Milenec
Marguerite Duras
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/54724/bmid_milenec-tyE-54724.jpg
4
204
204
Tématem rozsahem nevelké, o to více však strhující prózy Milenec z roku 1984 je první smyslný prožitek, erotický vztah patnáctileté chudé bělošky a o dvanáct let staršího bohatého Číňana, zasazený do kulis lidnatého Šalonu, čínské enklávy indočínského Saigonu. V novele, jež nese zřetelné autobiografické prvky, rozehrála Marguerite Durasová drama lásky bez budoucnosti, která navzdory své bezvýchodnosti vyniká tělesností a nevysloveným poutem. O tom, jak výjimečná tato próza je, svědčí nejen skutečnost, že v ní mají své kořeny všechny pozdější postavy spisovatelčina díla, ale především ohlas, jejž novela vyvolala. Literární text a potažmo i vztah v něm popisovaný byly sice označovány za skandální, knize se navzdory tomu dostalo hned několika uznání – za francouzské vydání získala autorka prestižní Goncourtovu cenu, za vydání americké cenu Paris-Ritz-Hemingwayovu. V roce 1992 převedl novelu unikátním způsobem na stříbrné plátno režisér Jean-Jacques Annaud. „Vytvořit bezvýchodnou situaci je pro mě ukojení, kterému se říká literatura“, prohlásila autorka a právě tato slova jsou pro Milence více než charakteristická. Konečně byla to právě Marguerita Durasová, která byla v líčení mučivé erotické bolesti nedostižná.... celý text
Přidat komentář
„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“
--
Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala.
Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984).
--
„Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.“
Hezký a zajímavý román dvou odlišných lidí a jejich vzájemně se prolínajících kultur. Líbilo se mi pěkně popsané prostředí a díky tomu se mi kniha pěkně četla. Hodně zajímavé. Po všech stránkách.
Čím to je, že Francúzi dokážu písať aj na krátkej stranáži tak sugestívne, že priam cítite vzduch, ktorý postavy dýchajú... Duras, Sagan, z tých súčasných Ernaux, Edi Louis (Balzac, ty choď preč, ty do tohto zoznamu nepatríš).
Od Milenca som nečakala veľa, predsa o Duras v poslednom desaťročí veľa nepočuť a mala som obavu aj z témy, či nebude "lolitkovská". Nakoniec som dostala úplne inú šálku kávy- Čína, 30.roky 20.st., bieli prisťahovalci z Francúzska, 15 ročná Marguerite (novela má autobiografické črty) a jej totálne dysfunkčná rodina, kde šípite oveľa väčšie problémy, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať... Na 90 stranách dosť veľa muziky!
Autobiografický erotický depresívny príbeh o romániku pätnásťročnej francúzsky a tridsaťročného čínskeho muža, na základe čoho si dievča vyslúžila označenie prostitútky. V pozadí sa otvára príbeh jej rodiny a ich toxický vzťah. Kompozícia písania je skvelá, autorka sa vracia k jednotlivým spomienkam z viacerých uhlov a vždy ich pojme odlišne. Nejde o milostný erotický príbeh, ale že to podstatné je nahliadnutie do jednej totálne dysfunkčnej rodiny a poukázanie na vzťahy, ktoré v nej panovali. Jej nutkanie utekať k milencovi chápem ako dočasné prekrytie zúfalého stavu dievčiny uväznenej v necitlivom a city mrzačiacom prostredí. Niet divu, že sa tak upína k svojmu mileneckému vzťahu.
Tohle ale byla amour...
Četla jsem v originále, vedle byla čínština, speciální edice Franco-Chinoises, v zemi tak podobné tomu mekongskému břehu, bez ročního období, dusivé horko a větráky, co rozrážejí vzduch slepený horkem a smradem ze starých pouličních stánků, mouchy co skoro plavou v tom těžkém ovzduší, nikdy nekončící tetelení se na silnicích, konce světa, bezútěšné obrazy krajiny bez duše...
A do toho pořád stejný motiv - sandálky, lehké šaty, černá limuzína, náruč, postel, a to vedro...až se dusíte.
Brilantní, brilantní, Marguerite...
Bylo mi patnáct a půl, a v téhle zemi nebylo žádné roční období, jenom jedno jediné, horko, monotónnost, byli jsme v nekonečném pásu rozpálené země, bez jara, bez znovuzrození..."
Autobiografický pidiromán francouzské autorky obdržel roku 1984 goncourta. Ve stejném roce obdržel Fernando Gomes zlatou kopačku a narodil se Pali. To znamená, že ta kniha už je stará. Jo a krom toho vyšla nedávno palimu kniha u Arga! Stahuj, lajkuj, kupuj známým! Ale zpět k tomu proč jsme tady, soustřeďuje se Peči.
Milenec je o tom, jak malá Marguarete vyrůstá v dysfunkční rodině v Indočíně a během puberty si začne se starším bohatým čínským milenecem. Nedávno mi manželka navrtala poličku na knihy na záchod a tak je Milenec první kniha, která byla komplet čtena během kadu. Miluju tyhle vymoženosti! To dřív za nás nebylo!
Kniha celkem za 8/10, překvapivě mě bavil saigonský nádech, matčina chorobně neúměrná láska k sourozencům a to vše zamotané do pubertální touhy po zakázaném prcání v šíleným vedru pod větrákem.
Příběh osudové lásky, která sama sebe raději nazývá prostitucí, jedné dysfunkční rodiny a koloniálního rasismu. To vše v pomale plynoucí básni v próze. Úchvatné. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělé interpretaci Jany Štvrtecké.
Na začátku mě novela vůbec nebavila a začítával jsem se (přesněji: zaposlouchával) dost pomalu – a kdybych nevěděl, jak krátká to kniha je, možná bych jí ani nedal šanci. Ale s postupem času jsem začal být víc a víc zaujat. Souviselo to s tím, jak jsem začal víc a víc vnímat, že se vlastně nejedná (tedy alespoň v mém chápání) o milostný erotický příběh, ale že to podstatné je skupinový portrét jedné totálně dysfunkční rodiny. Měl jsem pocit, že slast, kterou děvče získává na loži svého staršího přítele je ekvivalentem toho, co zažívají lidé, kteří se sebepoškozují. Její nutkání utíkat k milenci jsem četl jako nutkání zažívat něco, co alespoň na čas přebije zoufalý stav citlivé bytosti uvězněné v necitelném a city mrzačícím prostředí.
Není divu, že se tak upíná ke svému mileneckému vztahu. Kdo pociťuje svoji situaci jako bezvýchodnou, pro toho je východ kdekoli. Kdo pociťuje svoji situaci jako beznadějnou, pro toho je naděje kdokoli.
Taková náladová intimní erotická povídka, poslouchala jsem jako audio. Mělo to hezkou náladu, zvláštní smutno-drsný náboj. V roce 1989 to možná mohlo být svým způsobem šokující, zřejmě i tím, že kniha obsahuje autobiografické prvky - a můžeme se dohadovat které. Asi nic, co by mě nějak zasáhlo, ale jsem ráda, že jsem si to poslechla.
Intimní zpověď, na které mě bavila zasněná atmosféra a nálada, spíše než příběh samotný. Taková Lolita naruby, z perspektivy francouzské patnáctky, která se dá dohromady s třicetiletým mužem z Číny.
Hodně zajímavé, poutavé, až uhrančivé. Občas mrazivé, přitom vášnivé. Odosobněné i vtahující. Atmosféra na jedničku. A to s tou poezií je taky pravda.
Takto si představuji moderní poezii v próze. Velmi intimní, chvílemi lyrická, chvílemi strhující novela rozsekaná do malých, opakujících se odstavců. Místy mi stylem připomíná moji milovanou Romanci pro křídlovku, po které jsem v rámci člení Milenců opět sáhla.
Téma lásky, nenávisti a neschopnosti mezi těmito dvěma emocemi rozlišovat je vyobrazeno velmi citlivě, ačkoli často přijdou na přetřes živočišné a v podstatě až násilné obrazy.
Čtenář si po přečtení odnáší celou škálu pocitů, ale málo reálných situací, do kterých by se mohl stylizovat. Pro milovníky poezie bude tato kniha jednoznačně požitkem.
Za mě pecka. Nádherný jazyk, nádherný milostný příběh. Bravurní překlad Anny Kareninové. Příběh je umístěný do exotických kulis Francouzské Indočíny. Rozbitá země, rozbitá rodina, rozbitá hlavní hrdinka. Bloudění a tápání mladičké dívky v pánském klobouku a zlatých lodičkách představuje esenci francouzské ženské literatury.
Přiznávám se, že po přečtení "Je léto, půl jedenácté večer" se mi už další kniha od paní Duras otevírat nechtěla. Nakonec jsem se k přečtení "Milence" přeci jen odhodlala, a to pod záminkou, že je to přeci jen tenký svazeček. Díky bohu za tuto prozřetelnost! Styl autorky se může zdát trochu těžkopádný, ale hloubka i citovost textu mě ohromily. Autorce stačilo pouhých sto stránek k ucelenému, krásnému a bolestnému zážitku určenému čtenáři. Nevadila mi forma kratších odstavců ani střídání příběhu s ryze pocitovými pasážemi, ve výsledku do sebe všechno zapadlo tak, aby si čtenář zapamatoval tíživou atmosféru příběhu s nahořklým dozvukem.
Z mého úhlu pohledu chytrá, pozoruhodná, nezvyklá i těžká kniha. Moje výhrady? Půl roku jsem s tenkou knihou zápolila, dávala si přestávky a poddávala se nechuti jí konečně dočíst. Přišla mi místy složitá, se zvláštní formou vyprávění. Není v ní nic milého, k čemu bych se ráda vracela. Těšila jsem se, až jí dočtu, protože myšlenky někdy chladně proplouvaly mimo mě. Spíše než erotický román o lásce k čínskému muži a mileneckém vztahu bez budoucnosti, jsem knihu vnímala jako rodinné drama, pojednávající o složitém vztahu všech zúčastněných k sobě navzájem. Problematický vztah matky a dětí se pak promítá i do jejich zařazení a chování ve společnosti. Samozřejmě má silnější až skvělé momenty, kvůli kterým se nedivím, že kniha dostala několik uznání.
Pro ukázku uvádím jeden z úryvků, který mě fakt dostal: Nikdy si neříkáme v rodině dobrý den, šťastný nový rok. Nikdy si neděkujeme. Nikdy necítíme potřebu si něco říkat. Všechno je němé a vzdálené. Kamenná rodina, která zkameněla do takové hloubky, že se k ní nikdo nedostane. Každý den se navzájem pokoušíme zabít. Nejenže spolu nemluvíme, ale ani se na sebe nedíváme. Dívat se znamená být na někoho nebo na něco zvědavý, tedy klesnout. Nikdo, na koho se díváme, za ten pohled nestojí. Dívat se na někoho je pro nás potupa. Slovo rozhovor je vykázáno z našeho slovníku. Myslím, že právě tohle slovo nejlépe vyjadřuje hanbu a pýchu. Každé společenství, ať rodinné či jiné, je nám odporné, ponižující. Spojuje nás základní pouto hanby, že musíme žít. A v něm jsme zakořeněni v našem společném příběhu, protože všichni tři jsme děti oné poctivé ženy, naší matky, my patříme k téhle společnosti, která matku dohnala k zoufalství. Pro to, co udělali naší tak laskavé, důvěřivé matce, nenávidíme život, nenávidíme se navzájem.
Knoflíček po knoflíčku. Malíček k malíčku... Oh, L´amour. Zaposlouchejte se do nekrásnějších melodií jejich „věrného“ milování. Má touha po tobě, dívko bez závoje. Jsem na palubě. Vím, že i podruhé se setkáme. Noblesnímu obřadu vášnivé milenecké meditace se oddáme. Naše fyzická láska nechť se propojí v opojné aleji. Jen přimhouřit oči a zachytit šepotavý tlukot milostné žádosti tokání. Víc než jen přitažlivý žár polibků. Víc než jen prosté sklouzávání šatů. Vyznání lásky v její nejkřehčí svůdnosti. Záchvěv nahých těl září jako poetický, smyslný diadém. Obklopeni přepychem vášně a něhy. Vášeň - ten neodolatelný projev výbušnosti, něha jako libreto pohlazení. Každý dotek, každý polibek, jako póza na velkých plátnech, zátiší výtvarných děl. V každém detailu je zachován půvab, taj a smyslný šarm. Kradli si společné chvilky pro sebe. Jmění touhy, slavnost lásky bezedné, nedozírnému bohatství zaslíbené. Milostný příběh neskomírá v srdci těch, kteří chtějí hlasu sladce nebeskému, zlaté medicíně rozumět.
Milostný príbeh mladého francúzskeho dievčaťa (ktoré sa musí vysporiadať so "zvláštnymi" vzťahmi v rodine) a Číňana, napísaný štýlom, že sa od diela sotva dá odtrhnúť. Je to veľmi dobre sa čítajúca kniha, po ktorej ostane intenzívny pocit, hoci happyend sa nekoná.
První kniha, kterou jsem od Durasové četla. Nejspíš mi chybí souvislosti z jejích předchozích děl, protože tohle na mě působilo jako jakýsi „koncentrát“ všeho, co její knihy dělá jejími knihami (takže mi asi unikla spousta narážek a odkazů).
Není to žádná nostalgická vzpomínka na romantickou první lásku v exotické zemi, spíš je to bolestné poukázání na všechnu nespravedlnost a útrapy, se kterými se Durasová musela prát už od dětství, a také jakési pozdní vypořádání se s katastrofálními vztahy, které v její rodině panovaly.
PS. Durasová napsala 2 knihy s podobným názvem, Milenec (orig. vyd. 1984, 147 str.) a Milenec ze severní Číny (orig. vyd. 1991, 237 str.). Jsou to DVĚ různé knihy. Přestaňte z Milence ze severní Číny dělat další vydání knihy Milenec, prosím. Je to špatně!
Štítky knihy
zfilmováno milostné romány erotika francouzská literatura autobiografické prvky rozhlasové zpracování Indočína milenci Goncourtova cenaAutorovy další knížky
| 1989 |  Milenec |
| 1990 |  Bolest |
| 1999 | Milenec ze severní Číny |
| 1962 | Je léto, půl jedenácté večer |
| 1996 | Anglická milenka |
Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie.
.
Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku...
.
Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít.
.
Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké