Dům v Matoušově ulici
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531158/bmid_dum-v-matousove-ulici.jpg
4
59
59
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.... celý text
Přidat komentář
Začátek knihy se četl velmi dobře, vtáhl mě do děje a četl se "takřka" jedním dechem, ale postupem stránek "tah" začal uvadat, což je škoda. Přesto nelituji času stráveného s touto knihou.
Jsem z knihy nadšená. Mám podobné touhy pátrat po historii míst a lidských příběhů v nich. Pokud se o to člověk pokusí, většinou bývá odměněn netušenými a překvapujícími fakty. Život je velmi pestrý a vždy je co skrývat a pak co objevovat. Úplně k tomu stačí vlastní rodina. V případě autorky by byla hrozná škoda, kdyby tuhle příležitost, tedy zapátrat po dávných majitelích a obyvatelích domu kde žila, nevyužila. Je to skvělé téma a díky jejímu podání i obraz doby. Taky mojí doby. To je další velké plus této knihy. Nikdy jsem nečetla tak bezprostřední reakci na současnou situaci kolem sebe, se kterou mohu plně souznít. Jen si říkám, kolik je takových domů, kolik lidských příběhů v nich, co by stály za zaznamenání...
Od románu, jak autorka mnohokrát v knize píše, jsem čekala něco jiného. Toto je sbírka zápisků, osobních myšlenek, pohledu do současného světa. Autorka otevře nějaké dveře v domě, nechá slabě nakouknout a jde se k dalším dveřím. A tak to jde cele čtení .... Škoda že je knížka napsaná tímto stylem. Mělo by to potenciál ale zde není prostor. Postavy by se tak dali lépe propracovat, dozvěděli bychom se více. Jsem z knihy dost rozpačitá.
Zamysleli jste se někdy nad tím, co by váš dům nebo dům vašich předků mohl říci o všech jeho obyvatelích? Já bych to rozhodně ráda věděla, stejně tak, jako Tereza Boučková.
Téměř před sto lety koupil vdovec Eduard Schwarz dům v Matoušově ulici, aby získal pro svou rodinu důstojné sídlo. Naše historie není v mnoha případech lehká a odráží se na osudech lidí, i na osudech domů. Autorka si dala velkou práci a začala sledovat stopy rodiny Schwarzových, ale i dalších obyvatel, kteří se ocitli ve stejném domě, i když v jiném čase.
Jelikož mám ráda knihy podle skutečných příběhů a mám ráda i knihy Terezy Boučkové, kniha mě okamžitě zaujala (a to nejen díky své zajímavé obálce). Teď už vím, že jsem udělala dobře, že jsem si ji přečetla, neboť byla skvělá!
Od prvních stránek příběh vtáhne a rozhodně upoutá čtenářovu pozornost. Mě si kniha získala natolik, že jsem ji nemohla odložit a přečetla ji na jeden zátah. Z textu je cítit určitá naléhavost, která vás zasáhne a pohltí. Probudí ve vás emoce a budete znovu prožívat hrůzy z minulosti. A to nejen té dávné. Autorka se zde dotkne i války na Ukrajině, přepadení Izraele nebo tragédie na filozofické fakultě. Přináší nám tak pohled i na náš současný život.
Když jsme se v knize dostali do období druhé světové války, do koncentračních táborů, tak i když mám načteno hodně podobných příběhů, tak tím, jak je to napsáno, mě to neskutečně zasáhlo, bylo mi z toho úzko a pobrečela jsem si.
Je skvělé, že na předsádce knihy je uveden určitý typ rodokmenu, není to jen rodokmen v rámci jedné rodiny, ale spíše rodokmen celého domu. Při čtení jsem ho ráda využila, abych se ujistila v příbuzenských vztazích.
Celá kniha je velmi upřímná a až hodně osobní, ostatně, na to jsme u autorky zvyklí. Za mě je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím od Terezy Boučkové četla.
Jestli si chcete doplnit svou denní dávku emocí, sáhněte po této knize. Jo brečela jsem u některých pasáží, u některých jsem byla rozčilená, ale člověk nemůže spasit všechny hrůzy světa, může o nich jen číst, přemýšlet, nebo se rozčilovat a brečet. Na začátku jsem čekala román o dvou stárnoucích ženách, omyl, jsou to úvahy, postřehy a tak pravdivé, že najednou stojíte v tom domě a jste toho účastni. Pro mě silná kniha.
Není to román, jsou to úvahy, poznámky, myšlenky. Autorka je velmi citlivý člověk, který do textu promítl svoje pocity z aktuálního dění, což na jednu stranu trochu ruší očekávání čtenáře /román/, na druhou stranu ukazuje empatii TB.
Mnohokrát se v knize objeví věta Píši román o domu v Matoušově ulici.
Chtělo by se dodat: A mohla bych ho vidět?
Není to román a je velká škoda, že je to tak prezentováno (je to pro mě asi největší zklamání z knihy). Působí to spíš jako poznámky nebo deník k románu samotnému. Střípky osudů, velmi zajímavé a silné, ale neuspořádané a často i trošku nepřehledné, skáčou v čase i ději sem a tam a zase se vrací, protknuté častými úvahami pisatelky, popisem kam a proč šla, co dělala, pocity z psaní samotného i ze současného dění (válka na Ukrajině, Izrael a Hamás, střelba na FF - ano, tragické, ale proč to je v románu o osudech lidí jednoho smíchovského domu?)... Jsem trochu zklamaná.
Tohle a román? Jeden dům a v něm změť různých osudů a do toho myšlenky a zážitky pisatelky. Popsat něčí osud v pár větách a hned se věnovat dalšímu, vybírat si víceméně osobnosti nějak známé (například Miloš Forman), do toho zakomponovat světově dějiny od koncentračních táborů po Ukrajinu, Izrael, Gazu, nesmí chybět zmínky o Chartě 77, Havlovi a celé to točit kolem jednoho domu, to z díla zajímavý román nedělá. Kniha mě nenadchla.
Při četbě této knihy se mi chtělo Terezu Boučkovou obejmout. Za to, že tuhle knihu napsala a jak ji napsala. Historie obyvatel jednoho domu se prolíná s naší současností – válka na Ukrajině, terorismus v Izraeli, tragédie na filosofické fakultě. Tohle všechno do této knihy patří. Dějiny neustále zmítají životy obyčejných lidí a stále jde přece o to, jak dokážeme životním výzvám čelit, jak se postavíme nepřízni osudu… Moc dobře napsané. Děkuji.
Nová knížka Terezy Boučkové se skládá z jednotlivých střípků osudů lidí ze smíchovské Matoušovy ulice, v níž jako dítě žila a do níž se jako zralá žena zase vrátila, aby se mohla starat o svou maminku trpící Alzheimerovou nemocí...
Nejedná se o nějaké souvislé vyprávění, autorka přeskakuje v času i prostoru a kromě líčení životů zajímavých lidí, kteří v domě bydleli (rodina Kohnova, doktor Epstein, herečka Zita Kabátová, dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, její vlastní rodina) se věnuje i současnému dění, připomíná válku na Ukrajině, válku v oblasti Gazy, střelecký útok na Filozofické fakultě UK...
Dovedu si představit, že někoho tohle útržkovité vyprávění nenadchne a řekne si, proč to všechno autorka vůbec sepsala... Já se ale ráda dozvěděla (byť zkratkovitě) o osudech lidí, kteří byli s domem spjati, je nesmírně zajímavé si znovu a znovu připomínat, jak spletitý, nevyzpytatelný, nespravedlivý, ale i zcela naplněný může být život nás všech...
Tereza Boučková má na některé věci velmi vyhraněný a nesmlouvavý názor a ne vždy s ní možná budete souhlasit, ale ani to mi výsledný dojem z knihy nezkazilo...
Trochu lépe se asi bude číst těm, kteří autorčino dílo a život už trochu znají, nicméně pro četbu není tato znalost bezpodmínečně nutná...
Hodnocení: 4 * z 5 *
Autorku znám, kniha se jí povedla.
Četla se dobře, byla zajímavá. Především tím, jak s jedním domek bylo spojeno plno zajímavých lidí.
Rozhodně jsem se dozvěděla plno informací a souvislostí, o kterych jsem neměla zdání. Když autorka popisovala život těchto lidí, určitě to bylo zajímavější, než když popisovala co se při psaní aktuálně dělo a co jí ovlivňovalo.
Rozhodně nelituji toho, že jsem si knihu koupila a přečetla. Vracet se k ní ale už nehodlám. Přesně nevím, za jakým účelem byla napsána? Deník? Kronika jednoho domu? Určitě bych ji nenazvala románem. Kniha rovněž nepatří do rukou lidem s citlivější povahou, některé pasáže jsou hodně drsné. Autorku mám moc ráda, přečetla jsem od ní všechno, co napsala, ale za mě tato kniha celkem zklamání. Nejvíc se mi líbil Bhútán.
Spisovatelka Tereza Boučková (*1957), autorka Indiánského běhu (Cena Jiřího Ortena 1990), bestselleru Rok kohouta nebo Šíleně smutných povídek a scénářů k filmům Smradi a Zemský ráj to na pohled a též zpěvačka hudební skupiny Mišpacha, vydala nový román Dům v Matoušově ulici. Od narození do dospělosti žila Boučková v neoklasicistním domě v Matoušově ulici č. 12 na pražském Smíchově nedaleko Portheimky a před několika lety se tam vrátila. Ten dům koupil v roce 1927 židovský právník Eduard Schwarz, který zde chtěl najít pro sebe a svoji rodinu – syna Karla s manželkou a dceru Emmu s manželem – důstojné sídlo. Autorka se rozhodla vyprávět osudy této rodiny a dalších obyvatel domu, které znala nebo po nich pátrala. Měla štěstí, že v tomto domě žilo tolik zajímavých rodin a že ji další pátrání dovedlo k dalším osudům, o nichž jistě neměla zpočátku ani tušení. Jeden obyčejný dům na Smíchově a co vše se kolem něj odehrálo!
Chvílemi je hlavní postavou sám dům se svými proměnami, ať už se měnila fasáda a její výzdoba nebo vnitřní uspořádání pro potřeby rodiny právníků nebo pak poté, co byly prostory děleny na menší byty. Chvílemi čteme historii obyvatel domu, sousedů autorčiny maminky Anny Kohoutové, druhé manželky známého spisovatele Pavla Kohouta, který zde bydlel se svými rodiči a nejdřív také se svojí první ženou, známou herečkou Alenou Vránovou. Chvílemi jsou to vzpomínky na autorčino dětství a na to, jak zůstala s maminkou a dvěma sourozenci sama. Chvílemi nás vyprávění přenese zcela mimo dům, do nacistických koncentráků, do Osvětimi, do Terezína či jinam. Historie obyvatel domu se tu proplétá se sousedskými i příbuzenskými vztahy a s historií domu samotného, turbulentní 20. století tomu nahrává, ale nejen ono, nejen minulost, ale také žhavá přítomnost – Boučková se totiž nebojí zahrnout do nedlouhého románu ani aktuální události, protože když píše ponořená do minulosti, nemůže přece přítomnost ignorovat: válka v Ukrajině, válka v Gaze, teroristický útok na pražské filozofické fakultě.
Autorka nám nepředkládá lehká témata, píše o pronásledování židů za války nebo o komunistické totalitě po válce a kolem ní běží zase krvavé dějiny, jak tomu pak uniknout? Pořád je tu doba rozmetaná „na kusy a na kufry“, jak autorka trefně píše. A ke komu ji pátrání dovedlo? Není to jen její rodina a rodina právníka Schwarze, ale také rodina Epsteinových, je tu herečka Zita Kabátová s manželem a synem, prvorepubliková hvězda, která má po válce zákaz, je tu dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, je tu i sám Havel, který měl vztah s Annou Kohoutovou, je tu dokonce i původ režiséra Miloše Formana, to vše v jednom domě a kolem něj. Dějiny běží a běží i vyprávění, autorka nepotřebuje stovky stran na nějakou ságu, je přímá, pregnantní, působivá, její příběhy mají vzdor i prohru, naději i beznaděj, lásku i smrt, tragédie i chvíle štěstí. Ovšem nezapomínejme, že Boučková psala román, „svůj osobní pohled na lidi a na dobu“, kde se „pravda prolíná s fantazií…“
Nechci knihu uplne zatratit, cetla se dobre,ale tak nejak byla celkem o nicem. Spoustu veci jsem si dohledavala na netu,abych si postavy vic priblizila. Nekde jsem narazila na to,ze spisovatelka opsala wikipedii,nekde jsem si rikala,ze toho mohla pouzit vic. Kniha je utla a tak mohla osudy rozvest,zvlast kdyz utlou knizku naz,va romanem. Nemusela se sttiktne drzet faktu a mohla si trosku pohrat s zivoty hrdinu. Za me si mohla odpuustit vsuvky ze soucasneho politickeho deni,ktere s domem nemely nic spolecneho.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
V tomto domě žili či přebývali opravdu zajímavé osobnosti se zajímavými osudy, které jsou v románu popsány opravdu živě s velkou invencí. Nevím ale, co zde dělá válka na Ukrajině a v Palestině, jakož i jiné současné události nevztahující se k tématu. Asi nejsem na výši autorčina intelektu, v tom to jistě bude. Nu což, čte se to dobře a to je pro mne hlavní.