Totožnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540281/bmid_totoznost.png
4
86
86
Jean-Marc zanechal studia medicíny a smysl svého života vidí ve vztahu s Chantal, starší a zkušenější ženou. Snaží se zahnat její obavy ze stárnutí, a aby jí dokázal, že je stále přitažlivá, posílá jí anonymní dopisy s vyznáními. Tato nevinná strategie však bude mít neočekávané následky. Typicky „kunderovská“ zápletka je postavena na zpochybnění lásky a důvěry, které jsou ve světě nejistoty pro partnery jistotou. Co se ale stane, když se rovnováha poruší? Proč je naše jedinečnost ve vztazích tak podstatná? Jak ji zachovat v době, kdy na nás ze všech stran útočí nerealistické představy o kráse, lásce a erotice?... celý text
Přidat komentář
Milan Kundera patří mezi moje oblíbené spisovatele. Pamatuju si na období, kdy jsem jeho knihami byla naprosto pohlecená. Nesnesitelnou lehkost bytí jsem četla snad třiktát. Takže tato novinka mě nemohla minout.
A bylo to příjemné čtení. Přirovnala bych jej k takovému navrácení ke starému známému. Který se sice maličko změnil, ale jeho mylšenky a názory jsou i po letech stále stejné.
Náramně jsem si početla a vrátila se myšlenkami do dávných období. Skvělé čtení, určitě moc doporučuju.
Prémiové setkání s mým oblíbeným autorem .... a pomalé oťukávání ....
Identita muže a ženy .... tolik rozdílná a ne vždy uchopitelná ....
Já u tohoto autora potřebuji více setkání, aby mne oslovily jeho myšlenky....
takže při dalším čtení mi utkví v paměti jiná sdělení ....
U těchto postav Chantal a Jeana Marca se snažím porozumět neustálitelné podobě lásky .... proměnlivé a nesnadně vysvětlitelné ....
A závěrem mne potěšily verše :
Nech rozžato .... prosím tě
Ať tě vidím
Mám každou noc strach, jestli jsi to ty .....
Život je realita .... a sny jsou sny .... ale proč se jich vzdát ?
Vždycky jsem oceňovala, jak Kundera dokázal vdechnout svým postavám život, a s jakým pochopením o nich psal, přestože vždycky zdůrazňoval, že pro něj představují jen věšáky na ideje. Tady mi poprvé připadají umělé, těžko uvěřitelné. Vadilo mi, že byl autor nucen v tak koncentrovaném díle svoje postřehy o světě podávat jako nezpochybnitelné pravdy, které by jinak mohl nějak argumentačně podložit. Tím ale neříkám, že s nimi nesouhlasím, nebo že nestojí za zamyšlení, to rozhodně ano. Vím, že spoustu toho, co píše, nemyslí vážně, a chce provokovat, ale tentokrát mi to nesedlo, až jsem z toho v šoku.
Kundera. Ač někteří tvrdí, že tento text není typicky kunderovský (ano, většinou mu chybí přesah do společenského dění a do politiky, odpouští si i různé úvahy nad dějinami a zůstává většinu času v intimní sféře partnerského vztahu), já bych řekla, že je to stále typický Kundera - působí jako autentický, upřímný, na nic si nehrající, nepoplatný době či systému a hluboce lidský (včetně všech lidských chyb a nedostatků) individualista. Co mě nejvíc pobavilo? Odpor ke kolektivnímu volnočasovému juchání, neupřímné řeči o sexu, kdy každý vykládá jak rád a kolikrát denně to dělá (str. 40) - to vše je jako ze života. Celá kniha na mě působila jako vycizelovanější verze Falešného autostopu v subtilnějším podání a nakonec i se šťastným koncem, stejně jako v Nesnesitelsné lehkosti bytí poněkud kýčovitým, ale ruku na srdce, to je přece přesně ten druh kýče, po jakém všichni toužíme. Stejně tak se setkáváme s dalším Kunderovým oblíbeným tématem - problematikou silnějšího a slabšího v partnerském páru. Jean-Marc, který si vždy připadal silnější, se náhle cítí být tím slabším, a to i přesto, že Chantal právě prochází přechodem a její náhle pevné a nekompromisní jednání (vyhnání zvědavé švagrové, samostatnost při výletu do Londýna), nemusí být odrazem jejího stoupajícího sebevědomí, ale jen jednáním pod vlivem rozbouřených hormonů. Ale to vše je vlastně úplně jedno, protože nakonec se stejně ukáže, že všechno byl jenom sen. Nebo ne?
Paní recenzentka Klíčová asi četla úplně jinou knihu než já, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak na ní mohla najít mouchy, které třeba konkrétně já ve většině případů nevidím, ale někdy si troufám tvrdit, že tam ani nejsou, pouze si je tam paní recenzentka projikuje. Přesto si její "Feministické čtení Totožnosti Milana Kundery" přečtěte, je to myslím krásná ukázka nesoudnosti pseudofeministického pohledu na svět.
Pro mě je to průměrná novela. S novelami, které Milan Kundera napsal v 90. letech francouzsky a teď se postupně vydávají u nás, se mi opravdu nejvíce líbilo Nevědění. Třeba mě ještě příjemně překvapí Pomalost. Myslím si, že panu Kunderovi šlo nejlépe vykreslovat a vracet se k české společnosti.
komentáře čtenářů milan.valden, blackholesun32, JP či 3497299 ad. vystihují i mé dojmy z četby Totožnosti
Kareninová (překlad) a Češka (doslov) mě sice navádějí na cestě interpretace (viz a sic: Monology a Falešný autostop), kterou autor po čtenáři vyžaduje, mě ale z celé novely (?) zaujala jen (asi) okrajová myšlenka ze závěrečné snové pasáže: Chantal je oslovena jiným jménem, dotkne se jí, že není známa její pravá totožnost, ale zároveň si nedokáže vybavit, jak se ve skutečnosti jmenuje, a že jí chybí blízký člověk, který by na ni pravým jménem zavolal = myslím na tu magickou sílu znaku/symbolu/pojmenování a pocit, že neexistuju, dokud na mne někdo neukáže a neřekne, kým jsem
Já vlastně ani nevím, co napsat.
Zaujala mne především postava Chantal, zejména pro své atypické chování.
Není to úplně kniha ''na jedno brdo'', poněvadž se u ní musí přemýšlet, je to takové Kunderovské.
Protočit oči v sloup po dočtení poslední stránky (románu) se zaklapnutím knihy asi není nejlepší znamením. 'Totožnost' definitivně nezapadá mezi Kunderovy nejlepší práce, ale pořád má v sobě jakýsi typický tématický okruh, tentokrát sdostatek matoucí, nechávajíc skoro až dickovsky tápat postavy v jejich vlastních realitách a identitách (konec především)... téma se opět snaží něco specifického vyjádřit a 'L'identité' tak není pouhým typickým román(k)em. Je to definitivně pořád Kundera, ač citelně slabší a vyčpělejší (a nemyslím si, že je to tématem, náladou, postavami), ve svém pozdním francouzském období, kde se tentokrát snaží překombinovat to, překvapit, nenechat čtenáře vědět, na čem je. Chantal, která přišla o dítě, se rozvedla s manželem, jehož rodina a on po ní chtěli "další dítě, aby zapomněla" a pak se dala dohromady s Jeanem-Marcem, který je jí posedlý, ale ona je k němu současně částečně jaksi odtažitá, doléhá na ni věk, menopauza, touha být sexuálně chtěná jinými, jak říká, že "muži už se za ní neotáčí". Dvojice postav je spojujícím prvkem, jak kapitoly ping-pongují mezi oběma perspektivami, ale jakoby obě postavy šly jaksi mimo sebe, jsou spolu, ale nejsou, což je velmi tradiční vztahová politika (ale na druhou stranu, zrovna jsem narazil na článek, kde vědci konečně definitivně prokázali, že přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, takže je to asi fér)... ostatně možná to se děje ve spoustě vztahů, jen spousta předstírání, simulakra, nemusíte to být ani vy, co je s tím druhým, jen když to dostatečně "předstírá" nebo "budí ten dojem". Ačkoliv je Chantal jaksi "mimo", zasněná ve svých trápeních, její pozornost zpět přivede stalker, který ji začne sledovat a psát dopisy, popisovat její život z jeho (jiné) perspektivy. To ji přinutí najít svoji "červenou košilku" a znovuobjevené laškování (když si myslí, že při milování s Jeanem-Marcem ji stalker sleduje) a košilka, zmačkaná v rohu po milování, stejně jako její znovuobjevené červenání se, stydlivost, které se jí v dospělosti poprvé vrací od dob jejího mládí, jakoby byly jakýmsi svého druhu znovuzrozením nebo návratem. Nicméně velmi brzy se v příběhu vyjeví, že autorem je (nejspíš) sám Jean-Marc, který píše dopisy, aby v Chantal probudil dojem, že je chtěná... chce ji tímto probudit. Chantal si dopisy schovává, ale neřeknu mu o ničem. A pak jí dojde, že je (nejspíš) píše J-M a současně, že si podřezala větev, protože nesdílí tuhle intimní informaci, nicméně v tomhle vztahu má Chantal navrch (páku) a tak Chantal, která má svoji konformitu v rukou přiměje nějak vydestilovat, že co Jean-Marc udělal bylo vlastně špatně a proti ní a jejím postojům, proti jejímu šuplíku s podprsenkami, kde si dopisy schovává a proti bytu, kam nikdo nesmí a kde si ani "dítě nesmí vzít jablko a musí jej vrátit do misky" (tohle často ženy dělají, když něco nechápou, soustředí se na ten nejhorší možný prvek, i když se jim snažíte pomoct, ve výsledku "narušujete její soukromí" ale to už je vypíchnuto v samotném textu; pro ženy je důležitější, jak to děláte (mile, vstřícně) a to že jim třeba lžete, nebo lhaním ubližujete je až druhá věc, protože nepociťují následky okamžitě, de facto nestojí o vaši pomoc, pokud nerozumí tomu, že to je to o co se snažíte), takže se na truc rozhodne fakeovat, že odjíždí do Londýna (ale neodjíždí a ani tam nechce), což je kód mezí ní a J-M pro to, že tam půjde nezřízeně píchat s jakýmsi promiskuitním známým (a asi jeho gimpama v dungeonu) a jelikož je ona v domácnosti ta, co vlastní byt a má větší příjem, logicky nemůže milence respektovat, je pro ni pouze, dnešními slovy, SIMP a tak JM vykázán odchází, ale pak zjišťuje, že bez ní nemůže být a text končí v dost tripózním závěru, kde obě postavy "možná existují a možná ne", ztracení ve své identitě, či předstírání, co je co, kdo je co, kdo je kdo, snažíc se k sobě navrátit a pak být de facto vegetativní simulakra. Vyvolalo to ve mně hodně prázdný dojem... o nenaplněnosti dnešních přetvařujících se vztahových tahanic, které díky své neautenticitě často končí v téhle slepé prázdné uličce, kde nikdo nemá pravdu, protože oba lžou. Ale zároveň mi přišlo, že jako romanopisec se tu s tím Kundera popasoval trochu jako někdo, kdo chtěl prostě vydat román, jako někdo kdo spěchá, když potřebuje uvařit polívku, i když neměl nic napsáno a tak jen lehce roztáhl dobrý námět, co by byl ok, jako povídka, oškrábal zeleninu, zahustil to trochu bramborovým škrobem, aby se neřeklo, bujón... a prostě, už to definitivně není "ono", ale díky tomuhle textu si zase asi přečtu Cyrana z Bergeracu, takže za tenhle impuls díky, protože nedávno jsem viděl rozhovor s Hofmannem, který postavu Cyrana hraje už velmi dlouho v divadle a to už je "dva ze dvou"... a jo, Tři mušketýři definitivně stavěli přátelství nade vše (jak je zde zmíněno, že "Přátelství je problém mužů." ne žen, "žádné povolání ho spontánně nepřitahuje" (s tím se dokážu identifikovat, zTotožnit), "Mlčení žádná láska nepřežije"). Strana 75, odstavec o intimním tajemství je asi odstavec, co mě zaujal nejvíc. A strana 87 "...jedno z tajemství života ženy, každé ženy, tahle noční promiskuita, která zpochybňuje všechny sliby věrnosti, veškerou čistotu, veškerou nevinnost." Doslov Kareninové jsem si dal, ale jak ona sama uvádí, citujíc Čechova, nadbytek překladatelských poznámek je útokem na čtenářovu samostatnost a tak to drží ve velmi skromném a decentním duchu (zajímavý je info, že Kundera chtěl svoje francouzské romány publikovat "proti proudu času", v opačném pořadí)... a proto dostáváme hned za ní další patnáct stran k natažení téhle publikace od Jakuba Češky, který, jsem si jist, mi zase vysvětlí, v čem je tenhle text geniální a proč mu nerozumím. 6/10
Mistr zestárl a s ním i jeho postavy. Totožnost je útlá, úsporná kniha, která sice nenabízí velkolepost Nesmrtelnosti nebo Nesnesitelné lehkosti bytí, ale pořád dokáže ohromit svými myšlenkami a pořád jsem přesvědčená, že až se k ní vrátím po několika letech, ztotožním ;) se s něčím, co jsem nyní přehlédla.
Velmi zajimavy pribeh, namet. Propracovane popisy chodu myslenek, stejne jako drobne filizoficke uvahy. Cinismus. (Clovek pozna typicky autoruv rukopis.). Ale popravde, cekal jsem vic. Ten komec byl zvlastni, takovy rekl bych i ryhlejsi nez by mel.
Virtuózně zachycená nejmenší hnutí lidské mysli a nemožnosti vzájemného porozumění. Věci si vykládáme po svém, na základě svých životních zkušeností, sterotypů, podle své touhy. Ruměnec stárnoucí ženy, která trpí nepříjemnostmi spojenými s přechodem: "Proč jsi zčervenala?"
Dokonalá práce s motivy (nuda, ruměnec, aaaaaa, mrknutí oka), mistrovské. Ale - upřímně - druhý den po přečtení nezůstalo nic, snad jen vzpomínka na to, jestli muž dokáže pochopit (ne pochopit, vžít se!), jaké to je, když vás uprostřed důležitého hovoru postihne nával.
Moc se mi líbil začátek. Trošku mě překvapilo, jak melancholické některé pasáže byly, ale ne ve zlém. Kunderovy úvahy o lásce jsou smutné, ale nikdy ne zoufalé a opravdu jsem se v nich mnohdy nalezla. V čem já osobně ale vidím slabou stránky Totožnosti je její konec. Jsem si vědoma, že závěr pravděpodobně měl čtenáře poněkud rozhodit, ale nebylo to dle mého názoru rozhození, které by příliš dobře fungovalo. Poslední stránky se mi zdály uspíšené, přímo prvoplánové, což bych od Milana Kundery, mistra románové kompozice, opravdu nečekala. Možná se mi bude kniha po druhém přečtení líbit více (a ostatně, i tak se mi celkem líbila), ale momentálně ji vidím jako jednu ze slabších Kunderových knih.
Nuda, milostné dopisy, zrady, sny, neporozumění - a nakonec přiznaná vzájemnost. Příběh Chantal, za kterou "už se muži neohlížejí", a Jeana-Marka, který je jejím vědomým obrazem víc, než by chtěl. Motivy Falešného autostopu se mi vybavovaly poměrně silně, ale nevím, zda to bylo proto, že tato povídka je ze Směšných lásek nejvýraznější, nebo proto, že se o tom zmínila překladatelka. Každopádně - zážitek se opět konal. A nechat lampičku rozžatou celou noc je vlastně dobrý záměr.
Milan Kundera opět excelentní. Těším se na jeho poslední "francouzský" román Pomalost. Jakoby jasnovidně léta čekal na skvělé překlady Anny Kareninové.
Rozsáhlý doslov Jakuba Češky je kvalitní, ale osobitější mi připadá slovo překladatelky.
A obohatil jsem si slovníček o výraz "partuzárd"...
Byl jsem poněkud skeptický, ale nakonec Kundera jak si ho pamatuju v tom nejlepším: jakoby až přehnaně intelektuálský, ale přitom tak bezmezně zábavný. Byla to chuťovka!
Zajímavé téma je rozpor mezi tělesností a duchem, který se projevuje v erotickém vztahu. Plus Kunderova typická témata: osamělost, neschopnost přiblížit se k druhému (totožnost je zrazována proto, že o druhém máme mylný dojem - tvoříme si falešné obrazy atd.). Kundera se coby implicitní autor štítí světa, štítí se společnosti, sdílení, růstu i rozpadu. Vlastně se štítí jakékoli proměny a sdílení - je duchem trochu jako Platón, protože považuje za úctyhodné pouze to, co je nehybné, neměnné a osamělé. Zároveň jej ovšem tělesnost vzrušuje, takže k tomu přistupuje s libertinským étosem: jeho hrdinové (v tomto případě hrdinka) využívají sex perverzně - odmítají jeho plodivou a vztahovou funkci a přijímají ho v jakési osamělé, melancholicky tragické slasti (melancholicky tragické proto, že vědí, že jim vykoupení nepřinese).
Kundera je zajímavý autor. Vychází z určitých existenciálních předpokladů – ztráta objektivního smyslu a hodnot, nepřekročitelná hranice mezi subjektem a světem – a na základě toho sem tam vyvozuje nečekané spojitosti. První polovina knihy se mi v tomhle smyslu líbila a nevadilo mi, jak moc je nepřátelská k tělesnosti a že její morálka je taková, že by si sice přála být libertinská, ale nakonec spíš připomíná sv. Augustina. Specifikum Kundery je, že na základě několika postřehů utváří docela radikální zobecňující závěry. Což by vlastně nebyl problém, kdyby nešlo o jednoduché a opakující se rámce, takže ve výsledku čtenáře kniha nejprve baví a zajímá, ale záhy přestane překvapovat a začne být trochu banální. Přijde mi, že Kundera nějak pojal svět, interpretoval jej, načež byl se vším hotov a už tedy nebyl schopen nebo ochoten svůj pohled příliš rozšiřovat, takže jej v pozdním díle pouze opakuje – proto se možná Totožnost tolik podobá povídce Falešný autostop – nepřijde mi ovšem, že by měl autor od té doby na srdci něco příliš nového: Lidé mají falešné představy – o sobě i o tom druhém + žárlivost, manipulace aj.
Druhá polovina knihy mi přišla jako psychologicky vachrlatý a stylisticky plochý text dejme tomu jako od slabšího Miloše Urbana (i když Kundera chtěl asi spíš napsat něco jako Eyes Wide Shut, respektive Snovou novelu). V příběhu se nejprve rozvíjejí zajímavé motivy a souvislosti (např. reklama, která vizuální hříčkou spojuje sex a mateřskou lásku ke kojenci – to je jak od D. F. Wallace!). Kundera však hrdince přisoudí vyhrocené a podle mě nesmyslné jednání – Chantal je vlastně strašně neživotná a děsivá kreatura. Vlastně nesnáší tělesnost a sex (představuje si, že je vůně růže, která proniká světem mužů, tj. bez náležitého tělesného dotyku – což se konkrétně projeví v několika jejích reakcích odporu), je zcela uzavřená do sebe, iracionální a necitelná. V jednu chvíli si uvědomí, že má vlastně radost ze smrti svého syna, protože díky ní může mít láskyplný vztah s Jeanem-Marcem. Pak však dojde na ony tajné dopisy a když se vyjeví, že jejich autorem byl Jean-Marc a že s ní vlastně hraje jakousi hru (a že se jí hrabal v podprsenkách, stejně jako ti rozmazlení spratci od její švagrové…), Chantal se cítí zrazena a rozhodne se tenhle skvělý vztah bez diskuze ukončit a z trucu odjede do Londýna na orgie – tam si ovšem uvědomí, že je raději onou vůní a že ji vlastně děsí sliny, což je na orgiích trochu problém, a začne panikařit. Nedokážu si moc představit, že by se tak nějaký člověk zachoval, pokud by netrpěl psychózou. Jenže samozřejmě nejde o realistický koncept, je to vlastně nakonec jen sen atd. Takže vůbec nejde o psychologický román, nýbrž o román filozofický – jde o ideje samotné, nikoli o realističnost jejich vtělení do jednání hrdinů. Bohužel se zde však demonstrují pouze ony Kunderovy základní existenciální východiska, z nichž vycházejí za vlasy přitažené konsekvence, které samy o sobě nejsou intelektuálně kdovíjak poutavé – člověk k druhým nepronikne, tělesnost je hnusná, svět je hnusný, spojení ducha a těla je však paradoxně vlastně vzrušující, takže vznikají urč. perverze atd. Celek vyznívá nihilisticky, což je za mě ok. V rámci autorovy stylistické stručnosti však jde o teze, jejichž vtělení do uměleckého textu nepůsobí příliš přesvědčivě.
Shrnul bych to tak, že Kundera byl zajímavý člověk (jeho interpretace světa byla intelektuálně zajímavá), který nebyl schopen svoji vizi dostatečně zajímavě umělecky zpracovat – alespoň tedy co se týče téhle jeho francouzské fáze. Oproti autorům jako Houellebecq, Céline nebo C. McCarthy, jejichž východiska byla v mnoha ohledech podobná, napsal Kundera spíš průměrný text s několika pozoruhodnými prvky a s poutavým námětem. Taky musím říct, že mě ta jeho stručnost a úsečnost vlastně docela sere (ano, nikoli irituje – sere mě, protože já nejsem žádný platonik ;-) ) – ono to funguje, když nechává autor interpretaci na čtenáři, ale u Kundery takto každá jeho zobecňující myšlenka působí jako jednoduchá a absolutní pravda, která přináší dojem, že svět je vlastně jednoduše pochopitelný a vysvětlitelný – což je ovšem tak trochu kýč, kterého se on sám tolik štítil.
Jinak doslov Jakuba Češky je vlastně korespondujícím způsobem průměrný – pár pěkných postřehů; neurazí, ani nenadchne.
Hodně čtenářů se přiklání k názoru, že romány psány česky se nedají srovnávat s těmi, které jsou psány francouzsky... pokud se ale nepletu, taková Nesnesitelná lehkost bytí byla prvně vydána francouzsky a poté přepsána do češtiny... Román Totožnost je pro mě první, z pomyslné čtyřky, který jsem pochopil a líbil se mi. Kromě toho, že se dá přirovnat k povídce "Falešný autostop", já v tom vnímám i něco, z již zmiňované, Nesnesitelné lehkosti bytí...
Vydávání “nových knih pana Kundery jsem vždy očekávala s napětím, jestli nová kniha bude zas o něco lepší, než ta předchozí. Bohužel ale musím souhlasit s komentářem milan.valden.
Romány psané česky se s těmi francouzskými nedají srovnávat: vrcholné dílo, které svojí propracovanou formou a obsahem dosáhlo dokonalosti je Nesmrtelnost. Od ní se romány - hlavně tedy ty francouzské - zkracují, jsou více analytické a možná až příliš zahloubané do sebe, až ztratily svou jedinečnost. Chyběla mi zde ta typická (česká?) kunderovská ironie, ten půvabný důvtip. Přirovnání k povídce Falešný autostop sedí, hned mi povídka naskočila a my si mohli tak přečíst její slabší francouzskou verzi.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Novela plná pochybností o důvěře a lásce. Vše je postaveno ne poměrně banální zápletce a autor předkládá spoustu myšlenek a úvah. První část se mi líbila více, konec mi moc nesedí.