Pablo70 komentáře u knih

1915. Vychází Proměna. Kafka hledá únik před sebou samým a dokonce se hlásí do armády. Pro tělesnou slabost je však odmítnut. Greta Blochová mu porodí syna, ale on se to nikdy nedoví. Syn za pár let stejně umře. S Gretou se Kafka rozešel.
Proměna: Geniální je na této povídce pouze námět. Zpracování je stejně banální jako u Zámku. Ale ve své době to skutečně odráželo Kafkovu nechuť k dobovému utilitarismu, k nutnosti mít „zajištěnou existenci“. Rodina si oddechne, když se brouka zbaví. Hrůzné a přitom směšně absurdní jsou scény, kdy po něm otec hází jablka. Tak se Kafka vyrovnával se svou existencí úředníka, kterou musel podstoupit. Nesnášel také hluk v domě, tento fenomén je také v povídce popsaný. Také s otcem neměl dobrý vztah. Inu, když se dokážete přenést přes tu všechnu absurditu a berete povídku vážně, snad by mohlo jít o opravdu vážný námět. Dnes, ve věku Úžasňákových a Spidermanů se převtěluje kde kdo, a už mám to nepřipadne tak originální, jako v jeho době. Ovšem z hlediska zpracování je to stejně šedivé, jako Kafkova kancelář v úrazové pojišťovně.

6 13.06.2024

V současné době běží v tv seriál o Kafkovi a sledujeme, jak jeho přítel Max Brod převáží na poslední chvíli přes české hranice v kufru jeho rukopisy, které mu Kafka nařídil spálit. Když před lety v Izraeli otevřeli tento kufr, našel se mj. i rukopis brožury, o které se Wagenbach nezmiňuje, Nechci být Židem, chci jíti s lidem. Takový pokus o proletářského Kafku. Wagenbach píše, kterak Kafka navštěvoval i dělnické a anarchistické sedánky. Samozřejmě, Wagenbach psal tuto knihu před otevřením tohoto kufru a tak o ní nevěděl… Přesto je jeho útlá knížka dobrým pomocníkem v porozumění Kafkovi, řekl bych, že je to Kafka svými vlastními slovy, je dobře vyzdrojovaná s velkou dávkou citací Kafkových dopisů a deníků. Je poněkud obtížné Kafkovi porozumět, realizoval se pouze v literatuře a Wagenbach, jako Němec, pojednává i o chudobě a zvláštnostech pražské němčiny. To mnohé napoví, když čteme Kafku přeloženého. Ostatně Kafka v jednom dopise Jesenské podotýká, „Nikdy jsem nežil mezi německým lidem“.
Zde se dozvíte základy Kafkova života, na kterých můžete budovat k němu svůj vztah. Jen jestli to dokážete. Ta doba už je tak vzdálená a XIX. století je hrozně zapeklité… taková Kafkárna.

5 11.06.2024

Po 55ti letech se vracím k této knize. Nedojímá mě už ani tak zmařená láska Jordana a Marie, zato si velmi silněji uvědomuji, komu zvoní hrana – což je motto knihy. Zvoní tobě, tedy mně a vám všem. Válka je kurva, zazní z úst románové postavy a vy si uvědomíte, jaké krutosti se dějí. A vlastně je to celé zbytečné, jako ta jakoby ofenzíva, která je jen dalším omylem této války. Hemingway nemohl přehlédnout sovětské čistky v povstaleckých řadách, kdy ve jménu ideologie a „opravdového“ komunismu vraždili rudí komisaři své spolubojovníky, anarchisty a trockisty. Vlastně ani hlavní hrdina nebyl žádný komunista. A zcela správně je zde napsáno: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva.
V knize se objevuje řada Hemigwayových přátel a známých. Tak např. Maria nese jméno zdravotní sestry, kterou potkal v roce 1938 u Matará. Robert Jordan měl některé rysy majora Roberta Merrimana z 15. brigády. Pilar se jmenuje po Hemingwayově jachtě. 32. kapitola je pak cynickým intermezzem, v kterém ukazuje svůj hněv, který cítil k oběma bojujícím stranám. Té ideologie na něj bylo opravdu moc. Stále živý válečný příběh. Ty občanské války jsou nejhorší…
Za jak dlouho se dá prožít celý život? Děj se odehrává v 68 hodinách a Robert Jordan leží na borovém jehličí jako na jejím začátku...

15 08.06.2024

Carver věděl, že nakonec umře, měl rakovinu. A tak se snažil se čtenáři podělit o dobré i horší ze života. O bolest i radost.
Uměl popsat čekání na něco, když jsme uprostřed všedních dní a vlastně se nic neděje. Uměl psát o erozi lidských životů, způsobenou pomalou rutinou, do které se dostáváme. Věděl, že neštěstí a smůla jsou každodenní všednosti. Láska je křehká a pomíjivá a stejné jsou i city mezi lidmi. Lidé ani nechápou hloubku svých krizí, protože nechápou jejich příčiny. Nerozhodnost, nevědomost, rozpaky, to všechno způsobuje chybnou komunikaci a zástupné činnosti jako jídlo, úklid, nákup, alkohol, čumění na televizi… Dokázal z minima vytěžit maximum a naslouchal obyčejné mluvě a ve svých pracech ji přesně napodoboval. Nápodoba byla jeho silnou zbraní, často psal parafráze např. na Čechova a v této sbírce naleznete i Pochůzku, povídku o smrti A.P. Čechova, autora, kterého miloval. Bože, i smrt je tak obyčejná, už ji má za sebou…
Jeho povídky jsou jako náš život.

5 05.06.2024

Trautenberk volal – To kyselo je moc kyselý! Říkám – Ten židovský román je trochu moc židovský. Ale koneckonců je o chasidech, ortodoxní Židy jsem viděl prvně v Paříži a měli moc pěkný pejzy. Ale vážně: řada Židů se dala do služeb komunismu a jak víme, byli to sami komunisté, co je zlikvidovali. Viz Slánský a spol. V SSSR Stalin. Potok ale vypráví tento příběh viděný dětskýma očima. Na jeho pozadí je kolotoč hrůz, které si můžeme jen domýšlet. Jak se s ním mladá hrdinka setkává, dopátrává se opravdové reality. Je příznačné, že se její matka nejprve odklání od víry předků, aby se do ní posléze mohla navrátit. Naši komunističtí Židé skončili na šibenici.
Leitmotivem knihy je bezesporu únava. Všichni jsou permanentně unavení. Jinak se kniha čte svižně, dětský pohled na svět je většinou přehledný, čemu dítě nerozumí, nepodléhá rozboru. Velká část se odehrává za občanské války ve Španělsku, zajímavá je i konfrontace s křesťanstvím zprostředkovaná otcovou sestrou. Předpokládám, že Potok psal tuto knihu pro souvěrce, sám se v tóře nijak nevyznám.

3 31.05.2024

Na konci své knihy, kde popsal tento odborník na paliativní péči několik případů ze své praxe, konstatuje, že nezáleží ani tak na tom, co dělá, ale jak s takovým pacientem opravdu JE. Jak se dokáže dostat k podstatě jeho odcházení. A takových lidí je proklatě málo. Doktorů zajisté ano, ale těch, co chápou tuto pravdu, ne. A pak také konstatuje: Poselství přestárlým a nevyléčitelně nemocným zní: Omezte svou spotřebu zdrojů a uhněte z cesty, aby zde bylo místo pro ty, kteří jsou mladší, aktivnější a pořád ještě schopní přispívat společnosti.
Ale ti, co takoví dnes jsou, ještě netuší, co na ně v závěru života čeká. Jednou také zestárnou a budou na okraji společnosti.
Byock říká: Smrt je kosmický zvon. Ale samotné umírání nemusí být tak vzletné. Zde popsané příběhy, jsou zajisté jen zlomkem jeho praxe.
Je třeba si vážit každého života, neboť s jeho koncem mizí kus našeho světa.

1 28.05.2024

Když vyšla tato kniha v roce 1968, byli jsme nadšeni Hrabalovou odvahou, s jakou uveřejnil reakce čtenářů, v které mu spílají „Hrabale, ty prase kudrnaté“ a volají po šibenici, najdete tam Morytát o veřejné popravě, přičemž je veřejně popravován sám autor. Je zván „starým sviňákem“, a zatracován. Přesto to vše zveřejnil tiskem. Nenávist malých lidí sahala až k nebesům. A jak byli „dobří a čistí“! Jeho počin byl neuvěřitelně odvážný a prošel jen díky atmosféře roku 68, která byla uvolněná. (Za normalizace byl zakázán, nesměl publikovat.) Líbila se mi Legenda o Kainovi, která byla předzvěstí Ostře sledovaných vlaků. Hrdina je tam méně hrdinný a uvěřitelný. Květnový morytát mi připomněl, že podobně v městečku, kde žil můj otec, SSmani popravili v lomu mladé kluky, co se ozbrojili a stříleli po nich. A Legenda o krásné Julince, která se vrací jediná do vlasti a nachází jen rozkradený rodinný majetek dnes už mrtvých rodičů, je krásně smutná. A poetická. První vydání je taky pěkně graficky upraveno díky panu Hlavsovi (byl moc dobrý typograf). Hrabalovo pábení nám „chutnalo“ a po divadlech malých forem znamenalo další posun v našem vnímání světa.

Zvířata, která jednají jako lidé, se objevují v Ezopových bajkách a určitě i dříve. Lao-c psal o Tau také dost dávno. No a dohromady to dal B. Hoff. Ovšem Milneův Pú má v sobě silnou dávku iracionality. Proto se výborně hodil k účelu informovat o taoismu širokou veřejnost. Nedá se nic dělat, Pú je ten nejnenucenější medvěd, jak je zde konstatováno. Co se týká obvinění Hoffa z jisté zapšklosti vůči exaktním vědám, nutno předeslat, že mezi Západem a Východem jsou jisté kulturní odlišnosti. Tak například motýla chápe vědec ze Západu jako okřídlený hmyz sající nektar, zatímco Japonec ho popíše jako létající květinu.
Na svých osobních stránkách Hoff líčí své trable s nakladatelstvími, ovšem příčinu se nedozvíme. Hoffova kniha se stala bestselerem. Jako autor se snažil zabránit jejímu elektronickému šíření. Nenapadlo ho asi, že to budou samotní čtenáři, kteří umístí tuto knihu na své weby volně ke stahování.
Kniha je půvabná a nenucená, stejně jako celý Pú. Doporučuji.

1 19.05.2024

Vyrostl jsem na tradici českých povídek, proto mi moc neříká Bellowova intelektuálština. Píše:
Ještě horší jsou křečovité slovní hříčky, od nichž se nedokážu odpoutat. Tohle je žena, která slyší „kost“ v lidskosti. Tohle je muž, který slyší „myš“ v myšlenkách. Děj v zlodějinách. Stopy krys v krystalu.
Bellow skáče v povídkách z jednoho detailu na druhý, je obtížné sledovat, zda ty stopy krys v krystalu jsou či nejsou.
Není pochyb, že jsme se ztratili v lese tištěných slov, praví se v doslovu, kde je adorován smysl Bellowa pro stručnost. Naopak. Je to snaha o komplexnost vyjádření, každé hnutí mysli je dočista popsáno a vyjádřeno. Dějovost je téměř rovna nule. Tak jestli vás zajímá psýcha tohoto nositele Nobelovy ceny, zde jsou jeho povídky. Na milost beru jen tu poslední. Ne, že by Bellow neuměl psát, leč jeho psaní ke mně mluví neznámou řečí… A když jsme už u těch kamarádů – jedině ten sedmnáctiletý kluk by se mohl stát mým kamarádem.

1 17.05.2024

Životy surrealistů jsou poněkud výjimečné, stejně jako jejich umění. Jen si prostudujte, co svým uměním chtěli vyjádřit a budete daleko od studené skutečnosti: ta jejich byla pěkně žhavá! Morris se vychloubá, že byl jedním z nich a dost jich znal osobně. Jeho kniha mluví zejména o jejich intimním životě, takže se dozvíte pikantní historky, které jste nejspíš ještě neslyšeli, a to i o známých malířích, jako byl Picasso nebo Dalí. Co v knize úplně chybí, je levičáctví surrealistů a zmínky o politice. To Morrise asi nezajímá. Výběr osobností zřejmě netřeba komentovat, ale kdo dosáhl určitého ohlasu, dostal se do této knihy. Morris popsal, co surrealisté tvořili, z jakých pocházeli rodin, s kým žili. Je to někdy dost divoká jízda. Ale rozhodně si počtete. České surrealisty zde nehledejte.

1 16.05.2024

Hned v úvodu je jeho fenomenální úvaha o historii: … historie je vrcholem spekulativního vyprávění, podléhající neustálým a nevyhnutelným revizím… čím méně si myslíte, že je vaše mapa minulosti imaginativní (nebo nahodilá), o to konvenčněji budete mít tendenci kráčet kupředu do své imaginární budoucnosti.
To píše o autorech sci-fi, kteří musí tvořit své příběhy ...jako druh historie směřující opačným směrem, dopředu po časové ose, nikoli dozadu…
Pokračuje: … Kdybyste mě vyzvali, abych definoval, co přesně chci, aby science fiction dělala, nejspíš bych vám to to říct nesvedl. Protože jsem byl od přírody neschopen teoretizování, jako jsem byl neschopen kritiky, nezbývalo mi než napsat tyto povídky.
Přikládám i jeho úvahu a singlové desce (SP) a sci-fi: Říká se, že singl byl médiem, které určilo nejdokonalejší vyjádření rocku: že singl je v skutečnosti optimální formou této hudby. Totéž se někdy říká i o povídce a science fiction. V případě rocku mám tendenci vidět za tímto názorem stesk po mrtvém formátu, V případě sci-fi si myslím, že na tom může něco být.
Když jsme kdysi zdolával tento opus, nelenil jsem a pořídil jsem si slovníček, který jsem si sám vytvořil, abych se vyznal v jeho termínech z budoucnosti. Autor si věděl rady a nabídl nám mnoho nového. A protože je sci-fi výplodem jeho fantazie, zůstává na budoucnosti, zda se z toho něco ujme. Semena byla zaseta. (A singl desky jsem ještě zažil a přehrával.) 5 * za odvážnou imaginaci.

3 15.05.2024

Kniha je opravdu pěkně vypravená, s mnoha obrazy od Toyen. Dovedeme si představit souvislosti její tvorby.
Docela intimně jsou popsány i vztahy českých surrealistů, česká surrealistická skupina vzniká skoro jako Nezvalův sranda kroužek, ale ve vztazích k SSSR se vše pokřiví. A má to následky. Tady bych poukázal na Desmondovy Životy surrealistů, kde je také kladen důraz na jejich intimní život. Všichni to byli mladí lidé, a tak je sex líčen jako podstatná složka jejich života. O Toyen není v knize ani zmínka. Jakou tedy hrála roli v pařížské surrealistické skupině? Vzhledem k její povaze a špatné francouzštině, určitě spíše pasivní. Zajímavá je její oddanost Bretonovi, který byl velmi dominantní člověk a řadu surrealistů ze svého kruhu bez výčitek vyloučil, včetně Picassa a Dalího. Toyen měla kruh surrealistů jako rodinu, zřejmě proto na něm tak lpěla. Se svou rodinou se dávno nestýkala. Nedávno jsem přečetl knihu o básníkovi Ivanu Blatném a zdá se, že osudy našich emigrantů nebyly žádný med. Toyen zachránila za války Heislerovi život, on ji pak v Paříži kvůli jiné opustil, tak to v životě chodí. Po Bretonově smrti zůstala Toyen jako poslední Mohykán zlatých časů. Moc lidí si k sobě nepustila.
Díky za tuto knihu!

7 12.05.2024

V tomto svazku najdete zejména povídky z prostředí bohatých amerických Židů. Jejich starosti jsou velmi americké a jestliže jedna z postav říká, že Rusové tvrdí, že jsou stejní jako Američané, což není pravda, ani my, čeští čtenáři, nemůžeme tvrdit, že máme stejné problémy jako Američané. Bellowovy dialogy jsou pro nás odtažité. Zřejmě nejsme ti správní milionáři a máme jiné starosti, než američtí zbohatlíci. V povídce Krádež, kde je konstatováno sedm manželství a několik dětí dvou bývalých partnerů, je toto narážkou na neutěšený intimní autorův život. Jeho promiskuitu. Svůj poslední sňatek si odbyl v 71 letech. Byl to proslulý milovník žen. Některé intuitivní dialogy mezi bývalými partnery zde jsou však skvostné. Zřejmě ze života.
Je tu také zajímavý pohled na perestrojku, která právě probíhala: Někteří z nejbystřejších emigrantů prohlašují, že Rusové zahájili liberální politiku, teprve když rozdrtili disidenty. Potom si přivlastnili myšlenky disidentů. Nejdřív zlikviduješ nepřátele, a pak jsi ochoten zrušit trest smrti.
Jo, bývaly to za Gorbiho časy! To Putin nastolil jiné pořádky.
Snad poslední 3 povídky tohoto výboru vás mohou osvěžit a dovést někam jinam. Už jsem chtěl knihu odložit. Ale dočetl jsem. Jeho povídky jsou zčásti radikální, zčásti tradiční, porovnávají nové se starým. Bohužel i bohudík má Bellow sloní paměť. A tak do svých povídek míchá kde co všechno. Můžeme to obdivovat, ale také nás to může zahlcovat spoustou detailů. Avšak jeho některé popisy lidí a prostředí jsou kouzelné.

2 02.05.2024

Číst Bellowa dá docela zabrat, musíte se koncentrovat. K jeho tvorbě se vyjádřila jeho manželka Janis: Saul dohromady spřádá skutečné události, náhody, vzpomínky a myšlenky – co četl, o čem jsme spolu mluvili a obsah svých snů – a jako orientální koberec vzniká novela Spojka Bellarosa… i kdybych měla popsat celý proces, stejně bych do tajemství kompozice tohoto díla nepronikla.
Janis text označuje jako „směs všeho možného“. A opravdu, jeho mysl těká od jednoho k druhému a výsledek netvoří zrovna kompaktní celek. (Nebo ano?) Leč odborníci na literaturu byli jiného názoru a jeho „spřádání“ svého času ocenili Nobelovkou za literaturu. O čem to je si můžete přečíst v recenzi. Stále jsem čekal nějaké dějové rozuzlení toho příběhu, ale nekonalo se...

1 27.04.2024

Možná máte výhrady vůči Oshovi, možná vůči Ježíši, či Buddhovi. Možná marně hledáte svého duchovního učitele. Jak na to, vám zde poví právě Osho:
„Jak se rozhodnout? Podle slov? Potom budete oklamáni, protože učenci, vědci a kněží jsou velice chytří co do slov. Nikdo je neporazí…. Ježíšova slova budou vypadat uboze, Káhir nebo Buddha se dají argumenty, logikou porazit snadno. Podle slov nic neposoudíte, oklamou vás… Ježíše lze soudit leda podle jeho bytosti: buďte mu poblíž … – nesnažte se poslouchat, co říká, poslouchejte, co je. To je klíč: jenom být poblíž něj. Staří Indové tomu říkají SATSANG, být blízko pravdě.
Kdykoliv vyhledáte mistra, poslouchejte jeho bytí buďte mu jen poblíž pociťujte ho jen přes srdce. Najednou ucítíte, že se měníte… jako byste skrze něj dostali křídla a rozletěli se vzhůru. Jedině tak najdete pravou osobu, zřícího člověka, který vás může vést.“
Staří Chasidé to měli podobné. Když se ptali jednoho rabiho, který se vydal za mistrem, co tam dělal, odpověděl, že se koukal, jak si zavazuje boty. Haha! Vtipné, není-liž pravda?
Nezáleží na tom čím jste, ale KDO jste.
Tak zasejte své malé semínko, ať vyroste pěkná rostlina!

4 23.04.2024

Reiner, sám básník, si netroufá zhodnotit byť jeden Blatného verš. Je to sympatické a kolegiální, byť je to vlastně nedostatek této knihy. Není to monografie. Reiner popustil uzdu své představivosti, barvitě popsal život tehdy mladých básníků, sex i pitky, jejich vztahy. Nedávno jsem objevil článek o životě francouzských surrealistů v létě 1937 u moře, radovánky s jejich ženami nahoře bez mluvily za vše. Krásné odstavce o přátelství s Ortenem jsou povznášející...
Blatného život byl přeražený vejpůl jeho emigrací. U básníků, kteří zůstali, mění režim umění v politiku. Blatného pasivní rezistence končí v blázinci. I StB, která ho vyčmuchá, zjistí, že je pro ni nepoužitelný. Zbývá psaní na role hajzlpapíru, které personál cvokárny stejně vyhazuje. Koneckonců prý stejně chodil i na záchod jako básník...
Jsem z generace té druhé vlny exulantů po roce 1968 a řada mých přátel odešla také do emigrace. Těm ale už většinou nešlo o život a zapustili v cizině kořeny. Z jejich vyprávění vím, že to trvalo 10-15 let.
Vzhledem k tomu, jak dlouho knihu Reiner psal, nečekám, že někdo takto vypíše osudy Kainara, Nezvala a dalších, alespoň tak, jako se o to pokusil v této knize její autor. Moderní pohledy na mínusy a plusy historie už ohýbají fakta, která jsou často neúprosná. Snad jednou… Ale se zájmem jsem si tuto knihu přečetl. Nakonec, jak praví klasik – Každá báseň je košíkem slov nastaveným k jejich zvážení. Tož važte sami.

5 22.04.2024

První seznámení s tímto žánrem. Ale jak ho vnímáme my, a jak oni? O tom mluví odborník:
Čínská čtyřverší … o nichž se dá říct, že slova ustrnula, ale smysl pokračuje dál bez konce. Čínská duše si uvědomuje, že vše, co je vyjádřeno slovy, barvami a zvuky, nedokáže přesně vystihnout skutečnost, a proto nalézá svůj domov mimo slova, barvy a zvuky. Slova využívá k evokování nedefinovatelného, zvuky vyjadřují ticho a barvy beztvarý prostor. A to všechno slouží k evokování ducha. Imprese nemá být konečná, ale je jen jakousi předehrou k dlouhé řadě vizí a pocitů. Je plná narážek, které věčně trvají a nedávají nám obraz konečné dokonalosti, jsou to obrazy zahalené do hávu nekonečnosti našich nejjemnějších myšlenek.
Většina těchto básní sice mluví o přírodě nebo o blízkých věcech, ale nejde o fotografické záznamy jednotlivých faktů, ale o jemné pastelové náčrtky intimních prožitků.
I když Mathesius neuměl čínsky a spíše přebásňoval, povedlo se mu to a my se mohli trochu seznámit s čínskou duší.

3 19.04.2024

Nečekejte opravdového kluka jako je v Osmi horách. Pisateli je už 30. Ale prožít si svou samotu, to zvládá dobře. A také svůj alternativní život. To znamená jiný, protože normálně žije ve městě. Sám jsem takto prožil 15 let v zahradním domku na malé vsi. Mohu potvrdit, že to je obrovský náraz, když opustíte pevné stěny svého bývalého domu: náhle se ocitnete blíže k přírodě, ocitnete se uprostřed dějů a zvuků, které k vám normálně nedolehnou, jste pár kroků od přírody, zvířat, které můžete pozorovat z neuvěřitelné blízkosti a musíte se postarat sami o sebe. Tehdy mi někdo řekl, že žiju alternativně, ale já žil normálně. Zrovna jako Cognetti nebo Thoreau. Už moje babička žila na samotě ve starém mlýně, který dnes někdo přestavěl na luxusní chalupu. Brrrr.
Rozumím této knize. Byl jsem tam šťastný. A proč tento název? Na to musíte mít divoké srdce! Máte ho?

7 17.04.2024

Paolo Cognetti miluje hory, o tom není pochyb. A kniha „promluví“ především k těm, kteří jsou na tom podobně. Ve dvou letech jsem už stál na Snežce, a tak vím, o čem je řeč. Ovšem takové hory, jako v Itálii, tu bohužel nemáme, a do Krkonoš se nevracím, jsou příliš zasažené masovým turismem. Poslední ranou mi byla vyasfaltovaná moje oblíbená hřebenovka a mrtvé lesy vůkol. I když se hory brání: před pár lety se ze zledovatělé hory sklouzl 30/4 můj kámoš, který tam z Prahy vyrazil v lakýrkách – no bodejť ne, Václavák byl už dávno otátý…
Ale zpět ke knize. Velmi sympatická je Cognettiho metoda osekávání textu do mrtě, namísto planého žvanění. Kéž by to tak umělo víc autorů! Zažijete luštění rodinných tajemství, rozdíl mezi městským a vesnickým chlapcem a snahu pomoci potřebným. A přátelství. To vše bez přikrášlení. Řečí hor.

5 15.04.2024

Zibura sice není William Dalrymple, ale jeho cesta do Santiaga se čte výborně. Zalidnil ji množstvím zajímavých poutníků, které na cestě potkal. Jeho trochu ironický pohled na svět nepostrádá tu nutnou dávku opravdovosti a po vzoru dobrých cestovatelů si dal i práci s faktografií své cesty. Knihu nám koupila dcera, byla už dvakrát na caminu, druhá dcera se letos vydala cestou z Porta, ale na jaře jí nepřálo štěstí, pořád lilo. Léčivá síla toho putování je zřejmá: ta, co tam byla už dvakrát, chce letos vyrazit potřetí...

9 10.04.2024