Diskuze (7)
Přidat příspěvek
Často si říkám, zaplať pánbůh za tyhle zapšklé Körnery (a Kryly)! Jsou pořád sví, ať už řádí komunismus nebo kapitalismus, ať je konjunktura nebo krize, léto nebo zima, ať lidi jásají jak na Silvestra nebo jsou nasraní jak čeští důchodci, ať jsou pod vlivem nebo odporně střízliví. Tihle Körnerové (a Krylové) si pořád jedou na svou temnou notu, s varovně pozdviženým prstem. Jako řezbáři, kteří nemusí konkurovat strojové výrobě, si v tichu svých pracoven vyřezávají krátké, poctivé, výstižné věty, a skládají z nich svá pomalá, ponurá, temná, melancholická, depresivní či tragická díla o lidech a pohnutých dobách, ve kterých žijí, a se kterými se musejí porovnat, srovnat nebo porvat. A mně se to tak líbí!
Týdeník Rozhlas, 29.9.2020
Běda poraženým, hanba vítězům. Příběh Vladimíra Körnera
https://program.rozhlas.cz/beda-porazenym-hanba-vitezum-pribeh-vladimira-kornera-8325504
Skvělý člověk. Úžasný autor historických románů, snad jen on dokáže udělat propojení historického románu s psychologickým. jeho postavy jsou vždy zajímavé a hlavně nejsou černobílé. Mají výrazný charakter. Napsal nepřekonatelné Údolí včel.
Tak to je opravdu pan spisovatel. Jeho práce mě dostávájí do kolen a to jich mohu převážnou většinu znát, nedá mi to aby se mi po takových románech,( krátkých, dlouhých) svým způsobem nestýskalo a já se k němu nevracela. Snad právě pro tu serióznost,sugesce, prot ten hluboký pohled "z očí do očí", pro to že se konec neztrácí v růžových barvách, ale utopí se většinou v barvách zcela jiných a to za tvrdých podmínek. Nejsou to knihy o achichování, atmosféra by se dala krájet, slova člověka polévají natrvalo. Nevím kde to uvniř sebe našel, ale klobouk dolů až se člověk nosem otře o podlahu.
Pan Vladimír Körner patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Četba jeho knih není oddychová záležitost. Jejich děj se většinou odehráva v době válek nebo jinak těžkých a vypjatých dobách. Hrdinové nemají zrovna na růžích ustláno a jejich životy většinou končí tragicky. Přesto patří jeho tvorba k tomu nejlepšímu v literatuře 2. poloviny 20. století a nyní i začátku 21. století
Svého druhu solitér, kterého není možno zařadit k nějaké literární škole nebo skupině. Této skutečnosti si ostatně sám velmi považuje. Autor nezaměnitelného a velmi vytříbeného stylu charakteristického filmovým viděním, což je nepochybně dáno profesí filmového scénáristy. Zajímavé je, že ač jeho knihy mohly vycházet i v době normalizace, nikdy nenapsal nic, co by mohlo být označeno byť jen za ústupek režimu. Což je záležitost, která byla u ostatních povolených autorů poměrně běžná (tady ovšem nechci soudit ani moralizovat). Celá jeho tvorba je nesmírně vyvážená co se týče kvality, nenajdeme u něj knihu průměrnou, natož vyloženě slabou. Zároveň platí, že jeho dílo rozhodně není určeno široké čtenářské obci a rozhodně bych nedoporučoval číst jeho knihy člověku, který se zrovna nachází v depresi. Je velká škoda, že se dobrovolně rozhodl přestat psát další beletrii. Podle mne autor, kterého nelze pominout, pokud bychom měli určovat spisovatele, jež jsou pro českou literaturu 2. poloviny 20. století zásadní.
Vladimír Körner knihy
| 1993 |
 Psí kůže (Huncleder) |
| 1967 | Adelheid |
| 1997 | Údolí včel |
| 1973 | Zánik samoty Berhof |
| 2007 | Písečná kosa |
| 1984 | Lékař umírajícího času |
| 2006 | Krev zmizelého |
| 1979 | Zrození horského pramene |
| 1988 |  Anděl milosrdenství |
| 2006 | Adelheid / Zánik samoty Berhof / Zrození horského pramene |
Štítky z knih
první světová válka (1914–1918) druhá světová válka (1939–1945) prvotina náboženství třicetiletá válka (1618-1648) zfilmováno středověk léčitelství útěk 13. století
Körner je 73x v oblíbených.
Životním tématem spisovatele a scénáristy Vladimíra Körnera (84) byla válka. Jednu zažil jako dítě, další ve svých představách. "Nahlížím na ni očima obětí," vysvětluje. "Smrt na bojišti je v podstatě rychlá, ale jizvy na duši mají delší trvání. A to se nejvíc týká pozůstalých žen a dětí," říká ve svém rozhovoru pro časopis Reflex - "Jak jsme se rozešli s Vláčilem".