Pablo70
komentáře u knih
Horalka
Alberto Moravia (p)
Alberto Moravia prožil válku na vlastní kůži, a tak psal na základě své zkušenosti. Byl také vysídlencem (kolik takových lidí, které vyhnala válka dnes máme kolem sebe!) a v letech 1943-44 žil se svou ženou Elsou Morante v Sant.´Agata (v Horalce je přejmenoval na Sv. Eufemii) v pohoří Ciociarii. Musel opustit Řím, protože byl na seznamu antifašistů a obával se odvlečení do Německa. Chtěl se dostat do Neapole, kde žil jeho přítel Curzio Malaparte, ale vlak byl rozstřílen a on uvázl na venkově. Bylo mu 36 let a bydlel v nuzném skladišti vedle domu farmáře až do příchodu Spojenců. Autobiograficky vymodeloval lidské charaktery, jistě i některé příběhy.
Jeho hrdinka Cesira, je nejprve k válce lhostejná, ať se Němci s Angličany klidně povraždí, myslí si, na vlastní kůži však pozná, jak se charaktery lidí kolem ní ve válce mění, z některých se stanou fašisti, ale po skončení války se zas klidně změní na antifašisty (no, nepřipomíná vám to něco?). Lámou se charaktery a nic není jako dřív. Z lidí se stávají šmelináři, lupiči a vrazi. Také epizoda s Marokánci při osvobozování je pravdivá. Znásilňovali, stejně jako u nás ruští osvoboditelé. I z ní se nakonec stane prachsprostá zlodějka, která okrade mrtvého.
Kdosi řekl, že válka je kurva. Na příběhu, který vám zde vypráví prostá Italka, to pochopíte...
Čtvero ročních období v Římě
Anthony Doerr
Doerr prostě moc nepíše o pocitech/ píše jen o pocitech … je legrační sledovat mínění čtenářů o této knize… Ale opravdu: jak by nemohl mít plno pocitů, když se mu právě narodila dvojčata, se kterými se přestěhoval do Věčného Města? Je jich plná kniha. Je to takový postmoderní cestopis po Římě a okolí, docela zajímavý, ale na konci už trochu jednotvárný. Kdo však hledá, najde tu mnoho zajímavostí a souvislostí z dějin i současnosti. Je to i záznam toho, co čeká každé rodiče dvojčat. Hodně mě bavily citace z Plutarcha a našel jsem si také obrázky Toskánska. Připomněly mi jižní Moravu. A úžas Amíka, přesazeného do jiného světa mi připomněl můj vlastní úžas, když jsem byl v Americe.
Pouta
Delphine de Vigan
Toto je studie na téma loajality. Jak ji umí právě Viganová. Týraní jsou tu absolutně všichni a my sledujeme jejich postižení. Stručné a výstižné. Jsou však ještě lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Podle hesla: když nejde o život, jde o h…. . Někdy však o něj jde. Dovedeme potřebným pomoci? Potřebná kniha.
Sukně z listí
Patrick White
White umí jít pod povrch věcí, sleduje hnutí mysli svých postav a nádherně umí i vystihnout atmosféru přítomného okamžiku, pracuje se sny. To všechno činí z jeho próz výborné čtení.
V knize sledujeme degradaci lidské identity po zajetí divokými domorodci, zároveň tato primitivnost vede k obnově základních lidských hodnot jako individua. Zástupné hodnoty, které byla Ellen nucena žít se svým manželem, jsou nahrazeny něčím opravdovým. Vzbudí se v ní i soucit s těmi nejbídnějšími, zároveň je otřesena její víra v Boha. Vrací se jí schopnost milovat. Jen s největší námahou se opět zařazuje do anglické společnosti a my se ptáme: jak to asi zvládne? To však v knize už není.
Byli opravdu původní Australané lidojedi? Ke kanibalismu se tu uchýlili i bílí…
White psal dle znalostí podle skutečných historek o dobových ztroskotáních. Ale do jakých podrobností byly pravdivé, těžko říci.
Osudy lidských duší jsou však vykresleny velmi dobře.
Pro pozorné čtenáře schopné ocenit dobrou literaturu.
Nokturna
Kazuo Ishiguro
Mám rád hudební povídky. Nokturna se vám budou číst dobře, zápletky nejsou složité, i když někdy trochu potrhlé. (Mimochodem - moje žena odmítla povídky číst, protože jsou o lidech postižených životními prohrami.) Především to jsou povídky o hudebnících hledajících životní šanci na počátku své kariéry. S tím souvisí i množství pochyb a nejistot, které do jejich života vstupují.
Ishiguro se v dětství dostal do Anglie a chodil prý do kurzů tvůrčího psaní, kam chodil i Rushdie. Je to někdo, koho můžeme označit za japonského Anglána. Spíš Angličan než Japonec. Podle jména však Japonec...
Vyrostl jsem na hudebních povídkách Josefa Škvoreckého. Jeho hrdinové procházejí skrze hudbu těžkými životními zkouškami. Jejich hudba je nezřídka hudbou zakázanou a vede je někdy až na popraviště. To Ishiguro nezná. I Škvoreckého postavy se umí zamilovat a rozejít, ale provozují svou hudbu za cenu rebelie. Naši hudbu také zakazovali, stříhali nám dlouhé vlasy a posílali nás do věznice.
Po Ishigurových povídkách vám zbyde jen pocit životní neurčitosti. Umění tuto neurčitost vyjádřit písmem. Je to právě ten pocit nad tím, zda si dát udělat plastiku obličeje či ne, nebo jestli si zahrát žido-negerskou hudbu v okupované zemi. Tomu se říká touha po svobodě.
Krakatit
Karel Čapek
Krakatit je považován za sci-fi, kde se člověk postaví zkáze, kterou může vynálezce sám přivodit svým vynálezem světu. Četl jsem ho se zvědavostí znovu více než po padesáti letech. Shledal jsem v něm mnohem více rozměrů, které byste asi nečekali.
Především je to neúnosná míra erotiky, která cloumá Prokopem (potažmo jistě i Čapkem). Tu velkou exaltovanost, ten horký nákyp citů, způsobila nerozhodnost v lásce, kterou mladý autor zažíval na vlastní kůži. Musel se rozhodnout mezi dvěma (kdoví jestli jen mezi dvěma) ženami. Takový vznět citů se už v žádném jeho díle neopakoval.
Potom je to grotesknost. Z mnohých částí díla by mohly těžit takové parodie jako film Konec agenta 4WC… a další. Už samotné objevení druhého pana Carsona je ohromně zábavné. A některé scény ze zámku groteskou silně zavánějí. Scény od anarchistů ke konci také hraničí s parodií.
A je tu disproporce jednotlivých částí příběhu, zřejmě způsobená faktem, že vycházel na pokračování v novinách – nějak se to muselo natáhnout. Dost otravné. Ale bavte se, jsme přeci na podobné dobové parodie zvyklí, je to archaické!
A nakonec pohádkový (náboženský?) konec. Čapek zjevně netušil, jak příběh ukončit. Ale jak vidno, Tomeš nakonec uspěl. Ale za cenu takového vynálezu zkázy (vzpomínám mimochodem na známý film na podobné téma). Poučení: Ignorance se nevyplácí...
Ale když překonáte tu dlouhou štrapáci s princeznou (Prokopova pýcha), budete s Krakatitem celkem spokojeni.
Americká idyla
Philip Roth
Jel jsem v New Yorku příměstským vlakem. Spolu s dvěma mladými Číňany. Byli pečlivě oblečeni a hrdě mi hlásili: - Teď už jsme Američané. Bylo jim tak 30.
Roth v Americké idyle nemilosrdně odhaluje, co to je v Americe být Židem nebo Irem. A to generace zpět. V Americe je totiž každý odněkud, až na původní obyvatele. Můj PEN friend u kterého jsem pobýval, přibyl do Států v 60.letech z Irska. Když něco upil, začal mluvit rachtavou Irštinou a pravil, že se za něj jeho vlastní potomci stydí. Kvůli tomu, jak mluví...
Charakteristické je, že Levova fanatická dcera pochází až ze čtvrté generace přistěhovalců. Její předkové neměli na něco takového čas, museli bojovat o přežití. Jí zabezpečil bezstarostný život tatínek-továrník.
Američan by v knize jistě objevil více. Je velmi důkladná a rozsáhlá. Možná vám přiblíží Ameriku z druhého pólu. Ale Američané nemají zkušenost s totalitou jako my. To je jejich plus i mínus.
Ostatně: zabít bombami několik lidí a pak se dát na džinismus je hodně pokrytecké… nebo ne?
Zimní krypta
Anne Michaels
Dlouho se mi do téhle knihy nechtělo. Obával jsem se toho, jak mnoho bude umělecká.
A opravdu. Je to text až litanický, promluvy zúčastněných jsou spíše monology, i když obsah v sobě skrývá opravdové Pravdy. Ale nečekejte, že byste takto s někým promluvili. Uvědomil jsem si hned, že tyto monology jsou umělecký konstrukt spisovatelky. I když třeba tvrzení, že: prvotním podvratným aktem je žert, známe dobře z Kunderova románu. A válečná zkušenost přeživších musela být nezměrná, stejně tak jako žal Núbijců, kteří byli režimem přesídleni.
Tato kniha je poetickým konstruktem. Krásným sice, ale umělým. Nadechněte se a čtěte, málokdo tak umí psát a vnímat takto svět. L´art pour l´art.
Vděk
Delphine de Vigan
Umění ztrácet.
Tato přímá paralela s Elizabeth Bishopovou mě zcela ohromila. Byl jsem dojatý, i když moje matka ke stáru ztrácela zcela jiné věci než Miška. Také já začínám počítat své ztráty. Je to přeci tak bolestné. Ale náš život si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty. To je jasné poselství.
Autorka napsala jednoduchou formou (zdánlivě vedoucí až ke komičnosti) příběh stárnoucí ženy a dává nám naději, že kolem jsou ještě lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Příhoda s utajenými tabletkami na spaní má ohromující pointu. Když člověk trvá na své svobodě (alespoň tímto způsobem), zachová si alespoň pro sebe svoji důstojnost.
Je to silný příběh a touha poděkovat za život. Ten přicházející se nazývá Naděje. A Naděje umírá přece až poslední...
Zimní včely
Norbert Scheuer
Zimní včely zajišťují přežití roje přes zimu, pak umírají. Tak je symbolicky nastaven tento deníkový román. Snad jedna z mála knih, která se zabývá životem Němců na konci války. Ten včelař je outsider stižený epilepsií, z hlediska rasové čistoty tedy určen k likvidaci. I když se snaží přežít, válka ho nakonec stejně dostihne. Napsáno podle zápisků skutečného člověka, který získával peníze na léky převáděním Židů do Belgie. Ovšem jeho předkové byli též včelaři, tato linie vede až do XV. století.
Tato kniha vám toho o včelách i lidech řekne mnohem víc, než eko-román Historie včel, který je podezřele tendenční.
Cesta uvědomění: Průvodce meditujícího
Richard Alpert
Tato příručka se pro začátečníky stane opravdu dobrým průvodcem meditujícího. Ram Dass do ní shromáždil to podstatné, co by začátečník roky poznával kdesi v klášteře. Když zkoušíte meditovat, nevíte si zpravidla rady. Poučte se ze základních myšlenek těch, co to uměli. Tady jsou ty, co jsem si opsal a také osvojil:
Moudří nemluví, talentovaní mluví a hlupáci se hádají. /Tingam
Za mudrcem z Meseritzu jsem nepřišel, abych se od něj naučil vykládat tóru, ale abych se podíval, jak si zavazuje tkaničky od bot. / chasidský světec
Podstatou věci není výsledek, to, co je hodnotné, je úsilí zlepšit se. Takové cvičení je bez konce. / Šunrju Suzuki
Jestliže to nenacházíš v sobě, kam pro to půjdeš? /Zenrin
Na samotném vrcholu nemůžete stát navěky. Musíte opět sestoupit… To, co je nahoře, ví o tom, co je dole, ale to, co je dole, neví, co je nahoře. Člověk stoupá a vidí. Potom sestupuje, už nevidí, co viděl. To je umění sestoupit do nižších oblastí pomocí vzpomínky, co člověk viděl výš. Člověk už sice nevidí, ale přinejmenším ví. / R. Daumal
Na podobných sentencích můžete začít budovat opravdové poznání.
Co nosili s sebou
Tim O'Brien
Taky jsem se učil střílet ze samopalu a měl jsem dobrou mušku. Bylo to v době vietnamské války s Amerikou. Na rozdíl od O´Briena jsem ale do žádné války nikdy jít nemusel. Jsem za to upřímně rád. Také jsem si kladl podobné otázky jako on, co by stalo, kdybych někoho musel ve válce zastřelit, jenže to byla jen teorie. Z povídek je nejsilnější ta poslední, o živých mrtvých. S takto silnou výpovědí o pocitech vojáka se setkáte jen vzácně. A silné je také to zpochybňování vyprávění každého z nás. Co je pravda a co je jen příběh? Máte v tom jasno? Vy, co jste smrt někoho blízkého nikdy nezažili, se asi těžko vžíváte do těchto vyprávění. Je to pro vás právě jenom ta teorie…
Velmi autentické.
Na Chesilské pláži
Ian McEwan
Nejdřív jsem viděl film a zatoužil jsem si to přečíst. Připomínalo mi to vztahy v mém dětství, narodil jsem se na konci čtyřicátých let. Ale když jsem dospíval, byla již šedesátá, všechno se prudce změnilo, i když ne úplně. Kdo jsme ve skutečnosti a co vlastně od života chceme? Ptá se McEwan a konstruuje tento příběh. Vlastně je to literární cvičení na dané téma. McEwan je vrstevník, ale nikdo z nás takový kolaps nezažil. I jemu bylo v létě volné lásky hippies 1967 skoro 18... Film má ale trochu jiný konec. Pro mladé je kniha hodně poučná. Myslím, že o ní bylo níže řečeno dost.
Býti básníkem
Jaroslav Seifert
Krása slova zakletá v básních. Ale co je za nimi?
Seifert řekl na sjezdu spisovatelů v roce 1956: Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. My jsme nebyli… svědomím zástupů… ba dokonce jsme nebyli ani svědomím sebe samých. (V padesátých letech velmi odvážné!)
Po sovětské okupaci Československa se Gustáv Husák pokusil zničit dosavadní Svaz spisovatelů. A ponechat Seiferta v čele nového. Machiavelista prohrál s lyrickým básníkem. Seifert odmítl.
Ono to svědomí najednou fungovalo!
V roce 1984 (to zrovna vyšla tato sbírka) přišla Nobelova cena. Jiří Černý vzpomíná (2006): Z televize nám Jan Pilař nastrkoval staré Seifertovy sbírky, aby zastřel nové, zakázané. To už jsme ale v samizdatu četli Morový sloup a Býti básníkem…
Obě sbírky nakonec režim musel vydat.
A nakonec přidává jednu seifertštinu: Kdo neví co s láskou, ať se zamiluje třeba do anglické královny.
Anglický pacient
Michael Ondaatje
Teprve podrobným přečtením této knihy pochopíte, o čem to vlastně je. Autor svým intimním způsobem (a velmi smyslným) dovádí postavy i čtenáře k odhalování vlastní identity. Děj se klikatí a vrací se v prostoru a čase. Odbočuje a vy se možná v něm ztratíte, a potom se zase naleznete. Román je prošívanou přikrývkou příběhu, podobně jako je anglický pacient kopií Herodota. Hana hledá náhodně knihy v klášterní knihovně a skládá z nich příběhy. Tyto příběhy se spojují v jeden celek. Na této úrovni byste měli knihu číst. Autorův jazyk je místy čarovný. Osoby jsou víceméně spojeny válkou do těchto situací, které jsou nuceny spolu sdílet. Tento koncept je uplatněn ve více válečných románech. Je jasné, že jinak by se tito lidé nesešli. Vše ukazuje na potřebu odhalit identitu anglického pacienta, ale to není hlavní smysl knihy. Musíme se zamyslet nad vlastní identitou, kdo vlastně jsme a kam jdeme. Atomová puma je zde mezníkem, který nelze unést, zvláště pro Kipa, který je denně vystaven smrtelnému nebezpečí. Příběh lidí pronásledovaných láskou a válkou, jejichž poškozené duše se sbíhají v italském klášteře, zůstává, ale metoda, kterou je příběh vyprávěn, je plný poetických pasáží ohromující krásy.
Historie včel
Maja Lunde
Tak tu máme EKOromán! Trochu prvoplánový, ale aspoň si mladí uvědomí, jaký by byl život bez včel. Na nich bude, aby přežily... Je hezké, že naděje umírá poslední, že?
Tři kamarádi
Erich Maria Remarque (p)
Byl jsem teenager, když jsem četl tuto knihu poprvé. Emoce se mnou pořádně cloumaly. Samozřejmě, to umírání na konci dá člověku zabrat, ale také jsem nechápal, jaké porce cynismu v sobě musela mít válečná generace. Aby přežila. Aby uvěřila alespoň v základní hodnoty. Válka byla pro mne daleko. A přece ji museli prožít moji rodiče i prarodiče. Dnes je zase mnohem blíž a já dobře znám, jak může být život nemilosrdný. Vzpomínám na svá mladá přátelství, na svou mladou ženu, kterou skosila v 48 letech rakovina. Chápu tuto knihu jako snahu spisovatele porozumět životu. Láska a přátelství jsou velmi silné hodnoty. Je třeba si jich považovat. Snad jsem neměl tuto knihu znovu číst po letech. Některé části se mi zdají po letech přebytečné. Čtěte ji, dokud jste mladí. Pak jí lépe procítíte.
Třetí dívka
Agatha Christie
Tato detektivka vyšla v roce 1966, to bylo autorce již 76 let. Přesto reflektuje moderní dobu, i když po svém. I Poirot je zmiňován jako starý. Vždyť byl na scénu uveden v roce 1929! Ta moderní mládež se obléká jako hastroši! Hahaha! Zmiňováni jsou i Beatles...
Pokud jste nastudovali její oblíbené finty, tušili jste, co je asi za příběhem, co detektiv odhalí. Řešení bylo překvapivé, ale také trochu nepravděpodobné. No, co všechno lidé neudělají kvůli penězům! Poirot tu rozebírá nahlas své dedukce, je to skutečný obraz, jak musela příběh konstruovat i autorka. V jejím věku – klobouk dolů!
Život sira Alexandra Fleminga
André Maurois
Objev penicilinu má historii vytrvalostního běhu na dlouhou trať. Fleming byl bezesporu osobností a je zajímavé, že jeho laskavost koresponduje s povahou S. Freuda. Jeho obětavost neznala mezí a musela přijít světová válka, ve které byly jeho objevy konečně uvedeny v praktické medicíně. Zachránil mnoho životů. Pocházel z prostých poměrů a životem procházel i díky šťastným náhodám. Ale štěstí přeje připraveným. Pracoval neúnavně a stále věřil svému penicilínu, i když ho neuměl vyrobit pro praktické užití.
Stepní vlk
Hermann Hesse
Zhruba před padesáti lety se mi příběh Stepního vlka četl snáz. Dnes cítím, že autor si musel vytvořit jako symbol ústřední postavu Harryho, aby mohl všem ukázat, jak smýšlí. Tato jistá obřadnost (úvod, traktát) nám je dnes na překážku. Zdržuje. To třeba Cunningham nechává své postavy (které jsou podobně excentrické) jednat napřímo bez podobných obezliček. Hesse teskní po staré Evropě a přitom by ji chtěl překonat, ale nemá na to. Jeho hrdina, i když se cítí jako stepní vlk, pořád lne k měšťáckému životu. Hesse odhaluje měšťáctví, ale dnes se to tak sotva nazývá. I Cunninghamovi hrdinové touží po domově, ale je těžké je nazvat měšťáky. Doba se hodně změnila. Pokud vám to nevadí, zateskněte si s Hermannem po staré dobré Evropě.
