Homo Faber
Max Frisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50022/bmid_homo-faber-hOo-50022.jpg
4
95
95
Vyvrcholení Frischova celoživotního tématu, jímž je selhávání technicky vzdělané civilizace a jejích příslušníků v mezilidských vazbách, citech a v lásce. Hlavní hrdina, cynický architekt, se skrze milostný vztah dostává do víru událostí, jejichž podivuhodný vývoj jako by byl ovládán osudem, podobně jako v antických dramatech (obzvláště v Sofoklově Oidipovi). Tato zkušenost vytrhává inženýra z jeho technicistního vnímání světa, ovšem za vysokou cenu.... celý text
Přidat komentář
Trochu nakašírované, není-liž pravda? Ti starší spisovatelé potřebovali dělat parafráze na antická dramata a ukazovat, že náš svět začíná být přetechnizovaný. Dělají to se vší parádou, zde se smrdícími oběšenci a zvířaty, vlekou nás pustinou tak hrůzostrašnou, až nám z toho vstávají vlasy. Ale technokrati jsou i obyčejní, jako my – kreativci, jen přemýšlejí jinak. Opravdu. Ještě jste žádného nepotkali? Nepotřebují naše knihy, protože čtou něco jiného – tabulky, návody apod. Tady je asi nepotkáte (na knižní databázi). Mají opravdu jiné myšlení … jak říkal Steve Jobs: Think different. Oh, really!
Řecká tragédie v podání Maxe Frische. Osudovost smějící se rozumu. Něco takového by zřejmě nikdo nechtěl zažít. Výborný, leč těžký příběh.
Sabeth, jedno z nejkrásnějších jmen v literatuře .
Asi budu trochu za kacíře, ale film je ještě mnohem skvostnější, doporučuji.
Vzhledem k podivnému počešťování vlastních jmen mám podezření, že můj rozpačitý dojem z tohoto zásadního díla 20. století by mohl pramenit z kostrbatého překladu. Ale to bych musel být protřelý němčinář a znát originál, abych takový soud mohl vynést. Nicméně faktem je, že příběh životem znuděného kovaného materialisty, postaveného tváří tvář nevypočitatelnosti života, má sice potenciál být zrcadlem určité fáze západní společnosti, ale jeho zpracování mě nechává poněkud chladným. Na čí straně je chyba, to si netroufám rozhodnout.
Kdybychom tenhle příběh (v současných kulisách) neměli od MF, museli bychom si jej vymyslet. Moje dojmy se ztrácejí v zmateném překladu (původním, od HN), časem si budu muset přečíst jiný, tak jen pár poznámek. Hrdinův cit mi výjimečný nepřipadá, ani není křiklavě plytký, zaplaťpánbůh je docela běžný: prostě se mu líbila, měl ji rád a chtěl ji ošukat. Trošku moc prostoru zabírá fňukání zhýčkaného buržousta, že mu to či ono nesedí. A Mr. Faber fakt není architekt :) Jazyk a forma kolísá, ale to bude překladem.
Jestli ze Stillera jsem byl absolutně nadšený, nevím už, co bych měl říct o Homo Faber. Jeden z nejkrásnějších příběhů, co jsem kdy četl. Dokonalá kombinace čtivosti a hloubky, vtipnosti a smutku. Tak, jak Walter Faber miloval svou Sabeth, jsem já asi nikdy žádnou ženu nemiloval. Co k tomu říct... Kdyby to byla poslední kniha, kterou bych četl před smrtí, pomyslel bych si: hezky mi to vyšlo!
Zajímavý příběh, zajímavá hlavní postava, ale především: bravurní provedení. Obzvláště první část a její hrátky s vyprávěním a časem je nesmírná radost číst.
Spíše než o konflikt člověka a techniky,jak se o románu často píše,jde o velmi čtivě
odvyprávěný příběh tří lidí,kteří prostě patřili k sobě.
Často mě při čtení doslovů v knihách napadá, jestli ty všechny zajímavé myšlenky, hlavně způsob interpretace díla, vycházejí jen z hlav autorů doslovů, nebo si třeba někde přečetli, co k tomu říká sám autor knihy. Tady ale doslov opravdu sedí – já sám k němu už nic originálního nejsem schopný dodat, proto jen svými slovy zopakuji, že tu jde o jakousi antickou tragédii v kulisách moderní doby, podanou věcným, střízlivým, v jistém smyslu slova „technickým“ způsobem vyprávění. Kontrast mezi způsobem vyprávění a obsahem knihy a mezi způsobem myšlení a osudem hlavního hrdiny (který na osud, ale třeba ani umění nevěří) je tím, co knize dává působivost.
Skutečně silný a tragický příběh. Krásně se to četlo a hlavní hrdina mi byl sympatický, v Elisabeth jsem se hodně vyděla. Láska mezi Faberem a Sabeth... Jak bývá ve vztazích s velkým věkovým rozdílem, něčím se podobá vztahu mezi dítětem a rodičem. Tady to ale zřejmě nebylo jen tím. Líbilo se mi jak se linie děje protínají jako v myšlenkách. Chvili žije realitou, chvíli vzpomíná...
Určitě se k této knížce vrátím.
Kniha se mi četla dobře, líbilo se mi zachycení myšlenek strohými větami, tak jak člověka opravdu napadají. Samé myšlenky, až jsem měla pocit, že se kniha vleče, přitom se tam toho tolik událo. Anglické věty do textu přirozeně zapadaly. Silný příběh, který špatně začal a taky špatně skončil... Muž, který žil svou prací a vzpomínal na první lásku, v 50 potkal druhou.
Znovu bych to nečetla, ale jako nová čtenářská zkušenost díky výzvě (kniha, o které se mluví v jiné knize - psala o ní Hanišová v Houbařce) to bylo fajn. Náhodou se mi to trefilo do depresivnějšího životního období, tak mi to docela spolu souznělo. A naštěstí mě to nedorazilo. :-)
"Často jsem si kladl otázku, co tím lidé vlastně myslí, když o něčem řeknou: To byl zážitek. Jsem technik a jsem zvyklý vidět věci takové, jaké jsou."
Svět a život v něm je pro Waltera Fabera něco, co lze vypočítat, rozebrat a zase složit, objekt ovládnutý nebo ovládnutelný, vydaný technikově vůli.
Ale stejně jako nelze udržet hráz proti citům neporušenou ("Zjistil jsem, že city jsou projev únavy, nic jiného, alespoň u mne. Člověk ochabne!"), nelze ani svět udržet bezpečně v područí. Jednou všechny přehrady a ohrady selžou a svébytnost světa se projeví nezvladatelnou silou (osud?, ne nadarmo se krize příběhu odehrává v Řecku), naplno vtrhne do vyprázdněného a střeženého života hlavního hrdiny, jemuž doposud opravdu záleželo vlastně jen na fungujícím holicím strojku ("životní standard jako náhrada za životní smysl").
Donucen k prožitku.
Závěr se mi spojil s krátce předcházející pasáží, v níž hrdina z letadla pozoruje vrcholky hor - "světlo, které horolezec nikdy nezastihne, protože musí dříve sestoupit, světlo, za které by musel zaplatit smrtí, ale velmi krásné, jen okamžik, pak mraky".
Text zachytáva osobnostnú premenu hlavnej postavy. Z človeka pragmatického, citovo otupeného sa stáva jeho pravý opak. Tejto premene sa prispôsobuje aj text - postupne sa mení jeho celkový tón, voľba výrazových prostriedkov. Avšak účelová odťažitosť úvodu textu, zastupujúca práve to pragmatické myslenie, vo mne neplánovane a celkom podvedome zostala až do konca čítania. Od samého začiatku som s ňou bojovala, no knihe som chcela dať šancu v očakávaní, že sa to zmení a napokon ma „chytí“. V znamení očakávania sa nakoniec nieslo celé čítanie a napriek tomu, že k zmene skutočne došlo (osobnostnej i na úrovni textu), niečo vo mne sa odmietlo prepnúť, preladiť. Uvažovala som, kde sa stala chyba. Asi je naozaj len vo mne, lebo ak si odmyslím pocit z čítaného, textu nemám veľmi čo vytknúť. Námet je dobrý, možno povedať, že jeho potenciál využitý bol, snaha o zachytenie premeny sa celkovo vydarila, príbehy a osudy jednotlivých postáv ako také aj v kontexte hlavnej línie príbehu ma zaujali, ale akosi sa ma to nedotklo, odťažitosť si vybrala svoju daň. Nebyť spomínaného pocitu, text si zaslúži jasné štyri hviezdy. Ten pocit tu však je a s týmto faktom je potrebné vysporiadať sa, preto nakoniec 3/5. Kniha sama o sebe nie je zlá, rozhodne to nie je žiaden brak a napriek rozporuplnému celkovému pocitu ju nepokladám za stratu času. Vyskúšajte, možno vám „sadne" viac.
Homo Faber je moje první kniha od Frische a rozhodně nelituju času, který jsem strávila jeho čtením. Vypráví o Švýcarovi Walterovi Faberovi, který je muž techniky, ale v mezilidských vztazích tápe. Od chvíle, co museli s jeho letadlem nouzově přistát v jakési mexické poušti se jeho život změní. Zjistí, že celou dobu vedle něj seděl bratr jeho nejlepšího kamaráda z mládí a rozhodne se za ním vydat do Guatemaly. Později se také setkává se svou dcerou aniž by věděl, kdo to je a začne se chovat od základů jinak. Kvůli ní se potlouká po Louvru, protože ví, že zbožňuje umění i přesto, že on ho vidí jako něco neužitečného, a cítí k ní zvláštní pouto, které nedokáže určit - jiní ovšem vidí tu podobnost mezi nimi.
Faber je ztělesnění všeho, čím dnešní svět je. Místo, kde je důležitá věda, technika, funkčnost, racionalita a není místo pro "slabochy" zabývající se emocemi, uměním a dalšími zbytečnosti. Frisch nastiňuje tuto sociální "slepotu" a upozorňuje na ní velkými vykřičníky. K čemu nám budou dokonalé mašinky, když na sklonku života poznáme, že o nás nikdo nestojí a umíráme sami bez někoho, kdo by nás oplakal.
Frischovo vyjadřování mi nebylo vždy dobře čitelné. Někdy jsem nevěděla, kdo mluví, a neumět francouzsky a anglicky, tak mi uniká i smysl některých výroků. I přesto můžu každému doporučit, jedná se o silnou knihu s těsnou návazností na řeckou tragédii a ze všeho nejlepší na tom je, že by se mohla týkat úplně každého z nás.
O téhle knize jsem psal esej do předmětu Švýcarská literatura. Za svoji práci jsem byl hodně kritizován, protože jsem si dovolil srovnání Frische s jinou švýcarskou modlou Durrenmattem. U mě vítězí na celé čáře Durrenmatt, ale Frische nezatracuji, třeba si od něj ještě něco přečtu.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Homo Faber |
| 1964 | Andorra |
| 1970 | Stiller |
| 1969 | Pan Biedermann a žháři |
| 1967 |  Mé jméno budiž Gantenbein |
Začátek slibný, ale když se kniha houpe od ničeho k ničemu, začíná to být problém. Je to škoda. Moc nemám motivaci.