Horalka
Alberto Moravia (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249/bmid_horalka-wIh-249.jpg
4
836
836
Itálie roku 1943. Na zem dolehla válka v plné síle. Na Řím dopadají spojenecké bomby a uprostřed všeho toho chaosu se ovdovělá Cesira rozhodla odvést svoji osmnáctiletou dceru Rosettu do bezpečí. Odchází s ní tedy do vesnice, z níž sama pochází. Namísto vysněného klidu ji však čeká mnoho dalších dramatických okamžiků...
Přidat komentář
Tento román se odehrává v letech 1943-1944, kdy se v Itálii hroutil fašistický režim a země byla postupně obsazována spojeneckými vojsky.
Hlavní postavou je vdova CESIRA (35 let), která utíká se svou dcerou ROSSETOU (18 LET) před válkou z Říma do hor. Zde začnou bydlet v jedné vesničce, kde se seznamují s různými lidmi – rolníky a uprchlíky. Cesira si s Rossetou oblíbí mladého muže MICHELE (25 let), který je chytrý, studovaný a má jiný pohled na události než jeho táta.
Během této doby zažívají různé příhody. Setkávají se s Němci, s Angličany, fašisty. Na nebi lítají aeroplány, které svrhávají bomby. Život v horách není jednoduchý a Cesira s Rossetou se musejí smířit s tím, kde se ocitly a naučit se žít v tomto prostředí, i když to není snadné. Musejí šetřit s jídlem, jak se dá a ve volných chvílích chodí na procházky a směnit jídlo do vesnice.
Cesira je silná žena, která vyrostla na vesnici. Vdala se poměrně mladá, měla krámek v Římě, ve kterém prodávala zboží. Její dcera Rosseta je hodná dívka, zbožná, má soucit s lidmi, ráda zpívala písně, když žila v Římě. Jednoho dne dojde k určité události, při které se Rosseta povahově změní a v tomto důsledku se změní také vztahy mezi mamkou a dcerou.
Moravia je dobrým vypravěčem, který nám popisuje válečné události v Itálii a je to zase něco jiného a o válečných událostech odehrávajících se během 2. světové války v Itálii jsem moc knih nečetl. Líbilo se mi vylíčení charakterů postav a jejich popis, popisy přírody a celkový popis života v horách během války. Působilo to autenticky a dozvěděl jsem se hodně informací.
O Horalce jsem uvažoval několik let. V minulosti jsem také viděl film HORALKA, ale je to hodně let nazpět, takže časem bych se chtěl na něj znovu podívat. Ani si už nepamatuji, jestli jsem viděl film celý, anebo jen část.
Od autora jsem již v minulosti četl knihu VOYEUR ANEB MUŽ, KTERÝ SE DÍVÁ a KONFORMISTA. Knihy se mi líbily. Časem si přečtu knihu ŘÍMANKA.
Citáty:
Ach, opravdu, život dělají zvyky a počestnost je taky zvyk. A když se jeden den zvyky změní, změní se život v peklo a z nás všech se stanou čerti utržení ze řetězu a nemáme už úctu ani k sobě, ani k ostatním.
A taky chci říci, že válka je velká zkouška; že by člověk měl vidět lidi ve válce, a ne v míru – ne když platí zákony a úcta před druhým a bázeň boží, ale když tohle všecko není a každý jedná podle své přirozené povahy bez brzd a bez ohledů.
Tím chci říci, že si člověk zvykne na všecko, že válka je právě takový zvyk a že to, co nás mění, nejsou výjimečné události, ke kterým dojde jednou za čas, ale právě to přizpůsobení – ukazuje totiž, že přijímáme to, co se nám děje, a že už se nebouříme.
Jako první kniha od Moravia u mě byla Římanka, a proto jsem měla očekávání velice vysoké. Bohužel na začátku čtení mi styl psaní vůbec neseděl a dlouhé kapitoly zkrátka nebyly a nikdy nebudou mými oblíbenými. NICMÉNĚ, kniha byla velice zajímavá, návyková a ke konci stejná, jako Římanka. Na druhou stranu jsem čekala nějaký větší Bum v ději, bylo to prostě takové vesnické "drama". V některých částech bylo vidět, že knihu píše chlap. Ale jinak v celku dobré.
Stejně jako u Římanky, i zde jsem nejdříve kdysi viděl film a stejně jsem si z něj nic nepamatoval. Dějově jednoduchý příběh o útěku matky s dcerou na venkov, kde předpokládaly, že se vyhnou válce. Společně s nimi však poznáváme těžký život na malých vesničkách a jejich obyvatele, kteří nemají vždy pochopení pro dva nové hladové krky. Válka stejně všechny dožene. Je to teprve moje druhá kniha od autora, ale protože mi jeho styl tak sedl, pokusím se sehnat nějaké další.
Do knihy jsem se pustila bez jakékoliv informace o tom, o čem je. Neměla jsem od ní žádné zvláštní očekávání a asi i o to víc jsem ji ocenila. Příběh byl čtivý a přinášel pohled na válku z pohledu obyčejného člověka, který do dění nebyl nijak zainteresovaný, což byla příjemná změna od jiných knížek, které jsem četla.
Postavy byly příjemné, lehce jsem si k nim vytvořila vztah.
Kniha mě rozhodně přesvědčila, že si mám přečíst další knihu od Moravii.
Docela nadčasová kniha, ukazující trable obyčejných lidí ve válečném konfliktu. Nemusíme jít daleko, aby nám mnohé části Horalky přišli až nepříjemně povědomé. Stejně jako hrdinové v knize, i u nás je nějaká ta válka mnohým ukradená, dokud se netýká přímo nás. Pak je na řadě rozhořčení, živoření, naštvanost. Jedna strana je jako druhá, jedinou otázkou je, pod kým se budu mít lépe. Něco jako spravedlnost, etika, humanita, to jsou příliš abstraktní pojmy, kterými se člověk nenají. A o to v posledku přeci jde. Pořádně se nadlábnout... Dost děsivé čtení odhalující to, čeho je člověk bez omezení daných civilizací schopen. Všeho.
První jsem přečetla Římanku, ke které jsem se v průběhu několika let ještě vracela než jsem se konečně dostala k Horalce. Obě knihy jsou si v základu docela podobné. Římanka není tolik zaměřená na válku ale spíše na bující fašismus v zemi, od kterého nelze utéct. Samozřejmě Italové velmi rychle pocítili to, čeho se dobrovolně stali součástí a Horalka věrně kopíruje mentalitu tehdejšího běžného obyvatelstva, které s politikou ani válkou nechtělo mít nic společného. Je to smutné čtení, a Alberto Moravia je dle mého názoru neobyčejný spisovatel, který umí příběhy prodat s takovou láskou a empatií, že tomu nelze odolat - ani v tom nelze hledat zbytečný sentiment. Jedná se o pokrm, který je okořeněný přesně, tak akorát.
Velmi silná kniha. Věrně popisuje osudy a příběhy obyčejných lidí během války. Bravurně napsaná kniha. Do příběhu jsem se naprosto vžila. Jedno oko nezůstalo suché.
Opravdu silný příběh, který naprosto věrně a podrobně popisuje život běžných Italů během války. Bohatí měšťané raději prchali do hor a platili hory peněz za to, aby mohli bydlet v rozbořené a zatopené chajdě, která ale i tak byla bezpečnější než městské domy. Hrůzy války jsou popsány na vztahu matky s dcerou - která je nakonec obětí znásilnění jednoho z vojáků a obě ženy to zcela logicky navždy změní. Není to veselé čtení, ale rozhodně stojí za to, protože si člověk alespoň lépe uvědomí hrůzy války tak, jak je vnímalo civilní obyvatelstvo.
Velmi silný, vnitřně bohatý válečný příběh, který ve mně bude rezonovat ještě dlouho... i s tou husí kůží po těle.
Tedy.....když se to vezme kolem a kolem, skoro nic tak strašného se tam nestalo. Žádné mohutné bitvy, žádný sentiment. Ale jak to bylo bravurně napsáno, prostě paráda.
Alberto Moravia, v této knize víc jak mistrně popisuje hrůznost a nesmyslnost války, která měla fatální dopad na Itálii, Řím a jeho obyvatelé. Příběh pojednává o ženě "matce lvici," která je ochotná v tak nelehké době pro sebe a svého potomka - dceru, udělat cokoliv...
No řeknu upřímně, že jsem to četla jen kvůli maturitě. Příběh se hrozně táhl, fakt jsem se těšila, až bude konec. Viděla jsem i film a Sofia Loren byla úžasná, ale prostě tohle není můj šálek čaje.
„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“
Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“
Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …
Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.
„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.
… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.
Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.
A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!
„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“
A teprve pak může přijít … pochopení …
„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“
Nevěděla jsem co od knížky očekávat, ale nakonec jsem byla příjemně potěšena. Velmi dobře napsaná kniha o italském obyvatelstvu za 2. světové války. Hlavní hrdinka mi přišla nejdřív protivná svou prostotou, ale později se ukázalo, že jen díky tomu je Horalka tak dobrá. Podle mě je to jedna z nejlepších výpovědí o obyčejném obyvatelstvu za války a možná vlastně i pojednání o společnosti obecně.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Řím sexuální násilí italská literatura znásilnění Itálie uprchlíci matky a dcery
Horalka
Alberto Moravia prožil válku na vlastní kůži, a tak psal na základě své zkušenosti. Byl také vysídlencem (kolik takových lidí, které vyhnala válka dnes máme kolem sebe!) a v letech 1943-44 žil se svou ženou Elsou Morante v Sant.´Agata (v Horalce je přejmenoval na Sv. Eufemii) v pohoří Ciociarii. Musel opustit Řím, protože byl na seznamu antifašistů a obával se odvlečení do Německa. Chtěl se dostat do Neapole, kde žil jeho přítel Curzio Malaparte, ale vlak byl rozstřílen a on uvázl na venkově. Bylo mu 36 let a bydlel v nuzném skladišti vedle domu farmáře až do příchodu Spojenců. Autobiograficky vymodeloval lidské charaktery, jistě i některé příběhy.
Jeho hrdinka Cesira, je nejprve k válce lhostejná, ať se Němci s Angličany klidně povraždí, myslí si, na vlastní kůži však pozná, jak se charaktery lidí kolem ní ve válce mění, z některých se stanou fašisti, ale po skončení války se zas klidně změní na antifašisty (no, nepřipomíná vám to něco?). Lámou se charaktery a nic není jako dřív. Z lidí se stávají šmelináři, lupiči a vrazi. Také epizoda s Marokánci při osvobozování je pravdivá. Znásilňovali, stejně jako u nás ruští osvoboditelé. I z ní se nakonec stane prachsprostá zlodějka, která okrade mrtvého.
Kdosi řekl, že válka je kurva. Na příběhu, který vám zde vypráví prostá Italka, to pochopíte...