Pablo70 komentáře u knih

Není všechno zlato, co se třpytí. A někdy méně znamená více. To platí i o Michellově vzduté fantazii. Provází celý příběh, a po chvíli seznáte, že vás spíš zdržuje a zpomaluje. Dlouhé popisy snů narážejí na přítomnost.
Na tento příběh jsem se těšil už kvůli souvislosti s Johnem Lennonem. Jak bylo řečeno - bez Norského dřeva by nebylo tohoto příběhu. Ale Eidžiho rádoby hrůzné zážitky s jakuzou (z kterých náš hrdina jakoby zázrakem vždy vyvázl), byly spíše komické. Příběh náhle končí, tak nějak bezvýchodně.
Román je prezentován jako pocta Murakamimu. Když zvážíme, že Mitchell žil 8 let v Japonsku a má z Japonska i manželku, je nasnadě, že do knihy nacpal všechno, co o Japonsku věděl. To Murakami, coby rodilý Japonec, nemusel.
I když mám tohoto autora rád, dávám 3 * za tu vzdutou fantazii.

10.01.2025

Nanao psal tak, jak žil. Lidé, co se s ním setkali, na něj do smrti nezapomněli. Mám zapsané vzpomínky těch šťastlivců, co s ním mohli chvíli pobýt.

MB
Na počátku roku 1982 jsem žil s tehdejší manželkou a dětmi pod horami v autobusu, čelili jsme zimě a pozorovali, jak se mění na jaro, chodili do lesů. Dostal zápal plic a zůstal u nás pár zasněžených týdnů. Za nocí se kolem nás točily hvězdy. Ukazoval na Mlhovinu Andromedy, která je viditelná, když víte, kde ji hledat (on věděl). Právě se vrátil z Austrálie a měl básničky o ježuře, ptakopyskovi a Jižním Kříži. Později jsme se vydali několikrát do jižní Kalifornie na čtení, do botanických zahrad a pak na sever.
Budeme ho postrádat, dokud nedojdeme jako on do neznámého státu (země) za ním.
Děkujeme, Nanao, za život bez lpění!

Ian Ramsey
Když jsem se včera dozvěděl, že Nanao odešel, vzpomněl jsem si na mnoho míst, na která mě zavedl: na pobřeží Šitoko na Hokkaidu, Sarge de Cristos, na starou čtvrť v Tokiu, vzdálené ostrovy a vysoké hory. Vzpomínám, jak jsme muzicírovali, na jeho polévku miso s kousky skály a jeho lásku k malým dětem a silnějším myslím.
Poslední noc jsme vítali Nový rok a Nanaovy narozeniny trochu s obavami, ale zpívali jsme, tančili a o půlnoci vlezli do sauny, kde jsme se potili jako párek starých šťastných idiotů a v potírně si četli jeho básně. Venku bylo pod nulou a sníh vál ve větru pod průzračnou oblohou.
Nanao, budeš nám chybět.

Jeho verše k nám dodnes promlouvají. Berte tyto vzpomínky jako doplněk k jeho životopisu.

09.01.2025

Radovan Krátký, který uspořádal a přeložil tuto knihu, podotýká, že dobový vkus se mění. Proto se nelze divit, že tyto básně někteří lidé nahlížejí odlišně, než jak byly míněny. Ostatně - k názvu galantní: byl určitě převzat z názvu La fleur francaise de la satire galante (Paris 1921), z které Krátký jistě čerpal. Krátký byl známý satirik, proto jsou jeho překlady výstižné a vtipné. Knížka vyšla v roce 1968 (kdy mohla vyjít) a my se jí tehdy nekonečně bavili.
Ostatně č. 2 : jak praví wikislovník – Galantní - Přes němčinu z francouzského galant téhož významu, ve starofrancouzštině znamenajícího „veselý, živý“; doloženo k roku 1318. Zde vzniklo jako přechodník přítomný zaniklého slovesa galer „veselit se“, jež bylo nejspíše odvozeno od franského wala — „dobře“ .
Pro puritány absolutně nevhodné. Platí od roku 1318. (HAHA!)

2 04.01.2025

Možná se tady podivujete, proč jsou některé sbírky asijské poezie lepší, než tato. Obávám se, že to je přebásněním Oldřicha Vyhlídala. Tento prorežimní básník zcenzuroval a zprznil již Mathesiovy Zpěvy staré Číny. Píše o tom v deníku Celý život Jan Zábrana. Z knihy nějak mírně prosakuje, že to není docela ono. Zábrana o tomto pánovi, který normalizoval naši literaturu, píše jako prorežimním knechtovi. I dějiny literatury mají svou historii, byť někdy ukrytou a pěkně temnou. Z Vyhlídalova doslovu na nás září oči korejských pracujících budujících světlé zítřky. On tam byl, asi jen na oficiálních komunistických žranicích...

2 02.01.2025

Jobovka to je dodnes označení špatné zvěsti. Starozákonní příběh na základě domluvy Pána a Ďábla. Taková jako zkouška, co vydrží člověk a do kdy mu vydrží jeho láska k bohu. K takovým příběhům nemusíme ani chodit až do Starého zákona. A nemusí jít ani o lásku k bohu. A nemusí ani postihnout boháče.
Ad Vilém Závada – měli jsme hlášku ZÁVADA NENÍ NA VAŠEM PŘIJÍMAČI. Původně byla o televizi, kde se objevovala. Když něco nefungovalo v rámci přenosu signálu, objevovala se na obrazovce. Ale ona hláška byla i o Závadovi, který si zadal s režimem a sloužil mu. Za normalizace mu byly vydávány sebrané spisy, které nikdo nečetl, byly povinně distribuovány do knihoven.
Segert přednášel jako význačný hebrejista od roku 1966 v USA. Tam i dožil.
Závada pracoval na přebásnění biblického textu.

1 31.12.2024

Šiktancovy litanie tnou do živého. Mluva naznačuje, že tu bylo kdysi, kdesi cosi, lne k mýtu, pohanství a najděte si sami, k čemu. Děje jsou prastaré a zároveň současné. To jen my si namlouváme, že žijeme v nové době. Ona tu již byla, jen ji rozeznat… uznat a přijmout.
Jeho repetitivní litanie mají svůj vrchol v pozdější práci Adam a Eva.
Ale co se nám děje tak nějak darmoděj?
Jeho verše nás znepokojují.

Z her štěstí už neumíme nic.
Dneska nás chytnou vlastní psi.
… a táh jsem dál svou předplacenou hrobku.

Šiktanc byl jedním ze zavržených za normalizace.

2 30.12.2024

Po socialistickém realismu let padesátých nastává změna. Do popředí se dostává absurdita, existence, ozvěny dada, život není náhle nalinkovaný a lze si klást otázky. Tyto verše jsou nelogické, avšak zároveň znepokojivé. Hned první báseň markýruje výslech, některé básně jsou útočné, jiné vzbuzují jistý pesimismus. Vedou vás do neznámých končin, kde rozhodně vládne nahodilost a ne logika.
Jak číst tuto poezii?
Pamatuji, že jsme na divadle malých forem hrávali následující skeč:

PABLÍZEK JE BLBEC!
Stálo psáno na zdi.
Teď každý ví, že Pablízek je blbec, ale nikdo neví, kdo je vlastně Pablízek.

Absurdita tohoto je zjevná. A stejně tak, nemají Šotolovy verše nějaké řešení. Dozvíte se Jak se dělá neúspěch? Šotola si umí vymyslet i hvězdy-nevidimky. Vždyť sama neviditelnost jev kluzký je a uniká. (Za motto si vzal prkénko z umrlčí truhličky, v které dítě pochováno bylo.)
A smysl žití bude šťastně obnoven...

1 29.12.2024

„Píseň lidu pražského je někdy záhadně nelogická, je nelogická jako život nebo láska, odporuje sama sobě jako živý zamilovaný člověk,“ píše Karel Čapek.
Nelogická jistě, ale nikdy nevalné úrovně, jak tu píše čtenářka Lenka. Čapek lidové písně nehodnotil, chápal rozdíl mezi vysokým a nízkým uměním. Proto nelze od písní lidu pražského očekávat nic, než porci toho nejprostšího umění. V tom je jejich krása.
Asi by to chtělo nějaký to cédéčko, co? Abyste ty písničky slyšeli. My se je učili podle nápěvů a zpívali je, ale v roce 1966 žádná cd nebyla.
Mimochodem, Karbusický s Pletkou byli učení muzikologové a určitě vybrali to nejlepší, co mohli.
Karbusický potom emigroval SRN. Naboural učení o původu lidových písní, které podle něj nepocházejí z lidu, ale napodobují písně, které zpívali jejich pánové (šlechta). Komunisté ho za to neměli rádi.
Pokud jste tak naivní, že od písní lidu pražského očekáváte nějakou „vysokou“ úroveň, poslechněte si dnešní rádio. Pokud vámi neotřesou skladby jako Mám chuť řvát jak na lesy… apod., dnešní písně lidu pražského jsou opravu na úrovni (nadsázka). Ale jak pravil Čapek: píseň lidu pražského je někdy záhadně nelogická...

1 29.12.2024

V knize je vše: nevinnost i koloniální dekadence. Ztráta dobrých časů. Úpadek i poznávání. Pocit, že něco jako budoucnost neexistuje. Rozklad, kterému mladé tělo vzdoruje. Ale paměť časem bledne a zbyde z ní pouhá tresť toho, co jsme prožili. Prožili? Pamatujeme si jen obrysy událostí...
V patnácti, i když si myslíme, že jsme zamilovaní, nemůžeme vědět, zda je to skutečné. Naše zkušenost pro takové posouzení je příliš omezená, příliš nová, příliš zabalená do nálože hormonů, než abychom skutečně věděli, že to, co cítíme, je láska.
Styl Durasové se podobá roztříštěné čínské váze, jejíž střepy nám ukazují, jak byla kdysi krásná. Váza je už dávno rozbitá, láska ale zůstává (viz poslední věta knihy). Dojemné. Vždyť tu snad opravdu byla!
Velmi odvážné, něžné i kruté. Jak chcete. Vyberte si! 
Takový je život.

5 27.12.2024

Slavná parafráze o básnickém umění, na kterou navazuje Vršovický Ezop a Černá lyra. Kolář psát uměl, ale dbal také na etické otázky nejen básnictví, ale i občanství. Však to také za to režim náležitě „odměnil“.
Jeho tři díla vycházela v 50. letech, proto si opatřete jejich nové nezcenzurované vydání s plným zněním. V Novém Epiktetu čteme: „Moderní poezie je sestrou svobody a rizika / A všechny tři jsou dcery vzpoury / To přece nejsou partie pro lokaje vařbuchtu / četníka nebo opatrníka.“ A že těch opatrníků bylo, včetně Nezvala!
Kolář skončil jako emigrant, vyštván režimem. Mistr Sun by se nad jeho knihou jistě upřímně zaradoval. „Když ti velí psát poezie / nesmíš ustoupit / i kdybys měl stát proti celému světu / když ti schází její rozkaz / nepiš i kdyby tě o to žádalo celé lidstvo.“

1 21.12.2024

Je podivuhodné, jak dokázal White zpodobnit banalitu života obyčejných lidí do hlubokých slov. Zde jsou některá z nich:

Jsou chvíle, kdy člověk neví nic, i chvíle, kdy ví všechno.
Život se nemluví, ten se žije.
Lidské duše spolu nemluví slovy.
Znát sebe sama, je nejsmutnější rozkoš.
Někdy člověk nechce nic.
Minulé děje utkvělé ve vzpomínkách tříští cihly a rozmetají suť.
Ty, dědo, nikdy o něčem nevíš jen tak? Protože víš?

White je mistr slova a postupným čtením prožijete příběhy lidí z australské buše až do morku kostí. Drsnost se tu mísí s nadčasovostí, což působí až nadčasově. Nepatrné detaily životů jsou i poetické a vytvářejí skutečnou záhadu lidské existence. Životy plynou po desetiletí jako zamotaná klubka událostí, která vzdorují všem očekáváním. Přitom odhalují, že nejniternější a nejlépe střežené tajemství života spočívá v jednoduchosti věcí.
Z osídlování Austrálie.

3 20.12.2024

Co v tehdejším doslovu nebylo: E. Frynta napsal v roce 1968 k tehdejšímu vydání trochu uvolněný doslov, ve kterém shrnul význam slova pábení, pábitel. Sám Hrabal předeslal, že slovo pábitel slyšel od Koláře jako výraz pro jistý druh básnické činnosti, „který se odchyluje od dosavadních zvyklostí, tudíž bude usilovat o zakázané, nejisté a neuchopitelné…“ Jak píše Frynta: „Hrabal vidí člověka jako bytost tragickou, nezdarům, trápení, slzám a smrti upsanou.“
Zájem o takové lidi (pábitele) byl v příkrém rozporu s oficiálním způsobem zobrazování tehdejší reality, tedy tzv. socialistickým realismem, který byl tvrdě cenzurou od spisovatelů tehdejší doby režimem vyžadován. Každý totalitní režim bazíroval na unifikaci člověka, tedy přijetím oficiální ideologie, která se měla odrazit i v díle prorežimních autorů. Hrabalův zájem o lidi, kteří byli označení za blázny, cvoky, byl pro čtenáře nesmírně osvěžující. Nepochybuji o tom, že takové lidi osobně znal. Já sám vzpomínám na tlustou cikánku, které jsme říkali Hexa (čarodějnice – byla děsivá), Plechovýho dědka, který ověšen odznaky, podle kterých získal jméno, pochodoval k nelibosti okresních funkcionářů před prvomájovými průvody a táhl za sebou svůj vozíček, na Můju – kluka, co chodil pro pobavení okolostojících v podloubí po rukách ad. Bylo v nich cosi tajemného. V každém z nás je cosi nejistého, neuchopitelného. Nebo už ne? (Tohle ovšem Frynta nemohl napsat.) :-)

2 18.12.2024

Z toho, co je zde publikováno, je znát, že dnešní mladá generace sotva může považovat tohoto autora za svého spisovatele. Pěkně ho tady natírá. Ale není divu, od jeho narození uběhlo více než sto let a na dnešní mladé působí jako nějaká archiválie. Nerozumí mu a zdá se jim prapodivný.
Hrabal tvořil podobně jako Kerouac chrlením svých textů do psacího stroje. Potřeboval toho hodně říct o světě kolem sebe, který vůbec nekonvenoval s oficiální propagandou. Však také jeho texty začaly vycházet až za oteplení v 60. letech. A to jen některé.
Náčrt Ostře sledovaných vlaků naleznete v Legendě o Kainovi v Morytátech a legendách. Příběh Miloše Hrmy měl úspěch, viz Oscarový film.

8 16.12.2024

„Blázni jsou spisovatelé ovládaní svými příběhy.“
Mitchell definuje trefně bláznovství v této knize.
Ovšem bláznivá je mnohdy celá jeho kniha. Někteří její hrdinové jsou zjevně úchylní, jiní bláznivosti zdárně odolávají. Jeho prvotina je velmi pestrá, nad jeho imaginací musí člověk žasnout. Je bláznivý celý náš svět? Jak máme chápat to, co je pro nás cizí, těžko pochopitelné? Michell postupuje z Japonska, přes Čínu, Mongolsko na západ a končí zase tam, kde začal s prvním příběhem. Je tu načrtnuta bída celé civilizace, ekologický, myšlenkový úpadek, etnické války, které nás sužují, terorismus skrytý za úchylné učení. Musíme si dát otázku: kdo s naším světem vlastně hýbá? Jsou to podvodníci (Petrohrad), nehmotní duchové (Mongolsko) či Krotitelé (USA)? Do jaké míry máme vlastní život se svých rukách? Jak dokážeme být pravdiví? Naše pravda se mění s tím, jak se měníme my sami. Zenbuddhisté se proto snaží žít pouze v daném okamžiku, neboť vzpomínky blednou a jsou překryty dalšími vzpomínkami na předešlé vzpomínky. Ach jo... Zbývají nám příběhy psané přízraky, jak praví originální název knihy.
Ovšem - velmi sympatická je Mitchellova orientace v hudbě. Jeho knihy je radost číst.

7 11.12.2024

Danny Smiřický o sobě říká, že je „živá mrtvola“. Je úplně jiný, než dnešní mladí, kteří jeho postavu přestávají chápat. Není jako osobnost svobodný, je totálně nasazen pro Říši, nesmí studovat (vysoké školy Němci zavřeli), tak blouzní jen o holkách a hraje byť bídně, ale přece, na ságo a ještě ke všemu nemá samozřejmě mobil, bez kterého ani ránu… V kapitole z 8. května se velmi dobře charakterizuje. A dobrý je i závěr knihy, kde se vynořují vedle té slávy z osvobození, budoucí temné hrozby. A opravdu se naplnily. Němci zakazovali jazz, bolševici ho také považovali za úpadkovou hudbu. A potom i rock. Po jeich kapele staří páprdové házeli ohryzky, nám hasiči (kteří dozírali nad každou zábavou) zase vypínali proud, aby umlčeli naše zesilovače, které upřímně nenáviděli.
Škvoreckého nutila cenzura, aby vynechal věty jako „Eseseser, jen se neposer“, ale ustál to (čti Samožerbuch). Loučení s Anglány nám ukazuje, jaký je mezi jejich a ruským světem rozdíl. Ten rozdíl panuje dodnes. Měli bychom si to uvědomit. A opatrovat si ho, abychom ho neztratili. Jako už dvakrát.

10 02.12.2024

Chce se mi zvolat – Díky, že můžeme! Tedy, že UŽ můžeme.
Části knihy a tedy i dopisů jsou už jen svědectvím dob minulých, pro dnešní dobu už neaktuálních. Z toho by měl jistě pan Škvorecký radost. Však dostal od prezidenta Havla i medaili.
Část knihy je však stále navýsost aktuální. Píše se tu o zásadách tvůrčího psaní, proč vzniklo to a ono atd. Pro tyto části je dobré si knihu přečíst a shlédnout fotografie. Errol byl odvážný člověk a jeho žena jakbysmet. Jeho knihy jsme milovali a i když vycházely v době bigbeatové a hovořily o době swingové, četli jsme je rádi.

2 26.11.2024

Po přečtení Laskavých bohyň se musím zamyslet nad jazykem Třetí říše, který je tu bohatě prezentován (o ději knihy bylo napsáno dost přede mnou). V Třetí říši žil i Viktor Klemperer, profesor, filolog románských jazyků. Zkoumal mj. i jazyk, který ve Říši zavedli nacisté. „Je to jazyk, který za vás píše a myslí.“ Toto tvrzení mluví samo za sebe. Napsal o tom celou knihu. Bohužel není přeložena do češtiny.
Podobný jazyk přejali i komunisté u nás. Nepamatujete?
Klemperer poznal, že antisemitismus je nejúčinnější metodou propagandy pro NSDAP. Němci nebyli aktuálně ohrožení tzv. Negerizací (ohrožení rasové čistoty černou rasou), ale každý zná Žida. Dnes se zdá, že každý zná tzv. ilegálního imigranta, muslima nebo člověka, který zneužívá sociální péči a pobírá nějaké dávky, čímž nás ohrožuje. Němci vraždili Židy s tvrzením, že je také ohrožují.
Podobně také jazyk mnoha současných politiků „myslí za nás“. Zmocňuje se nás klišé.
Zdá se vám děj knihy hodně vyšinutý? Asi tak, jako hlavní hrdina, i když se děj románu ke konci mění v grotesku. To však nic nemění na jeho tragice.
Jak válka mění charaktery lidí, říká Aue hned v úvodu: „Jako většina lidí jsem se ani já neprosil o to, abych se mohl stát vrahem.“
Přesto se jím stal...

12 23.11.2024

Alberto Moravia prožil válku na vlastní kůži, a tak psal na základě své zkušenosti. Byl také vysídlencem (kolik takových lidí, které vyhnala válka dnes máme kolem sebe!) a v letech 1943-44 žil se svou ženou Elsou Morante v Sant.´Agata (v Horalce je přejmenoval na Sv. Eufemii) v pohoří Ciociarii. Musel opustit Řím, protože byl na seznamu antifašistů a obával se odvlečení do Německa. Chtěl se dostat do Neapole, kde žil jeho přítel Curzio Malaparte, ale vlak byl rozstřílen a on uvázl na venkově. Bylo mu 36 let a bydlel v nuzném skladišti vedle domu farmáře až do příchodu Spojenců. Autobiograficky vymodeloval lidské charaktery, jistě i některé příběhy.
Jeho hrdinka Cesira, je nejprve k válce lhostejná, ať se Němci s Angličany klidně povraždí, myslí si, na vlastní kůži však pozná, jak se charaktery lidí kolem ní ve válce mění, z některých se stanou fašisti, ale po skončení války se zas klidně změní na antifašisty (no, nepřipomíná vám to něco?). Lámou se charaktery a nic není jako dřív. Z lidí se stávají šmelináři, lupiči a vrazi. Také epizoda s Marokánci při osvobozování je pravdivá. Znásilňovali, stejně jako u nás ruští osvoboditelé. I z ní se nakonec stane prachsprostá zlodějka, která okrade mrtvého.
Kdosi řekl, že válka je kurva. Na příběhu, který vám zde vypráví prostá Italka, to pochopíte...

5 02.11.2024

Doerr prostě moc nepíše o pocitech/ píše jen o pocitech … je legrační sledovat mínění čtenářů o této knize… Ale opravdu: jak by nemohl mít plno pocitů, když se mu právě narodila dvojčata, se kterými se přestěhoval do Věčného Města? Je jich plná kniha. Je to takový postmoderní cestopis po Římě a okolí, docela zajímavý, ale na konci už trochu jednotvárný. Kdo však hledá, najde tu mnoho zajímavostí a souvislostí z dějin i současnosti. Je to i záznam toho, co čeká každé rodiče dvojčat. Hodně mě bavily citace z Plutarcha a našel jsem si také obrázky Toskánska. Připomněly mi jižní Moravu. A úžas Amíka, přesazeného do jiného světa mi připomněl můj vlastní úžas, když jsem byl v Americe.

2 23.10.2024

Toto je studie na téma loajality. Jak ji umí právě Viganová. Týraní jsou tu absolutně všichni a my sledujeme jejich postižení. Stručné a výstižné. Jsou však ještě lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Podle hesla: když nejde o život, jde o h…. . Někdy však o něj jde. Dovedeme potřebným pomoci? Potřebná kniha.

2 19.10.2024