Pablo70 přečtené 563

Bukové toulání v Jizerských horách 2023, Marek Řeháček

Jan Pikous je zkušený fotograf Jizerských hor. Krásné fotky bučin jsou opravdovou ozdobou této publikace. Text je trochu natahovaný, sentimentální, s notnou dávkou nostalgie (jako to bývá u povídání o zašlých časech). Skoro by to chtělo předělat hymnu na: Buky šumí po skalinách. Ovšem – zemský ráj to na pohled! Kniha vás zaručeně potěší.... celý text

Krajinou Karla IV.: S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou 2021, Otomar Dvořák

Moje babička byla mlynářka (ročník 1888), a když jsme chodili do městečka pro pecen chleba, z jednoho místa u zahradní zámecké zdi jsme dohlédli na hrad Karlštejn. Vždycky jsme se tam zastavili, ve mlýně se už chléb dávno nepekl, ale babiččin starý ruksak voněl tím kupovaným chlebem. Stavili jsme se někdy v kostelíčku a já u babičky vymohl minci, kterou jsem hodil černému andělíčkovi, který takto obdarován souhlasně kýval hlavou, a to se mi moc líbilo. Maminka četla o karlštejnském havranovi od Třebízského a konečně jsme se na Karlův Týn i vypravili. Hrad byl prázdný, avšak v kapli jsem oněměl úžasem. Těch drahých kamenů, hvězd a milých obrazů! To je můj kraj Karla IV. A tato kniha mi o stavbách Karla IV. prozradila víc. Vřelé díky!... celý text

Výkvět mužství 2012, David Lodge

Možná všichni známe muže, kteří „prožili konflikt mezi svým osobním pocitem poslání… a svou touhou po svazku s konkrétní ženou“. Většinou se jedná pouze o JEDNU ženu, za „Ejčím“ jich je nějak mnoho. Nakonec se uštvaný spisovatel stejně uchyluje k známým praktikám: ukrývá se nebo se snaží se svými milenkami stýkat inkognito. Kdyby se nenarodil roku 1866, ale o dost později, volnou lásku by si mohl užít v éře hippies… A žabomyší války s Fabiánskou společností jsou dnes opravdu nudné. Alespoň mne nebavily. Myslel jsem, že se něco dozvím kolem Války světů, kterou když vysílalo rádio, lidé prý ve strachu vybíhali z domů, ale to ne. Zato vím, že si H.G. se svou milenkou říkali Pardále a Pantere. Co s tím? Jsou to dějiny souložení… koneckonců to má takový název.... celý text

Květy zla 1997, Charles Baudelaire

Bylo mi 15 když jsem si počal půjčovat z knihovny sbírky prokletých básníků. Byly to většinou velmi letité překlady a já se potýkal s jejich starou češtinou. Ale Květy zla měla máma ve své knihovně. Baudelaire zemřel před sto lety! A Kadlec je přeložil již ve 30. letech a dnes se už mluvilo jinak. Přemítal jsem o básníkových křídlech olbřímích, přitom poslouchal Albatrosa, instrumentálku Fleetwood Mac, která sice neměla s básní stejného názvu nic společného, ale dávala tomu tu pravou vzdušnost. S kamarádem a jeho sestrou jsme zinscenovali v parku Baudelairovu Mršinu (jen pro nás) a já si navždy zapamatoval její poslání: Že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši, i když se bědně rozpadly.... celý text

Proč litovat? 2011, Galway Kinnell

Kinnell pravil: "Poezie je někdo, kdo se takříkajíc postaví a s co nejmenším utajením řekne, co pro něj nebo pro ni znamená být v tuto chvíli na zemi." Své básně psal také hodně o smrti, která je zároveň novým začátkem života. Přečtěte si jeho básně, snažil se vžít i do zvířat, našich souputníků na zemi. Jeho básně jsou výborné a vy při jejich četbě nepotřebujete akademické vzdělání. Nač tedy litovat, když je tolik krásných věcí? Idea hodná zenbuddhismu. Jeho verše mají však i svá tajemství, stejně jako je má život sám. Budou nás vzrušovat a zušlechťovat dokud tu budeme.... celý text

Rakovina 2011, Jan Těsnohlídek ml.

Pasivita, prázdnota, netečnost, pozorování a pocit, že by se to třeba mohlo zlepšit. Autor s nápadem likvidovat důchodce před poštou, když si jdou pro důchod, zřejmě předjímá svůj osud – až nastane čas… Jsem cirkusový slon, který pozoruje svět, konstatuje básník. No jo, třeba se to fakt zlepší. Nezralé verše. Mladé víno. Takových bylo!... celý text

Hodiny 2023, Ian McEwan

Snad by bylo výstižnější pojmenovat tuto knihu Lekce. Své lekce tu dává život všem. Stejně jako nám. Karibská krize? Snad jsme o ni ani moc nevěděli, ale pamatuji si na nácviky atomového poplachu, kdy školník tlouk na kolejnici a my utíkali do sklepa, který na naší škole suploval atomový kryt. V letech sedmdesátých, kdy jsem byl na vojně nám velitelé řekli, že v případě konfliktu je naše životnost 2 minuty, neb jsme byli nárazníková země pro SSSR. Politika je tu podaná s odkazy na tu britskou, kterou musím říct, že vnímám jen z povzdálí. Ale je jasné, že naše životy ovlivňuje stejně jako události osobní historie. Na konci knihy McEwan vyslovuje otázky o osudu planety, které se nějak vyvinou. Jen se ptá a odpovědi nezná. V tom je poctivý. Ani on tu už nebude… Osudy lidí jsou v této knize propletené. A nejsou to žádní hrdinové. Docela obyčejní lidé, jako já a ty nebo ty. V tom je také síla této knihy.... celý text

Sencislo9 2010, David Mitchell

Není všechno zlato, co se třpytí. A někdy méně znamená více. To platí i o Michellově vzduté fantazii. Provází celý příběh, a po chvíli seznáte, že vás spíš zdržuje a zpomaluje. Dlouhé popisy snů narážejí na přítomnost. Na tento příběh jsem se těšil už kvůli souvislosti s Johnem Lennonem. Jak bylo řečeno - bez Norského dřeva by nebylo tohoto příběhu. Ale Eidžiho rádoby hrůzné zážitky s jakuzou (z kterých náš hrdina jakoby zázrakem vždy vyvázl), byly spíše komické. Příběh náhle končí, tak nějak bezvýchodně. Román je prezentován jako pocta Murakamimu. Když zvážíme, že Mitchell žil 8 let v Japonsku a má z Japonska i manželku, je nasnadě, že do knihy nacpal všechno, co o Japonsku věděl. To Murakami, coby rodilý Japonec, nemusel. I když mám tohoto autora rád, dávám 3 * za tu vzdutou fantazii.... celý text

Jít nalehko… 2022, Nanao Sakaki

Nanao psal tak, jak žil. Lidé, co se s ním setkali, na něj do smrti nezapomněli. Mám zapsané vzpomínky těch šťastlivců, co s ním mohli chvíli pobýt. MB Na počátku roku 1982 jsem žil s tehdejší manželkou a dětmi pod horami v autobusu, čelili jsme zimě a pozorovali, jak se mění na jaro, chodili do lesů. Dostal zápal plic a zůstal u nás pár zasněžených týdnů. Za nocí se kolem nás točily hvězdy. Ukazoval na Mlhovinu Andromedy, která je viditelná, když víte, kde ji hledat (on věděl). Právě se vrátil z Austrálie a měl básničky o ježuře, ptakopyskovi a Jižním Kříži. Později jsme se vydali několikrát do jižní Kalifornie na čtení, do botanických zahrad a pak na sever. Budeme ho postrádat, dokud nedojdeme jako on do neznámého státu (země) za ním. Děkujeme, Nanao, za život bez lpění! Ian Ramsey Když jsem se včera dozvěděl, že Nanao odešel, vzpomněl jsem si na mnoho míst, na která mě zavedl: na pobřeží Šitoko na Hokkaidu, Sarge de Cristos, na starou čtvrť v Tokiu, vzdálené ostrovy a vysoké hory. Vzpomínám, jak jsme muzicírovali, na jeho polévku miso s kousky skály a jeho lásku k malým dětem a silnějším myslím. Poslední noc jsme vítali Nový rok a Nanaovy narozeniny trochu s obavami, ale zpívali jsme, tančili a o půlnoci vlezli do sauny, kde jsme se potili jako párek starých šťastných idiotů a v potírně si četli jeho básně. Venku bylo pod nulou a sníh vál ve větru pod průzračnou oblohou. Nanao, budeš nám chybět. Jeho verše k nám dodnes promlouvají. Berte tyto vzpomínky jako doplněk k jeho životopisu.... celý text

Galantní poezie 1968, * antologie

Radovan Krátký, který uspořádal a přeložil tuto knihu, podotýká, že dobový vkus se mění. Proto se nelze divit, že tyto básně někteří lidé nahlížejí odlišně, než jak byly míněny. Ostatně - k názvu galantní: byl určitě převzat z názvu La fleur francaise de la satire galante (Paris 1921), z které Krátký jistě čerpal. Krátký byl známý satirik, proto jsou jeho překlady výstižné a vtipné. Knížka vyšla v roce 1968 (kdy mohla vyjít) a my se jí tehdy nekonečně bavili. Ostatně č. 2 : jak praví wikislovník – Galantní - Přes němčinu z francouzského galant téhož významu, ve starofrancouzštině znamenajícího „veselý, živý“; doloženo k roku 1318. Zde vzniklo jako přechodník přítomný zaniklého slovesa galer „veselit se“, jež bylo nejspíše odvozeno od franského wala — „dobře“ . Pro puritány absolutně nevhodné. Platí od roku 1318. (HAHA!)... celý text

Chryzantémy ze země zelených hor 1976, * antologie

Možná se tady podivujete, proč jsou některé sbírky asijské poezie lepší, než tato. Obávám se, že to je přebásněním Oldřicha Vyhlídala. Tento prorežimní básník zcenzuroval a zprznil již Mathesiovy Zpěvy staré Číny. Píše o tom v deníku Celý život Jan Zábrana. Z knihy nějak mírně prosakuje, že to není docela ono. Zábrana o tomto pánovi, který normalizoval naši literaturu, píše jako prorežimním knechtovi. I dějiny literatury mají svou historii, byť někdy ukrytou a pěkně temnou. Z Vyhlídalova doslovu na nás září oči korejských pracujících budujících světlé zítřky. On tam byl, asi jen na oficiálních komunistických žranicích...... celý text

Kniha Jóbova 2004, neznámý - neuveden

Jobovka to je dodnes označení špatné zvěsti. Starozákonní příběh na základě domluvy Pána a Ďábla. Taková jako zkouška, co vydrží člověk a do kdy mu vydrží jeho láska k bohu. K takovým příběhům nemusíme ani chodit až do Starého zákona. A nemusí jít ani o lásku k bohu. A nemusí ani postihnout boháče. Ad Vilém Závada – měli jsme hlášku ZÁVADA NENÍ NA VAŠEM PŘIJÍMAČI. Původně byla o televizi, kde se objevovala. Když něco nefungovalo v rámci přenosu signálu, objevovala se na obrazovce. Ale ona hláška byla i o Závadovi, který si zadal s režimem a sloužil mu. Za normalizace mu byly vydávány sebrané spisy, které nikdo nečetl, byly povinně distribuovány do knihoven. Segert přednášel jako význačný hebrejista od roku 1966 v USA. Tam i dožil. Závada pracoval na přebásnění biblického textu.... celý text

Zaříkávání živých 1966, Karel Šiktanc

Šiktancovy litanie tnou do živého. Mluva naznačuje, že tu bylo kdysi, kdesi cosi, lne k mýtu, pohanství a najděte si sami, k čemu. Děje jsou prastaré a zároveň současné. To jen my si namlouváme, že žijeme v nové době. Ona tu již byla, jen ji rozeznat… uznat a přijmout. Jeho repetitivní litanie mají svůj vrchol v pozdější práci Adam a Eva. Ale co se nám děje tak nějak darmoděj? Jeho verše nás znepokojují. Z her štěstí už neumíme nic. Dneska nás chytnou vlastní psi. … a táh jsem dál svou předplacenou hrobku. Šiktanc byl jedním ze zavržených za normalizace.... celý text

Co a jak 1964, Jiří Šotola

Po socialistickém realismu let padesátých nastává změna. Do popředí se dostává absurdita, existence, ozvěny dada, život není náhle nalinkovaný a lze si klást otázky. Tyto verše jsou nelogické, avšak zároveň znepokojivé. Hned první báseň markýruje výslech, některé básně jsou útočné, jiné vzbuzují jistý pesimismus. Vedou vás do neznámých končin, kde rozhodně vládne nahodilost a ne logika. Jak číst tuto poezii? Pamatuji, že jsme na divadle malých forem hrávali následující skeč: PABLÍZEK JE BLBEC! Stálo psáno na zdi. Teď každý ví, že Pablízek je blbec, ale nikdo neví, kdo je vlastně Pablízek. Absurdita tohoto je zjevná. A stejně tak, nemají Šotolovy verše nějaké řešení. Dozvíte se Jak se dělá neúspěch? Šotola si umí vymyslet i hvězdy-nevidimky. Vždyť sama neviditelnost jev kluzký je a uniká. (Za motto si vzal prkénko z umrlčí truhličky, v které dítě pochováno bylo.) A smysl žití bude šťastně obnoven...... celý text

Písně lidu pražského 1966, * antologie

„Píseň lidu pražského je někdy záhadně nelogická, je nelogická jako život nebo láska, odporuje sama sobě jako živý zamilovaný člověk,“ píše Karel Čapek. Nelogická jistě, ale nikdy nevalné úrovně, jak tu píše čtenářka Lenka. Čapek lidové písně nehodnotil, chápal rozdíl mezi vysokým a nízkým uměním. Proto nelze od písní lidu pražského očekávat nic, než porci toho nejprostšího umění. V tom je jejich krása. Asi by to chtělo nějaký to cédéčko, co? Abyste ty písničky slyšeli. My se je učili podle nápěvů a zpívali je, ale v roce 1966 žádná cd nebyla. Mimochodem, Karbusický s Pletkou byli učení muzikologové a určitě vybrali to nejlepší, co mohli. Karbusický potom emigroval SRN. Naboural učení o původu lidových písní, které podle něj nepocházejí z lidu, ale napodobují písně, které zpívali jejich pánové (šlechta). Komunisté ho za to neměli rádi. Pokud jste tak naivní, že od písní lidu pražského očekáváte nějakou „vysokou“ úroveň, poslechněte si dnešní rádio. Pokud vámi neotřesou skladby jako Mám chuť řvát jak na lesy… apod., dnešní písně lidu pražského jsou opravu na úrovni (nadsázka). Ale jak pravil Čapek: píseň lidu pražského je někdy záhadně nelogická...... celý text

Milenec 2006, Marguerite Duras

V knize je vše: nevinnost i koloniální dekadence. Ztráta dobrých časů. Úpadek i poznávání. Pocit, že něco jako budoucnost neexistuje. Rozklad, kterému mladé tělo vzdoruje. Ale paměť časem bledne a zbyde z ní pouhá tresť toho, co jsme prožili. Prožili? Pamatujeme si jen obrysy událostí... V patnácti, i když si myslíme, že jsme zamilovaní, nemůžeme vědět, zda je to skutečné. Naše zkušenost pro takové posouzení je příliš omezená, příliš nová, příliš zabalená do nálože hormonů, než abychom skutečně věděli, že to, co cítíme, je láska. Styl Durasové se podobá roztříštěné čínské váze, jejíž střepy nám ukazují, jak byla kdysi krásná. Váza je už dávno rozbitá, láska ale zůstává (viz poslední věta knihy). Dojemné. Vždyť tu snad opravdu byla! Velmi odvážné, něžné i kruté. Jak chcete. Vyberte si!  Takový je život.... celý text

Mistr Sun o básnickém umění 1957, Jiří Kolář

Slavná parafráze o básnickém umění, na kterou navazuje Vršovický Ezop a Černá lyra. Kolář psát uměl, ale dbal také na etické otázky nejen básnictví, ale i občanství. Však to také za to režim náležitě „odměnil“. Jeho tři díla vycházela v 50. letech, proto si opatřete jejich nové nezcenzurované vydání s plným zněním. V Novém Epiktetu čteme: „Moderní poezie je sestrou svobody a rizika / A všechny tři jsou dcery vzpoury / To přece nejsou partie pro lokaje vařbuchtu / četníka nebo opatrníka.“ A že těch opatrníků bylo, včetně Nezvala! Kolář skončil jako emigrant, vyštván režimem. Mistr Sun by se nad jeho knihou jistě upřímně zaradoval. „Když ti velí psát poezie / nesmíš ustoupit / i kdybys měl stát proti celému světu / když ti schází její rozkaz / nepiš i kdyby tě o to žádalo celé lidstvo.“... celý text

Strom člověka 1984, Patrick White

Je podivuhodné, jak dokázal White zpodobnit banalitu života obyčejných lidí do hlubokých slov. Zde jsou některá z nich: Jsou chvíle, kdy člověk neví nic, i chvíle, kdy ví všechno. Život se nemluví, ten se žije. Lidské duše spolu nemluví slovy. Znát sebe sama, je nejsmutnější rozkoš. Někdy člověk nechce nic. Minulé děje utkvělé ve vzpomínkách tříští cihly a rozmetají suť. Ty, dědo, nikdy o něčem nevíš jen tak? Protože víš? White je mistr slova a postupným čtením prožijete příběhy lidí z australské buše až do morku kostí. Drsnost se tu mísí s nadčasovostí, což působí až nadčasově. Nepatrné detaily životů jsou i poetické a vytvářejí skutečnou záhadu lidské existence. Životy plynou po desetiletí jako zamotaná klubka událostí, která vzdorují všem očekáváním. Přitom odhalují, že nejniternější a nejlépe střežené tajemství života spočívá v jednoduchosti věcí. Z osídlování Austrálie.... celý text

Pábitelé 2006, Bohumil Hrabal

Co v tehdejším doslovu nebylo: E. Frynta napsal v roce 1968 k tehdejšímu vydání trochu uvolněný doslov, ve kterém shrnul význam slova pábení, pábitel. Sám Hrabal předeslal, že slovo pábitel slyšel od Koláře jako výraz pro jistý druh básnické činnosti, „který se odchyluje od dosavadních zvyklostí, tudíž bude usilovat o zakázané, nejisté a neuchopitelné…“ Jak píše Frynta: „Hrabal vidí člověka jako bytost tragickou, nezdarům, trápení, slzám a smrti upsanou.“ Zájem o takové lidi (pábitele) byl v příkrém rozporu s oficiálním způsobem zobrazování tehdejší reality, tedy tzv. socialistickým realismem, který byl tvrdě cenzurou od spisovatelů tehdejší doby režimem vyžadován. Každý totalitní režim bazíroval na unifikaci člověka, tedy přijetím oficiální ideologie, která se měla odrazit i v díle prorežimních autorů. Hrabalův zájem o lidi, kteří byli označení za blázny, cvoky, byl pro čtenáře nesmírně osvěžující. Nepochybuji o tom, že takové lidi osobně znal. Já sám vzpomínám na tlustou cikánku, které jsme říkali Hexa (čarodějnice – byla děsivá), Plechovýho dědka, který ověšen odznaky, podle kterých získal jméno, pochodoval k nelibosti okresních funkcionářů před prvomájovými průvody a táhl za sebou svůj vozíček, na Můju – kluka, co chodil pro pobavení okolostojících v podloubí po rukách ad. Bylo v nich cosi tajemného. V každém z nás je cosi nejistého, neuchopitelného. Nebo už ne? (Tohle ovšem Frynta nemohl napsat.) :-)... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

Z toho, co je zde publikováno, je znát, že dnešní mladá generace sotva může považovat tohoto autora za svého spisovatele. Pěkně ho tady natírá. Ale není divu, od jeho narození uběhlo více než sto let a na dnešní mladé působí jako nějaká archiválie. Nerozumí mu a zdá se jim prapodivný. Hrabal tvořil podobně jako Kerouac chrlením svých textů do psacího stroje. Potřeboval toho hodně říct o světě kolem sebe, který vůbec nekonvenoval s oficiální propagandou. Však také jeho texty začaly vycházet až za oteplení v 60. letech. A to jen některé. Náčrt Ostře sledovaných vlaků naleznete v Legendě o Kainovi v Morytátech a legendách. Příběh Miloše Hrmy měl úspěch, viz Oscarový film.... celý text