petrarka72
komentáře u knih
Kdyby
Simona Votyová
Přečetla jsem jen jednu verzi - a odkládám. Začátek vypadá zajímavě a téma nepotrestaného násilí, co deformuje vše, s čím přijde do styku, by mohlo být nosné. Ale v tomto případě se velmi rychle vyčerpá. A ve chvíli, kdy jsem zjistila, že neztratím nit, ani když čtu pouze první větu každého druhého odstavce, odkládám. Nastavovaná kaše a nuda.
Smrt staré posluhovačky
Agatha Christie
Jeden z nejslabších případů Lady ACh vůbec. Monologická první část poutavosti moc nepomohla, vlastně mě případ začal zajímat až po druhé vraždě. Ovšem řešení jako vždy překvapivé. A úvaha o (ne)přitažlivosti vrahů příjemná.
Divé ženy
Emilia Hart
Přečteno na jeden zátah jedné soboty, kdy bylo třeba jen "hlídat stroje". Dobře napsaný příběh o ženách napříč dějinami, jež nemají právo volby, a pokud náhodou ano, nevolí dobře. Nic moc originálního, snad jen obrazy přírody, s níž jsou srostlé (a jež se propsaly až na poutavou obálku), jsou působivé. A ženská vzájemnost, která tady funguje až zázračně.
Kdo hledá pravdu?
Ann Granger
Proklatě příjemné čtení. Hledač pravdy a jeho žena opět na lovu. Tentokrát vraha sira Henryho, podle tety Parryové okouzlujícího, podle všech ostatních přinejmenším... chladného. Kdo se má v rodinných poměrech, dědicích majetku, příbuzných vlastních i nevlastních, uznaných i neuznaných a po uznání toužících, vlastně vyznat? Podzimní potěšení z pera autorky, která viktoriánskou dobu umí.
Legenda o Sigurdovi a Gudrún / The Legend of Sigurd and Gudrún
J. R. R. Tolkien
Prolistováno víceméně informativně. Rytmus podmanivý, zde v hlavní roli barvy. Asi časem půjdu ke zdrojům a konečně si přečtu Eddu.
Šílenství davů
Louise Penny
Čím dál méně se dají případy ze Three Pines, toho quebeckého Midsommeru, číst jako detektivky. Protože Louise Penny vás donutí zpomalit skoro k zastavení a přemýšlet. Jak je možné, že se některé teorie lavinovitě šíří, třebaže jde o evidentní blud? Jak se stane, že věříme někomu, kdo je lump a každým svým slovem, gestem to dokazuje a ještě se tím chlubí? Opravdu chceme mít moc nad životem a smrtí? Ze zákona? Jak moc nás ovlivňuje osobní prožitek rodičovství? A co s námi vlastně udělala pandemie, ta v našich generacích první skutečně sdílená globální zkušenost? Zahojí se zranění, která si z ní neseme, vůbec někdy? - Ta pomalost se trochu podepisuje na závěru detektivní části. Gamache není Poirot - ten ví a oznamuje, Armand se prodírá k pravdě a váhá do posledního prozření. Tentokrát na mne toho myšlenkového "škatulat hejbání" bylo trochu moc. Ale co už - do Three Pines se příští podzim/ zimu opět s rozkoší vrátím. Všechno bude dobré...
Křídločky (lesní obálka)
Ursula K. Le Guin
Tohle je veliká krása. Čtyři drobné příběhy o létajících koťatech, jejich dospívání a hledání, jak žít s lidmi či bez lidí, na venkově či ve městě, spolu či bez sebe. A uchovat si svobodu a prostor, pochopitelně. K tomu kouzelné ilustrace... V dětství mě neminulo Zeměmoří, ale tohle ano. Nicméně asi dětinštím, protože čtení a prohlížení jsem si právě teď náramně užila.
Nultá hodina
Jana Poncarová
První kniha Jany Poncarové, které dávám plný počet. Nultá hodina - necelé tři roky po porážce nacismu, během nichž se komunisté prodrali k moci. Hedvika Adlerová mezi třemi režimy (řekněme, že třetí je ten svět, který si vybrala), mezi třemi profesními fázemi (britské sbory, diplomacie, výslechová kancelář) a mezi třemi muži. Důležitou postavou je Marcia Davenportová. A tak i když mám opět pocit, že Poncarové psaní je emocionálně chladné, tentokrát mi dala dost námětů k přemýšlení a alespoň malou možnost se ztotožnit s ženskou hrdinkou.
Čokoláda
Joanne Harris
Kdysi jsem viděla film. Skvělé obsazení, ale nezaujal. Nicméně Joanne Harris umí psát. Tak, že si umíte představit vůni a chuť všech čokoládových pochoutek, intenzitu žití některých postav a zžíravost skrytých dramat. A přemýšlíte, jak je to s matkou. A jak je to s Otcem.
Národní opruzení
Karolína Zoe Meixnerová
Vzpomínám, jak jsem ve dvanácti četla Počátek mé detektivní dráhy. Byla to slátanina jako Národní opruzení, ale tehdy mě bavila. Prostě divácká adresa je úplně jinde, než na kterou by rád cílil vydavatel - a zjevně i autorka... p.s. Obraz, jak si Němec vyklopí horký čaj do klína a důstojně prohlásí, že "si chce jenom dočíst román", hned tak z hlavy nedostanu. :-D
Na vrcholu vlny
Agatha Christie
Jeden z případů Lady ACh, který se velmi blíží noir příběhům. Chlapi, které z(de)formovala válka, ztráta jistot starého světa a dosud nenarozený nový. Má rodina Cloadových nárok na dědictví, protože vdova po mrtvém mecenáši dosud nepohřbila prvního manžela? Spletité, nepředvídatelné a velmi, velmi temné.
Ledoborec
Kristina Ohlsson
První díl byl o kousek poutavější, zapůsobilo kouzlo novosti. Nicméně jednotlivé části této sérii čtu víc jako romány než jako detektivku či thriller. A užívám si je.
Elena to ví
Claudia Piñeiro
Po dlouhé době dávám pět hvězd. Je to neuvěřitelné čtení. Dlouho vypadá jako zpráva o tom, o co všechno vás připraví stáří, ta kurva - o schopnost pohybu fyzického i duševního, o zdraví, o nezávislost, o důstojnost, o chuť do života, o život. Když se připojí Parkinson, je to jedna velká mizérie. A odchod dcery to potupluje... Načež se z toho vyloupne zpráva o tom, co obnáší mateřství a co obnáší být dcerou. Jak může vypadat vztah dvou žen, co jsou na sobě totálně závislé. Jestli třeba z toho není východisko. ... Tu bezvýchodnost, z níž stříkají emoce, prosvětlí velmi nesmělý paprsek naděje až úplně na konci, k tomu jen na okamžik. A čtenář ví...
Jedním tahem pera: Ztracené povídky
Terry Pratchett
Knížka, kterou prousmíváte. Ještě to není Mistr, ale v některých větách a obratech a zejména ve způsobu myšlení už se klube. Už u věnování se pochechtáváte, u předmluvy Neila Gaimana tu a tam vyprsknete, úvod Colina Smytha přeskočíte a ponoříte se do světa lehkým perem nahozeného, tu a tam ztřeštěného, po celou dobu kouzelného. Vzpomínka na Jana Kantůrka zůstává, Vratislav Kadlec se jí stane a bude mu to slušet úplně stejně. A Honba za paterem klíčů vás vystřelí ke knihovně, kde budete hladově hledat cokoliv o Mrakoplašovi, nebo aspoň o Cohenovi... Mám pouze dvě poznámky. 1. V Blackbury by chtěl žít každý. 2. Kniha ideálně naplňuje sedmnáctý bod čtenářské výzvy. Na straně 193 (plus minus deset stran, abyste to neměli tak jednoduché) najdete větu vystihující celou vznešenost i bídu života knihovníkova... a ne, není to "ook".
Zlo pod sluncem
Agatha Christie
Zlo jako Poirotova specialita. A skutečnost a zdání jako hlavní téma.
Hoši od Bobří řeky
Jaroslav Foglar
"Byl takový divný, tajuplný večer s předzvěstí jata - a oběma chlapcům se zdálo, že tam někde daleko, kam plují ty barevné mraky, tam někde že je něco krásného a že to volá na ně..." (s. 14)
Jarní volání dálek, formativní setkání s Rikitanem, Rokle hlubokého ticha aka Rokle úmluvy, dvanáct chlapců - každý jiný, příběh Roye Farrella, Sluneční zátoka, lov třinácti bobříků, Zelená příšera, Píseň úplňku, vzájemnost, pospolitost, pokora a kultivace sebe samého... Pro mne vzpomínka na dětství a četbu tohoto polozakázaného autora, na touhu po kamarádství srovnatelném s tím v knize, plnění Modrého života jako krotší varianty bobříků. A taky smutek za uplývajícím časem... Není to veledílo, tu a tam se čtenář usměje nad naivitou a průhledností popisovaného. Popisy přírody jsou tak konkrétní, že člověk cítí vůně, vítr, vidí hvězdy v černé noci nad krajinou, kam lidská noha nevstoupila... Prostě potěšilo...
Nástrahy zubařského křesla
Agatha Christie
Všichni jsme lidské bytosti. Dokonce i zubař. :-) Jako obvykle literární zpracování uspokojivé. A televizní nezapomenutelné díky obsazení Blunta, Saint Sealové a Franka Cartera.
Bouře
Kristina Ohlsson
Krimi, která potěšila - prostředím (švédské městečko, kde se žije jako na venkově), postavami (Strindberg, Maria, ale také Karl a Isak, kteří ve svém věku těžko chytají, co se děje, ztracená Agnes, rozhodný Jochen, slizoun Paul, knihovnice Cecilie, řemeslník Erling...), zápletkou (mimo jiné Lolita trochu jinak), rozuzlením (čtenář tuší - a je těsně vedle) i atmosférou (mlha o kousek jiná než v Londýně). Závislost z toho asi nebude, ale další díly si příležitostně dám.
Pozdní život
Bernhard Schlink
Román o odcházení, lásce, smíření. O tom, že dramata patří k životu, ne ke smrti. O tom, jak se můžeme vzájemně do/ vyprovázet. Co můžeme ovlivnit a kdy jen přihlížet. Jak si udržet pocity čistého štěstí. A jak se rozloučit... Přestože víceméně všední příběh je psán z pohledu šestasedmdesátiletého Martina, přece textem probleskují i příběhy o generaci mladší ženy Ully a šestiletého syna Davida, těch, kteří se stanou pozůstalými a vědí o tom... Cítila jsem při čtení smutek, nikoli depresi. Schlink jako vždy sytí mozek, smysly i srdce. Doporučuji všem, kdo mají rádi pomalou četbu - a přestože není třeba hluboké přemýšlení, chvíle tichého usebrání po dočtení je dobrá.
"Někdy věnujeme veškeré své síly práci, jindy rodině, někdy je na prvním místě sbor nebo orchestr a jindy volební boj. Žádná rovnováha neexistuje. V životě tančíme na mnoha svatbách." (s. 67)
"Všechno, čím se zabýval, byly pozdní tóny."
"Když se díval na moře, líbilo se mu, že zůstává stejné a zároveň se stále mění, že každá vlna je jiná než předchozí. Uvědomil si teď, že je to stejné i s hučením moře. Když si myslel, že zachytil rytmus valící se vody, další vlna stejný rytmus neměla, přišla o něco dřív nebo později, a Martina to těšilo." (s 159)
Aristokratka v Československu
Evžen Boček
Jednohubka na cestu vlakem - za dvě hodiny bylo hotovo. Párkrát jsem se od srdce zasmála, což není málo. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že posledních Aristokratek už je fakt moc... a novorozená M. K. ani dlouhonoční H. V. to fakt nezachrání.
