Sv. Outdoor
Marie Iljašenko
Marie Iljašenko (nar. 1983) pochází z rodiny s českými, ukrajinskými a polskými kořeny a její debut Osip míří na jih (2015) byl velmi dobře přijat. Ne náhodou jsou tématem její druhé sbírky kontrastní motivy domova a jeho opouštění. Sv. Outdoor je patronem těch, kteří si myslí, že je lepší být „venku“ než „uvnitř“, zjevuje těm, kteří rádi opouštějí své „pokoje“, aby se oddali pohybu. Psát dnes s vážností o domově, statečnosti a lásce je možná trochu riskantní, ale tahle uzdravující cesta od sebe k sobě se vyplatila. I v hrudkách tvarohu lze zahlédnout ledové antarktické kry! Autorka žije v Praze a působí jako nakladatelská redaktorka a překladatelka. Píše také prózy a literární eseje.... celý text
Přidat komentář
Básně celosvětově rozmístěné, ale žižkovský činžák si v nich nepřekáží s budhistickým chrámem. A hlavně – čtenář si v nich nepřipadá jako turista (byť na některých místech je spíš nenápadně zobrazena problematičnost touhy po exotice).
První oddíl sleduje vnitřní prostory, ale neznamená to, že se obrazy v textech omezovaly na úkazy mezi čtyřmi stěnami. Naopak je z básní cítit touha po pohybu, subjekt v nich často vyhlíží z okna různé události. Případně se zaměřuje na zahlédnuté osoby – v tu chvíli jako by se všechno zastavilo a básnířka kolem postav krouží, dotváří jejich osudy ("Co dělá žena na záclonou neviditelná žena / kolik toho má se mnou společného / její umělý motýl na na balkóně který nezná spočinutí / její zakrslé túje na které jí kálí ptáci?"). Zároveň je zde i jiná touha, která se na první pohled může s touhou po pohybu rozcházet – snaha vymezit si vlastní prostor ("V mém bytě budou dva keramičtí slavíci")
V druhém oddílu už se básně rozprostírají všude možně, hlavně ve východoevropském prostoru, který není vylíčen nijak pohrdavě, ale naopak v básních pociťuji často spoustu něhy. Místa není třeba nijak dotvářet, naopak už jsou obmotána mýty (pár básní obsahuje i osazenstvo z antické mytologie, skvěle je zakomponován třeba Ikarus ve stejnojmenné básni). Oproti první části už zde dochází k realizaci cest a tužeb, ale zároveň se objevuje otázka domova, jenže se vynořuje a zase ztrácí. Opět v básních vidím propojení interiéru a exteriéru – výborná je třeba báseň, v níž subjektu tvaroh v buchtě připomene ledovou kru, nebo cyklus Dějiny košile pídící po rodinné historie ("všechno se do mě otisklo jako do vosku"). A onen titulní Sv. Outdoor je tím vším protkán, byť jeho konkrétní a univerzální podoba jako by neustále unikala; rozhodně nemá žádný náboženský charakter.
Iljašenko píše celkem "rozpovídaně" či jak to říct, ale zároveň stylem čistým a elegantním (jak obálka), jen občas jej zašpiní nějaká trochu čnící slovní hříčka. Moc příjemná sbírka a ještě jen tak okrajově: snad v žádný beletrii jsem nečetl tak detailní pojmenování rostlin. Ne že by to byl nějaký hlavní motiv, ale když jde o prostor, jde i o flóru.
Koupím les
Mladý lesník koupí vzrostlý les v dosahu domova
s koloniemi václavek se šupinami lišejníku
se zajícem na čekané s koroptví v houštině
Bude v něm nacházet staré německé náboje
bude v něm nacházet zalíbení bude nacházet boha
jíst koňský točený salám
četník červotočů
Bude jej prořezávat a klučit roubovat a hýčkat
les není místo které postrádá les je nutnost v jeho povolání
mladý lesník koupí vzrostlý les
uprostřed velikého města
(s. 15)
měsíc za mrakem
stojí v úplňku už měsíce
od západu to luftuje
téměř neslyšně
chceš-li promluvit
pak jenom šeptem
Kdo je svatý Outdoor (a hlavně kdo není a co nedělá)? A co je vůbec domov a záleží, kam vede cesta? Je tahle sbírka víc intimní nebo pozorovatelská a globální? Není první část Indoor parafrází Ilias, když druhá - Outdoor - určitě do určité míry parafrázuje Odysseu? Ale záleží na těch parafrázích? A pokud ano, proč a v jaké míře? Hledám odpovědi, nacházím skvělé texty a osobitou poezii, ke které se čas od času musím vrátit.
Je v tom hodně hravosti i existenciální tísně spojené s výstižnými postřehy o celospolečenském prožívání. A taky jakási útulnost. Mám chuť napsat, ze jsem se v těch básních cítil útulně.
téda, tak jsem se dlouho nedojala
myslela sem si, ze to bude na me moc fajnovy, a taky jo, fakt fajn
Velmi jemná kresba, jako tušová malba, křehké a rozmlžené, jako když fouknete a rozvíří se prach, který pak padá v jemných blištivých vrstvičkách do ticha. Tak asi taková je tahle sbírka. Možná je té lehkosti a takového toho víření a mlžení víc než v předchozí sbírce, ale nutí vás to se k těm křehkým textům vracet a snažit se z nich poslepovat co se dá. Plyne to velmi poklidně a pomalu, jako filmy Bély Tarra nebo Naomi Kawase. Někdo by mohl říct: artová nuda, a bude mít pravdu; někdo by mohl říct: přešlapování na místě, a bude mít pravdu; někdo může namítnout a někdo může vynášet do nebes. Ohledně této sbírky budou mít pravdu tak trochu všichni. Tak trochu všichni nebo Tak trochu všechno - i tak by mohl znít alternativní název téhle potichu našlapující sbírky. Zajímavý a v lecčems ojedinělý úkaz na pomyslném českém básnickém mini-parnasu. Ty hvězdy se mi v tomhle případě někam poztrácely, až je najdu, tak je dám. Doporučuji.
Autorovy další knížky
2015 | Osip míří na jih |
2022 | Chleba z minového pole: Reportáže z Ukrajiny |
2019 | Sv. Outdoor |
Básně Iljašenko mají co nabídnout. Jsou mi blízké, protože mi připomínají svojí náladou a tématikou mojí oblíbenou knihu Běguni od Olgy Tokarczuk.