Křehká knížka přehled

04.06.2024

Tvorbu Petra Borkovce mám nesmírně rád, a byť jsem od něj zatím nečetl úplně všechno, k některým jeho dílům se opakovaně vracím. S radostí jsem si tedy pořídil a přečetl tuto jeho nejnovější, raritní knížečku (pouhých 150 výtisků, navíc zjevně zatím nešla do běžné distribuce). Troufám si říct, že jsem jedním z ideálních cílových čtenářů, jelikož i u mě se snoubí zájem o entomologii (byť mnohem poučený a zapálený než u Petra Borkovce) s vášní pro poezii. Tím nechci říct, že by si četbu nemohli užít i jiní, ale koho hmyz nechává chladným, nebo se mu dokonce hnusí, možná tyto Borkovcovy texty tolik nedocení. Napadá mě přirovnání k půvabné knížce Miloslava Nevrlého Moje ptačí roky, ovšem s tím, že Borkovcovy texty jsou vycizelovanější, jemnější (třebaže Nevrlý je zdatný stylista) a platí to i pro vypravení celého svazku.

Nesnadno se to formuluje, ale základním rysem veškeré Borkovcovy tvorby pro mě byl vždycky ostře tesaný (což neznamená, že by byl prostý subtilnosti), vyzrálý a suverénní výraz, který je výslednicí obdobného nahlížení, vidění. I v přítomné knížce autor v jednom z textů líčí, kterak především pozoruje to, co je („jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch“), a nikoli primárně to, co jest (ač to v té jeho zrakovosti, ornamentice v nejlepším slova smyslu, samozřejmě také je, avšak nikoli coby výsledek plánovité reflexe, nýbrž spíš jako jakýsi smysl výtvarna). Touží vnímat a pojímat, aniž by ho to nutilo „v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat na všechny strany“, touží se vzepřít metafoře coby výsledku lidského rozumování, „zůstat ohromený, a mlčet!“ Byť si samozřejmě uvědomuje limity, potažmo nemožnost takového usilování. Na každý pád jsem si teprve při četbě Křehké knížky uvědomil, nakolik má Borkovcova tvůrčí metoda (tak jak si ji představuju – rekonostruuju při četbě) blízko k čisté, precizní, „křehké“ práci sběratele a preparátora drobounkého hmyzu.

O to působivější je tragická tónina, kterou determinuje hned první text knihy, v němž se dočítáme: „Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes zažloutlý velice tlustý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa Ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys vzteklého a dravého krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).“ Tímto prizmatem vnímáme i jeho texty o sběratelských začátcích, noční svícení, vzpomínky na burzy, nigerijské zlatohlávky-goliáše s notnou dávkou nostalgické melancholie.

Jediné, co mě na této jinak půvabně vypravené knížečce zamrzelo, bylo několik textových chyb (*ke břehu zarostlého vodními travami – s. 27; *Hřmot se blížil se a sílil – s. 59; na zadní straně obálky je reprodukce textu ze Lhotského Křehké krásy přerušena v půlce slova, což byl patrně záměr, resp. to vydavateli či autorovi nevadilo, leč působí to divně, také jako omyl). Ty lze přičítat nejspíš poněkud nadšeneckému rázu celé edice, kdy v podstatě celou výrobu knihy měly na starosti pouhé dvě osoby. Škoda. Nicméně i tak je to krásný a vzácný počin.