• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Marguerite Duras

Milenec

„“Tak jako později objevila věčnost mladšího bratra ve chvíli smrti. " Vždycky čtu raději dříve knihu, pak až film. Tentokrát to bylo naopak. Milenec je napsán jako souhrn vzpomínek. Každá vzpomínka je oddělena od té další prázdným řádkem a následuje pak další, která nemusí ani nutně nějak s předchozí souviset. Autorka skáče z období svého dospívání a dětství, do doby smrti své matky a obou bratrů. Jde o autorčinu osobní zpověď. V celém románu není udržena ich-forma vyprávění. Naopak, Durasová se distancuje od svého mladšího já a mluví o něm v er-formě. Je to „mladá dívka“, a nikoli „já“. Text Milence je také charakteristický absencí přímé řeči, jde o proud vzpomínek obsahující jen řeč polopřímou. Dále je zřejmá absence citů mladé dívky ke svému milenci. Ty se objeví až na konci, když jsou odloučeni a když si dívka uvědomuje, že Číňana milovala. Jde o knihu nevysloveného slova, kde spočívá to nejdůležitější.“... celý text
— Janina2609

---

Milenec

„V knize je vše: nevinnost i koloniální dekadence. Ztráta dobrých časů. Úpadek i poznávání. Pocit, že něco jako budoucnost neexistuje. Rozklad, kterému mladé tělo vzdoruje. Ale paměť časem bledne a zbyde z ní pouhá tresť toho, co jsme prožili. Prožili? Pamatujeme si jen obrysy událostí... V patnácti, i když si myslíme, že jsme zamilovaní, nemůžeme vědět, zda je to skutečné. Naše zkušenost pro takové posouzení je příliš omezená, příliš nová, příliš zabalená do nálože hormonů, než abychom skutečně věděli, že to, co cítíme, je láska. Styl Durasové se podobá roztříštěné čínské váze, jejíž střepy nám ukazují, jak byla kdysi krásná. Váza je už dávno rozbitá, láska ale zůstává (viz poslední věta knihy). Dojemné. Vždyť tu snad opravdu byla! Velmi odvážné, něžné i kruté. Jak chcete. Vyberte si!  Takový je život.“... celý text
— Pablo70

---

Milenec ze severní Číny

„Neuvěřitelné, jak zhuštěný ten příběh je. Na nějakých 150 stranách je všechno, na co si člověk vzpomene, že by kniha mohla mít.“
— tereza0319

---

---

Hrádza proti Tichému oceánu

„Unikátní výpověď o zoufalém životě francouzské učitelky a jejích dětí v Kočinčíně 30. let 20. století. Žádná koloniální smetánka, sluhové a vila v bělošské čtvrti: bída a bezvýchodnost uprostřed kambodžských plání. . Ještě než spatřil světlo světa autorčin nejznámější román Milenec (1984), napsala M. Duras v roce 1950 román vycházející rovněž z jejího dospívání v Kočinčíně. Stejná témata: čínský milenec, briliant, zoufalá matka, hráze proti Pacifiku, živoření na Rovině. . Dívka v tomto příběhu se od jiných liší, protože má jméno, bratr je tu pouze jeden (nejvíce se podobá nejstaršímu Pierrovi) a matčino zoufalství je zde vylíčeno ve všech jeho odstínech. Autorka se sice inspirovala skutečnými událostmi svého života (matčina zoufalá snaha vybřednout z podvodu katastrálních úředníků), ale v příběhu s čínským milencem realitu pozměňuje: předně se vlastně o žádného milence nejedná, protože pan Jo jen zoufale Susanne obletuje, aby se s ní mohl vyspat. Ta i její rodina si to dobře uvědomují a hrají s ním jakousi hru, v níž výhrou je darovaný briliant (který se matka snaží prodat, aby mohla znovu bojovat proti větrným mlýnům). Pan Jo je tady jen k smíchu, neduživý mladík, co není schopný vzepřít se svému otci, směšně toužící jen po tom, aby Susanne mohl svést. . M. Duras je v tomto románu překvapivě "upovídaná" oproti strohému Milenci a uděláte si z něj dobrou představu o tom, jak to v Kočinčíně ve 30. letech 20. století vypadalo. Umírající děti, chudoba, svět bílých, kteří nejsou bohatí, prolhaní úředníci. Věru zajímavý román o jednom zapadlém koutu Indočíny. Pouze ve slovenském překladu.“... celý text
— Carlita.cte

---

Milenec

„Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie. . Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku... . Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít. . Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké“... celý text
— Carlita.cte