Big Mac

17.07.2024

Protloukání a vláčení bez zjevného cíle, cesty ne rozjařené a objevující, ale spíš utrmácené a plné pošlapaného bohémství. Potkávání existencí ve stylu "sice divná, ale přece jenom společnost", jejichž vymykající se význam je uvědoměn až ex post, až po roztržení tohoto spontánního kumpánství, které je sice ztraceno, ale skrz vyprávění dochází alespoň k utvrzení toho, že je možné být součást příběhu.

Oproti Depeche Mode mi přišel Bic Mac i v rámci jednotlivých povídek roztříštěnější – příznačné je dělení textu na drobnější bloky, které slouží jedné scéně. Ta se ztvárňuje skrz nekončící souvětí, absorbující do sebe úvahy, popisy i dialogy; horlivost vyjádření zdárně evokuje spontánnost situace. Zajímavě se pracuje s du-formou – vypravěč se v určitých chvílích intenzivně obrací ke čtenáři, přičemž to působí, jako by chtěl zdůraznit, že daný moment mu musí být přece dobře známý, ale zároveň se jedná o tak specifické chvíle a dojmy, že to ve výsledku působí spíš jako zvláštní intimní zasvěcování. Žitá realita středoevropského prostoru prvního tisíciletí (v níž je již obsazena řada známých věcí – od východoevropských příchozích v mrzkých zaměstnáních až po slova jako "projekt", pod něž lze schovat naprosto vágní cokoliv) se střídá s rozjetými reflexemi – ty jsou někdy pronikavé, jindy naopak zcela jalové, což je však zřejmě schválně, neboť vážný či nostalgický tón Žadanova textu leckdy skosí ironie.

Nejpodařenější (a to vážně velmi) mi připadají povídky Porno a Autoatlas Ukrajiny, které se částečně vracejí do rodného prostoru východní Ukrajiny; dochází zde k určitému paradoxu vzývané "cesty" a zároveň vědomí toho, že i tendence neustálého pohybu má někde své zárodky (v tomto případě v hromadném ježdění na regionální fotbalové zápasy a v převoznických cestách s otcem). Poslední povídka, zároveň omamná óda na mapy jakožto objekty rozněcující imaginaci, je i implicitní ukázkou střetu mentalit – zatímco rakouský kamarád dychtí z jeho perspektivy po "exotických" opuštěných industriálních prostorech, které pro něj představují akorát tak umrtvené a lehce zachytitelné cingrlátko, vypravěč v celkovém průjezdu východní oblastí nachází metafyziku závodů a uondaných hrdinů. Pocit domova v liminálních prostorech.

"Poté, co jsme z okolního vzduchu vyhmátli obraz krajiny, černobílý industriál, který se přes svou zatuhlost nezdá být zase tak mrtvý, nezbylo nám než odsud odjet. Při překonání té samé vzdálenosti pokaždé zafungují ty samé receptory, obnovuješ jakoby palubní deník, jenž se po dlouhé době setřel a ztratil jasnost, proto je třeba ho čas od času navrátit k životu. To všechno se ukládá do jakéhosi katalogu: zaznamenáváš a označuješ pro sebe každou zatáčku, každé parkoviště, domy u tratě, názvy městeček, rozmístění strážních postů, vzdálenosti mezi benzinkami a bary, ceny na benzinkách a v barech, pracovní dobu čerpadlářů a prostitutek, které tu všichni znají, každý rozbitý náklaďák, s vyvrhnutými vnitřnostmi, každou postavu na křižovatce, každý pohřební průvod, jejž není možné předjet, takže vzniká dojem, že nepřetržitě jedeš za pohřebním průvodem, přičemž nemáš možnost dostat se před něj a podívat se, co ve skutečnosti začíná tam, kde končí život."
(Autoatlas Ukrajiny, s. 156)

17.10.2023

"Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých překvapení a má představa o nich je čistá jako hotelové prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít COKOLIV, a to COKOLIV je mnohem důležitější a lákavější než všechny topografické znalosti."

Líbilo se mi, jak se ve sbírce v různých podobách opakuje motiv cesty. Vypravěč je poutníkem na mnoho způsobů. Občas je to obvyklý pohyb odněkud někam, občas se pohybuje svojí pamětí, občas běhá v zaseklé životní situaci nebo jako křeček v kolečku vlastních myšlenek.
Pocit autenticity pomáhá vytvářet jak vyprávění v první osobě, tak zejména věrohodnost (ještě nejsem tak starej, abych si to nepamatoval :-) popisu života dobrovolných outsiderů, kteří trochu žijí mimo kulturní a společenské standardy, ale zároveň se proti světu pořádku a pravidel nevymezují nekompromisně. Život po svém. Život vědomě na okraji, ani pořádně tady, ani pořádně tam. Život ve vlastním tempu...

Líbil se mi také styl Žadanových povídek, bylo to svižně čtivé, s dobrými dialogy. A že se v nich nic moc neděje a nic zásadního nevyjadřuje? No, nemyslím si to. To, že se tady chytré myšlenky nevystavují jak ve výloze cukrárny ještě neznamená, že si je tam pozorný čtenář nenajde.

"Vyjeli jsme z Charkova asi ve dvě v noci a už k ránu jsme zapadli do mlhy, ve které se skrývala všechna průmyslová infrastruktura a ležel všechen industriál: mrtvý, živý i nenarozený, celý Donbas se svým tisícem příměstských nádraží a tisícem zatopených štol, se svými živelnými trhy, na nichž se prodávají průmyslová tajemství, s motely, kde spí mrtví řidiči, se svými řekami, z nichž svítí kal: černý a lesklý jako arabská nafta, se svými maloměstskými dvorky, co do srpna zarostou suchou travou, marxistický Klondike, kde uhlí leží v úrovni hrobů, co je kope pohřební služba, takže z pohřbu nesou domů v rakvích kvalitní uhlí, a kde lehké drogy stojí tolik, co coca-cola, třebaže coca-colu tu na rozdíl od lehkých drog nikdo nekupuje, neboť je zdraví škodlivá."

Kniha mě nebavila. Pravda, pár světlých momentů jsem v ní našla, ovšem nebýt ČV tak bych ji patrně hnedle odložila. Vlastně, spíše by mě nikdy nenapadlo po ní sáhnout.

06.02.2023

Knížka mi svým obsahem připomínala "Poslední kabriolet".
Největší "fušku" mi dalo jí sehnat.

17.07.2021

Klasická dobová výpověď o ztracené generaci, která sice již vyrůstala v dobách postkomunistických, plných materiálního blaha a zabezpečení, ale bez jakéhokoli cíle, směru, vidiny něčeho vyššího... Tedy v jakési morální prázdnotě, vyplněné alkoholem, drogami, večírky a potulováním se po světě. Jde o výpověď jistojistě kvalitní, mě osobně blízkou, ale zároveň bych ji asi více ocenil před deseti či patnácti lety, kdy jsem sám tyto pocity prožíval.

19.12.2020

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.

26.04.2016

Veď to poznáš. Normálne pankáčske poviedky. Cesty z bodu A do bodu B, najčastejšie z jednej chľastačky na druhú. Kolorit vytvárajú hrdinovia presne toho typu, ktorý perfektne pasuje za postavy do takýchto poviedok, ale v realite by si sa s nimi určite nechcel pravidelne stretávať.
„...je to snad jediná sociální skupina, jež ve mně nevzbudzuje odpor, no ale jak bych vypadal, kdy bych pronesl řeč na počest všech outsideru zjednocené Evropy...“

Asi ešte dlho mi bude v hlave rezonovať poviedka Porno, ktorej príbeh o vyrastaní a umieraní v beznádeji je tak strašne ukrajinský no svojim spôsobom aj príšerne univerzálny.
Žadan si vie svoje poviedky britko vypointovať a neraz prihodí aj nejaké to „životné múdro“, ktorého musel vo svojej divokej mladosti nachytať kopec. Samozrejme, ako správny Ukrajinec a Európan ešte musí ukázať, že tí z Východu sú vlastne rovnakí ako tí zo Západu, že nie je rozdiel medzi ožratým chlapom pôvodom z Charkova a ožratým Viedeňákom, chľastajúcim spolu v zapľuvanej putike na berlínskej hauptbahnhof. Veď to poznáš. Normálne pankáčske poviedky.

12.08.2015

Žadan popisuje svět kolem sebe s pronikavostí a úsporným stylem, který je jak rána na solar. Povídky plné nostalgie, ironie a dekadence. Nejsilnější jsou v poloze strohého, ale přitom velmi plastického popisu situací a dějů. Doporučuji. Kéž bychom i my měli takového Žadana:-)