• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Marguerite Duras

Milenec ze severní Číny

„Neuvěřitelné, jak zhuštěný ten příběh je. Na nějakých 150 stranách je všechno, na co si člověk vzpomene, že by kniha mohla mít.“
— tereza0319

---

Hrádza proti Tichému oceánu

„Unikátní výpověď o zoufalém životě francouzské učitelky a jejích dětí v Kočinčíně 30. let 20. století. Žádná koloniální smetánka, sluhové a vila v bělošské čtvrti: bída a bezvýchodnost uprostřed kambodžských plání. . Ještě než spatřil světlo světa autorčin nejznámější román Milenec (1984), napsala M. Duras v roce 1950 román vycházející rovněž z jejího dospívání v Kočinčíně. Stejná témata: čínský milenec, briliant, zoufalá matka, hráze proti Pacifiku, živoření na Rovině. . Dívka v tomto příběhu se od jiných liší, protože má jméno, bratr je tu pouze jeden (nejvíce se podobá nejstaršímu Pierrovi) a matčino zoufalství je zde vylíčeno ve všech jeho odstínech. Autorka se sice inspirovala skutečnými událostmi svého života (matčina zoufalá snaha vybřednout z podvodu katastrálních úředníků), ale v příběhu s čínským milencem realitu pozměňuje: předně se vlastně o žádného milence nejedná, protože pan Jo jen zoufale Susanne obletuje, aby se s ní mohl vyspat. Ta i její rodina si to dobře uvědomují a hrají s ním jakousi hru, v níž výhrou je darovaný briliant (který se matka snaží prodat, aby mohla znovu bojovat proti větrným mlýnům). Pan Jo je tady jen k smíchu, neduživý mladík, co není schopný vzepřít se svému otci, směšně toužící jen po tom, aby Susanne mohl svést. . M. Duras je v tomto románu překvapivě "upovídaná" oproti strohému Milenci a uděláte si z něj dobrou představu o tom, jak to v Kočinčíně ve 30. letech 20. století vypadalo. Umírající děti, chudoba, svět bílých, kteří nejsou bohatí, prolhaní úředníci. Věru zajímavý román o jednom zapadlém koutu Indočíny. Pouze ve slovenském překladu.“... celý text
— Carlita.cte

---

Milenec

„Příběh francouzské dívky, která se narodila v Kočinčíně a v patnácti navázala sexuální vztah s čínským milencem vyvěrá z autorčina vlastního životního příběhu, který zachycuje s enigmatickou sevřeností, literárním mistrovstvím a velkou dávkou melancholie. . Právě ona ne-sentimentalita, prazvláštní smutek a autorčina upřímná zpověď dělá knihu tak nádherně tklivou, že to bere za srdce. Necelých sto stran je skutečně dechberoucím destilátem určujících zážitků jejího života. Psané slovo se stává obrazem a obraz symbolem: dívka s pánským kloboukem na přívozu přes Mekong, taneční střevíčky, černá limuzína, dům s modrou keramikou, zoufalá matka, bratři... Válím na jazyku exotická slova: Šolon, Mekong, Vin Long, Sadec a myslím na tu dívku, na její předčasně zestárlou tvář, na jejího čínského milence. Nechce se mi nic analyzovat, chci jen nechat příběh působit, stékat, chci cítit parné dusno roviny, slyšet matku, jak hraje na klavír, když domem protéká očišťující voda, slyšet houkání parníku... . Ten příběh je silný, protože se odehrává ve světě, který ještě není moderní jako dnes. Ve světě, kde ještě existuje tajemství, nedosažitelná žádostivost, ztracená láska a totální odloučení. Je to nadčasový příběh o první zkušenosti, o shazování dětské srsti, o duševním přerodu, o kráse o něčem jen a pouze snít. . Ještě dříve jsem znala stejnojmenný film, který je také výborný. A v neposlední řadě je úžasná i audio verze na Českém rozhlasu v podání J. Švrtecké“... celý text
— Carlita.cte

---

---

Milenec

„„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“ -- Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala. Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984). -- „Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.““... celý text
— empivarci

---

Bolest

„Tolik bolesti a naděje. Ale nic není jako dřív.“
— Zemlja