Past na Brigitu

22.10.2022

Vše, čeho bylo dosti i v Řehákově prvotině, se objevuje i v téhle sbírce: čtenář je vystaven nepříjemným detailům, syrové každodennosti a prostředí města ve víru imaginace. Subjekt je mimořádně hořečnatý, smyslově okouzlen téměř čímkoliv, na co lze v okolním světě – povětšinou jde o velkoměsto a jeho periferii, někdy jsou zmíněny i konkrétní názvy ulic a náměstí – natrefit. Pachy, barvy, zvuky, obrazy – míhající se všude, v proměnách v závislosti na části dne a ročního období, autorově pozornosti neunikne jediný botník, veřejná jídelna či tramvaj. Povětšinou je básník obklopen kulisami, které prochází (nebo již prošlo) proměnou – vše je rozložené, roztavené, zaprášené, rozehřáté či opotřebené. Už od prvních stránek je to zobrazeno s vášnivým znepokojením ("v rozích místnosti kýble s pozdravy těla").
Součástí téměř každé básně je titulní Brigita. Subjekt se vehementně obrací k této mystické osobě, jejíž podoba se vyjevuje až postupně; okouzluje i dráždí, je zdrojem inspirace i vyprahlosti, povětšinou má erotický rozměr, což přerůstá v obecnou obsesi v dívčí těla, které se náhle objevují v kdejakém zákoutí ("leháš si nahá podél tras / rezivějících kolejí").
Snad mi víc vyhovovala sevřenost drobnějších textů z Řehákovy prvotiny, tady se občas ten tok obrazů tak rozevlaje (zejména v posledním oddílu), že nejsem s to všechny ty fascinující slova vstřebat. Nejlepší texty jsou pro mě ty, které zůstávají v uzavřených školních místnostech ("z lyzolového lina podlahy v tělocvičně" / linou se první zvuky našich trepek / ach to věčné přesouvání nástrojů / odpověď bělá se na železné tyči / až tam nahoře kam je třeba šplhat") a dusných pokojích činžáků. Ale i ten rozprouděný poslední oddíl, v němž se subjekt potácí a uhání skrz celé město, má své kouzlo; v poslední básni ten postupně budovaný neklid vyeskaluje až do jakési "noční revoluce". Řehák explicitně odmítá angažovanou poezii a "jen tak vlaje a dál chce povlávat / v državách dřevěného města-těla." A proč by ne, nepotřebuju odsudky, stačí mi i tohle povlávání, které přesnými řezy pitvá podlaží naší současnosti.

Pecny chleba

v mozku
pálil jeden nerv
za druhým

zatím jen hrdlem stoupá cín
v průvanu hoří
ale jinak mezi keři
klid

oddával ses sluneční práci

v ulicích lenivě horkých
svážejí holky pecny chleba
z opuštěných nároží
(s. 27)

15.01.2018

“Brigito milovat ne šoustat
a vědět znát slova
tvá koruna
černý žalud
na čele”

"Buď jak buď
Brigito
prý jíst a svlékat se z šatů je to samé."

tak teda buď jak buď brigito, já tě fakt miluju, protože i když seš vobčas moc brutální, necitlivá, brečíš inkoust a vydechuješ smog, seš moje osudová, co mě za ruku ne přivedla, ale s křikem přitáhla tam, kde sem teď a mně se to tu s tebou po mým boku fakt líbí. dik brigito. a dik jakube.