovou notou, hrajeme to celé jako dvě čtvrťové noty svázané obloučkem do legata, přičemž důraz je na té prvé notě (opoře) a hlavní notu hrajeme slaběji - s odtahem. Toto je všeobecně známý fakt, ale je to jen základ. Jsou totiž případy složitější, které jsou právě zde perfektně popsány. Jedná se o zkrácený přehled, který najdeme v knize na straně 52, do strany 56 jsou potom uvedeny konkrétní příklady. Jde o pravidla, která trochu složitějším způsobem popsal slavný flétnista J. J. Quantz (1697-1773).
Dovolím si zde uvedených šest pravidel hraní opory opsat. V závorce za uvedeným pravidlem uvádím A. Dolmetschem uvedený příklad:
1. Opora u noty s tečkou zabírá dvě třetiny její hodnoty, takže se hlavní tón zahraje v době tečky. (J. S. Bach, WTC 2, Fuga G dur, poslední takt.)
2. V 6/4 taktu zabere opora u půlové noty s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou, celou její hodnotu a hlavní tón připadne na hodnotu noty druhé. V 6/8 taktu platí totéž pravidlo pro čtvrtě s tečkou, spojené ligaturou s jinou notou. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, 2. a 4. takt.)
3. Opora u noty, po níž následuje pomlka, zabírá celou hodnotu noty, hlavní tón se zahraje místo pomlky. (J. S. Bach, WTC 2, Preludium Es dur, 2. a 4. takt.)
4. Mezi dvěma notami stejné výšky se musí hrát příraz, a to velmi krátce a na těžkou část doby. (J. S. Bach, Matoušovy pašije, houslový hlas altové árie "Erbarme dich" ozdoba na 4. osmině prvého 12/8 taktu. Je zapsaná jako opora, hraje se jako příraz.)
5. U noty nejkratší hodnoty ve skladbě nebo pasáži se musí hrát příraz, a to velmi krátce. (J. S. Bach, WTC 1, Preludium cis moll, ozdoba na začátku 5. taktu.)
6. U noty, která tvoří s basem disonanci, zvětšenou kvartu, zmenšenou kvintu, septimu, sekundu atd., musí se hrát příraz také velmi krátce, neboť jinak by se disonance změnila v konsonanci a harmonie by se tím zkazila. (J.S. Bach, WTC 2, Preludium Fis dur, ozdoba na prvé notě taktu 15.)

Na stranách 55 a 56 uvádí autor několik příkladů, kde logika hudební řeči nám napovídá, že uvedená pravidla někde dodržovat nelze. (WTC 2, Preludium gis moll, prvá opora ve druhém taktu se nehraje podle pravidla 3, ale jako dvě osminy. Paradoxně všeobecná neznalost a ignorování pravidla 3 - viz následující odstavec - způsobuje, že uvedené místo se vždy hrává správně)

Dovolím si zde zdůraznit význam opomíjeného pravidla 3, jehož správné použití nám krásně vyřeší zdánlivě problematická místa i slavných známých skladeb (J. S. Bach, klavírní resp. cembalový koncert d moll BWV 1052, 2. věta, druhý takt předehry. W. A. Mozart Klavírní sonáta D dur KV 311, prvá věta, opora na prvé notě sopránu 4. taktu.)

06.08.2024 5 z 5


Povídky otce Browna / Paradoxy pana Ponda Povídky otce Browna / Paradoxy pana Ponda Gilbert Keith Chesterton

K Povídkám otce Browna jsem se již vyjádřil v samostatném komentáři. Zde bych rád vyzvedl hodnotu "Paradoxů pana Ponda" ve významném detailu z poslední povídky. Kapitán Gahagan zde mění způsob a nasměrování svého života poté co si uvědomil, že byl zařazen do jisté skupiny lidí. Blíže neprozradím, čtěte, stojí to za to.

17.07.2024 5 z 5


Pohádka svatojanské noci Pohádka svatojanské noci Vlasta Štáflová

(SPOILER) Milá krásná knížka pro dětské i dospělé děti. Spoiler zde nevadí, nemůže narušit krásu rozmanitého příběhu, která je výrazně umocněna věrnými, velmi pěknými a bohatými ilustracemi autorčina manžela, malíře Otakara Štáfla.
Dramatický příběh chlapce Jirky, který se ve svatojanské noci vydá hledat zlatý květ kapradí, protože kdo ho najde, bude navždy šťasten. Cestou oživlými květy (celá příroda se chystá na slavnost svatojanské noci, kde se ten zlatý květ objeví) se stále se stupňující krásou okolí ho provází pohádkový skřítek. Jirkova cesta je ale narušována občasným voláním jeho malé kamarádky Milenky, která se asi v lese ztratila, bojí se, a on by jí měl pomoci. Ale chce stále vidět ten zlatý květ a tak občasné dívenčino volání ignoruje. Potom skutečně ten zlatý květ kapradí uvidí a okamžitě dostane strach o svou kamarádku, kterou stále slyší naříkat. Veškerá krása se najednou ztratí, les se ztemní, příroda se vzepře proti člověku, který se na její slavnost dostal pouze zásluhou nezodpovědného skřítka. Jirka Milenku za velmi dramatických a dobrodružných okolností v nebezpečném nočním lese hledá, nalézá, zachraňuje z nebezpečí, opět ztrácí, sám se dostává do nebezpečí atd., až nakonec unaven usne na pařezu kde se poprvé setkal se skřítkem. Tam ho také jeho kamarádka Milenka najde. Ve skutečnosti nechodila po lese, i když věděla, že se Jirka ztratil a měla o něj strach, tak byla v noci doma, a oba mají obrovskou radost, že se tomu druhému nic nestalo. Radost mají i Jirkovi rodiče, kteří o něj měli velký strach, lidé ve vesnici ho již začínali hledat. Chlapec nakonec neví, zda ten příběh se skutečně stal nebo to byl jen jeho sen. Každopádně pohled na zlatý květ kapradí ho učinil šťastným, protože poznal, že šťastný je tehdy, když vidí, že šťastní jsou i ostatní lidé a on jim v tom musí pomáhat.
Knížka je pro mne drobným, ale hodnotným šperkem mé domácí knihovny.

12.07.2024 5 z 5


Modrý kříž Modrý kříž Gilbert Keith Chesterton

Viz můj komentář ke knize Povídky Otce Browna od stejného autora.
https://www.databazeknih.cz/knihy/povidky-otce-browna-8-povidek-80968

27.06.2024 5 z 5


Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy Karel Čapek

Na úvod následující odstavec, který dávám stejný jako k Povídkám Otce Browna a knize Anarchista Čtvrtek od G. K. Chestertona.
Přiznám se, že detektivky v tradičním slova smyslu nemusím. Myslím tím ty různě dlouhé příběhy, kdy jsou mi autorem nenápadně podstrkovány různé údaje z kterých bych měl sám odhadnout kdo je vrah, což se mi nepovede, a měl bych z toho mít pocit, že příště bych si při čtení něčeho podobného měl dávat větší pozor. To opravdu nechci. (Asi proto je mým nejoblíbenějším detektivem starý Pitr z Čapkovy povídky Smrt barona Gandary.)
Čapkovy povídky jsou o něčem úplně jiném, než výše uvedené mnou nechtěné detektivky. Jedná se o hluboce lidské příběhy z pohledu jak policistů, tak pachatelů trestných činů (příčí se mi všechny pachatele z těchto povídek označit jako zločince - např. rozdíl mezi zlodějem kaktusů a vrahem z povídky Kupón) tak i jejich obětí. Pohledy jsou nesmírně rozmanité s pochopením pro rozlišení lidských slabostí od skutečných zločinů. Najdeme zde ocenění mravenčí práce policistů. Píši to s pocitem, že opravdu není možno zde vše stručně charakterizovat. Každá z povídek má osobitost. Mám vydání s perfektními ilustracemi Cyrila Boudy. Zmíním se zde o geniálním obrázku k povídce "Experiment profesora Rousse" a když to tady píšu, tak už mám skoro výčitky, že jsem se nezmínil o něčem jiné, stejně geniálním. A je mi vyloženě líto, že o starém Pitrovi není povídek více.
Tyto povídky dávám ve svém hodnocení na stejnou úroveň hodnoty jako Povídky Otce Browna od G. K. Chestertona. U Čapka nacházím rozmanitost a empatii, u Chestertona naopak zúžený smutný pohled do pekla psychiky skutečných zločinců, která ve své podstatě u všech stejná.

24.06.2024 5 z 5


Povídky otce Browna (8 povídek) Povídky otce Browna (8 povídek) Gilbert Keith Chesterton

Můj komentář se vztahuje k povídkám Otce Browna, které u nás vyšly v různých knihách. (Četl jsem zatím "Povídky Otce Browna" a "Modrý kříž".)
Nejprve ale následující odstavec, který dávám stejný jako k Čapkovým povídkám z jedné a druhé kapsy a ke knize "Anarchista Čtvrtek" od G. K. Chestertona:
Přiznám se, že detektivky v tradičním slova smyslu nemusím. Myslím tím ty různě dlouhé příběhy, kdy jsou mi autorem nenápadně podstrkovány různé údaje z kterých bych měl sám odhadnout kdo je vrah, což se mi nepovede, a měl bych z toho mít pocit, že příště bych si při čtení něčeho podobného měl dávat větší pozor. To opravdu nechci. (Asi proto je mým nejoblíbenějším detektivem starý Pitr z Čapkovy povídky Smrt barona Gandary.)
Z tohoto pohledu se mi povídky Otce Browna (spolu s Čapkovými povídkami) jeví o několik tříd lepší než výše zmíněné klasické detektivky. Zde nemusím přemýšlet, zde sleduji myšlenky kněze, který je svá odhalení odvozuje ze zkušeností, které má ze zpovědnice. Ty povídky vlastně nejsou detektivky, ale pohledy do pekla psychiky zločinců. (Geniální je to např. povídce "Nejhorší zločin na světě", kde je mistrovsky vylíčen člověk, který doslova propadl ďáblu).
Skutečnými chuťovkami v těchto povídkách jsou odstavce nebo i velmi krátké úseky, které Otec Brown průběžně vyslovuje , kterými vysvětluje své myšlenky nebo odpovídá na různé názory jiných lidí. Nazval bych je "apologetické bonmoty" (apologetika je obhajoba víry, v tomto případě víry římskokatolické). Nejlépe je citovat příklady:
1. "To jsme právě chtěli - spojit velká náboženství Západu i Východu. Jistě chápete, že všechna náboženství jsou ve skutečnosti jedno."
"Jestliže jsou jedno," řekl Otec Brown mírně, "pak se mi zdá zbytečné chodit pro ně až do střední Asie."
(Povídka "Rudý Měsíc z Meru")
2. "Tihle pohanští stoikové, "řekl Otec Brown zamyšleně, "vždycky přehánějí své sebeovládání. Když se ozvala rána a výkřik, Apollónův kněz se vůbec nezarazil ani se neohlédl. Nevěděl jsem sice co se stalo ale věděl jsem, že to čekal."
(Povídka "Apollonovo oko")
3. "...tvrdí, že když je člověk skutečně zdráv, dokáže se dívat i do slunce."
"Když je člověk skutečně zdráv, tak ho to ani nenapadne, " prohlásil Otec Brown.
(Povídka Apollonovo oko")
4. "Tvrdí ovšem také, že dokáže vyléčit všechny tělesné neduhy."
"Jestlipak také dokáže vyléčit jednu duševní chorobu?" zeptal se Otec Brown s nepředstíranou zvědavostí.
"Jakou?" otázal se Flambeau s úsměvem.
"Takovou, když si někdo myslí, že je docela zdráv," odpověděl jeho přítel.
(Povídka "Apollonovo oko")
5. "U sta hromů, odkud znáte všechny ty kejkle?" zvolal Flambeau.
Stín úsměvu přelétl kulatou tvář jeho kněžského odpůrce.
"To je asi tím, že jsem klerikální hňup. Nikdy Vás nenapadlo, že člověk, který nedělá skoro nic jiného, než poslouchá skutečné lidské hříchy, nebude asi tak úplně neinformován o tom, co je lidská zloba? Ale kromě toho mě ještě jiná stránka mého řemesla přesvědčila, že nejste kněz."
"Která?" vyvalil zloděj oči.
"Útočil jste na rozum", odpověděl Otec Brown. "A to je velmi špatná teologie."
(povídka "Modrý kříž")
6. - zde necituji, na citaci je ten text příliš dlouhý. Apologeticky je ale naprosto dokonalý - poslední dvě strany povídky "Rudý Měsíc z Meru." Pro dokonalý efekt je třeba si tu povídku přečíst celou.

20.06.2024 5 z 5