Tisíckrát obejít strach
Olivia Wenzel
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533932/bmid_tisickrat-obejit-strach-65eb0b25f15a4.jpg
4
33
33
Berlínská vypravěčka, dcera někdejší východoněmecké punkerky a angolského studenta, neustále udržuje rozhovor s kýmsi blíže nespecifikovaným. Podle oslovování a typu otázek můžeme jen tušit, že se jedná o dávno zesnulého bratra, jindy o amerického imigračního úředníka nebo psychologa, případně o rozhovor s vlastním já. Olivia Wenzel píše srdceryvně i humorně o původu i ztrátě, o radosti ze života, osamělosti a rolích, které člověku přisuzuje společnost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , OdeonOriginální název:
1000 Serpentinen Angst, 2020
více info...
Přidat komentář
Podnětná i iritující kniha. Zpočátku mě nadchla hlavně formou a poetikou prvních odstavců. Dotýká se důležitých současných témat, navíc projednou ne z té proklaté anglosaské perspektivy, ale z pohledu Němky a ještě navíc východňačky. V tom je fascinující. Autorčin život, jak ho podává její vypravěčský hlas, nebyl žádná procházka růžovým sadem a jistě se musí ocenit i to, že se je ochotna takto obnažit, ukázat zranitelnost.
Ale přesto jsem byl skoro po celý čas četby v polemice jak s pohledem vypravěčky, tak sám se sebou. Chtěl jsem totiž být tolerantní (hm, tolerance, její úskalí a limity, jedno z hlavních témat) a vidět věci aspoň trochu očima vypravěčky ("barevně"), jenže stejně jsem si nemohl pomoct a neustále se zlobit, jaká "sněhová vločka" tahle ženská je - bože, a že se tohle říká o mojí generaci, přitom ona je o 15 let starší a i v realitě jsou velká část takzvaných snowflakes mileniálové.
Ne, že bych s ní ohledně rasismu atd. atd. nesouhlasil, ale přeci jen když sebereflexe, tak pořádně: například některé projevy každodenního "rasismu", mikroagrese a podobně jsou nevyhnutelné důsledky lidské psychologie, kterou těžko budeš měnit. Nejsou to jen výchovou vštípené předsudky, ale výsledek toho, jak přirozeně funguje náš mozek. (To, co nejlépe známe, je "normální" a tedy "nebarevné" - v tomto případě bílá barva kůže, heterosexualita... V případě, že by počty byly obrácené, menšiny většinou, byla by situace naprosto totožná, akorát bílí a heterosexuální by byli ti "barevní".) Nepíšu to proto, že bych si myslel, že co se rasismu, sexismu, homofobie týče je všechno ok a tak, jak má být, alebrž proto, že pokud chce člověk něco změnit, musí si nejprve tyhle věci uvědomit a pracovat s nimi.
Je čas pro naříkání, ale je i čas pro odstup a trochu racionálnější, pragmatičtější analýzu situace. To, že ji přeskočíš, tě neudělá jedinečnější a politováníhodnější - myslím, že spíš právě naopak. A neprokazuješ tak službu sobě ani jakékoli skupině, s níž se identifikuješ.
Edit: Zapomněl jsem dodat, že jsem bohužel knihu nestihl dočíst úplně do konce, zbývá mi asi 20-30 stran, co nejdříve si ji splaším, abych ji mohl dokončit.
Kromě pár dobrých myšlenek např automat mi kniha vůbec nesedla a bylo to především stylem jakým byla kniha psaná. Nesedlo mi pročitat se pokládáním otázek kde jsi, apod.. a také dějově mi kniha nehrála do noty. Čekala jsem trochu jiné pojetí po anotaci.
Autofikční román "Tisíckrát obejít strach" není tradiční kniha, která zaujme široké masy čtenářů. Naopak si myslím, že svou experimentální formou bude čtenáře rozdělovat.
Vypravěčkou je třicetiletá černošská žena žijící v Německu. Celý svůj život se potýká s diskriminací a rasismem, jejichž vinou trpí různými traumaty. Většina knihy je tvořena jejími dlouhými rozhovory, během kterých rozmlouvá se svým mrtvým bratrem, terapeutem, imigračním úředníkem a také sama se sebou. Osoby, s nimiž rozmlouvá, se střídají bez zjevného pravidla. Vyprávění je složeno z různých střípků vzpomínek, pocitů a myšlenek. Nemá souvislou dějovou linii a ucelenou formu; naopak skáče v čase a neustále odbočuje od probíraného tématu. Tato velmi netradiční forma může být pro někoho až příliš chaotická. Podle mého názoru se ale autorce tímto způsobem podařilo skvěle vystihnout chaotičnost mysli a zdůraznit duševní rozervanost hlavní protagonistky. To vše je ještě zdůrazněno úderným stylem, který ve mně vyvolával pocit nutkavosti a intenzity autorčina sdělení.
Olivia Wenzel v knize zpracovává širokou škálu aktuálních témat, které je důležité stále připomínat, zamýšlet se nad nimi a mluvit o nich. Těmi hlavními jsou rasismus a diskriminace. Autorka nepřináší vyloženě nové myšlenky nebo otázky, které by již nezpracovávali jiní autoři (např. Chimamanda Ngozi Adichie, nebo Celeste NG). Spíše se od nich odlišuje perspektivou Evropanky, díky čemuž zpracovává témata z jiných úhlů pohledu a v jiných souvislostech oproti ostatním autorům, kteří většinou píší o rasové situaci v USA. Důležitou vrstvou, která se táhne celou knihou, je také autorčino hledání vlastní identity a vyrovnávání se s traumaty, minulostí a úzkostmi.
Forma dialogů umožňuje autorce zkoumat různé perspektivy a odhalovat vnitřní konflikty a rozpory hlavní protagonistky. Celá kniha je hodně o pocitech a nebál bych se říct, že pro její docenění je důležitá i určitá empatie, díky které čtenář lépe porozumí niterným prožitkům hlavní protagonistky.
"Tisíckrát obejít strach" tedy není jen příběhem jedné ženy, ale zároveň reflexí širších společenských problémů a individuálních traumat, která vznikají na základě diskriminace.
4/5
Tahle knížka je pro mě komplikovaná na hodnocení. Chvilkami mě neuvěřitelně bavila a chvilkami bych ji nejradši odložila. Bavilo mě vyprávění o životě hlavní hrdinky, ale pak části s metaforami jsem moc nechápala.
Knížka na mě "vyblikávala" z několika zdrojů, takže když jsem ji viděla v knihovně, hned jsem ji zadrápla a lupla téměř na jeden zátah. Hlavní hrdinka to v životě nemá jednoduché, ať co se týká rodinných vztahů, tak hledání vlastní identity a ponižujících a děsivých zkušenosti s rasismem a WP hnutím, které (bohužel nejen) v Německu zdaleka neřeklo poslední slovo. Líbila se mi linka, která upozorňuje na to, že pravicovy extremismus je ideou, které je zapotřebí se obávat, zejmena s aktuálním denim a vzestupem volebních preferencí AFD. Plus některé metafory (automat na nádraží) byly supr povedené. Na druhou stranu mi ale nějak nesedla jeji celková ufňukanost (byt nejspíš oprávněná), což mi hodně snížilo celkový dojem. Forma byla ok, osvěživá.
Kniha má dva plusy a to téma (vyrůstání v DDR, když je člověk jiné barvy) a spojení češtiny a angličtiny. Bohužel mi vadilo, že jsem se často ztrácela s kým hovoří.
(SPOILER)
Jak já se na tuhle knihu těšila, počítala jsem dny, kdy konečně vyjde.. A bohužel jsem tedy zklamaná.
Styl, jakým je kniha psána mi tedy vůbec nesedl, často jsem se ztrácela v tom, kdo zrovna mluví.. A tak nějak jsem pořád čekala na ten konec, kdy tam bude nějaký ten boom a já se konečně dozvím, s kým vlastně vypravěčka knihy mluví..
Kniha se mi četla celkem těžko a myslím, že od autorky už si nic jiného nebudu chtít přečíst.
Kniha není úplně k zahození. Řeší důležitá témata, jako například rasismus, špatné vztahy v rodině nebo ztrátu někoho blízkého.
Zajímavá a netradičně zpracovaná kniha, která je vyprávěním ženy, která předkládá střípky ze svého života a současně řeší i otázky společnosti, například rasismus. Protože není ani bílá a ani černá, ostatně jako v životě, nic není jen černobílé.
Kniha rozhodně vybízí k zamyšlení. Dokázala jsem se do hrdinky vcítit, ale kvůli zpracování jako rozhovoru a část monologu, mi vyprávění přišlo neucelené a popravdě jsem se v něm trochu ztrácela a často jsem si říkala: „S kým to sakra mluví?“
Autorka by měla přijet na Svět knihy, tak si od ní můžete nechat podepsat knihu. Co jsem četla, na programu je v pátek, takže já ji bohužel prošvihnu.
Tisíckrát obejít strach
Plačkynadheglem to popsal přesně, díky. Já dočetla tuhle skvěle napsanou a obtížně stravitelnou knihu včetně posledních 30 stran :-) a mám týž zážitek. Snad jen onen pocit sněhovločkovitosti hlavní postavy nesdílím - ano, mnoho věcí je dáno, nezbývá než se s nimi smířit, ale přesto, ale přesto...