• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 25 knih

Nové komentáře u knih Vladimír Körner

Písečná kosa

„Návrat k jednomu z nejoblíbenějších Körnerových příběhů, těžko srozumitelnému a inkoustově temnému, přesto podmanivému. Alwin ze Sovince a jeho putování do bitvy u Bergrunu, jaro prospané u (budoucí svaté) Amalbergy, pohanské léto s Lonou a dívkou na jedno období, podzim v řádovém hradu, pár let hledání ve službě a oddání se osudu v bitvě u Lehnice. Člověk mezi zvířetem a andělem, potácející se stále dokola, oddávající se instinktivním impulsům a zmítající se mezi ženou a Pannou Marií matkou Boží, snící o Otci na nebesích a otci, jehož tělo shnilo v zemi bitev křesťanských rytířů, toužící po spočinutí v domově či řádu, který by mohl být tímtéž, bažící po světle kosy, té písečné, a fascinovaný tou, co patří Smrti... Kniha plná tajemství, metafor a podobenství, napsaná strhujícím jazykem, se čte těžce, ale odměňuje...“... celý text
— petrarka72

---

Zrození horského pramene

„Poetický příběh o konci války dětskýma očima, film o čase, který se už nevrátí. Knížka je asi ještě smutnější než film, člověk víc vnímá utrpení Bártla, smutek chlapců a maminky po zabitém tátovi a všechny ty útrapy pohraničí, hor a lesa. Líbí se mi jak je ten příběh pomalý a smutný, jak na člověka doléhá tíseň samoty, vztah maminky s oběma chlapci i křivdy minulosti, které v kraji zanechala válka. Krásně se to čte a představuje, v kraji jsou opravdu vlkodlaci, strašidla a raubíři. Moc hezký příběh.“... celý text
— ArthasKarfa

---

Údolí včel

„Velmi syrová kniha, nejen v pojetí člověka, Boha ale i v samotném popisu krajiny a všech událostí, které se seběhnou. Dva rytíři, které v askezi spojí přátelství, v kraji, kde pohané obývají chýše na okrajích bažin a lesa. Útěk před půsty, řádem a světem kláštera. Celé je to takové chladné, bohabojné a drsné. Ondřej a Armin von Heide v knize bojují s pohany, s vírou i se sebou samým. Útěk z hradu a návrat domů do Vlkova zde plní celou řadu motivů, které vyvrcholí svatbou a posledními událostmi knihy. Mně bylo vždycky Armina von Heide líto, že jeho ideál světa končí za hradbami hradu a svět venku je úplně jiný. Ondřejovi jsem vždycky přál aby se mohl vrátit do světa dětství, bez potyček s pohany a útrapy křižáckého života. Armin von Heide a jeho neutuchající žízeň, ve mě vždy evokovalo právě to nedosažení Jeruzaléma a neschopnosti člověka porazit sama sebe. Moc dobrá kniha a ten styl je tak ponuře syrový, že člověk zrovna stojí v řádovém hradu nebo někde na planině pohanského lesa. Film je krásný, kniha ještě lepší.“... celý text
— ArthasKarfa

---

---

Zánik samoty Berhof

„Knížku jsem přečetl velmi rychle, čte se krásně. Příběh je syrový, lidský a zvláštně ponurý. Samota Berhof je popsána tak zvláštně přesvědčivě, že člověk zrovna cítí studenou chalupu, přilehlé lesy, bystřiny a kopce. Děj je opravdu velmi smutný a studený. Ulrika žije na samotě se svým opileckým otcem a jejíma očima zde koukáme do jesenických mlh prvního podzim po válce. Krajem se potulují Werwolfové a páchají krutosti, které dostihnou i opuštěný kraj Jeseníků. Velmi podmanivě je zde popsána krajina přicházející zimy a podzimu, existencionální myšlenky lidí, všudypřítomná smrt, úpadek a beznaděj lidského počínání. Moc hezké čtení, které vás na ty hranice přenese velmi účinně a mrazivě.“... celý text
— ArthasKarfa

---

Zánik samoty Berhof

„Má první Körnerova sudetská novela a určitě ne poslední. Je to ponurá záležitost stejně jako tamní kraj, lidé žijí v bídě a trpí nejenom kvůli právě skončené válce a jejích násilných dozvucích, ale taky kvůli kruté - byť nestranné - přírodě a prachobyčejné lidské zlobě. Autorovi se daří navodit i díky živým popisům zimní krajiny depresivní atmosféru a na sporé ploše poukázat, že v tehdejší době nebylo člověka bez viny (snad kromě čistých dětských hrdinů). Čech se choval stejně špatně jako Němec, spravedlnost se brala do vlastních rukou a svérázně se vykládala. V lidech bujely prosté pudové emoce, od strachu a chtíče až po hněv a pomstu a jediným lékem na všeobecný zmar byly neustále se tenčící zásoby alkoholu. To vše Körner dobře načtrtává, ale neposouvá až do konce. Spíš jde o atmosférický a občas lehce zmatený sled obrazů než plynulé vyprávění s propracovanými postavami, linka poručíka budiž toho příkladem. Přestože se hlavní sdělení daří předat, nemůžu si pomoct, aby mi novela nepřipomínala mnohem spíš než samostatnou záležitost filmový scénář - a že se ztvárnění na velkém plátně Berhof dočkal.“... celý text
— Kleio