Chlípná chapadla
Carlton Mellick III
V nejzkorumpovanějším městě Ameriky vedle sebe žijí víly, elfové, lamie, tvorové z mořských hlubin a řada prapodivných kříženců. Na ulicích bují zločin, v kanálech hnijí odpadky a mátožně plavou mořské panny v kožených bikinách s ocelovými hroty. Mafie obchodují s vílím masem, provozují nevěstince a nevybíravými způsoby svádějí boj o vliv a zákazníky. V tomto nezdravém prostředí se snaží přežívat Eliot, ten nejkrásnější vílák pod sluncem, drobný neodolatelný mladík s oslnivými křídly, po němž touží prakticky všichni, kdo se ocitnou v jeho blízkosti. Eliot má však slabost pro záhadnou polochobotnici Oonu, která v zázemí striptýzového klubu provozuje tetovací salon. V něm se Eliot cítí bezpečně, v něm se nechává zkrášlovat uměním mistryně svého oboru, v něm se s rozkoší a vzrušením oddává dotykům jejích osmi mohutných ramen, byť Oona k němu coby muži zůstává pozoruhodně chladná. Jedno Eliotovo tetovací sezení však skončí pohromou; shodou nešťastných okolností se oba dostanou do spárů elfí jakuzy a zničehonic musejí společně čelit gangsterům, kterým není vůbec nic svaté…... celý text
Literatura světová Fantasy Erotika
Vydáno: 2024 , CarcosaOriginální název:
Full Metal Octopus, 2021
více info...
Přidat komentář
Chlípná chapadla mě dostala. Omotala si mě a nepustila. Až takhle ujetě parádní jízdu jsem nečekala a to už jsem si dříve od autora něco přečetla...
Tohle je přesně ten druh žánru, který si čas od času nechám pustit žilou, abych si oddychla od vážnějších knih - témat. Tady se nechám bavit švihlou magořinou, která nejednou, zabrnkala na bránici mou.
Poměrně střízlivý Mellick, kde jsem měl vzhledem k celkovému pojetí a příběhovému zasazení latentní pocit, že čtu některý z románů Terezy Kadečkové. Tedy pokud pominu fakt, že příběhový oblouk je i přes tloušťku knihy poměrně jednoduchý. A to zejména díky nadměrnému množství monster-erotiky, na což ostatně naráží i sám autor ve svém doslovu (ten tentokrát mimo jiné může přinést i pár podnětů pro zamyšlení nad postavami). Ale pokud se vás obálka snaží nalákat na romantický příběh, nemůžu s tím úplně... no dobře, romantika tam byla. Ovšem vnímal jsem ji výrazněji tak ve dvou částech (nikoli kapitolách!) příběhu. Na druhou stranu funguje a pokud pro ni máte cit, budete nejspíš spokojeni.
Druhý důvod, proč je tato kniha objemově rozsáhlejší, je nejspíše o cosi větší popisnost a pomalost vyprávění. Možná je to dobře, neboť hlavní vílácká postava má co dvě kapitoly z toho či onoho dějového důvodu stojáka. Přesto si nemohu pomoct, ale i ty „pomalejší“ autorovy příběhy (z dosud přečtených) měly svým způsobem větší drajv. Měl jsem místy až dojem, že místo bizarra čtu trochu ostřejší urban fantasy, kde se sem tam mihne nějaký fakt zábavný a zajímavý nápad, avšak málokdy dostane víc prostoru. Jde však přiznaně o odlehčený román vzniklý během pandemie, takže mu lze ve výsledku leccos odpustit. A ač to nebývá pravidlem, dovolím si závěrem jednu citaci, se kterou souzním: „Nevadí mi sledovat, jak můj svět hoří, pokud se tím obloha rozzáří v oslnivých barvách. Lepší než prožít život v jednotvárné tmě.“
Chlípná chapadla potěší autorovy dlouhodobé příznivce i bizarro nováčky.
„Chapadlatka
s patnácticentimetrovými drápy
a bezmála třímetrovými chapadly
není typ bytosti,
kterou byste chtěli mít za protivníka.“
„Má sex se svým vlastním uměním.“
Jsem hodně překvapen. Já jsem od pana Mellicka III nečekal tak laskavou, erotickou gangsterku. A vlastně snad poprvé, od dob, co čtu jeho příběhy (četl jsem všechny) jsem nebyl překvapen bizzarností prostředí, jak hlavní dvojice, tak i vedlejších postav. Dokonce jsem postřehl, že při některých erotických scénách mi stojí chapadla po celém těle. Vlastně i to tetování je vzrušující. Čím více čtete příběhy Carltona Mellicka III, tím více do jeho prostředí zapadáte a topíte se v něm. Což je vlastně samo o sobě vzrušující. Někdy stačí jen název knihy. Chlípná chapadla – cha cha cha.
Citát: Kdekdo tvrdí, že schopnost měnit pohlaví by velice uvítal, ale když se tento proces vymkne kontrole, není to vůbec žádná legrace.
Oona i Eliot jsou bezpochyby „bizzarre“ dvojicí a vlastně i formou života a velikostí těla byste je nikdy společně nenechali si zachapadlovat. Ale oni pro to mají jiný názor a v jisté době i společného protivníka. Že jsou pak postavy trochu společně propletené a jejich souvztažnost je čtenáři postupně dávkována, není v příběhu nouze o překvapení. Dokonce i dvojici Lamií si oblíbíte, i když jejich „koníček“ je smrtící. Nakonec se do nich i tak mnozí zamilují. Banda žraloků se samopaly mi evokovala některé filmy od Asylum a hlavně ke konci, kdy na scénu přichází zatopený mrakodrap, jsem měl sto chutí si jít mezi žraloky zaplavat.
Malá ochutnávka:
OONA: Přesněji řečeno je to bordel mořských panen. Vlastní ho rodina najádů. Kdyby byl Niko dost blbej na to, aby si sem přijel vrznout, stoprocentně by přišel o život. Bude to dokonalé.
ELIOT: Kdo ale uvěří, že byl dost blbej na to, aby sem jezdil?
OONA: Všichni vědí, že má v hlavě nasráno. Tohle je přesně ten typ nápadu, se kterým by se mohl vytasit.
A protože je to erotická romantická gangsterka musíte také mimo sexu a střelby očekávat i velmi krvavé scény. Masakr „krví“, kdy se Eliot trochu spustí, je fakt brutální. Tohle jsem nečekal. Ke konci už je to jen střelba, řev, pláč a samá voda. A pak přijde epilog a vy se přistihnete, že brečíte jak chobotnice a všude kolem sebe stříkáte sekret a inkoust. Ale to už je pozdě, protože všechno šp . . . dopadlo tak, jak dopadlo. Tohle byla fakt síla. A já teď přemýšlím, co udělám dřív, zda si skočím do tattoo nebo do akvaristiky koupit si chobotničku a nebo se nechám eroticky sežrat lamií.
Citát: Jestli se odsud dostaneme, nechtěj vědět, jak ti nakopu prdel.
Mellick prostě nezklame. Romantika mellickovského typu (i když jedna scéna byla až nečekaně kýčovitě přeslazená, možná záměrně), skvělé postavy, oblíbila jsem si lamií dvojku, ty by si zasloužily vlastní příběh (pokud už ho tedy nenapsal). Solidně vyvážený mix zábavy, bizáru, bizarního sexu, akce a napětí, přečetla jsem na jeden zátah. Nechybí ani skvělej komiks na závěr. Díky Carcoso, že Mellicka vydáváte.
Nikdy by mě nenapadlo, že někdy u podobné "notyvolecojetozasezašílenosti" od pana Mellicka uroním slzu, ale toto se vážně povedlo. Pecka!!!
Zvrácená a zároveň fascinující dojemná bizarní love story plná perverzního sexu, krvavé akce a nečekaného humoru. Kniha nejen o šílených nápadech, ale i o emocích, které se pod tím vším skrývají.
Je to asi jeden z nejpovedenějších bizárů, které jsem od Mallica lll. prozatím četla. Občas se uchyluji k divnoknihám a ty od tohodle spisovatele mě baví asi nejvíce.On dává do svých příběhů úžasnou energii s nekonečnou chlípnou fantasy. Fakt se u nich bavim.Nikdy neopomene ani ,,romantickou " linku i když je prostě neskutečně bizarní.
Setkáváme se tu s existencí různých druhů bájných pohádkových bytostí jako jsou víly,viláci ,skřítci chapadlatci, mořské panny ,elfové,lamie....
Ukazují se nám dva světy,které se nikdy neměli střetnout. Na krátký čas se potkává krásný vilák a tatérka chobotnice.Prožívají nebezpečný,intenzivní,milostný vztah ,kdy jsou obklopeni mafií,vraždami, znásilňování,prostitucí a kanibalismem.
V Mallicových knihách najdete asi vše co patří do bizárů. Co mě asi nejvíce udivuje je schopnost nastínit čtenáři erotické scény mezi tak rozdílnými pohádkovými bytostmi.
V rámci bizárů ,který asi nejsou moc v oblibě je tohle určitě ten z povedených.
Fetiš porno s hromadou chapadel, nadržených elfů a mořských panen, prvky fantasy a gangster stylu. Na závěr je tam trochu zvrácené romantiky. Je tam taky komiks, kde si autor děla srandu z lidí, co z něho dělají úchyláka s fetišem na monster holky. Za ten dostal body k dobru :D
Autorovy další knížky
| 2018 |  Strašidelná vagina |
| 2019 | Zbouchnul jsem Satanovu dceru |
| 2020 | Plyšákokalypsa |
| 2020 | Lidožrouti z Lízátkova |
| 2022 | Magořina |
Mellick má lepší knihy. Tady mě bavila gangsterská část kořeněná rasismem (svět elfích, najádských a sylfích mafií s několika poddruhy, snažícími se přežít se všemi svými bizarními superschopnostmi - vnímavá krev je skvělý nápad!), erotika fungovala báječně (ano, sexu s monstryněmi se autor oddává oddaně a rád - a je to znát), ale sentimentu je příliš a zabíjí humor i příběh. Závěrečná scéna se tak zvrhává z Ocelové chobotnice v Člověka obojživelníka - škoda.