petrarka72 komentáře u knih
Příběh o vášni, který mě v kombinaci se stejnojmenným filmem svého času rozsekal. Dnes ho vnímám jako kombinaci antického mýtu, noir atmosféry, autorčina smyslu pro drama - a spousty keců.
"Poškození lidé jsou nebezpeční. Vědí, že mohou přežít."
Při všem potenciálu severského božstva a Šejdíře, tohle uplynulo příliš nevzrušivě. A vtipné je to asi jako Lokiho fór s kozou. Ale vizuál to má krásný, to zas jo.
Že tento román ACh způsobil svého času reakce přiměřené originalitě a nečekanosti základního nápadu (a to v dobrém i zlém), se všeobecně ví. Kdysi mě taky dostal, wow efekt byl nesporný (mea maxima culpa, leč bylo mi dvanáct nebo tak nějak). Teď jsem se bavila tím, jak Poirot slibuje, že zůstane v penzi a u pěstování dýní, a do toho mu to neustále šrotuje, zelenooký detektiv dokonce intrikuje více než jindy. Plejáda postav je seskládána taky pěkně a Hastingsův náhradník přiměřeně zajímavý... Ale jinak souhlasím s tím, že na mne čekají poutavější případy. Pořád je nač se těšit.
Jsem jednoznačně čtenář první úrovně, strany většinou spíš hltám než analyzuji - ale Ecovy přednášky čtu jako beletrii. Baví mě, s jakou lehkostí se prodírá literárními lesy a potkává Nervala, Dumase, Flauberta, Eliota, Prousta, Stendhala, ale také Poa, drsnou školu, Agathu Christie, Flemminga, Sua, Verna... A z analýzy, proplétání, mísení všeho vytváří koktejl, který je radost pít a vychutnávat.
"Fikce se jeví jako pohodlnější prostředí než život, a tak se život pokoušíme číst jako fikci." (s. 174)
Náročné čtení. Věcná, zaujatá zpráva nejen o jednom životě mezi narozením a exilem - ale také o tři čtvrtě století v katolické církvi, o společnosti, kde se primitivové stávají elitou a intelektuálové škodnou, a zejména o českém národě jako takovém. Pro mne portrét člověka, který se zajímá o lidi, atmosféru doby, je schopen je zhodnotit a zároveň chápat. Cesta od nejmladšího opata z roku 1934, schopného kněze a správce majetku, odsouzeného za vlastizradu a odpykajícího si 11 let v komunistických arestech, plnitele zednických profesí, zároveň zakladatele Opus Bonum 1972, oddaného syna a emigranta z donucení. Na většině fotek se směje... Také důležité informace o vnitřním chodu církve včetně zachycení změn přes reformy či zákony. O řádovém životě a jeho praktické stránce. Lásce k literatuře a umění vůbec. Životě v arestech. A návratu na svobodu. Díky.
Ale ano, dá se to číst. Jen většinou chybí wow efekt. Všechno plyne pozvolna, tu a tam se najde břitký dialog, má to vtip. Tak ještě trochu toho klasického christieovského napětí... Ale možná jsem jen rozmazlená. ACh nastavuje svými dalšími dílky laťku sakra vysoko...
Autor mě provází celoživotně. Svět Betonové zahrady mi kdysi na střední připadal při vší vykloubenosti, intenzivním spojení lásky a smrti a dusnu nejen sexuálním důvěrně známý. Další knihy měly pro mne rozkolísanou zajímavost... A od určitého bodu jako by postupně ubíraly na temnotě, respektive přiznávaly jí v životě lidském jen omezenou sféru vlivu. Jako by autor přicházel na to, že jí lze nepodléhat, že ji lze přijmout jako životní fakt se stejným vlivem, jaký může mít rodina v širším smyslu, některá výjimečná setkání nebo okolnosti určitých rozhodnutí... Myslím, že Hodiny, mimo jiné, jsou i o tom. Mozek "přeprogramovaný" slečnou Cornellovou má samozřejmě vliv na Rolanda Bainese, určí počátek jeho dospělosti a životního směřování, ale je to vliv omezený a zdaleka ne tak deformující, jak by mohl být. A není to ani to nejzajímavější, o čem se v McEwanově zprávě o posledních desetiletích dvacátého a prvních dvou dekádách jedenadvacátého století píše... Pro mne, abych to zkrátila, jsou Hodiny román o vnitřní svobodě, k níž člověk může dospět, pokud se smíří s tím, že nic není dané - a hlavně že mu svět nic nedluží. Ošklivě zjednodušuji - ale co už...
Nemůžu se zbavit pocitu, že tahle knížka drží pohromadě ještě méně než předchozí. A závěrečný cliffhanger na tom nic nezmění. Na druhou stranu - dočetla jsem.
Druhý zaznamenaný - a výjimečně ve Francii se odehrávající případ HP. Jeden z těch překypující Hastingsovou sentimentalitou (otázka jednoho ze čtenářů, jestli náhodou jeho zranění nebylo na hlavě, mi přijde stejně vtipná jako případná). A HP je tentokrát ve svých projegech samolibosti umírněný.
Jsou to publicistické texty - nic víc a nic míň - které do jisté míry zastaraly už mezi žurnalistickým a knižním vydáním. Je dobré připomínat určitá jména, děje, události, skutečnosti; slovníkovou příručku bych ocenila, tohle je její (maximálně) beta verze. Naprosto odpudivě normalizačně působily osobnosti Miloše Baty či Miroslava Štěpána, inspirativně Ladislava Langra nebo Eduarda Vorobjova, byť u každé z jiného důvodu... Nicméně u knižní verze medailonů a rozhovorů bych očekávala revizi, přinejmenším dodatky, dopovězení a pečlivější editorskou práci, nikoli pouhý přetisk.
Tohle se povedlo. Píseň L. - Laurence, Laily, lesa. Příběh ze středověké Anglie, který vysoce převyšuje úroveň podobných gay romancí, zejména upřímností hledání, cudností, propojením tajemství duše a krajiny, naléhavostí - nevím přesně, jak to popsat. A současný příběh z laponských lesů, setkání staré čarodějnice-spisovatelky a akčního novináře, který změní zásadním způsobem oba... Hvozd, poezie, dravci, hlad, voda, krev, něha, oběť, vydání se na cestu... Ne všemu rozumím, ne všechna propojení jsou mi jasná, ale netrvám na tom, že všechno musí být patrné na první dobrou. Možná při příštím čtení...
Na to, že je Poirot dávno na odpočinku (alespoň to tvrdí - a to se zrodil před dvanácti lety!), má obdivuhodnou schopnost varírovat úhly pohledu a myslet. Zde sbírka neuvěřitelných situací a podezřelých postav. Přesto z nich šedými buňkami vypreparuje řešení zločinu. Uspokojivé.
Skvělé čtení - i když ne pro každou chvíli. Nevím, jestli jsem se víc bavila tvůrčí metodou, použitou na překlad Rabelaisova lidového čtení s přesahem (nebo filo- atd. -sofické pojednání pro lid?) - a že jsem se jí původně hodně bála - nebo komentářem (o seznamech her, potažmo italských válkách jsem nevěděla lautr... nic.) Je to překvapivé, je to (sebe)shazující, je to vtipné, je to čtivé. Budu se vracet. Sem, do Chinonu i i do Plané nad Lužnicí. Díky převeliké!
"Tak co myslíte, při vašem rozumu - co nám chce naznačit a sdělit toto enigma?"
"Co?" řekl Gargantua, "že pravda Páně trvá a vše přetrvá."
"U svatého Pomuka," řekl mnich, "s touto interpretací nesouhlasím. Je to totiž styl věštce Lumíra. Můžete si tam nacházet alegorie a významy tak hluboké, jak chcete, a fantazírovat, jak chcete, vy i celý svět. Já vám ale pravím, že tam není zašifrován žádný skrytý smysl, nýbrž že je to prostě jen popis tenisového utkání, podaný složitými slovy. ... Na zdraví!" (s. 302?
"
Ufff, ale že to trvalo! Spojení upířiny a světa paroplavby v druhé polovině devatenáctého století je super nápad... pokud člověk přistoupí na to, že tekoucí voda dětem noci nevadí - stejně jako to, že se mohou vytrénovat proti působení slunce či volání krve. Čtyřlístek Joshua York plus kapitán Abner plus Julian Damon plus Mrzout Billy vcelku funguje, konflikt mezi přirozeností a humanismem v několika rovinách také, román má atmosféru a strhující finále. Osobně mě hodně bavilo zachycení následků času na svět lidský přes loď a upírský přes vynořování se zvířete, souhlasím s uživatelkou nai.ivka, že český název je lepší než originální. Ale marná sláva - autorský styl je stejně chladný jako u Her o trůny a často jsem knihu odkládala, aniž bych cítila potřebu se k ní s chutí vracet. Opravdu by jí slušela tak poloviční délka...
Není to nejlepší Francisův román, ale má švih a pozoruhodné detaily. Úzkostná porucha, "jsem alkoholik", obludnost podrazu na hlavního hrdinu - a Cresta Run.
Neuvěřitelné se stalo skutečností - našla jsem případ, který jsem neznala - a k tomu skvělý. Jako u některých dalších z pera moudré Dámy, co měla ráda studium lidské povahy a odhalování pravdy, ať už znamená cokoliv, je samotný případ výborně zkonstruovaný a k tomu obohacený. Při této konkrétní příležitosti úvahou o tom, co je skutečné a co iluzorní, co životaschopné a co jen přežívající. A jak je jednoduché a zároveň nebezpečné si to plést.
Skvělé zakončení Kvarteta - připomínající v mnohém Mitchellův Atlas mraků, jen o poznání tíživěji. Kruh se uzavírá, realita dystopie a současna se propojuje, postavy svými osobními zájmy určují osud světa - a je to vztekle krásná a nostalgicky smutná zpráva. O tom, jak snadné je cokoli ztratit, jak nepatrní jsme v hřmění času a jak snadno zapomínáme, že náš mikrosvět je součástí toho velkého, skutečného... ale co je vlastně nakonec skutečné? Maja Lunde dovedla svůj nejednoznačný literární styl k mistrovství. Nečte se snadno. Ale jsem přesvědčena o tom, že za čas se zas pustím do Historie včel a přes Modrou a Koně Przevalského nepřestanu, dokud znovu neskončím v závěru Snu o stromě...
Jedna mladá žena zavražděná ve vlaku, druhá prožívající svůj roman policier a snášející vše pro Poirotovy krásné (ZELENÉ, jak několikrát zdůrazněno) oči... Případ překomplikovaný, ale slušný. Jen mi trvalo déle ho přelouskat.
Nuda, milostné dopisy, zrady, sny, neporozumění - a nakonec přiznaná vzájemnost. Příběh Chantal, za kterou "už se muži neohlížejí", a Jeana-Marka, který je jejím vědomým obrazem víc, než by chtěl. Motivy Falešného autostopu se mi vybavovaly poměrně silně, ale nevím, zda to bylo proto, že tato povídka je ze Směšných lásek nejvýraznější, nebo proto, že se o tom zmínila překladatelka. Každopádně - zážitek se opět konal. A nechat lampičku rozžatou celou noc je vlastně dobrý záměr.
Tentokrát řeším problém - v předchozích dílech pro mne odpor k erupci násilí a vynalézavé krutosti na konci vystřídal pocit katarze, úlevy, zadostiučinění, že s vyřešením případu svět aspoň na chvíli našel ztracenou rovnováhu. U Žebravé smrti se nic takového nekonalo. Možná proto, že rozuzlení Lupulovy linie je víc než sporné. Nicméně těším se na další díl.