• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Jazz na Donbase - Serhij Žadan

Nepříliš úspěšného nezávislého experta Hermana jednoho rána probudí nepříjemný telefonát: jeho bratr, majitel benzínky kdesi ve východoukrajinské stepi, záhadně... detail knihy

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Serhij Žadan

Internát

„Temno, temno, pár hodin světla a znovu temno. Mlha, černozem, špína za nehty. Pach mokré srsti. Depresso o to větší, že člověk nemůže knihu na chvíli odložit a uklidňovat se myšlenkou „je to jenom kniha,“ a dokonce ani „už je to minulost, dneska se lidé tam mají líp.“ Ikdyž se svým způsobem dočkáme happy endu, pořád víme, že to happy end není, že opravdu „bude hůř“. Nikdo vlastně neví, co se děje. Skvělý lehký vývoj charakteru hlavního hrdiny, hrozně milý vztah strýce a synovce (to jediné asi způsobilo, že nakonec z knihy nemám jen smutné a depresivní pocity). Přišlo mi ale trochu zbytečné mít na konci kapitolu z pohledu Sašky (zvlášť když jeho myšlenkové pochody nebyly odlišitelné od Pašových). A nelíbilo se mi, jak se tam psalo o ženách, neříkám, že to bylo nevěrohodné, to nedokážu posoudit, ale i tak mě to rozčilovalo.“... celý text
— koryslava

---

Depeche Mode

„Východní Ukrajina, 90. léta, kamarádi na prahu dospělosti se potácejí od láhve k láhvi, ulicemi, po bytech, továrnách i nádražích. Jednoduchou zápletku, která spočívá v hledání čtvrtého kamaráda, rozvíjejí absurdní scénky, filozofické úvahy a další vsuvky jako rozhlasová přednáška o irské kapele Depeche Mode. Za mě nejlepší autentický jazyk a atmosféra. Skvostně přeložil Miroslav Tomek.“... celý text
— Alphwen

---

Depeche Mode

„Syrové, neučesané, zábavné i smutné. Putování perferiemi Charkova a pohled na odvrácenou stranu společnosti, která zatím moc netuší, co dělat s nabytou svobodou a příležitostmi, které nabízí. Ale je to vůbec svoboda a jsou ty příležitosti pro každého? Přednáška o Depeche Mode naprosto boží.“... celý text
— Inutihar

---

---

Big Mac

„Protloukání a vláčení bez zjevného cíle, cesty ne rozjařené a objevující, ale spíš utrmácené a plné pošlapaného bohémství. Potkávání existencí ve stylu "sice divná, ale přece jenom společnost", jejichž vymykající se význam je uvědoměn až ex post, až po roztržení tohoto spontánního kumpánství, které je sice ztraceno, ale skrz vyprávění dochází alespoň k utvrzení toho, že je možné být součást příběhu. Oproti Depeche Mode mi přišel Bic Mac i v rámci jednotlivých povídek roztříštěnější – příznačné je dělení textu na drobnější bloky, které slouží jedné scéně. Ta se ztvárňuje skrz nekončící souvětí, absorbující do sebe úvahy, popisy i dialogy; horlivost vyjádření zdárně evokuje spontánnost situace. Zajímavě se pracuje s du-formou – vypravěč se v určitých chvílích intenzivně obrací ke čtenáři, přičemž to působí, jako by chtěl zdůraznit, že daný moment mu musí být přece dobře známý, ale zároveň se jedná o tak specifické chvíle a dojmy, že to ve výsledku působí spíš jako zvláštní intimní zasvěcování. Žitá realita středoevropského prostoru prvního tisíciletí (v níž je již obsazena řada známých věcí – od východoevropských příchozích v mrzkých zaměstnáních až po slova jako "projekt", pod něž lze schovat naprosto vágní cokoliv) se střídá s rozjetými reflexemi – ty jsou někdy pronikavé, jindy naopak zcela jalové, což je však zřejmě schválně, neboť vážný či nostalgický tón Žadanova textu leckdy skosí ironie. Nejpodařenější (a to vážně velmi) mi připadají povídky Porno a Autoatlas Ukrajiny, které se částečně vracejí do rodného prostoru východní Ukrajiny; dochází zde k určitému paradoxu vzývané "cesty" a zároveň vědomí toho, že i tendence neustálého pohybu má někde své zárodky (v tomto případě v hromadném ježdění na regionální fotbalové zápasy a v převoznických cestách s otcem). Poslední povídka, zároveň omamná óda na mapy jakožto objekty rozněcující imaginaci, je i implicitní ukázkou střetu mentalit – zatímco rakouský kamarád dychtí z jeho perspektivy po "exotických" opuštěných industriálních prostorech, které pro něj představují akorát tak umrtvené a lehce zachytitelné cingrlátko, vypravěč v celkovém průjezdu východní oblastí nachází metafyziku závodů a uondaných hrdinů. Pocit domova v liminálních prostorech. "Poté, co jsme z okolního vzduchu vyhmátli obraz krajiny, černobílý industriál, který se přes svou zatuhlost nezdá být zase tak mrtvý, nezbylo nám než odsud odjet. Při překonání té samé vzdálenosti pokaždé zafungují ty samé receptory, obnovuješ jakoby palubní deník, jenž se po dlouhé době setřel a ztratil jasnost, proto je třeba ho čas od času navrátit k životu. To všechno se ukládá do jakéhosi katalogu: zaznamenáváš a označuješ pro sebe každou zatáčku, každé parkoviště, domy u tratě, názvy městeček, rozmístění strážních postů, vzdálenosti mezi benzinkami a bary, ceny na benzinkách a v barech, pracovní dobu čerpadlářů a prostitutek, které tu všichni znají, každý rozbitý náklaďák, s vyvrhnutými vnitřnostmi, každou postavu na křižovatce, každý pohřební průvod, jejž není možné předjet, takže vzniká dojem, že nepřetržitě jedeš za pohřebním průvodem, přičemž nemáš možnost dostat se před něj a podívat se, co ve skutečnosti začíná tam, kde končí život." (Autoatlas Ukrajiny, s. 156)“... celý text
— lubtich

---

Depeche Mode

„"i když o žádné skutky jako takové tu vlastně nešlo, spíš o plahočení prostupným a řezavým vzduchem, snahu protlačit se ještě o kousek, ještě o pár milimetrů, bez jakéhokoliv cíle, bez jakéhokoliv přání, bez jakýchkoliv pochyb, bez jakékoliv naděje na úspěch." Tato pasáž z pásma vypravěče mi připadá být výstižná pro celkový náboj knihy, s tím paradoxem, že děj je rámován cílem, který se zdá být vzhledem k naladění účastníků putování celkem ambiciózní. Hledání "ztraceného kamaráda" sice představuje určitý styčný bod pro působení specifické skupinky charkovských pozdních náctiletých, motivace však není vyloženě intenzivní, čemuž odpovídá i dějová struktura, která je rozředěna vším možným. Postavy se motají v polokrachlých továrnách, příměstských vlakových spojích a na fotbalových stadionech, na nichž jde o všechno, jen ne o fotbal; potkávají provinční dialektiky, vysoce postavené dívky se zájmem v nízkých patrech, středověké dealery a děti přežívající ve vlacích. Rok 1993, přišel nový režim a zůstaly staré, již ošuntělé vesty. Je to trochu drsné a trochu lážo plážo, i mohutné obtíže jako by nakonec byly překonány určitým lokálním know-how, případně lhostejností. Myslím, že účinek knihy tkví i ve velmi funkčním vypravěčském naladění. Na jednu stranu budí dojem dokumentu, na druhou stranu je neustále zdůrazňována zprostředkovanost – vypravěč zaujímá řadu rétorických poloh, od ledabylé ironie přes neukočírovanou vervu ("proč o tom vlastně mluvím") až po nenadálé nespisovné úvahy. Postoj "nad věcí" je však po prvních pár úvodech (jsou čtyři, stejně jako epilogy) trochu sražen tím, že se vypravěč stává přímým účastníkem, takže se z komentátora stává spíše určitý intimní zpravodaj, který ke svému okruhu přistupuje se zvláštní aurou kamarádství – nejedná se o žádnou "bromance", je to zvláštní, nijak vznešenými idejemi semknuté spojenectví, které je ale neustále utužováno potřebou mluvy (a potřebou s někým sdílet stejnou láhev). Zároveň dává vyvstat nečekaným podobnostem s jinými sociálními typy, ať už jsou to prostitutky nebo půlnoční tramvajáci. V knize je i nádherný moment z "nesmírné logické jednoty drobností" pociťované na malém nádraží po potkání invalidy, který pouští z gramofonu retro, které "v zásadě stojí za hovno" – i tak jako by se v této chvíli vyjevilo všechno nevyslovené spiklenectví různorodé trojice. Dialogy – nesmírně životné, jejich vtip se zjevuje nezávisle na vědomí mluvících (výslovný "smích" se snad neobjeví po žádné replice – "Jo, a Trockij byl basketbalista. Hrál za Pracovní zálohy.") Kompozice – mazec, výborně fungují hlavně vložené texty (kniha od "doněckého kontrolního výboru", který v sobě mísí poťouchlou návodnost, urputnou vážnost a ironickou frázovitost) a pasáže reprodukující tlumočnické nesoulady (vystoupení pochybného kazatele a pořad se studií od BBC), které paradoxně odkrývají skutečnou podstatu věcí a kulturní propast mezi nově "osvobozeným" východním prostorem a dlouhodobě "svobodným" prostorem anglosaským. 5:30 Na konečné bychom rádi našli aspoň nějakou lavičku, kde by se dalo přečkat pár hodin do příštího vlaku, jenže se tu konečně objeví ti kluci, co se vrací z vojny, a taky houbaři. Všechny lavice v čekárně jsou obsazeny nějakými podezřelými existencemi. Vyjdeme proto na jediné zdejší nástupiště, které nádražní tlampače z nějaké důvodu pateticky označují za první, jako by tu snad někde bylo i druhé. Nějakých sto metrů od nádraží je vidět vysokou lávku pro pěší, vypínající se nad celým panoramatem. "Pěkný," řeknu, "tak asi půjdeme na most, tady se stejně nikde nedá spát." Stoupáme po kovových schodech a prohlížíme si nádraží, nekonečná rozvětvení kolejnic, nákladní vagóny tísnící se jeden vedle druhého, cisterny, štěrk, semafory, stromy, mlhu, nádražní budovy, všechno možné, nemáme se o čem bavit, takže tam sedíme obklopeni mlhou a mraky, pomalu pijeme studenou minerálku a prohlížíme si všechnu tu zmrzačenou železniční infrastrukturu. (s. 206)“... celý text
— lubtich