Ztracený rok
Katherine Marsh
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/523908/bmid_ztraceny-rok-65213e0841585.jpg
5
51
51
Píše se rok 2020 a třináctiletý Matthew je během covidové pandemie uvězněný doma, jeho táta trčí ve Francii a maminka přestěhuje chlapcovu stoletou prababičku k nim domů, aby ji ochránila před nemocí. V domácnosti proto platí dvojnásob přísná pravidla a Matthew se může ukousat nudou. Zoufalá situace se změní, když hrdina najde v prababiččiných věcech, které dostal za úkol uspořádat, fotografii dvou holčiček. Prababička se zpočátku odmítá o své dávné minulosti bavit. Matthew ví jen to, že se narodila na Ukrajině a uprchla odtamtud. Co všechno nechala za sebou a obětovala, však zjišťuje až nyní, když pročítá její deníky, dopisy a novinové články z dětství a mládí. Z nich vyvstává příběh tří ukrajinských sestřenic během hladomoru na Ukrajině na počátku 30. let minulého století, který uměle vyvolal Stalin a jemuž padly za oběť miliony lidí.... celý text
Přidat komentář
Ďalšia z kníh, ktoré by si mal prečítať každý.
Príbeh 3 sesterníc odohrávajúci sa počas ukrajinského hladomoru v roku 1933.
Knižka môže pôsobiť trošku detsky, zjednodušene, aj keď pre deti prioritne určená nie je.
Sama autorka to zdôvodňuje:
"Bylo pro mě důležité psát z pohledu dítěte jako Mila, abych ukázala, jakou má takový systém moc redukovat lidi na nálepky, překrucovat pravdu a ničit základní lidskost. Tato etapa v dějinách je odstrašujícím příkladem: Stalinova schopnost rozdělovat lidi a poštvávat je proti sobě navzájem připravila půdu pro hrůzy, které následovaly."
Čo Vám to pripomína? Ten príbeh je stále aktuálny, zvlášť v súčasnosti.
Z fotiek ukrajinského hladomoru, bežne dostupných na internete, mrazí.
A v mysli mi stále znie "Baba Jaga" od Čajkovského. Baba Jaga ako Stalin, ktorý umoril Ukrajinu hladom.
"Pořád jsem cítila to místečko, kam mi skočila veš, šimrání její váhy. Kulacké děti, které mi ji poslaly, byly moji nepřátelé, ale pořád jsem se cítila dotčená jejich nenávistí, jako kdyby šlo o pouhé nedorozumění. Představovala jsem si, jak jim vyprávím o ledoborci A. Sibirjakov, o naší skvělé budoucnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že tím, kdo nic nepochopil, jsem byla já."
"Tatínek měl v očích zasněný pohled, jako kdyby se už vznášel vysoko nad zemí na palubě Maxima Gorkého. Zkusila jsem letět s ním, ale pak jsem si vzpomněla na Sběrač a ta paže mrtvého dítěte mě vrátila zpátky na zem. Zničehonic jsem zatoužila, aby se Naďa nikdy u našich dveří neobjevila. Stýskalo se mi po pocitu, že jsme s tatínkem spojenci ve velkém boji. Pochybnosti byly mnohem osamělejší místo."
"Cestou z jídelny jsem minula plakát se Stalinem v roli námořního kapitána, jak navádí národ k vítězství. Pořád se díval pryč ode mě, pryč od všech lidí, kterým zničil život. Nezasloužil si rozloučení. Spíš než na pasažérech té lodi mu záleželo na jejím řízení. Byla jsem ráda, že si můžu do mapy zanést jinou trasu, že můžu odplout z jeho dosahu. Kéž by cena za to nebyla tak vysoká."
Úžasný příběh. Jsem ráda, že téma ukrajinského holodomoru někdo zpracoval čtivou formou přístupnou pro široké věkové spektrum čtenářů. Kniha mě rozplakala a to velké strašlivé tajemství, které slibuje obálka, mě opravdu překvapilo a zasáhlo. Moc doporučuji.
New Jersey, rok 2020. Epidemie koronaviru se stupňuje a třináctiletý Matthew trčí doma, výuku má online, s kamarády se nemůže vidět, tatínek je ve Francii, maminka všechno zakazuje... Aby se Matthew zabavil, začne třídit se stoletou "prabábinkou" její osobní věci ukryté v několika krabicích... Odhaluje příběh tří sestřenic, Mily, Nadi a Helen, které pocházely z Ukrajiny a jejichž život fatálně ovlivnil hladomor, který zemi ve 30. letech minulého století postihl... Autorka při psaní románu vycházela ze skutečného příběhu své ukrajinské babičky...
Knížka se mi místy četla dost těžko, ne kvůli tomu, jak je napsaná (výborně), ale kvůli velmi náročnému tématu... Popisy bezmoci a beznaděje hladovějících dospělých a dětí, kteří většinou nepřežili, jdou opravdu na dřeň, aspoň na mě tak působily... To ovšem nic nemění na tom, že by se o takových věcech mělo psát, jednak protože se o hladomoru na Ukrajině poměrně dlouho mlčelo a Sovětský svaz se k němu tak nějak doznal až v 80. letech minulého století, jednak je tohle téma možná znovu poměrně aktuální kvůli klimatické změně...
Román je určen pro větší děti, ale i pro dospělé je to plnohodnotné čtivo... Rozhodně se musím podívat na autorčinu další tvorbu...
Hodnocení: 5 * z 5 *
Jsou knihy, které si přečtete jednou a stačí, tahle k nim patří, ale v dobrém slova smyslu. Je to díky silnému zážitku a kniha se vryje do paměti.
Důležitá část historie, která by se neměla rozhodně zapomínat.
Kniha není jen pro mládež, ale i pro dospělé. Rozhodně doporučuji přečíst.
Výborně napsaná kniha propojující řadu nelehkých témat! Moc se mi líbilo, že narozdíl od knih pro dospělé, které se často uchylují k detailním popisům utrpení, trýzně a mučení, tady je to jen lehce naťuknuto a přitom to skvěle funguje. Literatura se nestává hodnotnější detailními popisy.
Katherine Marshová se taky podařilo výborně zachytit atmosféru COVIDu, tu nejistotu a vykolejení z běžného života. Kniha byla velmi čtivá a i když jsem později již tušila, jaké je to strašlivé tajemství, neubralo to nic na síle.
Rozhodně budu doporučovat, nejen dětem, ale i dospělým.
(SPOILER)
S knížkou mám po dočtení vnitřní problém a trvalo mi pár dní rozklíčovat, co to bylo. Od začátku:
Před čtením jsem měla obavy z těžení senzačnosti tématu covidu a Ukrajiny. To se mi nepotvrdilo, kdo taky váháte, můžete být klidní. Covid autorka použila pro nastavení omezených možností v naší "přepychové" době. Takže se můžeme lépe vcítit do kritických životních situací, lépe vyhmátneme svoje pocity ohledně té ukrajinské dějové linky. A Ukrajina jako země sužovaná Stalinem není nijak srovnávaná s dnešním válečným děním.
Ta knížka je vlastně perfektní. Je v ní přehršel vážných a silných témat od těch historických událostí holodomoru, pro úskalí novinařiny. Autorka zvládla do jednoho pytle zabalit "dnešní mládež", globalizaci, totalitní režim, ústavní péči, psychologii v médiích a další, aniž by to působilo jako pěst na oko a aniž by plýtvala slovy. A je to neskutečně čtivé!
A ano, hýbalo to se mnou silně. Ale uvědomila jsem si, že se mnou nehýbe kniha, její slova, její forma, ale události samotné. Prostě když vám někdo řekne, že mu hladem umřela maminka v náručí, tak vás to dostane, ať už to sdělí sebeprostěji nebo kostrbatě. A to stejné jsem cítila z knihy celkově. Styl autorky bych už nikde jinde nerozeznala. Ona nás s věcmi seznámí, ale autorčinu duši v knížce nenajdete. Proto jí nechci ani připisovat ten kredit za to, že mě knížka dojala.
Čtení mnohdy bolelo, ale knihu nedáte z ruky. Velice obohacující příběh nejen pro děti, ale i pro nás dospěláky. Za ZTRACENÝ ROK já osobně dávám ruku do ohně, budete nadšeni a spokojeni. Moc bych si přála, aby se dostal k co největšímu počtu čtenářů, protože takové příběhy je zapotřebí číst i v dnešní době.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Téma hladomoru na Ukrajině, při kterém nechal “tatíček Stalin k smrti vyhladovět 4 miliony, lidí pohledem dítěte.
Skvěle napsané, nepodbízivé ani nemoralizující.
A tak aktuální.
Sílu příběhu podtrhuje i to, že autorka čerpá ze své rodinné historie.
Štítky knihy
20.-21. století novináři 30. léta 20. století mladí lidé hladomor koronavirus, covid-19Autorovy další knížky
| 2019 |  Kluk odnikud |
| 2023 | Ztracený rok |
| 2021 |  Piano pro každého |
Jsem překvapena, jak moc je tento román pro mladé čtenáře dobrý - jakou má emocionální účinnost. I když postavit vedle sebe hladomor na Ukrajině ve třicátých letech minulého století a dobu covidovou v USA by mohl zavánět násilnou aktualizací a vést k ne zcela domyšleným paralelám... Nicméně to, že v hlavní roli jsou zde dospívající ve vší křehkosti a ovlivnitelnosti (v dobrém i nedobrém slova smyslu), funguje báječně. Příběhy režimem zmanipulované Mily a hladovějící Nadi, také rodící se aktivistky Helen a Matthewa, kteří oba hledají způsob, jak popsat nepopsatelné, ilustrují obě atmosféru a znaky obou období velmi dobře. A příběh autorčiny rodiny, k jehož napsání ponoukla Ruta Sepetysová a k jejímž románům se dá kniha přirovnat, je reálným potvrzením ošklivosti 20. století.