petrarka72 komentáře u knih
Jeden z nejpoutavějších případů ACh. Ztotožnění s Elinor absolutní, první polovina knihy zábavnější než ta druhá s Poirotem (umím si představit na místě detektiva jinou postavu, snad Roddyho či Petera). Využita autorčina podrobná znalost farmacie a věnování manželské dvojici doktorů ala Lékaři bez hranic je respektuhodnou nadstavbou. Prostě Temný cypřiš je melancholičtější než jiné příběhy, s trochu překotným rozuzlením, přesto dechberoucí.
Josef Böhmisch - ne-hrdina někde na půl cesty mezi Hrabalem a Rudišem. Bitva za zachování lavičky, spousta informací absurdních a krásných jako námořní flotila československá, strašný Hungermarsch z Krnova do Králik... a (snad i) smíření. Autor je především publicista - a je to znát. V dobrém i zlém.
Zelené záblesky v Poirotových očích čtyřikrát jinak. Titulní povídka a Zrcadlo mrtvého muže o něco poutavější než zbytek.
Trochu divoká noir story. V hlavní roli lež a osobnostní poškození v mnoha podobách. Doporučuji fanouškům Tany French, zejména Místa pro tajnosti.
Márquez je čaroděj slov. Příběh koncentrovaný do 24 hodin, drama cti, pokrytectví a absurdity, s tolika podrobnostmi a odbočkami. Vzbuzuje každou kapitolou, každým odstavcem jiný pocit, jinou emoci. K tomu se mu daří pár slovy zachytit osud mnoha obyvatel města. A některé nechává otevřené, naznačené, aby je dovyprávěl ve svých dalších povídkách či románech. Novela, která se tváří jako jednohubka na odpoledne, nakonec provází v myšlenkách mnohem déle...
Hájíček má smysl pro všední příběhy s přesahem. A tento román, mimo jiné o tom, co znamená domov, jako by se vracel do dob Rybí krve a vyprávěl totéž, tentokrát z mužské perspektivy. Potěšil velmi.
Většina povídek úsměvná, tu a tam přinášející lehké zamrazení.
Goffa je trochu grafoman - ale díky bohu za to! Tohle mě bavilo víc než jistý bestseller české autorky na podobné téma. Nějak dávám přednost věcnosti a vlastní fantazii, co se emocí týče, více než mlžení a natahování... A Arno mě baví ukrutně.
Monsieur Bob nehraje v knize tak velkou roli jako v TV verzi - asi i proto, že si ho představitel Poirota David Suchet oblíbil snad ještě víc než Poirot sám. Smrt staré dámy a podezřelí rodinní příslušníci, aportovací míček, lehká xenofobie a průkazná svatozář.
Přelouskáno díky čtenářské výzvě, jak jinak - a veliká spokojenost. Ve verších skácelovského naladění jako by se nasvěcovala stále stejná místa a stále stejní lidé v různém čase a z různých perspektiv. Udivení střídá nostalgie, zlámilá mámilá, lyrika vypráví osobní příběh básníka v pěti zpěvech složených z útržků/ cárů života, pinglovská slova ta Jeronýmova. Díky.
"Slyšíš / nade mnou / nelámej hůl / nade mnou / nedělej kříž / nade mnou / nespínej ruce / když spínáš nohy / nade mnou."
Histrie truchlení a ztrát - to je, myslím, to, co spojuje příběh Tiga a Nell a dystopické povídky. Pro mne nejsilnější ty poslední, o čem vypovídá poezie vojáka Briga a všednodennost vdov... Čtení je to krásné, ale nekomfortní; Atwood dokáže zprostředkovat pocity, na něž se nikdo z nás netěší.
Kdybych si nepamatovala řešení z četby před lety (což je pro mne vlastnost dobré detektivky: v některých případech jsou pachatelé úplně jedno a ráda je zapomenu, včetně celé zápletky a titulu vůbec), tak mě ACh zase dostala. Ovšem Hastings tentokrát chybí citelně.
Věhlasná jména, povídky kolísavé úrovně. Potěšil Vavrečkův Kousáček, Šardické Šest neděl nebo Smolíkové Karmen.
Vykopávky jako kulisa. Poirot bez Hastingse, vypravěčkou diplomovaná ošetřovatelka. Přetrvávající vášeň a okouzlení Východem.
Fragment aliterační básně přečten, zbytek prolistován. Je to podmanivé. V hlavní roli Guinevere, moře a počasí, válečný konflikt mezi Artušem a jeho proradným synovcem Mordredem, jednotlivé fáze - včetně váhání vzdáleného Lancelota - popsány velmi dramaticky. Škoda, že překlad do češtiny nerespektuje (nemůže...?) důraz na předložky, hlasité čtení, po kterém báseň přímo prahne, je tak kostrbaté. Nicméně ráda jsem si připomněla existenci Kruhového stolu a cítím potřebu si ten rozkošatělý dobrodružný příběh s metaforickým přesahem zopakovat. Takže vzhůru na Anglické mýty...
Bolestné, srdceryvné čtení. Gordějevová je přímou následovnicí Alexijevičové. Obratně líčí ruskou "speciální operaci" ze všech možných úhlů pohledu, přes nepřikrášlované rozhovory a konkrétní příběhy, ve vší nepochopitelnosti, absurditě a smrtonosnosti. Česká stopa (návštěva debaty v brněnské Huse na provázku) lehce bizarní.
Askerová je bohyně! A její autor bůh. Přečteno během jedné noci.
Návrat do dětství. Záliba v krutosti uspokojena - byť obvykle na konci nestříká krev, při domyšlení se osudy některých postav vyjeví jako velmi brutální. (Viz smrt matky v Jeníčkovi a Mařence nebo rodiče v Bezručce.) Temnota přiměřeně, nejsilnější pro mne právě Bezručka, modrovousovská variace, zpívající kost a Smrťákův kmotřenec, jazykově silné ty, které pracují s rytmem a repeticemi, ilustrace skvostné. A teď by to chtělo Grimmy II.
Do zatracené křídy s raptorem ve znaku, tohle mě potěšilo. Cestování v čase, historie jako živý organismus, Max coby holka s vizí a zároveň s podílem na snesitelné lovestory, scény ve Svaté Marii začínající jako dickensovské ponurosti a končící jako z Pratchettovy Neviditelné univerzity, jistá dávka temnoty, aby to nebylo tak jednoduché, chladnokrevný padouch a žhavá akce. Fantasy série obvykle jen ochutnávám, ale tady asi budu pokračovat.
Tentokrát to ne úplně sedlo. Zdá se mi, že obě linie se rozbíhaly poměrně pomalu, prostředí umění-neumění načrtnuto s ambicí, ale povrchně a dojem zachraňuje až sugestivní závěr. Nicméně Jiří Březina patří i tak na poli české detektivky k těm lepším - takže se těším na další případ.