Pablo70 přečtené 547

Osm hor 2017, Paolo Cognetti

Paolo Cognetti miluje hory, o tom není pochyb. A kniha „promluví“ především k těm, kteří jsou na tom podobně. Ve dvou letech jsem už stál na Snežce, a tak vím, o čem je řeč. Ovšem takové hory, jako v Itálii, tu bohužel nemáme, a do Krkonoš se nevracím, jsou příliš zasažené masovým turismem. Poslední ranou mi byla vyasfaltovaná moje oblíbená hřebenovka a mrtvé lesy vůkol. I když se hory brání: před pár lety se ze zledovatělé hory sklouzl 30/4 můj kámoš, který tam z Prahy vyrazil v lakýrkách – no bodejť ne, Václavák byl už dávno otátý… Ale zpět ke knize. Velmi sympatická je Cognettiho metoda osekávání textu do mrtě, namísto planého žvanění. Kéž by to tak umělo víc autorů! Zažijete luštění rodinných tajemství, rozdíl mezi městským a vesnickým chlapcem a snahu pomoci potřebným. A přátelství. To vše bez přikrášlení. Řečí hor.... celý text

Všechny cesty vedou do Santiaga 2023, Ladislav Zibura

Zibura sice není William Dalrymple, ale jeho cesta do Santiaga se čte výborně. Zalidnil ji množstvím zajímavých poutníků, které na cestě potkal. Jeho trochu ironický pohled na svět nepostrádá tu nutnou dávku opravdovosti a po vzoru dobrých cestovatelů si dal i práci s faktografií své cesty. Knihu nám koupila dcera, byla už dvakrát na caminu, druhá dcera se letos vydala cestou z Porta, ale na jaře jí nepřálo štěstí, pořád lilo. Léčivá síla toho putování je zřejmá: ta, co tam byla už dvakrát, chce letos vyrazit potřetí...... celý text

Dharmoví tuláci 2008, Jack Kerouac

Pokud jsem to mohl zjistit, Kerouac začal psát Tuláky v roce 1956, to mu bylo 34 let. Páni, a to tu čtenářka marta2081 píše, že je na tuto četbu již stará! Mně bylo 60+, když mi knihu půjčil syn a bylo to pro mne velmi osvěžující. Potkal jsem se tu i s mladým Garym Snyderem, kterého mám moc rád. Tohle je kniha pro mladý, to je jasný. „Já si připadám, jako kdybych byla matkou úplně všeho já jsem pramáti Země.“ V mládí můžete být opojeni životem, jak o tom píše rabi Mendel: Jednou se svému učiteli rabi Elimenechovi pochlubil, že večer vídává anděla svinujího světlo před temnotou a ráno anděla svinujícího temnotu před světlem. „Ano,“ řekl rabi Elimenech, „to jsem v mládí také vídával. Později člověk už takové věci nevidí.“ Inu, so it goes Ale v mládí máte nadšení pro vše: „Japhy bydlel v tiché ulici... měl hromadu bedýnek od pomerančů, který byly plný krásných moudrých knížek všechny ty parádní sútry, komentáře k sútrám, sebraný spisy D.T. Suzukiho a krásný čtyřsvazkový vydání japonských haiku. Vlastnil taky skvělou sbírku ostatní poezie.“ Mám zase plný bedýnky desek. A sbírku poezie z mládí, kterou průběžně doplňuji „A pak pojedu do Japonska projít si celou tu kopcovitou zem, budu hledat malý skrytý a zapomenutý chrámy a starý mudrce, starý 109 let, co se modlej v bambusových chatrčích ke Kvannonovi a tolik meditujou, že když skončí, tak se smějou všemu, co se hejbe.“ Vaše bohatství není o penězích! Souhlasíte? Kerouac vás o tom přesvědčuje v téhle knížce.... celý text

Charles Bukowski - Bláznivý život Charlese Bukowského 1999, Howard Sounes

Četl jsem životopis Bukowského a myslel na to, jak člověk odchází a smiřuje se s tím, že ztrácí vše, co v životě měl, až mu zůstane holá existence, v které musí přebývat a čekat Dojemné jsou jeho poslední verše: Je pozdě/ už mě to/ dostalo. Peprné historky s bludnými Holanďankami Komentuje svůj život v básni- bývám zahořklý ale často chutná sladce akorát že se to bojím říct, to je jako když ti žena poví “řekní, že mě miluješ“, a tobě to nejde. A víte, proč prý měl Chinaski úspěch v Německu? „Když prolistujete Stern, zjistíte že nic nemají raději než vtipy o záchodech a prdění. To je jejich národní humor, a proto se u nich B. takhle ujal“ Jak by řekl klasik: So it goes...... celý text

Mniši a já 2013, Mary Paterson

Tato kniha je především o naší propojenosti se vším a se všemi ve vesmíru. Kdyby to bylo jenom příjemné čtení, bylo by to trochu málo. „Příčinou našeho utrpení není pomíjivost věcí. Trpíme, protože chceme, aby pomíjivé věci byly trvalé Pokud víme, že člověk, kterého milujeme, nemůže žít věčně, o to víc o něj pečujeme. Pomíjivost nás učí vážit si každého okamžiku a všeho cenného vně i uvnitř.“ Pokud to chápete, jste ne stopě správného života. „Kdybychom nemuseli čelit svým obavám, neměli bychom možnost objevit svou odvahu a najít zázračné drahokamy skrývající se v naší udatnosti. Básník R.M. Rilke řekl- Naše nejhlubší obavy jsou jako draci střežící náš nejhlubší poklad. - Snad nemusíte ani být tak udatní a hledat nějaké drahokamy. Ale Rilke to řekl pěkně, co myslíte? Je třeba mít odvahu do života. Tato kniha je veskrze dobrá.... celý text

Příběh služebnice 2017, Margaret Atwood

Po přečtení příběhu, který je velmi pochmurný, se dočkáme výletu do budoucnosti, kde je celá doba, v které se příběh odehrává, podrobena bádání historiků. Zde bych se chtěl zmínil o důležitosti interpretace dějin. Náhle cítíme velký odstup a to, co jsme se služebnicí intenzívně prožívali, se stává akademickým zájmem vědců. Vždycky mě lákaly představy života v různých obdobích dějin. Ovšem různou interpretaci dějin jsme prožili a dodnes prožíváme všichni. Byli to komunisté, jejichž výklad dějin měl být správný a dnes je úplně jiný. Naši rodiče zažili nacistický výklad dějin a nyní je to na západě neomarxistický trend a na východě Putinův výklad dějin ospravedlňující jeho válku. Je to však pouze příběh jednoho člověka, který byl zotročen, a který nám ukáže, co můžeme zažít na vlastní kůži. A zač je toho loket. Stačí se večer podívat na zpravodajství. Tento příběh nám však dává naději, že sebevětší zlo musí jednou skončit.... celý text

Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech 2003, Charles Bukowski

PS. Jel jsem domů v horkém odpoledni, vedle mne seděl jeden z těch venkovských studentů a já se díval na fotku tváře mrtvého Chinaskiho. Poslední báseň v knize Kam zmizela ta rozesmátá holka v květovaných šatech. Takový holky tím busem jezdí - jen květovaný šaty jsou už passé. Ale často si říkám: tahle by se mi líbila, nebo odhaduji, jak by šla zušlechtit támhleta baculatá šeredka, která se vodí s proplešlým třicátníkem. Odhaduji její stehna, pneumatiku, prsa, zadek. Čte vždy něco dobrého, je chytrá, jako v tý písni Olympiku (Měl jsem chytrou holku nehezkou). Chinaski, dík za upřímná slova. Přibírám tě do svého ranního studentského busu, abys potěšil svoje veselé oko. Mrkni na mě, spiklenče!... celý text

Ars poetica. Z úvah o básnickém umění od starověku po dnešek 1976, * antologie

Vladimír Merta se své písni Astrolog zpívá – bezcenný a prázdný jak kniha poetiky. Míní tím, že nad poetiku uspořádanou v knize, jsou mnohem cennější básně samotné. V této knize poetiky je toho ale k nalezení docela dost. Třeba definice poezie od Pabla Nerudy – tedy opracovaná lidskou rukou a jejími úkony, proniknutá potem a čoudem, páchnoucí močí a potřísněna rozmanitými profesemi, jež jsou konány po zákonu i mimo zákon Uspokojil mě i Eliotův výrok: Kdosi pravil – mrtví spisovatelé jsou nám vzdáleni, protože my známe o tolik víc, než znali oni. - Přesně tak, známe totiž právě je. Nebo Mallarmé, chcete-li: Věci jsou zde, netřeba je tvořit. Nutno jen, abychom chápali jejich vztahy. Karel Čapek je chápal: Poezie a umění je tak trochu Egyptsko-chaldejský snář bdělé skutečnosti. Vykládá nám skutečné věci, tak jako Josef Egyptský vykládal faraónovi sny. To je významný úkol umění. Ars poetica má přes 500 stran. Čas od času si v ní počtu. Najděte si své oblíbené výroky o poezii!... celý text

Roviny života 2015, Julian Barnes

Knihu mi donesla dcera. Profesorka jim ji prezentovala jako příklad TRUCHLENÍ. Barnes si nejprve zvolil pro svůj příběh lidi nikterak bezvýznamné – herečku Saru Bernhardt (kterou mj. portrétoval i Mucha), ta byla ve své době nesmírně populární, v balónu se ocitá i Nadar, který pořizuje snímky krajiny. Barnes připravuje jeviště pro své tvrzení „Žal, stejně jako smrt, je jedinečná banalita.“ Pro ty, co už tu nejsou, jistě. Horší to je s pozůstalými. Když uvidí obraz balónu na mracích, objeví se podobenství s naším životem téměř buddhistické. Obraz kolísá, rozplývá se a mizí – tak jako celý náš život. Ta jedinečná banatita! Sára je už dávno v hrobě, stejně jako Nadar. V druhé části truchlí autor nad svou mrtvou manželkou. Zde je krásná úvaha o smrti: „Po bitvě u Abú Klea ležely všude kolem hordy mrtvých Arabů Každý měl na paži koženou pásku s modlitbou, kterou složil Mahdí. Sliboval v ní, že britské kulky dokáže proměnit ve vodu. Láska nám poskytuje podobný pocit víry a neporazitelnosti Kličkujeme mezi kulkami jako Sarah, která tvrdila, že dokáže proběhnout mezi kapkami deště. Jenže vždycky se nám náhle zabodne do krku nějaký oštěp, každý milostný příběh totiž v sobě skrývá příběh žalu.“ Vzpomínám na Shakespearův sonet 71. A doufám, že se nám moudrý svět pro naše truchlení nevysměje... celý text

Hermafrodit 2009, Jeffrey Eugenides

Příběh Call vtipně navazuje na historii jeho rodiny – některé věci se prorodí až později. Sympatické je, jak se s tím vyrovnal. Historie záboru dříve Řeckých oblastí Turky a také úpadek města Detroit, o kterém najdete mnoho stop v dějinách USA, v poezii nebo hudbě. Sám si dost dobře nedovedu představit, že bych byl hermafrodit. Jak byste se s tím vyrovnali vy? To je dost zajímavá otázka. Řeckou komunitu utečenců tu máme v republice, znám mnoho těchto lidí osobně. Silná témata v trochu natahovaném románu. Tam se ti lidé postupně poameričtili, u nás počeštili...... celý text

Čtu báseň, která nekončí 1984, Lawrence Ferlinghetti (p)

Hlavní ingredience zaručující věčnou svěžest jeho básní = mládí, sex a anarchie. Milenci na nás vykukují z jeho veršů, vábné ženy věší prádlo na kolíčky, my jsme zvědavi, kdy se konečně zamilovaní z řecké vázy dohoní, zrodí se znovu zázrak a básník zažije poslední dlouhou bezstarostnou rozkoš A pak tu jsou nádherně barevné obrázky dětství v malé cukrárně za nadzemní dráhou, kde se poprvé zamiloval do neskutečna. Jak nádherně líčí básníkovo řemeslo:  "S věčným rizikem, že se zesměšní / kdykoli vystupuje / a zabije / nad hlavami publika / básník jak akrobat / šplhá po rýmech / k vysokému lanu, které sám uplet," napsal. Jeho Velký zpěv o lidech je oslavou básnictví, kterou obstarají ptáci, kradoucí dopisy patřící Pablo Nerudovi. Krása!!! Ano, jeho básně jsou oslavou života a krásy. Ferlighetti takovým zůstal až do konce života, a to se dožil 101 let! Jeho Lunapark v hlavě vyšel v neuvěřitelném nákladu milionu výtisků! "Ferlinghettiho básně se četly na desítkách recitačních večerů v celém Československu, v rozhlase i televizi, a jsou s nimi spojeny i první pokusy o recitaci při jazzovém doprovodu u nás," konstatoval překladatel Zábrana, který si s autorem dopisoval. Bezpochyby F. ovlinil i Hrabětovu tvorbu. Když se přiblížil stovce, nemohl už předčítat své verše, skoro byl slepý. Trval na bezpodmínečné svobodě člověka: „Litujte národ, jehož lidé ovcemi se stali a jehož pastýři jej vedou na scestí. Litujte národ, který vedou lháři, jehož mudrcové jsou umlčeni a jehož fanatici zamořují rádiové vlny. Litujte národ, který nepozvedne svůj hlas, ale chce vládnout světu silou a mučením a nezná jiný jazyk než svůj vlastní.“  Kniha je vtipně a vkusně ilustrována obrázky Roye Lichtensteina. Tak se doplnili – malíř neměcko-židovského původu a básník italsko-francouzsko-sefardského původu. Jeho básně mi přinášejí opravdovu radost. Díky!... celý text

Hrůzy lásky 1981, Jean Dutourd

Přiznám se – byl jsem účastníkem podobného případu po česku. Ale ne tak tragického. Ale i tak… Dutourd ve své obsáhlé sondě do lidských vztahů a svědomí vychází jako zastánce tzv. starých časů. Moderní pokrok podle něj zasáhl do našich životů negativně. Snad naši dávní předkové žili líp, jednodušeji a tudíž lépe. Píše - Průmyslový svět, v jakém žijeme, je nezdravý, smrtonosný… Lidé do sebe cpou pitomosti, stará melodramata přešitá na moderní fazónu, obrázkové idylky a utahané romance, aby se nezalkli ze samých továren, elektroniky, organizace práce, cest do vesmíru a politiky bloků… Z toho plyne, že čím pokročilejší bude věda, tím víc se bude vyrábět špatných filmů, idiotských románů a zpěvánek. To ostatně není nic nového. Je to starý přírodní zákon, že čím krutější doba, tím větší rozvoj senzibility… A dodává: - Čím víc stárnu, tím víc mě nudí možné a líbí se mi nemožné. Já dodávám: Je to tak, protože možné se s věkem stává nemožným… To zjistíte sami na sobě. A podobný trend znovu zažíváme. Vedle podrobného vyprávění, které si vyžádá naprostou soustředěnost, se připravte, že autor je zběhlý v klasických francouzských reáliích: máte ponětí kdo byl Atala, Trisson, Zurbarán, major Bagstock, Camusot, rytíř d´Eon, paša de Bonneval, Guizot, mme de Mortsauf, Dubois a to jmenuji jen některé… Nechci moralizovat. Psát o pitomostech naší doby. Ostatně, kniha byla napsána v roce 1960 a odehrává se během padesátých let. Dylan zpíval, že Časy, ty se mění – ale jen na chvilku. Záletníci, záletnice, tohle je kniha pro vás, rozebere vás do mrtě.... celý text

Doktor Živago 2003, Boris Leonidovič Pasternak

V Rusku vždy platilo. Vot ničevo, nas mnogo. Lidský život neznamenal nic. A platí to dodnes. Přesto si Pasternak dovolil zaplétat a pak zas rozplétat osudy jedinců uprostřed velké revoluce. - Každý se rodí Faustem, aby všechno obsáhl, všechno zakusil, všechno vyjádřil, - píše ve svém románu. Jeho román by nevznikl bez pomoci Lary, tedy ve skutečnosti Olgy, která za to doplatila gulagem. Kniha má mnoho silných momentů, láska k Laře je jedním z nich, protože ne každý se přizná k lásce ke dvěma ženám zároveň. Přesto ji Živago nakonec ztratí Oplakávání Lary patří k nejlepším momentům knihy: Živago pláče pro Laru Vložím tvé rysy na papír tak, jak se po strašné bouři která zpřevrací moře až do dna ukládají na písek stopy nejsilnější vlny která se dovalila ze všech nejdál. V lomené klikaté čáře vyvrhuje moře pemzu, korek, mušle, chaluhy - to, co mohlo vynést ze dna. To je do nekonečna se táhnoucí pobřežní hranice toho nejvyššího příboje. A tak připoutala bouře života tebe ke mně, pýcho moje. Ohromně výstižné. Koneckonců nesmíme zapomínat, že Pasternak byl skvělý básník. O Pasternakově lásce k Laře dokonce existuje samostatná kniha Doktor Živago tady má řadu skvělých hodnocení, netřeba je opakovat. Je to jedna z velmi silných knih. Připomenu jen Pasternakovo krédo spolu s faktem, že věděl, co bude následovat, když román publikuje: --- Lidská podstata lidstva si stále důrazněji vymáhá souzvuk mezi dějinami a tepem každého jednotlivého srdce. Stále důrazněji dáváme za pravdu myšlence, že není nic lidské, co je nad člověkem, dokonce mimo něho a tím spíš proti němu. Kulisy se změnily, bohužel toto krédo není v Rusku stále naplňováno...... celý text

Na cestě s Deanem 1994, Carolyn Cassady

Nahlédnutí pod pokličku, které vám mnoho napoví. A prozradí upřímnost jejich života a psaní. V čem tkví přitažlivost těchto knih? Dean píše o svém (a nejen svém) psaní: Vždycky jsem si myslel, že když někdo píše, měl by zapomenout na všechna pravidla, literární styky a jiné takové okázalosti, jako nesrozumitelná slova, ušlechtilé povýšené věty a další fráze neměl by převalovat slova v ústech jako víno, výstižná i nevýstižná a psát jen proto, že to umí dobře. Myslím si, že člověk by měl psát tak zblízka, jak je to jen možné, jako by byl prvním člověkem na zemi a pokorně a upřímně zachycovat na papír to, co viděl, zakusil a miloval a o co přišel, jaké myšlenky mu táhly hlavou a co způsobilo jeho žal a touhu, a tyhle věci by měl říct a vyhýbat se přitom obvyklým frázím Člověk musí kombinovat Wolfa a Flauberta – a Dickense. Umění je dobré tehdy, když vyplývá z nutnosti. Takový původ zaručuje jeho hodnotu, nic jiného. Tyto dopisy bezpochyby ovlivnily Kerouaca. Neal psal Kerouacovi: Myslím, že v dopisech pro tebe se vyjadřuji poněkud nepřirozeně, a to mi brání, abych společně s tebou rostl Ptám se tě rovnou, jsi-li sto přijít na způsob, jak mě přimět, abych s tebou mluvil otevřeněji a zlepšil tak svůj přímý a jednoduchý styl psaní. To vše jsou předpoklady, pro něž stále rádi čteme tyto knihy...... celý text

Písmo zlaté věčnosti 1996, Jack Kerouac

Jack Kerouac napsal The Scripture of the Golden Eternity v roce 1956, rok před vydáním knihy On The Road. Byl hluboce ponořen do svého studia buddhismu, což je doloženo v šedesáti šesti slokách této knihy. Písmo původně vydalo Corinth Books v roce 1960. Vydání z roku 1970 obsahovalo úvod od Erica Mottrama. Aktuální vydání City Lights obsahuje druhý úvod od Anne Waldmanové, která spolupracovala s Allenem Ginsbergem na Jack Kerouac School of Disembodied Poetics v Naropa Institute v Boulderu v Coloradu. Porozumíš – li tomuto verši, zahoď ho. Neporozumíš – li mu, zahoď ho. Trvám na tvé svobodě. V předmluvě Waldmanová objasňuje: Z opojnosti myšlení může člověk ztratit hlavu, protože se v buddhismu vyskytují tendence k vytvoření magického jazyka. Nelogické sylogismy znějí nezasvěcenci jako jako blábolení, jako záhadná dvojsmyslná řeč. Jsou však zlatem pro uši básníka. Sanskrtská poetika zná pojem sandhjábhášá čili potemnělá řeč, jež je jazykem „obráceným dolů“, útočištěm protimluvů a paradoxů. Buddhistické sútry, jež tolik ovlivnily Kerouacovu tvorbu, se mnohdy o protimluvy přímo opírají. Rovněž zenové kóany vystavují adeptův mozek představě „negativní schopnosti“, podle níž v sobě mysl může ukrývat rozporuplné pohledy na svět, aniž by se „podrážděně uchylovala k rozumu a faktům“, co znamená že: Tyto stromy a hory jsou kouzelné a neskutečné? Tzn. Že tyto hory nejsou kouzelné, ale skutečné? Tzn. Že „protiklady nejsou totožné a ze stejného důvodu jsou totožné.“ V knize najdete mnoho takových veršů. „Mouchy se ztratí spolu s lahůdkami.“ Jiskřičky takového pochopení zažehávají vaši velkorysost a fungují jako upája (prostředky na cestě k probuzení). Mám teď v uších to zlato, které se tu nalézá. Nabodnut na meč couváš před bolestí. Nebo to je slast?... celý text

Horoskop orloje 1987, Lawrence Ferlinghetti (p)

Tato antologie začíná solidní poezií Carla Sandburga. A pokračuje fašounem Poundem, kterého se pokusil navštívit i Ginsberg a zjistit, jak to bylo s jeho antisemitismem. Koneckonců – Pound se dal na dlouhá léta v Itálii zavřít do blázince, než by se zodpovídal ze svých názorů. Fašos ho uctívají dodnes. Ale co naplat, jeho básně jsou ceněny, mezi tvůrcem a jeho dílem je rozdíl. Ovšem Zábrana, který k němu pro toto jeho vzhlížení k Mussolinimu cítí hnus, podotýká: cožpak se Rolland, Nezval a další nevzhlíželi naprosto stejně ve Stalinovi? Z beatniků je tu Rexroth, kterého literární salóny byly proslulé. Dále za zmínku stojí Ferlinghetti, Ginsberg a Corso, který si svůj vězeňský příběh trochu ozdobil, aby to stálo za to. A jak poznamenal Saxofonista – mile překvapila di Prima, její energie je úžasná a básně divoké. Brautigenovo Chytání pstruhů v Americe (část) otisknul Ferlinghetti v prvním čísle legendárního City Lights Journalu. Ale nejde o čistou poezii, tak to tu nenajdete, ale česky to vyšlo. Říká se o něm, že byl laureátem toho, co nebylo promyšleno. Svoje básničky rozdával v ulicích. Byl to básník, který předznamenal, v jakém sevření nás dnes dusí technologie. Zábrana si do deníku poznamenal: Brautiganovy verše, vůbec nejzajímavější pokus jaký znám, najít poezii i tam, kde jako by nikdy nebyla. Ale zřejmě v jeho pozůstalosti více překladů nebylo(?). Patchen ke stáru, když byl už méně pohyblivý, kreslil zajímavé básně-obrazy. Ty si můžete najít na netu, žádný z nich tu není. Zábrana v deníku také zpochybňuje Miroslava Holuba coby Patchenova překladatele. A LeRoi Jones byl radikál a v jeho poezii zabřednete do americké politiky. Snad proto tu jsou většinou apolitické básně. Nakonec je tu smutná Sylvia. Ale to je známá historie. Tuto antologii začal připravovat Zábrana, ale až po jeho smrti ji dokončil Přidal. Mnohým básníkům časem vyšly přeložené celé sbírky. Z jeho deníků je jasné, že překladům věnoval velké úsilí. A básně mu posílal z exilu i Škvorecký, třeba i oxeroxované (Ferlinghetti), když byly out of print. Dnes si neumíme představit, v jakých podmínkách musel Zábrana pracovat, nahlédněte proto laskavě i do jeho deníků Celý život. R.I.P.... celý text

Dítě na skleníku: výbor ze současné americké poezie 1989, * antologie

Kniha americké poezie byla chystaná k vydání jako Jazzpetit Jazzové sekce SH, ale StB se přičinila o to, že vyšla, až když se mohlo. Naštěstí se zachovaly poschovávané rukopisy, a tak to přece jen vyšlo. K mým favoritům patří James Wright, Gary Snyder a dělnický Philip Levine. O Bukowskim nemluvím, toho práce jsou pěkně profláklé. Ale Wright vyšel znovu, jiných překladech a Snyder také. Je to dobrá antologie, přestože vám všichni kritici (jak praví Buk) „pudrují prdel“. Najděte si proto sami své oblíbence. Kořán a Jařabem na ní dělali skoro deset let. Jarda uměl lépe česky, Jařab zase anglicky – vzpomíná. Jo, tenkrát nám ještě „vítr vzdouval kraťasy“, jak píše Roethke...... celý text

Jiří Šlitr 1970, Jiří Suchý

Nejraději jsem měl dopis, co psal Kubovi těsně před smrtí... Jeho talentu 100x škoda! Oslavme nyní jeho nedožitou stovku!

Praha, město věží 1970, Jiří Suchý

Když už slavíme 100vku Jiřího Šlitra, proč se nevrátit k téhle knize, která nám připomíná Šlitra nikoli u piana, ale se skicákem. Suchého texty jen lehce nahozeny. Posmrtně vydáno. Vlastně to je jasné – po člověkovi zbydou jenom věci, tedy v tomto případě kresby. A mrtvé ruce pianisty, jak praví Suchého minipovídka. A touha po návratu, který již nikdy nenastane. Semafor byl divadlem sedmi malých forem, Šlitrovo antiherectví nabylo velké obliby, ostatně antiherectví bylo právě v kurzu (viz film), a tak nás pan Suchý seznámil i s touto libůstkou páně Šlitra. A já si vzpomenu na jeho písničku, že má jednu tetu v Bechyni a jezdí k nim na návštěvu hrabe se jim ve stříni a na dráze má slevu. O druhé tetě v Kolíně nemluvě. S + Š zpívali o obyčejných věcech a to se nám líbilo. Jeho Stověžatá je stále svěží. Alespoň pro nás, co jsme to zažili...... celý text

Děti půlnoci 2012, Salman Rushdie

Baroko bylo takhle nakašírované, iluzivní a rozkošatěné. Mimochodem pro Marvarid: vylábat znamená slangově vypít, u nás se zase říkalo vyzunknout. Mnoho bylo napsáno, nač opakovat? Pohleďme na Rushdieův svět jídla: ...v kuchyni Mary Pereirová v klidu připravovala nejlahodnější a nejvybranější mangové čalamády, limetková čatný a okurková kasaudí A Amína najednou začala cítit, jak do ní pronikají emoce z jídla jiných lidí – protože – velebná matka rozdělovala karí a masové kuličky neústupnosti jídla nasycená osobností jejich stvořitelky Amína jedla rybí sálány umíněnosti a bírjání odhodlání A třebaže Mariiny čalamády měly zčásti opačný účinek, přimíchala do nich hluboký pocit viny a strach z prozrazení, takže ačkoli byly velmi chutné, měly tu moc, že ty, co je jedli, vystavovaly nepopsatelným nejistotám a snům o vyčítavě namířených prstech ...matčina jídla naplňovala Amínu jakýmsi vztekem Nepoznali jste jídla, co mají takovou moc? Jíte jen v závodce? Tak to vás tady čeká! Jo, baroko...... celý text