Pablo70
komentáře u knih
Historie včel
Maja Lunde
Tak tu máme EKOromán! Trochu prvoplánový, ale aspoň si mladí uvědomí, jaký by byl život bez včel. Na nich bude, aby přežily... Je hezké, že naděje umírá poslední, že?
Tři kamarádi
Erich Maria Remarque (p)
Byl jsem teenager, když jsem četl tuto knihu poprvé. Emoce se mnou pořádně cloumaly. Samozřejmě, to umírání na konci dá člověku zabrat, ale také jsem nechápal, jaké porce cynismu v sobě musela mít válečná generace. Aby přežila. Aby uvěřila alespoň v základní hodnoty. Válka byla pro mne daleko. A přece ji museli prožít moji rodiče i prarodiče. Dnes je zase mnohem blíž a já dobře znám, jak může být život nemilosrdný. Vzpomínám na svá mladá přátelství, na svou mladou ženu, kterou skosila v 48 letech rakovina. Chápu tuto knihu jako snahu spisovatele porozumět životu. Láska a přátelství jsou velmi silné hodnoty. Je třeba si jich považovat. Snad jsem neměl tuto knihu znovu číst po letech. Některé části se mi zdají po letech přebytečné. Čtěte ji, dokud jste mladí. Pak jí lépe procítíte.
Třetí dívka
Agatha Christie
Tato detektivka vyšla v roce 1966, to bylo autorce již 76 let. Přesto reflektuje moderní dobu, i když po svém. I Poirot je zmiňován jako starý. Vždyť byl na scénu uveden v roce 1929! Ta moderní mládež se obléká jako hastroši! Hahaha! Zmiňováni jsou i Beatles...
Pokud jste nastudovali její oblíbené finty, tušili jste, co je asi za příběhem, co detektiv odhalí. Řešení bylo překvapivé, ale také trochu nepravděpodobné. No, co všechno lidé neudělají kvůli penězům! Poirot tu rozebírá nahlas své dedukce, je to skutečný obraz, jak musela příběh konstruovat i autorka. V jejím věku – klobouk dolů!
Život sira Alexandra Fleminga
André Maurois
Objev penicilinu má historii vytrvalostního běhu na dlouhou trať. Fleming byl bezesporu osobností a je zajímavé, že jeho laskavost koresponduje s povahou S. Freuda. Jeho obětavost neznala mezí a musela přijít světová válka, ve které byly jeho objevy konečně uvedeny v praktické medicíně. Zachránil mnoho životů. Pocházel z prostých poměrů a životem procházel i díky šťastným náhodám. Ale štěstí přeje připraveným. Pracoval neúnavně a stále věřil svému penicilínu, i když ho neuměl vyrobit pro praktické užití.
Stepní vlk
Hermann Hesse
Zhruba před padesáti lety se mi příběh Stepního vlka četl snáz. Dnes cítím, že autor si musel vytvořit jako symbol ústřední postavu Harryho, aby mohl všem ukázat, jak smýšlí. Tato jistá obřadnost (úvod, traktát) nám je dnes na překážku. Zdržuje. To třeba Cunningham nechává své postavy (které jsou podobně excentrické) jednat napřímo bez podobných obezliček. Hesse teskní po staré Evropě a přitom by ji chtěl překonat, ale nemá na to. Jeho hrdina, i když se cítí jako stepní vlk, pořád lne k měšťáckému životu. Hesse odhaluje měšťáctví, ale dnes se to tak sotva nazývá. I Cunninghamovi hrdinové touží po domově, ale je těžké je nazvat měšťáky. Doba se hodně změnila. Pokud vám to nevadí, zateskněte si s Hermannem po staré dobré Evropě.
Domov na konci světa
Michael Cunningham
Autor je sám gay, proto si vybral k zobrazení podobné postavy. I když jsou to extrémní typy, zobrazil je velmi věrně. Otázka jejich existence a jejího smyslu není z těch jednoduchých. Nakonec rozpad tradiční rodiny v civilizovaném světě vede k návratu její podoby, ovšem dopadá to všelijak. Lidé uzavírají netradiční svazky, ve kterých žijí.
Kniha má plno skvělých momentů. Její postavy jsou pravdivé, samy vypovídají o sobě bez zábran. To žene příběh kupředu. Nejde zdaleka jen o kladné pocity. Ale v životě jistě zažíváme i negativa. I když se vám jejich extrémy mohou zajídat, lidská soudržnost tu vítězí. Je to lidskost, o tom není pochyb. Láska.
Hudba hippies je mi velmi blízká a tato kniha je jí plná.
Pakliže jste navštívili NYC, určitě oceníte stránky popisující módní přeměnu venkovana Bobbyho podle zdejší módy. To, co se nosí v NY, k nám doputuje tak asi za rok. Sám bych chtěl vidět, co by ze mě Clare vytvořila.
Závěrečná scény mi evokuje poslední výlet R. Carvera před smrtí. Zde společná nahota očišťuje.
Nepokojná léta: Historie třicetileté války
Peter Englund
Tato kniha vám bude pomocná při pochopení této 30 let dlouhé války, která začala a skončila v Praze. Když se zajímáte o historii a umění, často na ni narazíte. Kniha se zabývá širšími souvislostmi, jak to ve sedmnáctém století chodilo, jak se žilo. My, Češi, dodnes nezapomeneme, jaké poklady tu Švédové naloupili a jsou stále ozdobou jejich muzejních sbírek. Ach jo.
Šántárám
Gregory David Roberts
Bývaly takové romány, kde byl prostý lid jasný a zářící, jako zde. Bývalý zločinec si buduje nový život. Teď překřtěn na Muže míru prostými Indy, kteří ho neznají. Sám přiznává, že je násilník, seděl za loupežné přepadení. K tomu, aby člověk něco takového udělal, musí nutně dospět po nějakém narušení svých vnitřních hodnot (představte si, jak někoho loupežně přepadáte vy).
Četl jsem mnoho knih o Indii, ale tak černobílý pohled na ni nikoli. Nejvíc otravné jsou jeho dialogy s Karlou…a zbytečné scény, jakoby tvořené na efekt, aby vás hnaly textem dál a dál. I když je to pěkné, jak jsou ti lidičkové milí, měl jsem toho záhy dost. Béčkové dobrodružství založené na střídání dobra a zla. A na kurióznim prostředí samé Indie.
Knihu jsem opustil a nechal nedočtenou.
Spáči
Lorenzo Carcaterra
Sám příběh je dosti drsný, dobře sepsaný. Mnoho čtenářů nad osudem těch chlapců zaplakalo, když však hledali nějaké stopy jejich SKUTEČNÉHO příběhu, docela nic se nenašlo. Ani stopa po tom procesu s pomstychtivými vrahy… Koneckonců autor se přiznal, že se dopustil zbeletrizování celé kauzy, těžko říct, jak mnoho si vycucal z prstu. Příběh vypráví osobně. Je dojemné, jak jsou tito zlodějíčci a lumpové šlechetní. Trochu nudné přes tu otřesnou story. Ale jako Young adult dobré...
Vládci loutek
Robert A. Heinlein
(SPOILER) Žádná hlubokomyslná sci-fi, pouze přímočarý horor, který byl již zfilmován. Bojujeme teď v létě také se slimáky, nejsou to žádní mimozemšťané, i když se lepí pořádně! Celé to nejdřív vypadá jako boj především s byrokracií, od prezidenta USA počínaje. Ale ostří hoši to dokážou, i když Mary, zprvu se jevící jako tvrdá agentka, se změní na „ano miláčku“, zneužívanou chudinku kdesi na Venuši. Zaplať pánbůh, že tu máme jen obyčejné slimáky a naší mysli nikdo nevládne (když tak koukám kolem sebe, kolik politiků se o to snaží)!
Někteří filutové soudí, že Heinlein tuto knihu napsal, aby svlékl puritánskou Ameriku do naha a pobavil se! (Jistě, jeho předci byli Němci, ti mají nudismus v krvi.)
No, tak jo, letní čtení… odsýpá to.
Portrét umělce jako štěněte
Dylan Thomas
Pokud máte načtené alespoň stěžejní básně Dylana Thomase, budete rozumět i jeho povídkám, hlavně těm z období jeho dospívání. (Slavného Hrbáče v parku složil jako teenager – mladí jsou často fascinování starými.) Vždyť je psal v šest a dvaceti letech, tak si na tu dobu jasně vzpomínal. Na frajeřiny, klukoviny, které vystřídal mladistvý spleen. Tak už to bývá. Jasně cítíme návrat do 30.-40. let, snad není ani potřeba modernizovat překlad. Jistá archaičnost patří k době. A některé povídky se odehrávají v hospodách, kam rád chodil.
I když se tento Welšan nakonec uchlastal, jeho povídky mají svěží atmosféru. Rozhodně jsou lepší než Greenovy výtvory ze sbírky Suterén (ale jsou ze stejné doby). Zvlášť skvělá je Rvačka. Ale třeba se vám bude líbit jiná… (Hledali jsme, jak vypadalo takové kolovadlo, dnes už ho neuvidíte. Je v jedné z povídek zmíněno, že si na něm hrají děti.)
Je to milá sbírka povídek, pokud jste sto naladit se na správnou vlnu porozumění a máte smysl pro mládí.
Posvátná rostlinná medicína
Stephen Harrod Buhner
Doplním to, co je psáno v knize - o léčení:
V lidech, kteří jsou nemocní, je hluboce zakořeněná potřeba najít léčitele, který jim bude blízký a důvěrný a který přijme jejich bolest. Mezi domorodými léčiteli je samozřejmé, že aby člověk mohl léčit, musí přijmout pacientovu bolest. Když nemocní lidé vědí, že jejich bolest byla přijata, mohou na oplátku přijmout léčbu od léčitele… Každý člověk musí snést svou vlastní bolest či vydržet půst, chce-li získat moc nad bolestí druhých.
Tohle by měli číst všichni lékaři!
A ještě:
Dosažení posvátné rovnováhy je nezbytnou a nedílnou součástí posvátné léčby s využitím posvátných rostlin i bez nich… Jestliže léčitel v přítomnosti těžké a děsivé nemoci nedokáže udržet rovnováhu, nemůže nemoc léčit a on sám i jiní se mohou nemocí nakazit.
Myslím, že posvátná rovnováha byla nahrazena pilulkami… Doktor žádnou rovnováhu nepotřebuje, pomoz si sám!
Homo Faber
Max Frisch
Trochu nakašírované, není-liž pravda? Ti starší spisovatelé potřebovali dělat parafráze na antická dramata a ukazovat, že náš svět začíná být přetechnizovaný. Dělají to se vší parádou, zde se smrdícími oběšenci a zvířaty, vlekou nás pustinou tak hrůzostrašnou, až nám z toho vstávají vlasy. Ale technokrati jsou i obyčejní, jako my – kreativci, jen přemýšlejí jinak. Opravdu. Ještě jste žádného nepotkali? Nepotřebují naše knihy, protože čtou něco jiného – tabulky, návody apod. Tady je asi nepotkáte (na knižní databázi). Mají opravdu jiné myšlení … jak říkal Steve Jobs: Think different. Oh, really!
Picasso
Roland Penrose
Když už životopis, tak od vrstevníka a nejlépe toho, kdo znal toho, o němž píše, osobně. I když Penrose líčí Picassův život a dílo jen do roku 1958, je to dobré. A nejlepší jsou léta avantgardy, kdy byl malíř ještě chudý, pořádal večírky (např. na počest Celníka Rousseaua), žil v Prádelní Lodi atd.
Penrose má pro Picassa velké pochopení, odhaluje i jeho španělské kořeny. A nesoudí jeho povahu. Dozvíte se, komu říkal Wilbure, kdo přistál v marmeládových zákuskách, kterém městě ve šťavnaté zeleni zavodněných luk, meruňkových hájů a vinohradů se usadil. A chcete-li vidět opravdové surrealistické léto, zapněte si:
https://www.messynessychic.com/2022/04/08/summering-with-the-surrealists-sea-sex-and-sun/
A pro vás, co se zabýváte uměním je zde vzkaz Maxe Jacoba:
Kouzlo poezie se rodí z nejistoty mezi realitou a imaginací. Nejistota, to je umění.
Obrazové přílohy vázané na text.
To vše vám nabídne tato kniha.
Prosté motivy
Jan Neruda
Jan Neruda začal psát tuto životní bilanci, když byly mému dědovi 3 roky. A babička ještě nebyla na světě. Dnes nebo zítra (zdroje se rozcházejí) tomu bude 190 let, co se sám narodil. Čítával jsem tyto archaické verše, když jsem byl mladý, samozřejmě je mám spojeny s časy dávno zmizelými, jejichž odlesk jsem mohl zachytit ve starém mlýně na Stříbrném potoce. Je snad pošetilé, že starý básník přirovnává lidský život k ročním obdobím? Autor s binoklem na očích, v ruce hůl, kráčí krajinou, Boubín kouří z dýmky, jeho pře, kdy skácet starou vrbu je možná směšná, ale stará vrba i starý člověk už špatně spí, tak by to i v noci cítila. Trochu komické v dnešní době? Moje matka vzpomínala na dětství ve starém mlýně: To byl ráj! (Kde je ten náš?)
Vědomí skutečnosti
Graham Greene
Tyto povídky z počátku 60. let jsem mohl číst již po jejich vydání u nás. Ve srovnání se sbírkou Suterén vidíme ohromný posun u autora, který se vypsal k mistrovství. Všechny tři povídky jsou dobré, i když mě Návštěva u Morina (o náboženském paradoxu) bavila asi nejméně. Objev lese je prostý příběh genetikou pokroucených dětí na prahu objevů válečné pravdy – zde musíme pokus o postapo chápat dobově- tento žánr nebyl tehdy zdaleka tak rozvinutý jako dnes. Pod zahradou nás poučuje o dualitě světa, kde se vznik krásy podmiňuje ošklivostí, čas se natahuje a smršťuje a zajisté existuje ten pravý život zcela mimo náš. Zlato se mění v rezavý plech, jezero v malý rybníček, stejně tak, jako se měníme my v čase. Je to skvělá práce, opravdový skvost literatury.
Přečetl jsem znova po 60ti letech...
Případ kulhavého kanárka
Erle Stanley Gardner
Typický Gardner. Ukazuje, co vše se skrývá za banální návštěvou slečny s kanárkem v jeho kanceláři. Zločin bobtná do obřích rozměrů, Perry Mason ho hravě vyřeší a spokojen odjíždí se svou sekretářkou na cestu kolem světa. Co jiného čekat? Já si vždycky vzpomenu na Ozzyho palbu Perry Mason s tvrdými úvodními rify. Ten potřebuje Perryho, aby vyřešil jeho případ. (Ale když se jim nepokusím pomoct, mohli by se dostat na titulní stránku... Oh, yeah.) (Cd Ozzmosis.)
Suterén a jiné povídky
Graham Greene
Hodně z těchto krátkých povídek napsal Greene v 30. letech 20. století. Tedy kolem 30 let svého věku. Je to na nich znát, jsou pěkně archaické, inspirace průkazně sahá až samému Edgaru Allanu Poeovi. Najdeme tu fascinaci zlem, hororem, vyšinutím nebo obskurností (jako námět likvidace Skrblíkova domu). Dva náměty zas naopak sahají po dětské naivitě či čistotě. Jiné jsou z války, z let čtyřicátých. Některé povídky se nedají dost dobře číst, jak jsou nezáživné. Ovšem můžeme tu vidět i předobraz pozdějšího románu Grahama Greena. Ty povídky, které vás nebaví, klidně vynechte, o nic nepřijdete.
Tichá dohoda
Elia Kazan
Když sem normalizátoři pustili v roce 1983 tento román, byla to bomba. Osudy hlavního hrdiny jsou totiž pěkně divoké a z jejich úhlu pohledu příběh ukazuje, jak prohnilá je kapitalistická společnost. Avšak ta naše – socialistická, byla zase prohnilá jinak. Tady se jelo také na tiché dohody, a nebyly o nic lepší. Když je Evangelos souzen, musíme se obdivovat úsudku bezejmenného soudce, jeho rozjímání nad vinou a trestem. Tady by to dopadlo poněkud jinak… Avšk příběh pojednává zejména o hledání vlastní autenticity. Žijete svůj vlastní život, nebo se věčně přizpůsobujete někomu jinému? Ať doma, nebo v práci. To je nesmírně důležitá otázka - jak autentičtí v životě dokážete být. V tomto příběhu se jde až na samé lidské dno. A příčiny jsou obnaženy až na kost. Tuto knihu jsem si s chutí přečetl po čtyřiceti letech znovu.
Vypravěč
Mario Vargas Llosa
Mýty indiánů jsou úžasné: Tzonkiri si všiml, že jeho žena pokaždé po návratu z pole, kde plel maniok, mu dává k jídlu neznámé ryby – Hamičky. Z jaké jsou řeky, z jaké tůně? Pareni z nich nikdy neokusila ani sousto. Tzonkiri pojal podezření, že se děje něco hrozného. Místo, aby šel na políčko, schoval se v houští a sledoval ji. Co spatřil, velmi ho vyděsilo. Hamičky vycházely Pareni mezi nohama. Rodila je jako děti. Tzonkiriho naplnil hněv. A vrhl se na ni, odhodlán zabít ji.
Další si přečtěte sami.
Ukázka jazyku Mačigengů: Apa Tasorintsi timatsirira enoku, nokogaigake impinkatsatasanoigakempira maganiro matsigenkaegi inkematsatasanoigakempira impegaigakempira Igoveenkariegite.
Žije jich kolem 6000.
Objevovat civilizace Jižní Ameriky je vždy dobrodružné.
Vymřeme jednou také?
