Janina2609
komentáře u knih
Život: návod k použití
Georges Perec
„Hledám věčné a pomíjivé zároveň.“
Život v činžovním domě v ulici Simon-Crubellier v 17. pařížském obvodě a osudy jeho obyvatel, kteří žijí od sebe vzdáleni jen několik centimetrů. Odděleni pouhými příčkami, sdílejí stejné prostory, ve stejnou dobu provádějí tytéž úkony. Několik desítek simultánních životů se opakuje od poschodí k poschodí, od domu k domu, od ulice k ulici.
Aby se v něm čtenář orientoval, dostává rovnou i plánek domu zbaveného přední fasády, v jehož útrobách se odehrávají příběhy pestrého panoptika obyvatel. Dále následuje 600 stran románu o obyvatelích domu, vypravování rozděleného do šesti částí, jelikož činžák je šestipatrový (sklepy, přízemí a podstřešní pokojíky pro služebnictvo se zvlášť nepočítají).
Je to román „puzzle“, román-záhada, text, v němž při běžném čtení těžko dokážeme odhalit všechna poschovávaná spisovatelova škodolibá „mrknutí“: aluze, hříčky, záměny, textové a grafické fígly, které tu převzaly roli povinných stylistických figur a ozdob krásné literatury, jak je uznávala tradice. Autor je známý nejen pro svou vášeň pro experimentální formy, hry a matematiku, ale i schopností vtáhnout čtenáře do světa spletitých příběhů pomocí humorné vynalézavosti, ironie i jemných detailů, které nenápadně utvářejí život každého z nás. Krátký výsek každodennosti jako obraz rozstříhaný na tisíce dílků. Momenty, které si na základě skrytých zákonitostí významově spojujeme. Obrovský puzzle, z něhož se snažíme vyčíst, jak nás naše životy dovedly až na toto místo.
Kniha se mi moc líbila, některé pasáže, přiznám se, bylo nutno pro svoji formu psaní přeskočit. Jen jsem se vždycky obávala, že přeskočím i nějakou důležitou informaci. Byly to ale obavy zbytečné, příběhy byly obdivuhodné i samy o sobě.
„V úvodu se praví, co je skládačka neboli puzzle, jak nemožné je z jednotlivého dílku vyčíst smysluplnou výpověď o celku, jaké nástrahy tvůrce hádanky (neboť tento význam slovo puzzle v angličtině má) vůči sestavovateli přichystal: "dva kousky římsy, které do sebe přesně zapadají, ale ve skutečnosti tvoří dva velmi vzdálené díly stropu ... několik dílků vyřezaných téměř stejně, z nichž některé patří k zákrsku pomerančovníku stojícímu na krbu, jiné k jeho jen lehce zamženému odrazu v zrcadle. Je to jen zdánlivě hra samotářská: každý dílek, který znovu a znovu bere do ruky, který zkoumá a laská, každá kombinace, kterou znovu a znovu zkouší, každé tápání, každá naděje, každá sklíčenost byly zvoleny, vypočítány, promyšleny někým jiným." - Hm, není to snad metafora vystihující základní existenciální pozici člověka na tomto světě?“
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
„Tomáši, my jsme tu proto, aby lidem ve vsi zůstal jejich majetek nebo majetek po předcích. Aby z něj měli užitek a aby byla ve vsi pro lidi práce.“
Další lidský příběh o strastech jihočeského venkova s typicky melancholickou náladou končícího léta. Tentokrát o dracích velkého byznysu, kteří se snaží proměnit život na vsi. Lidé v ní ale zůstávají stejní. Pan Hájíček opět nezklamal, mám jeho nezaměnitelný styl psaní moc ráda.
„Ale já se chci pokusit, aby to tady bylo alespoň o něco lepší a ne odsud odejít.“
Všeobecné spiknutí
Egon Hostovský
„Kdo to byl a co chtěl? Mluvil v tom smyslu, jako by celý vesmír byl jenom v nás. Všechna bitevní pole a všechny pravdy a všechny lži a všechno skutečné i neskutečné je jen v nás.“
Psychologický román o českém spisovateli v americké emigraci reflektující nejistotu lidského postavení v moderním světě. Pomocí vnitřního monologu hlavního hrdiny zpracovává pocity rozvrácené duše intelektuála, jehož kořeny jsou vytrženy z rodného prostředí, je stíhán pocitem viny, stýská se mu po domově a navíc bilancuje svůj život po svých 40. narozeninách. Jeho vnitřní stav je velmi složitý, ztrácí se ve společnosti i sám v sobě. Jeho život je vratký a dostává se do hluboké krize, nic není jisté. Ani hlavní hrdina, ani čtenář nemají žádnou jistotu, zda to, co se před nimi odehrává, je skutečnost či fantasmagorie.
Název Všeobecné spiknutí je vysoce příznačný-hrdina podezírá své přátele ze spiknutí proti němu, ti podezřívají jeho a konečně i čtenář může podezírat autora ze spiknutí s hrdiny románu. Určujícím tónem knihy je pocit existenciální nejistoty, vratkosti světa, jenž se vymkl řádu a v němž je vše dočasné. Hledání vlastní totožnosti je v tomto světě věčným bojem a žádné vítězství není konečné.
Při čtení jsem měla pocit kafkovské Proměny a toto náročné čtení nelze hodnotit jinak než pěti hvězdami.
Rozžehni lampu ve svém srdci
Liu Yong
“Každý člověk je lampa. Kvůli ochraně sebe sama i proto abyste nezraňovali ostatní, za účelem nasměrování záře či vzbuzení zájmu, nezapomeňte prosím použít stínidlo. Možná sníží svítivost, může ale přidat na třpytu.
Více než stovka krásných pohlazení po duši, která vám zpříjemní chvilky třeba s kávou.
V kratičkých příbězích prostřednictvím prostého a duchaplného textu čínského budhistického původu můžete získat ponaučení, autor svými texty vybízí, abychom si všímali všednodenních drobností, dokázali je vnímat v kontextu a čerpat z nich inspiraci pro svůj vlastní život.
A pokud někdo umí čínské znaky, může si sudé stránky přečíst i v originále.
Smršť
Jozef Karika
“Co když větrnice rozpoutává nějakou smršť i v nás samotných?"
Opět příběh odehrávající se v krajině, kterou moc dobře znám. Navíc moc pěkný horor, škoda jen , že se ve zdlouhavém závěru zcela vytratí napětí.
Milenec
Marguerite Duras
“Tak jako později objevila věčnost mladšího bratra ve chvíli smrti. "
Vždycky čtu raději dříve knihu, pak až film. Tentokrát to bylo naopak.
Milenec je napsán jako souhrn vzpomínek. Každá vzpomínka je oddělena od té další prázdným řádkem a následuje pak další, která nemusí ani nutně nějak s předchozí souviset. Autorka skáče z období svého dospívání a dětství, do doby smrti své matky a obou bratrů. Jde o autorčinu osobní zpověď. V celém románu není udržena ich-forma vyprávění. Naopak, Durasová se distancuje od svého mladšího já a mluví o něm v er-formě. Je to „mladá dívka“, a nikoli „já“. Text Milence je také charakteristický absencí přímé řeči, jde o proud vzpomínek obsahující jen řeč polopřímou. Dále je zřejmá absence citů mladé dívky ke svému milenci. Ty se objeví až na konci, když jsou odloučeni a když si dívka uvědomuje, že Číňana milovala. Jde o knihu nevysloveného slova, kde spočívá to nejdůležitější.
Eva
Verena Kessler
“Zvedne hlavu, zadívá se mi do očí a já v těch jeho očích vidím vřelost, jakou nabízí jen ten, kdo ví, co přesně se v člověku proti němu odehrává."
Silný příběh čtyř žen věnující se zajímavému tématu.
Myslím si, že zejména závěr knihy-čtvrtá část bohatě splňuje bod 19 z letošní Čtenářské výzvy.
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
“…neví proč je nešťastná, jestli je to jen nudou, nebo tím, že nehledá žádný smysl života a jsou jí cizí rady protivné…"
Krásný název vypůjčený z časopisu Dům a bydlení-mimochodem skvělý nápad a stejně příjemná obálka. Ale zdání trochu klame.
Příběh jakoby navazoval na předchozí přečtenou knihu Pacanka-další lidské osudy, které poznamenaly negativní události v dětství , na základě kterých se pak postavy chovají v dospělosti. Ať už je to sexuální nestřídmost, nevěra nebo nechuť mít děti. S chováním postav nesouzním, ale dobře se to čte a bohužel brzy i zapomene.
Pacanka
Klára Elšíková
„…najít svůj střed, svou svobodu, žít sama sebe…“
Perfektním jazykem napsaná autentická výpověď mladé ženy, která se velmi odvážným způsobem neustále hledá. A vlastně si dělá, co chce. Moc se mi líbí použitá du-forma, hodí se k tomuto tématu a působí jako očistná zpověď. Podobně jsem to vnímala i u knihy Rozložíš paměť Marka Torčíka.
Hrdinka se cítí svobodná v situacích z dětství, na které vzpomíná a nyní je může dělat po svém (povinnost jíst maso ve školní jídelně; běhat, křičet a skákat okolo bazénu, culíky…apod.), „svobodná“ je ovšem i v sexu a alkoholu. Hledání sebe sama, svých hranic je hezky vyjádřeno i v časté změně prostředí hrdinky (Holandsko, Francie, Ukrajina, Korfu…).
Líbil se mi závěr knihy.
„Nechápeš, proč se tvoje svoboda rovná sebedestrukci, děláš si, co chceš, ale přitom to není to, co chceš.“
Internát
Serhij Žadan
“Paša myslí na všechno, co za ty dva dny viděl, na všechny ty zmučené oči a zlobou znetvořené tváře, na všechny ty žízní ochraptělé hlasy, na všechny postavy malátné nevyspáním, na všechnu zimu a všechno vlhko, a náhle pocítí, že se mu dělá zle-z toho, jaký má hlad, i ze starocha, z něhož táhne smrt tak silně, jako by se rozkládal přímo tady, v provazcích deště."
Syrový, studený, apokalyptický román, který zmírňují snad jen autorovy metafory a místy poetické momenty, jestli se však hrůza války tímto zmírnit dá. Je to cesta nejen ve stylu Mc Carthyho, ale také cesta do nitra duše hlavní postavy Paši. Působí zprvu nesympaticky, lhostejně ke svému okolí, ale díky vzpomínkám na svůj dosavadní bezstarostný život a srovnávání s nynější hrůzou se postupně přetváří a formuje.
Určitě nadčasová kniha, autor nepojmenovává jednu nebo druhou stranu, zlé nebo dobré-kladně hodnotím.
Jsem ráda a pevně doufám, že díky mistrně popsané tíživé atmosféře o tom můžeme jen číst a nezažijeme nikdy na vlastní kůži.
Kniha je pro mě velmi milým překvapením, měla jsem ji v seznamu “chystám se číst" od čtenářské výzvy 2023-kniha od ukrajinského autora.
Sagittarius
Václav Křivanec
"Jednou z nejhorších věcí, který může člověk zažít je ztráta iluzí."
Já jsem s knihou v pohodě, i když musím souhlasit s předchozím hodnocením přílišného polopatického vysvětlování, celkovému vyznění to ublížilo. Musím ale ohodnotit použití plzeňského nářečí i lokalit, které velmi dobře znám, stejně tak jako popisované rekreační budovy. Snad mě nezasáhne šíp, až půjdu znovu kolem:)
Tohle lidi hodně berou
Pavel Tomeš
Sbírka krátkých vtipných fejetonů vydaných v letech 2008-2015 v brněnském deníku Rovnost, čtrnáctideníku Metropolis nebo vycházející z autorových stand-upů.
Nejvíce mě pobavil Den, kdy spadl internet a Fyzika vztahu a jako častý navštěvník knihovny nesmím zapomenout ani na vtipnou Moje nejlepší kámošky obalené igelitem. Pokud si potřebujete u čtení odpočinout klidně zvolte tuto příjemnou a poměrně útlou knížku.
Vidličkou po mapě: ...aneb gastronomická odysea a jiná kulinářská dobrodružství
Dagmar Heřtová
“Můžeme se stravovat po vybraných restauracích, ale když si doma namažeme čerstvou housku máslem a lučinou, často konstatujeme, že to je to nejlepší za hodně dlouhou dobu."
Knihou plnou lákavých receptů, zajímavostí i poutavých fotografií cestovatelky, kuchařky, food blogerky jsem si pomalu listovala, kapitolky jsem tu a tam přeskakovala, abych se k nim později mohla vrátit. Do některých míst jsem se i díky cestovatelským poznámkám autorky duchem přenesla a všechno toto jsem proložila skutečným kurzem vaření se srí lanským kuchařem.
Za mě dobrý.
Malý Alenáš
Ivan Vyskočil
“Je malý, ale náš. Chápeme.
Ne nechápeme! Je Malý Alenáš! “
Fantaskní a absurdní novela plná slovní ekvilibristiky líčí osudy docela malinkatého človíčka jménem Alenáš, kterému je svěřen nesmírně zodpovědný úkol. Je totiž jmenován správcem a opravářem snů. Autor maximálně využívá všech grafických i fonetických možností a zvláštností českého jazyka.
Způsob vyprávění připomíná pohádku; ale přesto je to kniha určená hlavně dospělým.
Pohádkový je i jednoduchý hlavní děj jednotlivých epizod; děj je však přehlušován proudem slovních hříček. Myslím, že množství hříček bude důvodem, proč se tato knížka nečte vůbec tak lehce, jak by se při prvním nahlédnutí mohlo zdát.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
"Co by z tebe mohlo být."
Nádherná kniha, nádherný válečný příběh plný energie, lásky, odhodlání a také poeticky zachycených pocitů.To je to co se mi na stylu psaní moc líbilo. Detaily, které rozproudí fantazii, vše vidíte jako ve filmu: dotyky, vůně, pohyby zvuky(šum moře, pach mušlí, chlad jeskyně, vlající záclony, povrch omítky, hořící domy…).
Oceňuji i prolínání dějových a časových linek, určité to zvýraznilo prožitek (nejen v závěru) celého příběhu.
Pravděpodobně se podívám i na seriál, což nedělám po přečtení knih moc často.
Truchlivý Bůh
Jiří Kratochvil
“Lidé jsou jenom boží sny o příbězích."
Velmi zvláštní a zajímavá kniha, která splňuje hned nejméně dvě témata letošní ČV. Nebýt posledního chybějícího tématu vůbec bych ji neobjevila.
Děj po celou dobu snadno udržuje svým lehkým napětím čtenářovu pozornost, který je zvědav na závěrečné rozuzlení. To je ale v každém z nás, jak si ho vysvětlíme. Líbila se mi právě ta nejednoznačnost, jenž nutí přemýšlet o pojmech čas- úděl nebo dar, věčné trvání nebo pomíjivost bytí. Možná právě pro tu smrtelnost člověka můžeme prominout určité dráždivé, lechtivé a naturalistické situace, které autor ve své knize používá.
Počkej na moře
Veronika Opatřilová
„Jedině to, co skončí může trvat věčnost.“
Knihu jsem si vypůjčila v knihovně úplnou náhodou, přispěla k tomu i hezká obálka. Vůbec jsem netušila téma a zaměření. Blížil se konec výpůjční doby a tři dny před datem jsem se rozhodla, že ji vrátím společně s přečtenými jako nedotčenou. Ale zvědavost mi nedala, řekla jsem si-zkusím alespoň dvě-tři stránky. No a bylo to.
Začetla jsem se tak, že jsem ji během těch tří dnů opravdu přečetla.
Je ale skoro škoda takhle krásnou, silně propracovaným stylem psanou knihu přečíst takhle rychle. Text působí lehce poeticky, nádherně vykresluje prostředí i danou dobu. Líbily se mi i umělecké odkazy obrazů či poezie, která je v příběhu představená formou úryvků anglických básní. Děj je pozvolný, postrádá skandály, dramata nebo příliš mnoho závažných témat dohromady, což je teď ve většině aktuálních knih dost v kurzu. Spisovatelka se naštěstí trendy neřídí a vhodně se vyhýbá jakýmkoliv kýčům.
Co je na knížce ale nejhezčí, je použití du-formy (ta se mi líbila nejvíc), er- i ich- formy zároveň. Toho, kdo ještě knihu nečetl, může tato kombinace lehce odradit, ale díky údernému a svižnému stylu a trvalému určitému napětí v příběhu je snadné se začíst, přestože děj není nijak akční nebo dramatický. Nebojte se, zážitek stojí za přečtení a nijak rušivé to vážně není, naopak to příběh báječně ozvláštní.
Erotických scén, přiznám se, jsem se v textu trochu obávala, samozřejmě do příběhu patří, ale duševno jaksi převažuje nad fyzičnem. Intimní okamžiky jsou vyobrazeny tak akorát a textu velmi sluší.
Působivé je i popsání důvěrných emocí obou hlavních hrdinů a mistrně propracovaná psychologie postav.
Myslím, že tohle komplikované drama je skutečně výzvou i pro náročnějšího čtenáře, všechny ty nuance, emoce, myšlenky, propojení úvodu i příběhu. Vše je velmi reálné, a jestli se snadno začtete, může se vás dotknout příběh opravdu silně.
Neskutečný zážitek.
Počkej na moře je hodné světové literatury.
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
“Tebe si s nikým splést nejde. Takové svinstvo jako ty nikdo jiný nenadělal."
Myšlenka a téma příběhu perfektní, ale literární hodnota této knihy, dle mého názoru, velmi malá. Ploché vyprávění, vše napsáno tzv. letem světem bez hlubšího rozboru postav nebo situací. První část knihy špatná, zbylé dvě části ještě horší.
Také se podivuji nad vysokým hodnocením této knihy. Je to snad proto, že lidé rádi čtou příběhy povrchní a bez hlubšího zamyšlení nebo přemýšlení? Doufám, že ne..
Tohle město, tahle řeka
Martina Leierová
“Je nutné přeměnit energii, která vzniká z trápení, v něco zajímavějšího. V tvůrčí, nikoli destruktivní sílu."
Jak název i obálka knihy napovídají, máme před sebou příběh jednoho domu, v němž jednotlivé kapitoly vyprávějí o jednotlivých bytech a jejich obyvatelích. Životní osudy všech postav se příjemně prolínají, bavilo mě to až do konce.
Šikmý kostel
Karin Lednická
“Bolest člověka utluče, když se nechá."
Kniha má nesporně významný kulturní přínos díky vyzdvižení hornického kraje a těžkého života horníků i jejich rodin. Autorka pečlivě vyhledala rešerše, je vidět kvalitně odvedená práce. Co se ale týká příběhu, mám tři poznatky a komentáře se kterými se shodnu s předchozími hodnotiteli:
-absence větší zápletky
-příliš zdlouhavý děj
-nesdílím masové šílenství z knihy.
Naštěstí je napsána celkem příjemným stylem, který dovolil dočíst až do konce. Po dalších dílech asi nesáhnu.
Celkově tedy trochu zklamání.